Přesun v místě i čase

obrazek
16.10.2013 11:08
Tradiční – už 14. ročník festivalu židovské kultury 9 bran – se posunul z míst, kde počíná severní periférie Prahy do jejího centra. (Toto internetové periodikum uveřejnilo pozvánku na něj před prvním říjnovým víkendem, po němž začínal.)Tuto změnu si vyžádaly povodně, které opakovaně postihly Libeň, kde se před necelými 87 roky narodil dosavadní prezident festivalu Arnošt Lustig a kde si v minulých letech vybudoval také své tradiční sídlo v Divadle pod Palmovkou. Tím byla vyřazena i nedaleká synagoga, která hostila některá stylová vystoupení, pro něž se tradiční dramatický prostor nehodil.

9 bran nalezlo nový domov v centru hlavního města – Divadle komedie, tedy v paláci, kde až do rozpadu československé federace měla své sídlo i česká vláda. Letos si tato změna vyžádala operativní změnu termínu, a tak byla sloučena jeho jarní část s podzimním. Ale nejdřív zavítal festival do hlavního města Slovenské republiky; jeho zatím nejvýznamnější počin – divadelní vlak s Kracíkovou inscenací Lustigovy snad nejpůsobivější novely Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou – objel několik slovenských měst ve dnech, kdy se naši někdejší spoluobčané chystali připomenout si, že čas odměřuje 69. rok, který uplynul od činu, jímž se přihlásili ke své československé budoucnosti – od Slovenského národního povstání.

Znovu tento svůj počin připomněl i letošní festival, když uvedl hned druhý den televizní dokument režiséra Martina Pátka Vlaky do nenávratna. Arnošt Lustig, který už dva a půl roku není mezi námi, v něm byl přítomen nejen svým dílem, ale i reminiscencí na generační setkání, kdy provázel svého syna, ale i jeho syna svými nejoblíbenějšími koncentráky. A našel dost svých diváků, i když měl za sebou svou premiéru, kdy se letos v únoru promítal v někdejším společenském centru henleinovců (v květnu 1945 byl překřtěn na Slovanský dům), ale i reprízu, kterým tuto dobu připomněla Česká televize v hlavním programu Dne osvobození od nacismu 8. května; stal se tak ouverturou pro další diskuse – mj. o stanoviscích mladé generace k tomu, čím poznamenaly před 70 roky osud židovských občanů činy jejich předků.

K poctě Jiřího Krejčíka aneb festival v místě, kde nalézá kořeny

Provázely například promítání filmu Polnočná omša, kterým festival poctil památku nositele ceny 9 bran, udělené před lety režisérovi Jiřímu Krejčíkovi na první projekci tohoto snímku. Tehdy se zeptal organizátor festivalu Pavel Chalupa režiséra, co by si přál. Měl jediné přání, které vyřkl třikrát: Aby se tento film promítal, promítal a zase promítal. Bezděčně tak předešel diskusi, kterou vyvolal starší muž: „Proč se tento film nepromítá v televizi?“ Pavel Chalupa sice poznamenal, že se někdy před lety promítl. Ale nevyvrátil skutečnost, že jsme se mnozí v hledišti přiznali: „Jsme tu proto, že tento film nemáme možnost vidět. Nepřízeň jej totiž provázela od vzniku. Přiznat si, že mnohé vážené rodiny proplouvaly samostatným „štátem“ (ale jinak tomu nebylo ani v protektorátu) dík ochotě k „dobrým společenským stykům“ nenacházela porozumění – ani u pánů, co byli „nahoře“ v zcela jiných politických poměrech. A tak se doboví „kritici“ předháněli v posudcích, že Jiří Krejčík „nepochopil“ plně SNP. I já jsem proto dal přednost tomuto filmu z roku 1962 před premiérou inscenace Shakespeara, která - má pověst - mít čáku na úspěch.

Letos v srpnu Jiří Krejčík zemřel; proto před promítáním tohoto filmu (na závěr druhého) zazněla slova Vladimíra Pucholta. „Byl jste u mého začátku, já byl u jeho konce,“ řekl někdejší herec, dnes kanadský lékař, který se s ním stihl rozloučit ještě v nemocnici. Svou premiéru měl tento zvukový záznam nedaleko odtud, ve Vojtěšském kostele, kam se v srpnu, kdy se Vlak Lustig chystal odjet na Slovensko, přišli režisérovi přátelé s ním rozloučit, neboť z této části Nového města pocházel.

Nebyl to jediný symbol genia loci, kde festival židovské kultury zakotvil. Vyjdete-li z Divadla komedie do Jungmanky, jste v ulici, která vede ke křižovatce s Národní třídou, kde je na rohu Perlovky dům, co patříval důlnímu podnikateli Kittlovi. Sem zvala titulní hrdinka filmu Božská Ema v době, kdy se ještě nejmenovala Destinnová, své přátele. Mnozí z těch studentů, kteří hledali pro svůj protest proti poměrům na konci 19. století ve spojenectví s mladými dělníky a čekali na svůj proces v celách. Byly v místě, kam vedou druhé východy z divadla – ať už kavárnou nebo pasáží, nazvanou nyní po Vlastu Burianovi. Na paměť toho nese dnes ulička k zadnímu traktu soudní budovy desku Omladinářů. Nebyl tedy příběh, který si vybral Mahler pro scénář Krejčíkova filmu, jen náhodnou epizodou; vyrůstal z toho, čím tato slavná operní star žila. A vůle po svobodě, odpor k špiclování v tom měly nezaměnitelné místo. Tento film stvořil nositel ceny festivalu 9 bran ještě v režimu, který tu byl před 80. rokem – nejen po 89. roce jako mnozí, kdo dnes „mistrují“ obdobně statečné tvůrce z té doby.

Mezi hosty pocty Krejčíkovi nebyla jen jeho žena a její dcery. Jen kvůli tomu promítání přiletěla například z Bratislavy Emílie Vašáryová. Mladičká ošetřovatelka, která přesvědčí lékaře, aby překonal strach a operoval postřeleného partyzána, byla její první filmovou rolí. Vybral si ji před 51 roky Jiří Krejčík a ona se chtěla s diváky Polnočné omše o vzpomínky, zmoudřelé zkušeností celého jejího tvůrčího života, podělit. Do hlediště přišel i Antonín J. Liehm, publicista spjatý přímo se zlatými roky čs. filmu, ale i s úsilím otevřít společnost probouzející se z byrokratické diktatury 50. let, kde antisemitismus sehrával neblahou roli. Připomněl, jak bránili jiný Krejčíkův film, kterým vybočil záhy po únoru ˙48 z nařizovaných norem umělecké tvorby – Svědomí. V něm debutovala jiná mladičká herečka, která si poté vydobyla své jméno právě na jevišti Divadla komedie – Irena Kačírková.

Na promítání jsem si uvědomil jeden významný rys Krejčíkových režií. Jeho smysl pro sepětí celé osobnosti herce s úlohou, kterou mu nabízí. A na základě toho v nich objevoval nové rysy jejich herectví. Tak v Božské Emě svěřil obě stěžejní role slovenským hercům (Božidara Turzonovová a Juraj Kocura), kteří se nerozpakují hledat přesvědčivý a přitom moderní způsob pro skutečný patos, zatím co český „odboj“ čeká, až to někdo „rozjede“, aby skryt v davu jásal, tleskal a třeba i zvonil klíči; nebo najde výraz ve srandičkách a časem vyčpělých vtípcích. Podobně například v slovenském filmu obsadil českými herci váhajícího, ale nakonec strach překonávajícího lékaře (Jiří Pleskot), nebo kněze, jenž jen pro tušený strach, zrazuje étos svého povolání – zpovědní tajemství. Vladimír Šmeral tu snad poprvé našel rozměr pro své příští přesvědčivé postavy – na hony ovšem vzdálené jeho hrdinům, okouzlujícím verši Nezvalovými, divadelními projekty E. F. Buriana, život, který pro něho končil útěkem z koncentráku, kdy jej skrývala z lásky Adina Mandlová. Tím, že o tom zbaběle mlčel, po 45. roce vstoupil na cestu zrady, v níž jen kamufloval úspěchy svého mládí. Našel se až ve filmech, které následovaly po roce 1962…

Německá židovská kultura – to je u nás především Kafka

Tuto rozdílnost přístupu k herectví odhalil bezděčně festival 9 bran oběma divadelními inscenacemi. Byly letos věnovány dílu Franze Kafky. Není divu, že se u nás stalo toto dílo, jehož renesance u nás byla přímo spojena se zbavováním se pout schematických dogmat před třemi čtvrtinami století synonymem německé židovské kultury. Není náhodou, že u tohoto obrození moderních tradic umělecké tvorby československého státu byli právě naši spoluobčané židovského původu. Ba téměř symbolické je, že přední osobností v tom se stal český Slovák Eduard Goldstücker. Oproti českému divadlu, kde se dramatizace Procesu nebo aspoň některých tradičních scén z něho staly téměř kultovní povinností scén, vznikajících v 60. letech, bratislavská Astorka je v tom na Slovensku výjimkou. Možná k tomu přispívá, že mnohem hůř nacházely prostor otázky mladé generace „Co jsi, táto, dělal ty?“ tam, kde přežívaly iluze o ideálním „slovenském štátu“, než v českých zemích. Ostatně i Obchod na korze, v němž dva roky po Polnočné omši stvořil Jozef Króner svého občana pilného, byl natočen českým filmem, byť první z dvojce Kadár-Klos byl první Slovák. Jeho poválečnou kariéru zachránil „Brňák“ Klos tím, že jej podpořil, když byl v Bratislavě vyhozen od filmu.

Do Prahy přivezlo divadlo Astorka-Korzo ˙90 svou inscenaci Zámku; i přes toto své specifikum si odneslo na Slovensku oficiální ocenění: jeho režisér Roman Polák získal loni Výroční cenu Literárního fondu 2012 „za výnimočnú réžiu divadelnej adaptácie románu Franza Kafku Zámok“; za mimořádné herecké výkony získali Prémie Litfondu 2012 Rebeka Poláková za roli Frídy a představitel stěžejní role zeměměřiče K. Juraj Loj. Není to první setkání Astorky s Kafkou; uvedla už dramatizaci nejznámějšího románu Proces. Poetika Kafkových textů je blízká s herectvím tohoto souboru, které vychází z psychologicky založeného herectví, které však obohacuje nadhledem, komikou a mnozí z jeho členů mají schopnost obohatit toto pojetí až k dokonalé ekvilibristice. Jí naplnili také příběh románové transformace autora v postavě zeměměřiče K., který přichází do vesnice pod zámkem. Pozval jej sice jeho pán, ale starosta (hrál jej ředitel divadla Vlado Černý) a další vesničané jej přesvědčují, že tady není žádný člověk této profese zapotřebí. Jejich odmítání podporují i lidé ze zámku, kteří je podporují svým „úřadem“.

9bran-siskova

Na snímku vpravo Juraj Loj jako zeměměřič K. s Annou Šiškovou, která hrála Amálii.

Naproti tomu pro vesnické dívky je to přitažlivý muž, nadto tajemný cizinec. A tak mu nabízejí sebe, ale především své kontakty „nahoře“, ať už se jmenují Frída, která byla milenkou vysokého úředníka, kráska vesnice Olga (hraje ji Zuzana Konečná) nebo Pepi (Zuzana Porubjaková), která mu nabízí domov, symbolizovaný všudypřítomnou skříní. V úsilí dostat se k tomu, kdo jej snad pozval, ztroskotává i díky svým pomocníkům (hrají je Marian Labuda ml. a Gabriel Toth), kteří ho především mají hlídat. Konečně se dostane vysokému úředníkovi, který by jej mohl dostat na zámek (Boris Farkaš). Přijme jej v posteli a dlouze vykládá o systému, jakým vše funguje ve vsi – ale než dojde k systému, jaký je na zámku, unavený K. usne… Celý ten mumraj hrají herci s vírou, že to jsou skutečné postavy příběhu, jehož symbolický význam se rodí až v hlavě diváka.

9bran-hofman

Fotografie z představení hry Past autora Tadeusze Różewicze

Tím především se odlišuje bratislavská inscenace od představení domácího souboru Past, které čerpá sice inspiraci z Kafkových dopisů a povídek, ale stvořil jej text polského básníka Tadeusze Różewicze. Je to koláž o konci světa a strachu ze smrti, ale také o úlevě a klidu, který smrt přináší. Herci, jako by se inspirovali kabaretem, kde herec vchází před publikum, aby jej pobavil svými gagy v situaci, kterou mu nabízí libreto. A tak všichni herci tu představují několik postav, dokonce i představitel hlavní postavy – Róźewicz jej nenazývá obvyklým symbolem autorských postav K., ale skutečným jménem Franz – Jan Hofman (na snímku) sehraje jedno kabaretní duo jako ševcovský synek Zdenda. Proto také Eva Vrbková hraje jak Kafkovu snoubenku Felici, tak jedno z dítek ševce, kde hledá Franz svou poslední lásku – Janu Slavíkovou; tu zrodila ovšem fantazie básníka Róźewicze z toho, co vyčetl z torza Kafkovu popsaných papírů a otcových výroků na adresu Julie Wohryzkové. Dokonce i představitel Maxe Broda, živého člověk po Franzově boku, Jan Zadražil tu hraje symbol Zákazník s pytlíkem na hlavě, ale také groteskní figurku rady Friedenthala. Jen Dušička, jak pojmenoval překladatel básníkova textu Franzovo Alter ego, zůstává jedinou rolí. Jeho představitel Jiří Racek musí všude provázet postavu Franze. A protože Zdenda je gag o jednom výstupu, stává se inspirátorem obav a strachu.

Ještě jedním se odlišují obě inscenace. Zatím co Astorka přivezla Zámok, který měl svou premiéru na konci předloňské sezóny (7. června 2012), uvedl soubor Company, který je v Divadle komedie přesně rok, Past jako první reprízu. První premiéra jeho druhé sezóny v pražském centru se uskutečnila 12. září. Soubor se na rozdíl od svých předchůdců, kteří hledali inspiraci v německém nekonvenčním divadle, orientuje na polskou dramatiku.

Róźewicz se inspiroval Kafkou pro své nejhranější divadlo v roce 1982. Bylo mu 62 let a válka, kterou prožil jako absolvent důstojnických kurzů Zemské armády mezi partyzány, jej fascinovala tak, že musela její vize být součástí jeho fantazie o světě, před kterým není úniku. Nejjednodušší představa, v níž gestapák v kožeňáku se stává symbolem arizace, aby směřoval všechny, kdo se přežijí o 15 let skutečného Franze, k nákladnímu vagonu jednoho z vlaků do neznáma.

jindrich-beranek
někdejší redaktor časopisu Trend, novinář na volné noze
Klíčová slova: kultura, volný čas

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.