Špidlův paradox

16.11.2010 11:17
Ve svém článku (glose) „Paroubkovi mírně hysteričtí spojenci“ Jan Janďourek v Reflexu ocenil otevřenost, se kterou Jiří Paroubek v článku „Boj o předsednictví začal“ na serveru Vaševěc.cz konstatoval, že si ČSSD bude moci vybrat jakéhokoliv koaličního partnera do své vlády, jen pokud součet mandátů ČSSD a KSČM přesáhne polovinu členů sněmovny. Následně začal rozebírat, s jakými nestvůrami se chce Jiří Paroubek spojovat. Tuto Janďourkovu úvahu jsem už nedočetl, protože byla nudná, neboť nebyla podstatná.

Úvahu Jiřího Paroubka pak pan Janďourek přeložil sobě vlastním způsobem následovně: „Pokud budeme chtít vydírat jakéhokoli koaličního partnera, musíme mít s komunisty většinu.“ Je to expresivní, je to posunuté, ale racionalitu to samozřejmě má. Parlamentní demokracie není samozřejmě nic ideálního. Rozhodně neznamená, že se k moci dostávají ti nejmoudřejší či nejlepší. Ten pocit myslím po květnových volbách do Poslanecké sněmovny již sdílí většina společnosti. K vládnutí se prostě dostanou ti, kteří dostali více hlasů. Parlamentní demokracie je založena na počtech. A její smysl – zdůrazňuji, že ten největší- je v tom, že umožňuje při změně počtu po volbách výměnu vládní garnitury a že jedna garnitura nemůže vládnout navěky.

Přesto samotné počty neplatí absolutně. A v tomto smyslu bych i Jiřího Paroubka korigoval. Klasickým příkladem byla opoziční smlouva, představující v podstatě velkou quasikoalici, která mimochodem s odstupem času představovala nejstabilnější vládní uspořádání v zemi. Tehdy se mimo jiné z důvodů vyvěrajících politické nevyzrálosti Jana Rumla neuskutečnila koalice ČSSD-KDU-ČSL a US, ale ze stejných důvodů se nevytvořila ani pravicová koalice ODS - US – KDU-ČSL, která čítala 102 hlasů. Klause bylo nutno chápat, že přece nepůjde s těmi, kdož vyvolali sarajevský atentát. A proto tah směřující k opoziční smlouvě byl nepochybně geniálním.

Z vícero důvodů byl mimořádně zajímavý výsledek počtu získaných mandátů z voleb v roce 2002. Tehdy jednotlivé politické strany získaly následující počet mandátů. ČSSD 70, KSČM 41, ODS 58, US-DEU 8 a KDU-ČSL 23.

ČSSD mohla vytvořit téměř triumfující většinovou levicovou koalici 111 hlasů. Namísto toho zvolila trvale křehkou a trvale nahnutou stojedničkovou středopravicovou koalici s KDU-ČSL a USA-DEU.

Zřejmě to ovšem mohlo být i jinak.

Politika je samozřejmě o počtech, ale je také o lidech. Ne nadarmo vznikají nyní ve většině větších měst koalice složené z ideově protichůdných partnerů, namnoze z ČSSD a ODS. V Rakousku je konec konců velká koalice konzervativně – socialistická základním vládním kamenem po mnoho let. A není to prostě jen o osobních vztazích. Často je to i o určitém politickém náklonu. Helmudt Schmidt, sociálnědemokratický kancléř měl afinitu k liberálům, jiný jeho následovník Gerhard Schröder měl silně zažitý odpor k jaderným elektrárnám a nemiloval zrovna Bushe ml. kvůli jeho válce v Iráku. Se zeleným Joschkou Fischerem si prostě padli do náruče a bylo to koalice jako řemen.

Náš Vladimír Špidla byl velmi silně antikomunistický, nadšený proevropský liberál a vůbec stoupenec středové politiky. Jeho inklinace do středu a ve prospěch středových stran s sebou přinášela zajímavé důsledky. Přetáhl masivně k sobě středové voliče a naopak úprkem nechal utéci levicové voliče ke komunistům. Nastal tzv. „Špidlův paradox“ Svou silně prostředkovou politikou (ovšem i kritikou v té době velmi nepopulárního Klause), nasál středové voliče, oslabil všechny pravostředé strany, a ubral středové voliče i samotné ODS. Tím ovšem přesunul těžiště ČSSD do středu, ale zákonitě vytvořil prostor pro levicovou KSČM, která pod vedením tvrdého Grebeníčka dosáhla nevídaného úspěchu.  

A právě ty počty, o kterých hovoří Jiří Paroubek, ale i pan Janďourek mě nutí ještě k jednomu exkursu: Společnost se dělí na cca 30% pravicových voličů, cca 30% levicových voličů, a zbytek tj. 40% tvoří středoví voliči. Voliči, kteří jsou nároční, zpravidla inteligentní, často přelétaví a kteří jsou způsobilí někdy volit ČSSD, jindy ODS, jindy VV, ale někdy i fašistická uskupení. Základem jejich rozhodování je často pocit ohrožení a připoutání se k tomu (často zcela dočasně), kdo je této hrozby zbaví. Jednou může být hrozivou obavou, že už zítra zažije Česká republika řecký krach, jindy naopak obava z tupých účetních škrtů, které by dle slavné věty Petra Nečase mohl dělat i orangután.

Jiří Paroubek ve svém článku na tvrdo uvedl, že se nikdy nemůžeme stát vládní stranou, pokud součet našich hlasů a hlasů KSČM nebude vyšší 50%.
 
Už jsem uvedl, že to tak bezvýhradně neplatí. Ale, ať má pan Janďourek zadostiučinění, jak nás nachytal.
 
Vrátím-li se k již zmíněnému rozčlenění společnosti na Pravo – Střed – Levo v poměru 30% - 40% - 30%, pak 30% čistě levicových voličů vydá 10% voličů pro KSČM + 20% voličů pro ČSSD. To ovšem je bída a k vládnutí to nestačí.
Jak tedy docílit, aby ČSSD mohla zvítězit? Jak docílit toho, aby součet hlasů, resp. mandátů, pro ČSSD a KSČM byl nadpoloviční?
 
Odpověď je jednoznačná: Čím více bude dělat ČSSD tu nejtvrdší levicovou politiku, tím více sice bude posilovat své levicové jádro – může získat i třeba 34 %, ale komunisty bude oslabovat- ti budou oscilovat kolem 10%. Souhrnu nadpolovičního počtu mandátů pro ČSSD a komunisty nemůže dosáhnout. Anebo možná může, ale konstatuji, že se jí to touto cestou dosud nepovedlo.
 
Podle mého názoru je třeba naopak masivně podchytit nyní ohrožené střední vrstvy, z nichž se středový volič nejvíce rekrutuje, namířit k nim pozornost a nezapomínat přirozeně ani na klasické opory ČSSD - zaměstnance, či sociálně ohrožené a slabé.
Jinými slovy: ČSSD musí co nejvíce nasát středové voliče, udržet si alespoň ¾ stávajících levicových voličů a zbytek z nich s klidem nechat přejít ke komunistům. Tím může mít ČSSD cca 28-30% voličů a KSČM 17%. A celkový souhrn mandátů se může blížit „Špidlově výsledku“ tj. 111 hlasů.
 
Jinými slovy: Špidlův model, ale nikoliv jako paradox, ale jako cílený strategický projekt.  Pak nebude platit obava, že by snad některá ze stran napravo od nás nechtěla s námi jít do koalice. Naopak: Všechny budou chtít. A rády.
jiri-vyvadil
Vědět, co v politice nastane, mě baví...

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

pavelneduna
Navrhuji vytvořit jednu stranu ČSSD-Střed a druhou stranu ČSSD-Ultra a problém bud vyřešen :-)
zdobinsky
Pravolevé koalice budou fungovat, dokud bude prosperovat konzumní společnost. Ostatně ani komunisté se nijak výrazně nevymezili proti společnosti konzumu. Kdo ale ví, co bude, zadrhne-li se Růst růstu.