Smutné kulturní zážitky z Velké

obrazek
16.10.2013 10:58
Byla to asi padesátá Velká Pardubická mé tchyně a přesně čtvrtá moje. Orphee des blins vyhrála na celé čáře stejně jako loni, Váňa prošel naštvaně cílem po svých tak jako nikdy, za bílou plachtou skončil svůj život jen jeden koníček, počasí se vydařilo, přesto jsem poprvé odjížděla s pocitem, že na Západě, na skutečném Západě, by si s celým tím krásným nedělním dnem dali mnohem větší práci.

Jedna věc je ta, kterou neovlivníte, a se kterou je třeba počítat, když se každoročně rozhodnete strávit říjnový nedělní den na Velké Pardubické. Jsou to davy lidí rozmanitého ražení. Není to letní fesťák, který rozmanité bytosti spojuje hudbou, sluncem a prázdninami, jsou to závody, o peníze jde až v prvé řadě, koňaři srdcaři jsou tu v menšině a z tváří lidí lze jejich vnitřní škatulky dobře vyčíst. Slečny a paní služebné Luise Vuittona všechny s podobnou vrtulí z peří a lá klobouček na hlavách, jsou rozhodně důležité a rozhodně bez úsměvu. Úsměv se tu nenosí a lidé s penězi, kterých každoročně přijíždí opravdu dost, si jistě myslí, že se k nim nehodí. Je to přeci jen zátěž a starost ty peníze, čemu se taky smát. Jediný, koho jsem viděla se usmívat letos stejně, jako loni byla paní Váňová, přestože má starostí nad hlavu, tak uvnitř ní to má dobře poskládáno. Na lidské tváře citliví se tu již po pár hodinách nebudou cítit dobře, tato akce opravdu nevypadá na uvolněnou oslavu lidí milujících zvířata.

Nesmějí se nejen bohatí, ale ani ti, kteří přijeli nabídnout své doprovodné služby. Langoš vám podá úplně vysátá paní, která se zdá, že nestíhá, jen co svůj krámek otevřela, přestože fronta je přiměřená a k sobě má dva pomocníky. Úsměv by ji zabil, neodvažuji se ho požadovat. Z nějakou příliš happy náladou tedy neuspějete, za to jsou k zaslechnutí posměšně chytré hlášky pána, který se dostal s davem do fronty směřující ze skončeného dostihu za pochutinami: „Jako ovce ti lidi, jen zabečet, bé, béé,“ anebo pána - velmi naštvaného organizátora: „Jako oslové jdou ti lidi, postřílet!“ Ano, pro slabé je to kříž, už když jsou na jednom místě dva, natož dvacet tisíc!

Druhá věc je ta, kterou někteří ovlivnit mohou. Dobrá organizace celého dne, za kterou by měla stát kupa skryté a dobře odvedené práce. To se letos opravdu nepovedlo. Nemám ráda obecné tlachání o neschopnosti Čechů, protože když oni neschopní tak i já, a já fakt nechci být neschopná a ani na vás tak nechci pohlížet. Nemám ráda plkání o tom, jak ti nahoře Čech jsou hrozní a hrabiví a nenasytní a ti dole, chudáci umáčknutí. Když ale někdo – třeba Jockey klub a pro tentokrát tedy za zády s mocným pánem Babišem - pořádá akci, kterou rituálně sleduje v televizi či v Pardubicích na závodišti skoro celý národ, protože ten Váňa maličký, starý ale tak bojovný, vyrostl ze srdce každého z nás, je to hrdina a my hrdiny pořád potřebujeme, pak by do toho uspořádání měli všichni vložit víc. A mě na tribuně nebo před obrazovkou, i když televizní přenos České televize bude konstantně dobré kvality, vůbec nezajímají pardubické skryté machinace a bojůvky, kdo zas s kým proti komu a za kolik to uspořádá, já chci, abyste se nedohadovali a udělali tuhle pro Čechy důležitou akci dobře. A dobře to nebylo.

„V loňském roce se Česká pojišťovna (generální partner celé akce) rozhodla navýšit svou finanční dotaci pro hlavní cenu dostihu a zároveň nabídla Dostihovému spolku a.s. své manažerské zkušenosti a know-how pro úspěšnou organizaci a zajištění celého závodu. Finanční dotace, jejíž výši zatím nikdo v českém turfu nepřekonal, je nejenom zárukou účasti těch nejlepších koní a jezdců, ale hlavně příslibem mimořádného sportovního zážitku.“ (z oficiálních stránek závodu – www.vpcp.cz)

Dobře nebylo například to, že většina stánků byla zasvěcena jídlu. Nepřiměřeně se rozmnožily nudle a klobásy s cenami podle toho, jak blízko k tribunám byli umístěny. Ubohé triky z minulého století. V šest hodin, když jsem odcházela, jsem si jen smutně prohlížela velká množství neprodaného. Dobře samozřejmě nebyly neúnosně vyhnané ceny za cokoliv, o cenách pronájmu místa raději ani nemluvit. Vešla se sem prezentace nových modelů aut, auta, ty si umějí vydělat, vešly se i traktory a sekačky, ale loňský stánek charity s výrobky z chráněných dílen, na který jsem se těšila, už chyběl. Dobré nebylo ani rozmístění stánků, i do toho se konkurenční boj promítl neblaze. Stánek s kávou, který loni stál na dolní křižovatce dvou hlavních paralelních promenád, a nebyly u něj žádné fronty, se přesunul na křižovatku horní, hned naproti paddocku a blízko k tribunám. Na této křižovatce ale pravidelně způsoboval dopravní zácpu. Všichni najednou toužili po kávě, všichni tudy ale toužili také projít, zasekla jsem se zde s kočárkem, až jsem z toho začala úzkostnět. Tržby za kafíčko slušné, cesta ke koním ztížená. Nemluvě pak ani o letos novém umístění Toitoijek, chemicky ošetřeném místě plném "chcanek", uprostřed stánků s jídlem, hned vedle toho kafíčka. Abyste to neměli daleko, naši drazí zákazníci.

V neposlední řadě stojí za zmínku, jak velký prostor dostali znovu auta, jen pro ty VIP na třetí. Zabrala tolik místa, až nás v podvečer reportérka České televize musela informovat o nové dopravní zácpě v úzké na závodiště příjezdové silnici. Zabrala přesně ta místa, kam by mohly patřit toalety, celé stánkové městečko i slušné a klidné posezení pro všechny nekorzující. Takže kdo tu vlastně velí - auta o výkonu tisíce koní či inteligentní čtyřnohé bytosti se zálibou v člověku? Zrovna teď mi poslala kamarádka fotky z pařížského dostihového závodiště, polovinu fotografie zabírají běžící koně a tribuna lidí, v druhé polovině jsou na obzoru vidět už jen auta … tak sorry, Češi, nejste v tom sami…

Na žebříčku průšvihů s přehledem vyhrála nedostatečná kapacita odpadkových košů. Krátce po dvanácté již byly skoro všude plné, zůstaly plné až do konce, odpadky, které se nevešly, neodešly… Bylo to naschvál, nebylo, jak se tohle jen může na 123. ročníku Velké Pardubické České pojišťovny stát, ptám se? Slezte ze shora, neschopní, a jděte je posbírat! To opravdu bylo tak drahé zaplatit jedno pojízdné autíčko a dva pány do něj? Kdepak jsou všechny ty velké peníze na profesionální organizaci, ptám se znovu?

Pánu Babišovi možná patří dík jen za jeho předvolební heslo: Aby se za nás děti nestyděly,“ které ho nutilo udělat zde v rámci své předvolební agitace slušný dětský koutek se zábavou i pro dospělé (mohli jste vyhrát štangle salámu za vytočení toho správného kandidáta na kole štěstí). Ano, aspoň něco, i když znovu – takový dětský koutek by neměl chybět na žádné Velké, dětí přijíždí každoročně, sázet ještě nemohou a prohlížet si dámské outfity je taky nenapadne.

V rámci rodinné tradice jedu příští rok znovu, už se těším a tiše i hlasitě doufám, že to s vámi, páni a dámy z organizačního, není a nebude tak zlé. Nebo bych se možná mohla místo doufání přihlásit na brigádu a s nabodáváčkem jít na kelímky a tácky v první řadě, jo, to by taky šlo.

katerina-vaclavu
Vystudovala Fakultu humanitních studií, obor Elektronická kultura a sémiotika. Na volné noze pracuje jako redaktorka internetových stránek. Zajímá se o filosofii člověka, umění a především literaturu.
Klíčová slova: kultura, sport, volný čas

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.