Paul Antopoulos: Erdogan se snaží obnovit neo-osmanskou říši

erdogan sultan 17
5.2.2020 12:17
Vzhledem k tomu, že Turecko nedokázalo svrhnout syrského prezidenta Bašára Asada a vytvořit si v oblasti režim pod svojí nadvládou, obrátil Erdogan svou pozornost na další záležitosti východního Středomoří, především na agresi vůči Kypru, Řecku a Libyi.

S tureckou armádou vydanými mapami, ukazujícími východořecké ostrovy v Egejském moři jako patřící Turecku a tureckým ministrem obrany požadujícím demobilizaci řecké armády z 16 těchto ostrovů, s mapami zveřejňovanými tureckým ministerstvem obrany na sociálních sítích, kde je celý Kypr znázorňován jako turecký, s překreslenými námořními mapami východního Středomoří, kde by Turecko a libyjská mezinárodně uznávaná vláda Muslimského bratrstva v Tripolisu mohly společně vyřezat kus řeckého námořního prostoru, není pochyb o tom, že se Erdogan pustil do mise obnovy Osmanské říše.

Není spikleneckým, nebo senzacechtivým tvrzením, že se Erdogan pokouší vytvořit neo-osmanskou říši. Když zvážíme ukončení turecké politiky „nulových problémů se sousedy“, kdy se Ankara v roce 2011 okamžitě zapojila do syrského konfliktu a poslala do této arabské země desítky tisíc džihádistů, které vyzbrojila, trénovala a financovala. Syrská válka poskytla Turecku příležitost zapojit se do projekce moci v rámci nového regionálního řádu, kde by se centrem moci stala Ankara.

Plán neo-osmanské říše nebyl původně založen na územní expanzi, ale na vytvoření sítě vlád Muslimského bratrstva loajálních k Ankaře. Neschopnost svrhnout Asada byla částečným důvodem pro to, aby Turecko napadlo velké pásy území na severu Sýrie, kde se namísto syrské zobrazuje turecká vlajkapoturčují se školní osnovy a vystavují se Erdoganovy portréty. To naznačuje, že Turecko nemá zájem ustoupit ze severní Sýrie. Je tomu tak, že může vytvořit nevyřešený status quo, stejně jako v případě své nezákonné okupace severního Kypru, kterou tvrdošíjně odmítá vyřešit.

S Tureckem pevně kontrolujícím tyto oblasti severní Sýrie a neschopným svrhnout Asada, přesměroval nyní Erdogan zaměření své země prohlášením, že zahraniční politika Ankary bude upřednostňovat ostatní oblasti východního Středomoří. To znamenalo přesun militantů působících v Sýrii do Libye. Mnoho z těchto teroristů tam už bylo Tureckem přemístěno, přičemž mnozí z nich před útěkem do Itálie nevystřelili jediný náboj. S 2.400 teroristy ze Sýrie již v Libyi, a nejméně dalšími 1.700 na cestě, kteří otevřeně tvrdí, že bojují za „osmanský kalifát“, nezaujala Evropská unie silný postoj, přestože tito džihádisté stojí na zápraží, nebo už infiltrují EU.

 Nedělní berlínská konference o Libyi skončila pro Erdogana zklamáním poté, co „vyšel ven a opustil konferenci v předstihu,“ když nenašel žádnou podporu pro své plány zasáhnout přímo v severoafrické zemi. Berlínská konference však také ukázala, že EU zaujímá velmi pasivní postoj k libyjské krizi, a to i přesto, že poslední vzplanutí se částečně přihřálo dohodou Erdogana s libyjskou vládou Muslimského bratrstva v Tripolisu na ukradení námořního prostoru členu EU Řecku – které dost podivně nebylo pozváno na konferenci německou šéfkou Angelou Merkelovou. Zavedení takové pasivní politiky je pro EU velmi nebezpečným krokem v době, kdy k Erdoganovi loajální teroristé pronikají do Evropy a mohou sloužit jako pátá kolona k ustanovení tureckých zájmů.

Činitel turecké vlády měl před pár dny tu drzost říci, že krize v Libyi není problémem EU navzdory dohodě Tripolis-Ankara proti Řecku a potenciál tohoto konfliktu má za následek novou uprchlickou krizi. Bývalý turecký prezident Urgut Özal (1989-1993) dokonce připustil, že „nemusíme vést válku s Řeckem. Musíme jim poslat několik milionů nelegálních migrantů z Turecka a dodělat je.“ Erdogan určitě přijal „doktrínu Özal“, jak se už ukázalo a zaplavil Řecko a širší region EU nelegálními migranty a dokonce i nadále vyhrožuje, že jich pošle více. S počáteční uprchlickou krizí vyvolanou syrskou válkou, v níž Turecko mělo rozhodující úlohu, se zdá, že „Özalova doktrína“ bude rozšířena nejen na zaplavení Řecka větším množstvím nelegálních migrantů, ale také na Itálii a Maltu přes Libyi.

Přestože je Turecko členem NATO, v posledních letech přijalo vznikající multipolární světový řád. Nepřisvojili si však vznikající multipolární systém k vytvoření rovnováhy skrze svou vlastní suverenitu v zahraniční politice, ale spíše aby sledovali své vlastní imperiální ambice. Vzhledem k tomu, že Řecko nabídlo svou armádu jako mírové síly v Libyi a Turecko hrozí intervencí na straně Muslimského bratrstva, mohlo by to znamenat nebezpečnou eskalaci mezi dvěma takzvanými spojenci NATO.

Přestože EU vůči agresi Turecka přijala politiku ústupků, a i přes přímé ohrožení členů EU, Řecka a Kypru, Erdoganův avanturismus v podstatě jeho zemi oslabil a izoloval, jelikož jejím jediným spojencem je obležená vláda v Tripolisu. Mezitím se objevilo komplexní spojenectví, ať už přímé či nepřímé, sestávající z Řecka, Kypru, Egypta, Izraele, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů, aby podporovalo libyjskou národní armádu (LNA generála Haftara) proti Tripolisu, a oponovalo tureckému expansionismu. Přestože Turecko hrozí přímým zásahem v Libyi, vyslalo do boje v severoafrické zemi tisíce džihádistů a nadále vydírá EU s rizikem, že do Evropy pošle stovky tisíc nelegálních migrantů, Erdoganovy sny o neo-osmanské říši se nenaplní.

Paul Antopoulos, Global Research

Překlad Messin

(další texty a překlady na messin.cz)

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

antoninsebek

Erdogan se snaží obnovit neo-osmanskou říši?

Nemuslimsky řešeno: BOHUŽEL ano. 

Inspirovalo ho již dříve blížící se stoleté výročí pádu té říše. 

A nyní jej EU krmí miliardami pro utečence.

Které se snaží vyhnat a hlavně je použít pro vydírání a zastrašování.