Joe Biden se zdá být předurčen k zahájení krize s Ruskem

biden brýle
8.4.2021 13:56
Zatímco Bidenova administrativa, Evropská unie a všechna liberální západní média doslova propadají v trans nad údajným faktem, že Putinovo Rusko chce rozpoutat válku proti Ukrajině, zatímco Zeliensky dramaticky žádá o bližší napojení NATO a vojenskou podporu jeho vojsk, Vladimír Putin zachovává klid hráče pokeru a přes západní hysterii suše konstatuje, že je věcí Ruska, kam si na svém území rozmístí a kam nerozmístí svá vojska.

Uprostřed tohoto dnež již obvyklého protiputinovského šílenství stojí za to si přečíst článek, který vyšel v think-thanku Cato institutu, který je jedním z nejvýznamnějších v USA, a charakterizován jako libertiánský, čili svobodomyslný, a to „perem“ Ted Galena Carpentera, jehož nejnovější knihou se zajímavým názvem je NATO: Nebezpečný dinosaurus (2019).

Autor v úvodu rekapituluje, že vztahy Washingtonu s Moskvou se zhoršují již více než dvě desetiletí. Rozhodnutí vlády Billa Clintona rozšířit NATO, nejmocnější vojenskou alianci ve světových dějinách, na východ směrem k oslabenému, demoralizovanému Rusku, bylo osudovým, provokativním krokem. Pokus George W. Bushe přivést Gruzii a Ukrajinu do Aliance prohloubil podezření ruských vůdců. Vměšování Obamovy administrativy do vnitřních záležitostí Ukrajiny na pomoc demonstrantům svrhnout demokraticky zvolené, proruská vláda tlačila Moskvu přes okraj a vedla Vladimíra Putina k anexi ukrajinského poloostrova Krym. Když Spojené státy a jejich spojenci v NATO reagovali na anexi uvalením řady ekonomických sankcí, probíhala plnohodnotná nová studená válka.

A na tento úvod navazuje: Zdá se, že administrativa Joe Bidena ještě zhoršuje již tak špatnou situaci. Nepřátelství vůči Rusku prostupovalo jeho únorovým projevem na výroční konferenci o bezpečnosti v Mnichově, ale tato adresa stěží poškrábala povrch jeho nepřátelství. Ve svém prvním rozhovoru s Putinem na začátku února Biden tvrdil, že Spojené státy byly „převráceny“ tváří v tvář ruské „agresi“. Představa, že se Washington ve svých vztazích s Kremlem kdykoli převrátil, byla naprostá nesmysl. Navzdory všudypřítomnému mýtu, který Biden a další demokraté podporovali, že Donald Trump byl „Putinovou loutkou“ a prosazoval vůči Moskvě politiku uklidňování, realita byla úplně jiná. Politika Trumpovy administrativy byla ještě tvrdší než politika jejích předchůdců a zahrnovala vícenásobný prodej zbraní na Ukrajinu, výrazné zvýšení tempa a rozsahu vojenských cvičení NATO, další rozšiřování členství v NATO a aktivní opatření k oslabení ruského režimu v Sýrii .

Bidenovo rozhodnutí předat Putinovi zprávu, že má v úmyslu učinit americkou politiku vůči Rusku ještě přísnější, vyvolalo napětí na nebývalé úrovně. Činnosti administrativy se bohužel vyrovnaly provokativní rétorice. V polovině března oznámilo ministerstvo obchodu řadu nových sankcí v reakci na uvěznění vůdce ruské opozice Alexeje Navalného. Washington nasadil do Norska vůbec poprvé v historii NATO jaderné bombardéry B-1. Administrativa zvýšila úsilí, aby zabránila dokončení plynovodu Nord Stream 2 z Ruska do Německa, a obzvláště těžkopádná iniciativa, jejímž cílem je popřít příjmy Ruska od ochotného zákazníka.

Konfrontační politika Washingtonu vůči zemi s několika tisíci jaderných hlavic by byla nerozumná i v izolaci.

Choulostivé chování nového prezidenta týkající se vztahů s Ruskem bylo občas úchvatné. Když byl Biden dotázán v mediálním rozhovoru, zda považuje Putina za „zabijáka“, neúčastnil se slovních úniků - což vyžadoval i základní smysl pro diplomacii. Místo toho odpověděl „Ano,“ a dodal, že věří, že ruský prezident „nemá duši“. ….

Jeho komentář byl pobuřující urážkou vůdce mocné země a vyvolal novou krizi vztahů Washingtonu s Ruskem. Kreml okamžitě odvolal svého velvyslance ve Spojených státech, Anatolije Antonova, 17. března. Počátkem dubna se Antonov na svůj post nevrátil a ministr zahraničí Sergej Lavrov naznačil, že pro něj dosud neexistují žádné plány. Lavrov dodal, že Bidenova poznámka byla „otřesná“ a že přinutila Rusko zásadně přehodnotit své vazby se Spojenými státy. Dospěl k závěru, že ruské vztahy se Spojenými státy a jejich spojenci dosáhly „skalního dna“.

Prohlášení ruské vlády ze dne 2. dubna přináší obzvláště znepokojivou možnost. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov varoval, že jakékoli rozmístění vojsk NATO na Ukrajinu donutí Rusko přijmout „další opatření k zajištění jeho vlastní bezpečnosti“. Byl to poněkud tajuplný. Přestože se síly NATO několikrát připojily k ukrajinským jednotkám na společných vojenských cvičeních, nedošlo k žádnému prohlášení Washingtonu nebo velitelství NATO, které by naznačovalo záměr umístit americké nebo alianční jednotky na Ukrajinu průběžně. Přesto Rusko zjevně podezřívá (možná z odposlechu zpravodajských služeb?), Že by mohly existovat plány, jak to učinit, a varování Kremlu naznačuje, že Rusko je připraveno podniknout rozhodná opatření v reakci na každý takový krok. Jeden doufá, že se jedná pouze o falešný poplach, ale vzhledem k dalším opatřením Bidenovy administrativy nelze možnost takové bezohledné iniciativy odmítnout.

Konfrontační politika Washingtonu vůči zemi s několika tisíci jaderných hlavic by byla nerozumná i v izolaci. Přijmout takový kurz, když vztahy USA s dalším velkým mocenským soupeřem, Čínou, již dosahují úrovní studené války, je podstatou pošetilosti. Jak výstižně upozorňuje vědecký pracovník Nezávislého institutu Ivan Eland, Spojené státy si nemohou dovolit souběžně napadat Rusko a Čínu. Bidenova administrativa musí ustoupit ze své provokativní pozice vůči Rusku, než se USA dostanou do neudržitelné pozice.

V našich podmínkách by takový článek obracející gard viníka i oběti nemohl vyjít, protože by jej politologové a novináři, kteří spojili svůj život s budováním nového čili světového západního řádu po roce 1989 ale nadhození myšlenky, že viníkem není Rusko, ale USA se u nás v mainstreamové publicistice objevit ani nesmí. Kdo by toto u nás prohlásil, byť i řádně vyargumentované je okamžitě zařazen do sféry nositele hybridních hrozeb.

Ze svou osobu jsem ovšem napadán, že odmítám propadnout hysterii, které naopak propadají pisatelé jak protiamerické, tak i protiruské orientace, že totiž je válka na spadnutí a zachvátí Evropu a svět.

Inu nezachvátí. Svět už je zcela jiný než před 5-7 roky. Západ včetně USA nemá tu sílu se úspěšně tandemu Ruska a Činy postavit. Veřejně to nepřizná a hloupé sankce Putina už nezajímají. Ukrajina je ztracená země a Zielensky jen ukázal, že každý další lídr je jen horší a horší.

 

 

 

jiri-vyvadil
Vědět, co v politice nastane, mě baví...

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Dona

Mám len jednu pripomienku k textu. Citujem : Rozhodnutí vlády Billa Clintona rozšířit NATO, nejmocnější vojenskou alianci ve světových dějinách, na východ směrem k oslabenému, demoralizovanému Rusku, bylo osudovým, provokativním krokem.

Za to, že sa NATO rozšírilo až k hraniciam RF nemôžeme dávať vinu Clintonovi, ani inému prezidentovi USA.  Ani dnes Bidenovi.  Oni nás nevzali za ruku a nedotiahli do NATO. Oni mohli hovoriť čo chceli, bez našeho súhlasu a bez súhlasu našich politikov by si prezidenti USA utreli nos, a naprázdno by im klapli zuby. Všetka vina , či príčina rozširovania NATO leží na hlavách obyvateľstva a politikov, ktorých si voliči volia. My, Európania sme chceli byť členmi NATO. Preto si aj ponesieme následky. To platí aj o Ukrajincoch ak zaútočia na Donbas. Že budú bojovať s natovským požehnaním a americkými zbraňami, to na princípe nič nemení. Obyvatelia Ukrajiny zaútočia, nie NATO, či USA. Preto obyvatelia a vojaci ukrajinskej armády majú v rukách konečné rozhodnutie, nie NATO. Podobne obyvatelia Pobaltia, Poľska, Slovenska, Česka...... Vidíte niekoho protestovať proti blížiacej sa vojne ? 90% obyvateľstva je buď ticho, alebo súhlasí. Žeby im v tom bránil lockdown ? Ani náhodou. Keď vedia na uliciach protestovať proti zákazom, prečo neprotestujú proti vojne, alebo za mier ?

Kedysi stáli obyvatelia = voliči na barikádach a vlastným telom bránili svoje mesto, ulicu. Dnes? Akí sú politici, takí sú obyvatelia. Česť výnimkám.