Špidlův paradox

Úvahu Jiřího Paroubka pak pan Janďourek přeložil sobě vlastním způsobem následovně: „Pokud budeme chtít vydírat jakéhokoli koaličního partnera, musíme mít s komunisty většinu.“ Je to expresivní, je to posunuté, ale racionalitu to samozřejmě má. Parlamentní demokracie není samozřejmě nic ideálního. Rozhodně neznamená, že se k moci dostávají ti nejmoudřejší či nejlepší. Ten pocit myslím po květnových volbách do Poslanecké sněmovny již sdílí většina společnosti. K vládnutí se prostě dostanou ti, kteří dostali více hlasů. Parlamentní demokracie je založena na počtech. A její smysl – zdůrazňuji, že ten největší- je v tom, že umožňuje při změně počtu po volbách výměnu vládní garnitury a že jedna garnitura nemůže vládnout navěky.

Přesto samotné počty neplatí absolutně. A v tomto smyslu bych i Jiřího Paroubka korigoval. Klasickým příkladem byla opoziční smlouva, představující v podstatě velkou quasikoalici, která mimochodem s odstupem času představovala nejstabilnější vládní uspořádání v zemi. Tehdy se mimo jiné z důvodů vyvěrajících politické nevyzrálosti Jana Rumla neuskutečnila koalice ČSSD-KDU-ČSL a US, ale ze stejných důvodů se nevytvořila ani pravicová koalice ODS - US – KDU-ČSL, která čítala 102 hlasů. Klause bylo nutno chápat, že přece nepůjde s těmi, kdož vyvolali sarajevský atentát. A proto tah směřující k opoziční smlouvě byl nepochybně geniálním.

Z vícero důvodů byl mimořádně zajímavý výsledek počtu získaných mandátů z voleb v roce 2002. Tehdy jednotlivé politické strany získaly následující počet mandátů. ČSSD 70, KSČM 41, ODS 58, US-DEU 8 a KDU-ČSL 23.

ČSSD mohla vytvořit téměř triumfující většinovou levicovou koalici 111 hlasů. Namísto toho zvolila trvale křehkou a trvale nahnutou stojedničkovou středopravicovou koalici s KDU-ČSL a USA-DEU.

Zřejmě to ovšem mohlo být i jinak.

Politika je samozřejmě o počtech, ale je také o lidech. Ne nadarmo vznikají nyní ve většině větších měst koalice složené z ideově protichůdných partnerů, namnoze z ČSSD a ODS. V Rakousku je konec konců velká koalice konzervativně – socialistická základním vládním kamenem po mnoho let. A není to prostě jen o osobních vztazích. Často je to i o určitém politickém náklonu. Helmudt Schmidt, sociálnědemokratický kancléř měl afinitu k liberálům, jiný jeho následovník Gerhard Schröder měl silně zažitý odpor k jaderným elektrárnám a nemiloval zrovna Bushe ml. kvůli jeho válce v Iráku. Se zeleným Joschkou Fischerem si prostě padli do náruče a bylo to koalice jako řemen.

Náš Vladimír Špidla byl velmi silně antikomunistický, nadšený proevropský liberál a vůbec stoupenec středové politiky. Jeho inklinace do středu a ve prospěch středových stran s sebou přinášela zajímavé důsledky. Přetáhl masivně k sobě středové voliče a naopak úprkem nechal utéci levicové voliče ke komunistům. Nastal tzv. „Špidlův paradox“ Svou silně prostředkovou politikou (ovšem i kritikou v té době velmi nepopulárního Klause), nasál středové voliče, oslabil všechny pravostředé strany, a ubral středové voliče i samotné ODS. Tím ovšem přesunul těžiště ČSSD do středu, ale zákonitě vytvořil prostor pro levicovou KSČM, která pod vedením tvrdého Grebeníčka dosáhla nevídaného úspěchu.  

A právě ty počty, o kterých hovoří Jiří Paroubek, ale i pan Janďourek mě nutí ještě k jednomu exkursu: Společnost se dělí na cca 30% pravicových voličů, cca 30% levicových voličů, a zbytek tj. 40% tvoří středoví voliči. Voliči, kteří jsou nároční, zpravidla inteligentní, často přelétaví a kteří jsou způsobilí někdy volit ČSSD, jindy ODS, jindy VV, ale někdy i fašistická uskupení. Základem jejich rozhodování je často pocit ohrožení a připoutání se k tomu (často zcela dočasně), kdo je této hrozby zbaví. Jednou může být hrozivou obavou, že už zítra zažije Česká republika řecký krach, jindy naopak obava z tupých účetních škrtů, které by dle slavné věty Petra Nečase mohl dělat i orangután.