Národní socialisté v boji za svobodu (1938 - 1945)

obrazek
20.7.2011 23:03
V průběhu nacistické okupace, se část bývalých vedoucích politických představitelů ČSNS zapojila přímo do odboje, část z nich se uchýlila do exilu. Řada národních socialistů se stala obětmi okupačního nacistického režimu teroru. Československo jako samostatný státní útvar přestalo definitivně existovat jeho okupací 15. 3. 1939. Jednotlivé politické síly země se začaly připravovat na dlouhý boj s cizí okupační mocí. Nejaktivnější „preventivní“ opatření provedla komunistická strana, která se již těsně po přijetí Mnichovského diktátu iniciativně začala připravovat na práci v ilegalitě. Výjimkou nebyla ani národně socialistická strana, jejíž čelní představitelé po rozhodnutí o ukončení činnosti své strany na konci listopadu 1938, se postupně zapojovali do odbojových organizací. Tam se podíleli i na tvorbě programových dokumentů (jako např. M. Horáková) a zpravodajské činnosti.

Strana v ilegalitě

Jak jsme v úvodu zmínili, za nacistické okupace zahynulo zhruba 2 400 členů národně socialistické strany. Dne 4. 10. 1941 byl za odbojovou činnost popraven pražský primátor dr. O. Klapka1, stejný osud potkal senátorku F. Plamínkovou (popravena 30. 6. 1942) či poslance J. Vaňka. Národní socialisté byli vedle komunistů a sociálních demokratů stranou, jež byla nacistickými perzekucemi nejvíce postižena. Mnozí čelní představitelé ČSNS strávili válku v koncentračních táborech (budoucí prokomunističtí kolaboranti A. Neuman a E. Šlechta, stejně jako poslanec A. Čížek či budoucí předseda strany P. Zenkl - všichni strávili válku v Buchenwaldu)2, jiní byli vězněni v Čechách (V. Krajina).3

Nacisté považovali stranu za nebezpečného protivníka, nazývali ji Benesch Partei.4 Národní socialisté se podíleli na práci tří hlavních odbojových organizací - Politického ústředí (PÚ), PVVZ - Petičního výboru Věrni zůstaneme a Obrany národa. Za všechny národně socialistické odbojáře zmiňme na tomto místě V. Krajinu5, M. Horákovou či R. Fliedera. Zajímavou personou sui generis byl pak bývalý vysoký funkcionář KSČ a publicista V. Bolen6, vyloučený v roce 1929 z KSČ po nástupu K. Gottwalda do čela této strany. Bolen se angažoval v ilegálním vedení ČSNS. V letech 1943, resp. 1944 se začala z podnětu bývalé poslankyně F. Zeminové7 formovat ilegální skupina národních socialistů. Ta se snažila kontaktovat některé předválečné funkcionáře.8 Zeminová patřila k funkcionářům strany, kteří prokázali velmi dobré organizační schopnosti.

K dalším významným osobnostem protinacistické rezistence patřila bezesporu M. Horáková. Horáková se zapojila ihned po vypuknutí druhé světové války do činnosti Petičního výboru věrni zůstaneme (PVVZ) a Politického ústředí (PÚ), kde plnila důležité zpravodajské úkoly. Dne 2. 8. 1940 byla spolu s manželem zatčena. Nejprve byla vězněna na Pankráci, poté byla převezena do Malé pevnosti v Terezíně. Tam se mimo jiné setkala s předválečnou funkcionářkou strany, senátorkou F. Plamínkovou. V říjnu 1944 se konal s Horákovou soud a nacistický prokurátor ji navrhl udělit trest smrti, který jí byl následně změněn na osm let vězení.

Pokud hovoříme o exilu, tam působili ti funkcionáři předválečné nár. soc. strany, kteří po osvobození republiky vesměs zastávali ty nejvýznamnější stranické a politické funkce. Jmenujme např. H. Ripku, vedoucí osobnost národně socialistického exilu a nejaktivnějšího člena strany, dále J. Stránského, P. Drtinu9, J. Davida, F. Uhlíře, V. Klecandu10, politického jednatele J. Firta a mnohé další. Těmto funkcionářům se podařilo včas odejít ze země a zachránit se tak před nacistickou perzekucí. V exilu působili národní socialisté zejména ve Státní radě československé. J. Stránský působil v zahraničním vysílání BBC11, stejně jako H. Ripka, který zastával funkci ředitele československého vysílání BBC. Ripka se během války také zabýval zahraničně-politickými souvislostmi poválečného Československa v kontextu s očekávaným evropským a světovým vývojem.12

Národní socialisté podporovali (i když ne bezvýhradně) Benešovu linii „oduznání“ Mnichovského diktátu. Již v letech 1941 - 1942 si byli vědomi skutečnosti, že osvobozené Československo nemůže být a nebude pouhou kopií předmnichovské republiky, ale že bude sociálně a hospodářsky orientováno doleva s výrazným etatizačním akcentem. Čelní představitelé národně socialistického exilu zmiňují ve svých článcích nevyhnutelnost provedení znárodnění, postavení klíčového průmyslu pod státní vedení a kontrolu. To si dobře uvědomoval již zmíněný H. Ripka. Důležitým rysem byla i nestranickost skupiny národních socialistů, která trvala až do počátku roku 1944.13 Národní socialisté se v exilových strukturách aktivně podíleli jak na vládě14, tak na práci ve Státní a Právní radě.15

Předchůdcem samotné politické skupiny národních socialistů byla ideová platforma nazvaná MOST16, jež vznikla v polovině roku 1943 z popudu H. Ripky. Jméno jí vtiskl známý národně socialistický publicista František Klátil. Tato platforma měla sdružovat mladší straníky, vyhranit se proti komunistům i vůči sociálním demokratům, a zároveň byla orientována prozápadně. Vznik skupiny tak byl i reakcí na jednostrannou zahraniční orientaci KSČ na Sovětský svaz.17

Ladislav Feierabend, bývalý agrární politik, po válce politik ČSNS

Na počátku roku 1944 se rozhodli vedoucí funkcionáři v Londýně, že dozrál čas k tomu, aby začali nevenek vystupovat jako stranická skupina. Stalo se tak 22. 1. 1944 a tvořili ji J. Stránský (předseda), dále H. Ripka, F. Uhlíř, P. Maxa, V. Klecanda a J. Firt. Reprezentativní složení skupiny bylo důležitým mezníkem v politické „sebeidentifikaci“ národních socialistů v exilových podmínkách. Dodejme, že exilový prezident E. Beneš sice ustavení skupiny vzal na vědomí, nicméně jeho představou (do roku 1943) bylo „blokové“ uspořádání politických proudů či stran. To znamená, že původně vůbec nepočítal s oživením tradičních velkých prvorepublikových stran, ale měly být obnoveny pouze dva až tři politické subjekty, které by zastupovaly konkrétní ideový proud - levici, střed a pravici.

Beneš se pod silným vlivem mnichovských událostí ze září 1938 stavěl za podstatné zjednodušení politicko-stranických poměrů v osvobozené republice. Prezident Beneš pohlížel na Mnichov jako na důsledek „přebujelého“ stranictví za první republiky, které ovšem právě v září 1938 zkrachovalo a mělo podíl na zániku československého státu. V osvobozené zemi tak měl působit pouhý zlomek všech stran, jež existovaly za první republiky. Tím mělo dojít k „prevenci“ a vyloučení opakování nového Mnichova. Nutno dodat, že Beneš činil po celou válku vše proto, aby Mnichov politicky odčinil. Bylo to za jeho pobytu v exilu jeho slabé místo a jeho soupeři, kteří nesouhlasili s jeho vůdčím postavením v zahraničí, se na jeho vinu v září 1938 často odvolávali.

Beneš měl dokonce v souvislosti s představou zjednodušeného politického života na začátku roku 1944 prohlásit, že nepočítá s obnovou národně socialistické strany. Takový předpoklad však národní socialisté slovy H. Ripky odmítli.18 Byli Benešovým chováním za války překvapeni, neboť mezi ním a stranou existovaly stále významné politické vazby, neboť prezident ve straně politicky působil dvanáct let. A např. pozdější poválečný ministr spravedlnosti za ČSNS P. Drtina byl před válkou jeho dlouholetým tajemníkem.

Do nové republiky

Ke konci války ještě nebylo vůbec jasné, že se původní politické strany skutečně obnoví, a nevznikne jedna velká socialistická strana, do které by se začlenili tři k socialismu se hlásící strany. Komunisté takový projekt ještě v roce 1943 striktně neodmítali, nicméně na počátku roku 1945, kdy docházelo k osvobozování střední a jihovýchodní Evropy Rudou armádou a posilování mocenského vlivu komunistických stran v regionu, sloučení všech socialistických stran v obnovované republice odmítli.

V březnu 1944 potom dochází k bližší spolupráci tří socialistických stran působících v exilu. Zástupci KSČ, ČSNS a ČSSD se dohodli na zformování tzv. Národního bloku pracujícího lidu, měst a venkova19, který měl být základem společenských a ekonomických změn v obnoveném státě. Tři socialistické strany měly být zárukou, že společensko-ekonomická přeměna Československa bude probíhat pokud možno bez vážných střetů. Spolupráce stran byla však jen iluzí, po skončení války Blok prakticky nefungoval a na konci roku 1945 se fakticky rozpadl z důvodů odlišných zájmů a cílů jednotlivých stran.20

Na konci roku 1943, zejména po gigantické bitvě u Kurska, která byla definitivním obratem ve válce, bylo čím dál tím více jasnější, že Německo válku nevyhraje. Proto se mezi exilovými představiteli začala objevovat otázka nové podoby osvobozeného Československa, jeho politického a hospodářského systému. Tato otázka však vyvstala již po přijetí Mnichovského diktátu. V průběhu války se na těchto a dalších klíčových otázkách měla podílet jednak londýnská exilová vláda v čele s E. Benešem a dále moskevské vedení KSČ21, řízené předsedou této strany K. Gottwaldem.

Obě mocenské skupiny měly značně odlišné představy o dalším vývoji země, každá vystupovala se svými specifickými požadavky. V případě londýnské vlády však snahy o konkrétní náměty a řešení nabývaly spíše mlhavých obrysů. Představitelé londýnské vlády na rozdíl od moskevského zahraničního vedení KSČ nevypracovali komplexní program poválečné obnovy ČSR. V rozhovorech s komunisty spíše licitovali, čímž přenechali KSČ v jednáních politickou iniciativu a vůdčí roli v těchto jednáních.

Komunisté svůj program zpracovali do takové podoby, aby již v sobě nesl zárodky přechodu k totalitní vládě, tedy k mocenskému monopolu komunistické strany. Komunistický program etabloval „lidově – demokratický“ režim, determinoval nové mechanismy fungování státní moci a měl znamenat „skutečnou“ demokracii, kde by reálně rozhodoval lid.“ (K. Gottwald)

Gottwaldovi a jeho spojencům šlo především o to, aby nová republika nebyla identickou kopií té předmnichovské. Komunistické vedení usilovalo jako o jeden ze svých ústředních cílů uzákonit a uvést do života národní výbory, které měly být jejich významnou oporou na nižších článcích moci. Je nesporné, že národní výbory byly československou kopií sovětů.

Ve druhé polovině března roku 1945 proběhla v Moskvě jednání mezi zástupci londýnského exilu a moskevského vedení KSČ o vnitřní podobě obnoveného československého státu, jeho zahraniční orientaci, hospodářských a sociálních aspektech a dalších otázkách. Za národní socialisty vyjednávali J. Stránský, P. Drtina, F. Uhlíř a J. David. Nekomunistické strany, vč. národních socialistů, se však dopustily strategické chyby, když si nechali vnutit za základ jednání komunistický program, na němž začali komunisté pracovat již od roku 1943. Měli tak výrazně snížený manévrovací prostor a jejich jednání s komunisty měla spíše charakter připomínek a korekcí. Národní socialisté, jak víme, disponovali vlastním, byť nedokonalým programem (memorandem)22 z 31. 1. 1945, s nímž seznámili i E. Beneše. Nicméně se jim jej nepodařilo prosadit za základ vyjednávání.

Komunisté tak měli kromě psychologické výhody moskevského prostředí i převahu v programově - politické rovině. Dokázali prosadit i takové body Košického programu23, pro které by se před válkou národní socialisté a další politici jen stěží hlasovali. Ne na všech bodech se však národní socialisté s komunisty shodli. Máme na mysli zejména šestý bod programu, který se týkal státoprávního postavení Slovenska. Národně socialističtí politici odmítli v duchu předválečného čechoslovakismu uznat Slováky za svébytný národ24 a jednání o této otázce předčasně opustili. Komunisté ještě vystupňovali napětí tím, když komunista V. Kopecký25 urazil J. Stránského, když jej nazval Židem. Nakonec bylo i zde dosaženo dohody formou ústupků národních socialistů a tento kontroverzní bod byl inkorporován do programu.

Národní socialisté se dopustili na moskevských jednáních o budoucí podobě čs. státu po osvobození mnoha chyb, když přenechali prostor a hlavní iniciativu komunistům, kteří toho beze zbytku využili ve svůj prospěch. Aktivita národních socialistů se omezila pouze na korekci dílčích návrhů, jež měli komunisté připraveny. Programovými ústupky v klíčových otázkách si sama ČSNS značnou měrou zúžila do budoucna svou politickou pozici. Pokud by národní socialisté vystupovali sebevědomě, předložili svůj program či hospodářsko-politické vize uspořádání poválečné republiky, museli by komunisté brát takové návrhy v potaz. To se však nestalo, a národní socialisté se spíše než s akceptacích svých programových požadavků spokojili s personálním obsazením vlády. Národně socialističtí představitelé a zástupci ostatních nekomunistických stran tedy při jednáních o budoucí podobě republiky v březnu 1945 vyklidili komunistům pole, což do značné míry předznamenalo i další jejich počínání v osvobozené republice. Naopak komunisté dokázali dokonale využít slabost národních socialistů a ostatních nekomunistických stran a prosadili téměř vše podstatné, co chtěli.

Pokud tedy chceme hodnotit vzrůstající moc komunistické strany v poválečné republice, musíme se zastavit právě u moskevských jednání, které jejich stále sílící pozice předznamenaly. Komunisté se tak později mohli právem označovat za tvůrce nových společensko-politických pořádků. Takto ovšem nekomunistické strany ve zmíněné době neuvažovaly, což se záhy projevilo v postupné ztrátě jejich politických pozic. Komunisté byli nesporně nejdynamičtější mocenskou silou v zemi a vstupovali do obnoveného čs. státu v pozici nejsilnější politické strany v zemi.


Jaroslav Stránský, právník, novinář, ministr spravedlnosti a později ministr školství a osvěty


Košický vládní program

Košický program kodifikující v ČSR lidově - demokratický režim byl komunisty a nekomunistickými stranami kompromisně přijat 29. 3. 1945. Měl celkem šestnáct ustanovení a fakticky kodifikoval v osvobozené zemi „lidově - demokratický režim“, zcela odlišné prostředí, které v konkrétních obrysech negovalo prvorepublikový společensko-politický systém. Nicméně stále byla v platnosti prvorepubliková Ústava z roku 1920, jež ovšem neodpovídala změněným společenským podmínkách, a proto vedoucí politikové politických stran věděli, že je nutné v osvobozené republice připravit ústavu novou, respektující „lidově demokratické“ pořádky.26

Druhou částí vyjednávání byla debata o složení první poválečné (Košické) vlády. Účastníci schůzky se jednoznačně shodli na tom, že nová vláda má být vládou Čechů a Slováků, což byl zejména odkaz na zkušenost první republiky, kde působila vedle sebe řada politických subjektů jiných nežli ryze českého či slovenského původu (německé, maďarské strany). Vláda měla rovněž být vládou Národní fronty (NF), kam se sdružily všechny povolené strany jako do svého druhu koalice a mimo kterou nemohly legálně strany působit. Komunisté si primárně nárokovali silové resorty - ministerstvo vnitra a obrany. Ministerstvo vnitra měli již prakticky garantované na konci roku 1943, kdy proběhla jednání mezi komunistickým vedením v Moskvě s prezidentem Benešem a došlo k uzavření československo - sovětské smlouvy v prosinci téhož roku.27

Na ministerstvu obrany komunisté požadovali buď straníka, nebo osobu jim loajální. Vhodným adeptem se později ukázal být gen. L. Svoboda, jenž byl tajným členem komunistické strany. Toho požadovali do funkce také Sověti, jmenovitě generál Mechlis, který instruoval pozdějšího náčelníka Obranného vojenského zpravodajství (OBZ) B. Reicina28, aby věc na příslušných místech „zařídil“. Národní socialisté také požadovali silová ministerstva, ale jejich hlas v jednáních byl slabý a kvůli neústupnosti komunistů vyšla jejich snaha vniveč. Úspěšnější byli v případě resortu spravedlnosti, kam delegovali svého zástupce J. Stránského i přes počáteční odpor KSČ. Národní socialisté získali kromě tohoto ministerstva ještě pozici náměstka předsedy vlády (J. David) a ministra zahraničního obchodu (H. Ripka). Celkově měla vláda 26 členů a byla jmenována 4. 4. 1945 v Košicích.29

Politické strany se po osvobození Československa staly přirozenými pokračovateli předválečné tradice. Byly to strany masové a vázaly na sebe statisíce svých příznivců. Po debatách KSČ s nekomunistickými stranami bylo rozhodnuto, že NF se zredukuje na tyto politické subjekty: Komunistickou stranu Československa, Komunistickou stranu Slovenska, Československou stranu národně socialistickou, Československou stranu lidovou, Československou stranu sociálně demokratickou a slovenskou Demokratickou stranu. Důležitou součástí veřejného života se vedle politických stran staly i masové společenské organizace, jež aktivně zasahovaly do práce vlády a parlamentu.

Nutno dodat, že ve většině z nich dominovali právě komunisté, kteří je brali jako svou mocenskou „zálohu“, pokud by se jim nepodařilo ve vládě prosazovat své cíle. Nejvýznamnější masovou organizaci představovaly jednotné odbory (Revoluční odborové hnutí - ROH) s personální převahou komunistů a levých sociálních demokratů ve vedení. Národní socialisté i jiné strany tak přišly o své samostatné odborové organizace, které měly za první republiky. Další organizaci, kde komunisté dominovali, byl Svaz českých partyzánů30, s radikálně naladěnými bývalými partyzány, z nichž drtivá většina měla komunistickou legitimaci. Na Slovensku pak působil jeho pandán Svaz slovenských partyzánů, jenž byl ještě více radikálnější.

Národní socialisté dosáhli v Moskvě při vyjednávání o programu a složení nové vlády opticky dobrého výsledku. Předpokládali totiž, že po prvních parlamentních volbách se mocenské rozložení sil v zemi změní v jejich prospěch, neboť se domnívali, že vliv, kterého komunisté nabyli za války, jim fakticky nepřísluší a bude časem opadat. Vedení ČSNS však nevzalo v úvahu objektivní příčiny popularity komunistické strany - některé podcenila, jiné přecenila. Přítomnost Sovětského svazu v regionu střední a jihovýchodní Evropy nevěstila pro nekomunistické síly nic dobrého, což si národní socialisté v danou chvíli příliš neuvědomovali.31

Členové ČSNS sice prokázali za druhého odboje své vlastenectví a odvahu a strana tak mířila do osvobozené republiky posílená. S vidinou stát se první stranou v zemi, ale jak se záhy ukázalo, její očekávání nebyla naplněna. Obnovené Československo nebylo kopií první čs. republiky. Země se radikálně posunula doleva, což plně vyhovovalo právě komunistům.32 To, že Sovětský svaz osvobodil střední a jihovýchodní Evropu od nacistické okupace, mělo pro další vývoj republiky zásadní důsledky, ať již v politickém, hospodářském či kulturním životě. Československo se ocitlo v sovětské sféře vlivu, což pro ně znamenalo logický důsledek - po válce nevyhnutelně dojde k boji mezi komunisty a nekomunistickými silami o charakter a tvář nového Československa. To si národní socialisté sice uvědomovali, něvěděli však (to zprvu nevěděli ani komunisté)33, jakým způsobem bude tento zápas vypadat a jaké role budou jednotlivým soupeřům přisouzeny. O těchto pohledech ještě pojednáme v následujících částech této publikace.


Ferdinand Peroutka, novinář, dramatik, esejista, v období let 1945 – 1946 poslanec za ČSNS

Dne 10. 5. 1945 se Košická vláda konečně přesunula do osvobozené Prahy a začala okamžitě úřadovat.34 Válkou rozvrácenou zemi bylo třeba mravně i materiálně znovu obnovit, nastartovat ekonomiku, zajistit výživu obyvatelstva35 a zásobování, převést válečnou ekonomiku na ekonomiku mírovou a provést řadu dalších neodkladných úkolů, které na první poválečnou vládu čekaly. Národní socialisté se domnívali, že tíha „úkolů doby“ bude ležet hlavně na jejich bedrech. Radikální levicová vlna však zanesla národní socialisty a ostatní nekomunistické strany tam, kde měli objektivně ztížený manévrovací politický prostor.


 

1 O. Klapka (1891 - 1941) český právník, politik, odbojář. Od roku 1909 členem národně sociální strany, v roce 1929 byl zvolen poslancem. Za okupace byl v kontaktu s generálem A. Eliášem, finančně podporoval odboj, v roce 1940 zatčen a 4. 10. 1941 za heydrichiády popraven.

2 Zenkl byl zatčen v rámci nacistické razie 1. 9. 1939.

3 Krajina byl zatčen 31. 1. 1943. Na jeho osobě a jeho výpovědích měl osobní zájem prominentní nacista K. H. Frank.

4 Tak ji nazýval A. Hitler, který osobně nesnášel prezidenta Beneše.

5 V. Krajina (1905 - 1993), český botanik a politik, v roce 1945 generální tajemník ČSNS. Po roce 1948 uprchl do exilu.

6 V. Bolen (1887 - 1964) čelný funkcionář KSČ, ze které byl spolu s dalším ,rozvračečem“ B. Jílkem gottwaldovským vedením v roce 1929 vyloučeni. Potom pracoval v národně socialistickém tisku a za druhé světové války byl členem ilegálního národně socialistického vedení.

7 F. Zeminová (1882 - 1962) česká politička, 1920 - 1939 byla poslankyní Národního shromáždění. V roce 1950 odsouzena v procesu s M. Horákovou na 20 let vězení, v roce 1960 byla propuštěna z vězení v rámci amnestie prezidenta republiky.

8 Kocian, Jiří: Československá strana národně socialistická..., s. 28.

9 Drtina vystupoval v čs. vysílání BBC pod jménem Pavel Svatý. Po válce vyšly jeho proslovy v uceleném díle A nyní promluví Pavel Svatý. Praha 1946.

10 V. Klecanda (1888 - 1947) divizní generál, poradce ministra zahraničí E. Beneše, čs. vojenský atašé u francouzské vlády.

11 Jeho promluvy vyšly v roce 1945 válce a nesly název Hovory k domovu.

12 Ripka přednesl 7. 1. 1942 výklad o zahraniční politice ve Státní radě.

13 Stejným způsobem se profilovali i sociální demokraté, kteří též vystupovali nestranicky, až v únoru 1944 se ustavili jako politická skupina.

14 Předsedou exilové vlády byl msgre. J. Šrámek.

15 Vznikla podle polského vzoru a měla za úkol vypracovávat odborné posudky, dobrozdání, koncepční materiály k rukám vlády a prezidenta Beneše.

16 Tak ji pojmenoval F. Klátil.

17 Kocian, Jiří: Československá strana..., s. 31

18 Kocian, Jiří: Československá strana..., s. 32.

19 Pro jeho označení se též užívá socialistický. Tento název však komunisté z taktických důvodů nezmiňovali.

20 Nutno zmínit, že komunisté jej ani nepotřebovali, protože po volbách v roce 1946 měli spolu se sociálními demokraty parlamentní většinu.

21 Vzniklo v listopadu 1938. Tvořili ho kromě Gottwalda, V. Kopecký, J. Šverma, R. Appelt, R. Slánský a další.

22 Vlastní pogram měli i sociální demokraté. Vypracovali jej v únoru 1945, ale stejně jako v případě národních socialistů se nestal podkladem pro jednání v Moskvě, neboť sociálně demokratická skupina byla rozhádaná a rozdělená na protichůdné frakce, což se přeneslo též do obnovené republiky.

23 Ke Košickému programu viz např. Kovač, Andrej: Košický vládní program. Bratislava 1977.

24 Takový názor zastával i E. Beneš, který Slováky nikdy za svébytný národ neuznal.

25 V. Kopecký (1897 - 1961) politik, publicista, čelný představitel KSČ. Patřil k radikálnímu křídlu strany. Po druhé světové válce byl jmenován ministrem informací.

26 Nová ústava „9. května“ byla přijata těsně po komunistickém státním převratu v roce 1948. Byl přijat čistě komunistický návrh ústavy, na ostatní propozice jako národně socialistický (Kabešův) návrh ústavy nebyl brán žádný zřetel.

27 Byla uzavřena 12. 12. 1943 na dvacet let.

28 K osobnosti komunistického fanatika B. Reicina viz. nejlépe Hanzlík, F.: Bedřich Reicin

29 První (košická) vláda NF vypadala takto: předseda vlády – Z. Fierlinger (ČSSD), náměstkové – J. Ursíny. (DS), V. Široký (KSS), J. David (NS), msgre J. Šrámek (L), K. Gottwald (KSČ), ministr národní obrany – L. Svoboda (nestr.), státní tajemník v MNO – M. Ferjenčík (nestr.), ministr zahraničních věcí – J. Masaryk (nestr.), státní tajemník v MZV – V. Clementis (KSS), ministr zahraničního obchodu . H. Ripka (NS), státní tajemník MZO – J. Lichner (DS), ministr vnitra – V. Nosek (KSČ), ministr spravedlnosti – J. Stránský (NS), ministr informací – V. Kopecký (KSČ), ministr financí – V. Šrobár (DS), ministr průmyslu – B. Laušman (ČSSD), ministr vnitřního obchodu – I. Pietor (DS), ministr zemědělství – J. Ďuriš (KSS), ministr výživy – V. Majer (ČSSD), ministr dopravy – gen. A. Hasal (nestr.), ministr pošt – F. Hála (L), ministr ochrany práce a sociální péče – J. Šoltész (KSS), ministr školství a osvěty – Z. Nejedlý (nestr.), ministr zdravotnictví – A. Procházka (L), Bouček – Miroslav, Klimeš, Miloš – Vartíková, Marta: Program revoluce, s. 271 – 272.

30 V čele stál generální tajemník KSČ R. Slánský.

31 O komunizaci střední a jihovýchodní Evropy viz Vykoukal, Jiří - Litera, Bohuslav - Tejchman, Miroslav: Východ. Vznik, vývoj a arozpad sovětského bloku 1944 - 1989. Praha 2000.

32 Platilo to ovšem i o Západu, kde po válce došlo ke znárodnění některých klíčových odvětví, např. ve Velké Británii či Itálii.

33 Komunisté zpočátku neměli jasnou představu, jakým způsobem převezmou v zemi moc. Zpočátku počítali s čistě parlamentním způsobem „bitvy“ s využitím masových nátlakových akcí, později, zejména když se zhoršilo mezinárodní klima, tak počítali i s nezákonnými a neústavními prostředky.

34 Ubytována byla dočasně v hotelu Alcron, kde začaly první debaty představitelů veřejného života o politických a ekonomických tématech.

35 Proto také eixtovalo stejně jako za první republiky ministerstvo výživy v čele se sociálním demokratem V. Majerem.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

rezjir10

   Rovněž co se týče těch národních výborů, tak ta idea nebyla v rozporu s tím, co se deklarovalo v tom programu Za svobodu, kde se psalo, že "půjde v podstatě o vybudování nového typu spráy, který by byl přiměřený novým poměrům".

rezjir10

S tím Košickým vládním programem to bylo složitější. V podstatě se jednalo o převzetí stručné verze programu Za svobodu (toho, který byl přijatý za účasti Horákové), která se dostala v průběhu války na Západ. Takže ti národní socialisté si nemohli na nic stěžovat. Charakter toho programu Za svobodu (vypracovaného v době Paktu Ribbentrop Molotov) naznačuje, že se v něm nevyskytuje slovo trh. V téže době nejpravicovější ministr v londýnské vládě Feierabend předvídal, že něco jako trh, peníze a zlato nebudou mít v budoucnu téměř žádný význam. Byl bych tedy velmi opatrný v tom, že národní socialisté komunistům v něčem ustoupili, leda tak do předem připravench pozic. Z pohledu Beneše vskutku mezi těmi třemi stranami nebyl žádný rozdíl.