Třetí republika - národní socialisté na rozcestí (1945 - 1948)

obrazek
16.8.2011 18:14
V květnu 1945 bylo Československo po více než šesti letech nacistické okupace osvobozeno spojeneckými armádami. S tím bylo spojeno nepochybně i mnoho iluzí, očekávání a nadějí na lepší život lidí. Důsledky války zasáhly ČSR a všechny vrstvy a skupiny společnosti zcela mimořádným způsobem. Bylo jasné, že obnovená čs. republika již nebude politicky a hospodářsky stejná jako její prvorepubliková předchůdkyně. V celé Evropě došlo po válečném kataklyzmatu k výraznému posunu doleva.1 Tyto důsledky války byly reflektovány silně také v Československu, které bylo po šest válečných let hospodářsky velmi brutálně exploatováno okupační mocí.

První čs. vláda - vláda NF v ještě ne zcela osvobozené republice byla jmenována 4. 4. 1945 a po osvobození Prahy se v květnu 1945 vrátila do Prahy.2 Stály před ní nelehké úkoly. Především bylo nutné nastartovat komplexní hospodářskou obnovu, zajistit výživu obyvatel, vypořádat se s kolaboranty nacistického režimu, konfiskovat jejich majetek a mnohé další. Národní socialisté chtěli prokázat, že i oni mají důsledný zájem se na řešení těchto klíčových otázek doby podílet.

Vedle této roviny se už při obnově republiky projevil rozpor demokratických principů vládnutí, prosazovaný nekomunistickými stranami, a totalitarismu, o jehož uplatnění usilovali komunisté. Hlavním soupeřem komunistů byli v této době právě národní socialisté. Toto hledisko však v prvních měsících obnovy státu bylo odsunuto do pozadí, více jej akcentovaly nekomunistické strany až po parlamentních volbách v roce 1946. Komunisté se v důsledku svého vlivu ve státním aparátu pokoušeli postupně omezit a posléze zlikvidovat „přechodný“ systém NF, jehož byli sami tvůrci. Své dominantní politické postavení komunisté stranicky zneužívali, přičemž nespočetněkrát porušovali i závazné dohody učiněné ve vládě. Samostatnou kapitolou bylo ministerstvo vnitra, které získal pod svou kontrolu komunista V. Nosek3 nebo ministerstvo obrany, které vedl formální nestraník gen. Svoboda. Zde vytvořili komunisté službu tzv. osvětových důstojníků, jež měla podle sovětského vzoru vychovávat příslušníky armády a především v nich pěstovat věrnost k Sovětskému svazu.

Když hovoříme o zřetelné hranici mezi KSČ na jedné straně a mezi ČSNS a ostatními stranami na straně druhé, je třeba zdůraznit jeden podstatný fakt. Vznikem NF se etablovala nejen vládní koalice těchto politických subjektů, ale i vzájemné soupeření a tedy boj o moc ve společnosti, což vyhovovalo právě komunistům. Nekomunistické strany si neuvědomily, že je nutné již od začátku vzájemně úzce spolupracovat, protože to je jediná cesta jak neutralizovat v podstatě hegemonní mocenský vliv KSČ.

Komunistická strana byla s předstihem nejsilnější stranou v zemi. To platí samozřejmě i v případě národně socialistických představitelů, kteří zejména v předvolební kampani tvrdě útočili nejen na komunisty, ale také na ostatní demokratické strany, čímž si v zásadě podrývaly své vlastní politické pozice.

Komunisté byli nuceni od začátku spolupracovat s ostatními stranami v NF především ze dvou důvodů. Prvním faktorem byly stále příznivé vztahy v protihitlerovské koalici i v poválečném období. Druhý faktor představoval ochotu komunistické strany kooperovat v duchu Košického programu do té doby, než v rozhodujícím mocenském střetnutí porazí nekomunistické strany, které předtím v očích veřejnosti zkompromituje. Gottwald v dubnu 1945 prohlásil: “Oni nemohou vládnout bez nás a my bez nich. Přitom oni více bez nás než my bez nich. Zůstává nutnost spolupráce s druhou politickou skupinou, která je ke spolupráci s námi donucena.“ 4

Národní socialisté vstupovali do nové republiky s velkým odhodláním. I když některé hlasy volaly po tom, aby se strana vůbec neobnovovala, nestali se po válce rozhodující politickou sílou.5 Část národních socialistů ihned po osvobození republiky vstupovala do komunistické strany. Jiní dokonce s komunisty úzce spolupracovali a v ČSNS prováděli rozvratnou činnost.6 Komunisté si je tak zavázali, neboť o nich např. znali citlivé informace z doby okupace, kdy se ne všichni chovali čestně. Vedoucí exiloví i domácí činitelé národních socialistů se shodli na tom, aby strana obnovila činnost a navázala na předchozí období. Schůzka těchto představitelů 11. 5. 1945 v Praze vlastně činnost strany obnovila.7 Aktivitu projevovala v tomto směru F. Zeminová, která stála v čele Revolučního výkonného výboru strany, prohlášeného 1. 5. 1945 ze stálý stranický orgán.8

Milada Horáková, poslankyně ČSNS (1945 - 1948), propagátorka ženského hnutí

Již 25. 4. 1945 prohlásil tento orgán předsedou strany Petra Zenkla, který požíval mezi straníky velkou autoritu. Nicméně je nutno dodat, že Zenkl neměl zvolení jisté. Část národně socialistických představitelů uvažovala i o J. Davidovi, jenž byl mezi členstvem též velmi populární. Limitovala jej však jeho jistá náklonnost ke komunistům, proto padla volba na P. Zenkla. Do 17. 5. 1945, kdy se vrátil Zenkl z koncentračního tábora, stála v čele předsednictva strany F. Zeminová.9 Na tentýž den byla svolána schůze do pražské Lucerny, kde národní socialisté prohlásili stranu za obnovenou.

Stejně jako u všech ostatních stran, zejména nekomunistických, byly začátky obnovy strany složité a krušné. Národní socialisté i sociální demokraté museli začít znovu budovat strukturu strany, zejména nižší organizace - místní a okresní. Ty byly v důsledku války zcela rozvráceny, takže prioritu národních socialistů představovalo právě znovuobnovení stranické organizační struktury. Nepříznivý stav v organizaci strany se podařilo překonat až po volbách v roce 1946. Základem organizační struktury národně socialistické strany byly místní organizace, dále okresní, krajské, zemské a ústřední. Nejvyššími orgány strany byly Ústřední výkonný výbor (ÚVV) a zastupitelstvo. Na vrcholu stranické hierarchie potom stál sjezd, kde se volil předseda strany a vedení. Zmiňme zde i jednotlivé komise pro konkrétní obory - školství, zemědělství, průmysl atd. A také mládežnickou sekci strany, která výrazně vystupovala proti komunistické straně.10 Ústředním tiskovým orgánem ČSNS bylo Svobodné slovo. Poměrně složitá a členitá organizační struktura se samozřejmě budovala pozvolna, neboť těsně po skončení války chyběli schopní funkcionáři na nižších úrovních.

K národně socialistické straně měly blízko i některé tzv. masové organizace. Nejvýznamnější z nich byl Sokol.11 Na rozdíl od první republiky neměli národní socialisté vlastní odborovou centrálu, neboť došlo k sjednocení všech centrál do ROH - Revolučního odborového hnutí12, které však ovládali komunisté se svými politickými spojenci. Důležitou oporu pak představovaly studentské vysokoškolské spolky, kde měli národní socialisté spolu s lidovci většinu a odolávali tlakům komunistických studentů, kteří usilovali o jejich ovládnutí.13

Národní socialisté měli brzo po osvobození republiky asi 450 tis. členů a zůstávali po komunistech nejsilnější politickou stranou.14

Národní socialisté se ve třetí republice posunuli programově i v praktické politice doleva a museli vnímat nové společenské a hospodářské podněty. Máme na mysli především otázku znárodnění15, jež bylo průvodním ekonomickým jevem nového „lidově-demokratického“ režimu. Ostatně podobná tendence se projevovala v celé Evropě. Po skončení II. světové války bylo československé hospodářství v rozkladu, což zapříčinila šestiletá nacistická okupace spojená s jeho exploatací. Průmysl se nacházel zhruba na 50% a zemědělství na 62% předválečné výroby. Tuto situaci musely řešit první dvě poválečné vlády, vedené levicovým sociálním demokratem Z. Fierlingrem.16 Všechny strany včetně národních socialistů počítaly s tím, že ke znárodňovacímu procesu dojde. KSČ měla zpočátku rezervovaný postoj ke znárodnění, neznala totiž nálady obyvatelstva a nacionalizaci začala prosazovat až v létě 1945. Na rozdíl od nekomunistických stran požadovala velký rozsah, aby podle slov jejího předsedy K. Gottwalda „byl oslaben vliv velkoburžoazie na hospodářský i politický život země. V této snaze jim aktivně pomáhaly odbory a jejich spojenci. Národní socialisté naopak požadovali menší rozsah znárodnění, které by se týkalo jen taxativně vymezených průmyslových odvětví. O rozsah znárodnění se tak rozhořel prudký politický boj. Národní socialisté narazili s požadavkem znárodňovat po etapách. To vyvolalo nesouhlasné reakce komunistů i odborů.

Prvními znárodněnými položkami se v osnově zákona z 13. 9. 1945 staly doly a některé průmyslové závody. Fierlingrova vláda se potom po ústupcích národních socialistů dohodla na tom, že k podepsání znárodňovacích dekretů dojde 24. 10. 1945, což se skutečně stalo. Celkem došlo k znárodnění celkem 70% československého průmyslu. To znamená dvě třetiny průmyslového potenciálu země, znárodněno bylo přes 3 000 podniků nad 500 zaměstnanců. Znárodněním klíčového průmyslu vznikla tzv. třísektorová ekonomika skládající se ze znárodněného sektoru, sektoru kapitalistického a malovýroby.

Výsledkem nacionalizačního procesu bylo upevnění politických pozic komunistické strany, jež spolu se sociálními demokraty znárodnění nejaktivněji prosazovala. Národní socialisté se spíše „svezli“ na radikální vlně požadující kontrolu národního hospodářství státem. Nicméně tím, že dokázali konstruktivně participovat na celém procesu, projevili národní socialisté svůj státotvorný postoj.

V osvobozené republice se v obnovené straně sešly rozdílné skupiny národních socialistů. Členové měli sice podobné ideály či cíle, avšak lišili se ve formách a razanci jejich prosazování, ve vztahu ke komunistům a v dalších aspektech. V obnovené národně socialistické straně se tak sešli na jedné straně tradiční národně socialističtí funkcionáři v čele s předsedou P. Zenklem, V. Krajinou, P. Drtinou, a na druhé straně prokomunističtí činitelé, z nichž jmenujme například F. Koktána17, O. Wünsche, E. Šlechtu či A. Neumana.18 Poslední dva jmenovaní se záhy stali symbolem otevřené spolupráce s komunisty ve zmrzačené NF po únorovém státním převratu. Šlechta byl tajným členem KSČ. Neumanovo jednání v únorové krizi vyústilo v otevřenou spolupráci s komunisty po jeho váhání na počátku krize.

Naopak „zenklovci“ se vyznačovali vyhraněným antikomunistickým postojem, důsledně v parlamentu a vládě kritizovali nedemokratické praktiky KSČ. Zejména aktivní byl v tomto směru tisk - Svobodné slovo.19 Celé poválečné tříleté období do února 1948 tak bylo prostoupeno vzájemnými přestřelkami, kdy komunisté přirovnávali ČSNS k nacionálnímu socialismu a národní socialisté již v roce 1947 hovořili o KSČ jako o komunofašistech.

V parlamentu často vystupoval proti komunistickým návrhům poslanec Ota Hora20, který se specializoval na bezpečnostní problematiku. Hora důsledně kritizoval komunistické návrhy, které by omezily demoktatické pořádky a pravidla. Je tak jasné, že právě tito funkcionáři se stávali terčem komunistických denunciačních kampaní a byly proti nim organizovány cílené provokace.

Vladimíra Krajinu, generálního tajemníka ČSNS, obviňovali komunisté v předvolební kampani dokonce z kolaborace s nacismem (konkrétně s K. H. Frankem), z údajných mravních poklesků v době jeho věznění.21 P. Zenkl byl podle jejich názoru naopak „prominentní“ vězeň v koncentračním táboře, kde měl navíc udávat své spoluvězně. Například s ministrem spravedlnosti P. Drtinou byl již před únorem 1947 plánován politický proces, který by jej „usvědčoval“ ze zneužití pravomocí během řízení úřadu. Takový proces se skutečně konal a P. Drtina byl jeden z prvních politicky perzekvovaných po únoru 1948.

Nutno však dodat, že národní socialisté nebyli jedinou stranou, která byla názorově rozštěpena. Stejně tomu tak bylo v lidové straně či v sociálně demokratické straně (protikomunistické křídlo H. Koželuhové, prokomunistická kolaborační frakce J. Plojhara a A. Petra u lidovců, u sociálních demokratů „fierlingrovská“ část, střed strany kolem B. Laušmana a antikomunistické Majerovo křídlo atd.) Můžeme však konstatovat, že idea sociálně spravedlivé společnosti, prodchnutá Masarykovými a demokratickými ideály nár. soc. stranu v poválečných podmínkách stmelovala. A nesmíme také zapomínat, že národní socialisté byli hlavní protikomunistickou silou v období do února 1948, kdy zabraňovali komunistům ve snaze ovládnout republiku. Šancí, jak zastavit mocenskou expanzi KSČ, představovaly první parlamentní volby22, které se v ČSR konaly v květnu 1946. Národní socialisté v nich viděli příležitost, jak oslabit mocenský vliv komunistů, který si „přisvojili“ při moskevských jednáních v březnu 1945.

Ve volbách měl být zvolen nový parlament. Ústavodárné národní shromáždění (ÚNS), jehož hlavním cílem bylo přijmout novou ústavu, neboť prvorepubliková již neodpovídala sociálním a hospodářským změnám, které přinesl nový poválečný režim.23 ÚNS mělo být nástupcem Prozatimního národního shromáždění (PNS), jež se ustavilo v říjnu 1945 a do něhož politické strany na základě delegační volby vybírali své zástupce. Takový postup byl na hraně ústavy, neboť PNS nebylo vytvořeno na základě demokratických voleb, nicméně v revolučním roce 1945 nebyla tato otázka v poválečné době nikým stavěna do popředí.

P. Zenkl a další vedoucí představitelé strany počítali s tím, že národně socialistická strana volby vyhraje. Vedly je však k tomu některé mylné předpoklady. Národní socialisté se domnívali, že budou těžit z dobového protiněmeckého nacionalismu, antikomunismu a svým silným personálním zázemím. Nicméně tyto devizy byly oslabeny v důsledku málo propracovaného programu, který by byl konkurenceschopný ostatním stranám, především komunistům. Na sjezdu zastupitelstva strany v prosinci 1945 národní socialisté schválili pouze programové prohlášení, které mělo de facto nahradit stranický program. Za další, a to jsme již zmínili, národní socialisté postupovali v předvolební kampani velmi tvrdě proti všem stranám NF. Můžeme tak říci, že po skončení voleb v květnu 1946 byl vytvořen mezi národními socialisty a dalšími stranami příkop, který bránil účinné spolupráci všech nekomunistických stran.

Představitelé stran NF se dohodli v lednu 1946, že povedou předvolební kampaň slušně a vyvarují se vzájemných útoků, budou se držet mantinelů, daných Košickým vládním programem. Nutno říci, že taková dohoda se ukázala jako lichá, poněvadž strany na sebe ostře útočily, hlavním nástrojem přitom byl stranický tisk. Socialistický blok se tak ukázal jako zcela nefunkční těleso a propříště byla jeho existence brána pouze jako formální.

Národní socialisté požadovali konání parlamentních voleb co nejdříve, aby bylo odstraněno „moskevské provizorium“ a oslabeni komunisté. Komunistická strana se stavěla spíše za pozdější termín, aby měla dostatek času na úspěšné rozvinutí své volební kampaně.

Národně socialistická strana zahájila volební kampaň přibližně na přelomu roku 1945/1946 zvýšením aktivity všech organizací směrem dolů a zintenzivněním náborového procesu. Aby podpořila své očekávané volební vítězství, měla zájem na to přijmout ty bývalé představitele agrární strany z doby první republiky, kteří projevili zájem do národně socialistické strany vstoupit. Jednalo se o někdejšího ministra L. Feierabenda, Č. Torna, O. Suchého, L. Kameníčka a další bývalé funkcionáře, kteří po zákazu agrární strany hledali po roce 1945 nový politický domov. Vstup těchto politiků do ČSNS se na jaře roku 1946 uskutečnil, nicméně ukázala se určitá kontraproduktivnost tohoto kroku. Jednak bývalí agrární činitelé nepřinesli národním socialistům ve volbách očekávaný přínos v přílivu hlasů a jednak komunisté spustili proti národně socialistické straně kompromitační kampaň, že jsou „agenturou bývalých agrárníků“.

Jak jsme již uvedli, národní socialisté předpokládali, že se stanou první stranou v republice. P. Zenkl a další předpovídali volební výsledek mezi 1 500 000 - 1 800 000 hlasů.24 Petr Zenkl v této souvislosti prohlásil: „Na mocenském rozvrstvení po volbách záleží, jak dopadne ten kompromis příští...“25 Stejně jako národní socialisté i ostatní strany NF doufaly ve volební vítězství.

Vladimír Krajina, generální tajemník ČSNS v letech 1945 - 1948

Parlamentní volby se konaly 26. 5. 1946 a lidé s napětím očekávali výsledky prvních svobodných voleb po dlouhých jedenácti letech. Vítězem voleb se stala KSČ, až druzí skončili národní socialisté, třetí se umístili lidovci a až poslední sociální demokraté, kteří byli vnímáni veřejností jako „podnájemník KSČ“, když fierlingrovská frakce vystupovala ve všech ohledech prokomunisticky. Příčin porážky ČSNS bylo více.

Na prvním místě sehrál velmi důležitou roli „sovětský faktor“. Role Sovětského svazu jako hlavní země protinacistické koalice sehrála klíčovou roli, z níž jaksi automaticky těžili komunisté.

Za druhé komunisté vystupovali jako celonárodní strana, jejímž programem nebyl program komunistický, nýbrž Košický vládní program, jenž byl základem společenských změn po válce.

Za třetí nedisponovali národní socialisté tak propracovaným programem, což byl v předvolební kampani znatelný hendikep. Komunisté rovněž ovládali klíčové vládní resorty - zejména ministerstvo zemědělství, na kterém v létě 1945 ministr J. Ďuriš rozdával dekrety na půdu a dokázal tak získat komunistické straně významnou podporu z venkova. A konečně svou ostrou kampaní, kdy se národní socialisté vyhraňovali proti všem stranám, na které útočili, způsobili výrazné zhoršení vzájemných vztahů mezi všemi stranami, hlavně pak se sociální demokracií.

Když potom sečteme všechny tyto faktory, je jasné, že národní socialisté volby vyhrát nemohli. Zklamaní funkcionáři tak místo slavení volebního vítězství museli na zasedání stranických orgánů překonávat rozčarování a smutek. Hlavně z faktu, že rozdíl hlasů mezi nimi a komunisty byl opravdu propastný - 900 000 hlasů (!).

Výsledky československých parlamentních voleb z 26. 5. 1946

Politická strana

hlasů celkem

v %

mandátů

KSČ

2 205 697

31,05

93

ČSNS

1 298 980

18, 29

55

ČSL

1 111 009

15, 64

43

ČSSD

855 538

12, 05

37

Demokratická strana

999 622

14, 07

43

KSS

489 596

6, 89

21

Strana svobody

60 195

0, 85

3

Strana práce

50 079

0, 71

2

Celkem

7 070 716

100

300

Pozn. – Je třeba podotknout, že ČSNS a lidovci mohli působit jen na území českých zemí. Komunisté měli na Slovensku silnou odnož své strany. Sociální demokracie získala na Slovensku sesterskou Stranu práce až poměrně těsně před volbami.

Předseda nár. soc. strany Petr Zenkl se po počátečním zklamání snažil národní socialisty znovu nasměrovat na pozitivní práci pro republiku. Prohlásil, že pokud strana bude postupovat jako dosud, příští volby, předpokládané na květen 1948, určitě vyhraje. P. Drtina řekl k volbám toto: „Proto ten fakt, že volby dopadly tak, že jsme docílili druhého místa, je nesporným úspěchem strany a také platformou, kterou si získala teprve do budoucnosti pro svůj další růst a rozvoj.“26 Jak se však později ukázalo, předpoklad národních socialistů být největší stranou v zemi a sami porazit komunisty, byl nad jejich síly. Jedinou možností, jak zvítězit nad KSČ, spočíval v koordinovaném postupu a solidaritě všech nekomunistických stran, které by založily společnou antikomunistickou alianci. To ale, s ohledem na rozdílně silné prokomunistické skupiny ve všech stranách nebylo prakticky možné. V sociální demokracii to byla možná třetina strany. Ale také lidovci a národní socialisté byli infiltrováni, i když ne tak silně.

Po volbách jmenoval prezident Beneš předsedou vlády K. Gottwalda, předsedu vítězné KSČ, který se stal prvním komunistickým premiérem v dějinách. Gottwald předložil v červenci 1946 vládě a parlamentu tzv. Budovatelský program, jenž navazoval na Košický program a jehož dvěma hlavními prioritami bylo přijmout novou ústavu a uzákonit dvouletý hospodářský plán. Národně socialističtí politici dostali v nové vládě čtyři křesla, J. Stránský se přesunul na ministerstvo školství a osvěty, H. Ripka řídil ministerstvo zahraničního obchodu, P. Drtina rezort spravedlnosti a předseda strany P. Zenkl byl prvním Gottwaldovým náměstkem.27 Křeslo předsedy ÚNS připadlo rovněž národnímu socialistovi J. Davidovi. Národní socialisté chtěli původně pátou ministerskou pozici, avšak proti tomu protestovali komunisté. A tak strana získala sice prestižní pozici, ale z mocenského hlediska ne tak výraznou v čele parlamentu.

Po sestavení vlády a předložení dalšího komunistického programu se mohlo zdát, že se vztahy mezi stranami NF zklidnily a zlepšily. Bylo tomu však právě naopak. Významné posílení pozic KSČ způsobilo, že KSČ zvýšila svou snahu o uchopení absolutní moci a parlamentní volby představovaly vhodný nástroj, jak toto úsilí urychlit. Gottwald sice prohlásil, že boj půjde dál, ale cesta k cíli nyní povede přímočařeji. Každopádně si komunisté vytvořili velmi dobrou výchozí pozici pro další boj s nekomunistickými stranami, pro závěrečný mocenský střet, který rozhodne.

Národní socialisté s jistým odstupem od voleb usoudili, že nabyté pozice ve vládě nejsou vzhledem k výsledkům voleb špatné a přijali první místo komunistické strany jako realitu. Optimismus straně se snažil vlít XIV. valný sjezd strany na počátku roku 1947,28 který měl přijmout nový program a navrhnout další politickou strategii ČSNS. Sjezd byl navíc spojen s oslavou padesáti let existence národně socialistické strany, proto byl pojímán národními socialisty jako zcela mimořádná událost. Bohužel, pravděpodobně nikdo ze špičky národně – socialistické strany v té době nepředpokládal, že českoslovenští komunisté zavedou režim podobný tomu sovětskému. Tedy diktaturu, tzv. diktaturu proletariátu. A z toho vyplývalo, že ČSNS nedokázala přijmout odpovídající strategii politického postupu.

V roce 1947 došlo k vážnému zhoršení vztahů v NF. Postupný rozpad protifašistického bloku velmocí měl bezprostřední vliv i v československých podmínkách. V září 1947 zasedalo Informbyro29 komunistických stran v polské Sklářské Porubě (polsky Szklarska Poręba), kde A. Ždanov30 provedl analýzu mezinárodní situace a rozdělil svět na „imperialistický“ v čele s USA a tábor míru, vedený Sovětským svazem. Na schůzce Informbyra zazněla tvrdá kritika komunistů, kteří jsou podle nich v zajetí parlamentních iluzí a nejsou v boji o moc schopni pokročit dále. Závěry jednání se tak odrazily v příští strategii komunistů, kteří od srpna 1947 začali postupovat již bez ohledu na parlamentní a zákonné normy.31 Můžeme to ilustrovat například na tzv. mostecké32 a krčmaňské aféře.33

V té době národní socialisté, kteří si začali uvědomovat, že vývoj spěje k totalitnímu vládnutí jedné strany, sondovali u dalších nekomunistických stran možnost užší spolupráce na vládní a parlamentní úrovni. Věděli, že v odporu proti komunistům neobstojí sami. Na schůzce v Karlových Varech v červenci 1947 načrtli národně socialističtí politici možnost kooperace mezi demokratickými politickými stranami. P. Drtina zde prohlásil: „Podstata a hlavní smysl našeho karlovarského rozhodnutí spočíval v tom, že se pokusíme získat a přesvědčit rozhodující politiky strany lidové a strany slovenských demokratů a pravicově smýšlející sociálnědemokratické předáky, že nesmíme dále ustupovat komunistické straně...a že se musíme sjednotit a dohodnout na cílevědomém postupu ve vládě i v nižších institucích v celém státě.“34Snahou národních socialistů tak bylo překonat nepříznivý stav, kdy si ČSNS svým předvolebním chováním v roce 1946 ostatní politické strany prakticky znepřátelila.

Na konci roku 1947 pak došlo ke schůzce vedení strany s některými sociální demokraty, např. B. Laušmanem. Došlo k předběžné dohodě na tom, že obě strany na sebe nebudou v následující předvolební kampani útočit a shodli se i na společném postupu v bezpečnostních otázkách. Dá se říci, že počátkem roku 1948 nekomunistické strany sladily svůj vzájemný postup s cílem zastavit další mocenský postup komunistů. Na počátku roku 1948 bylo jasné, že se kruh uzavírá a dojde ke klíčovému mocenskému střetu, který rozhodne o dalším osudu Československa i o budoucnosti národně-socialistické strany.

V únoru 1948 vnitropolitická krize v republice eskalovala. Ministr vnitra Nosek přesunul některé velitele SNB na jiná místa, což se stalo bezprostředním podnětem k vládní krizi. Národní socialisté požadovali po ministrovi vnitra, aby své rozhodnutí revokoval. Nosek však takový návrh odmítl s tím, že se jedná o zasahování do pravomocí resortního ministra, které nemá relevantní opodstatnění. 13. 2. 1948 byli komunisté ve vládě ministry ostatních stran přehlasováni a Noskovi bylo vládním usnesením uloženo, aby svůj příkaz odvolal. Protože komunistický ministr vnitra stále odmítal splnit usnesení vlády, podalo 20. 2. dvanáct nekomunistických ministrů demisi35 (jednalo se o ministry z národně socialistické, lidové a slovenské Demokratické strany), s cílem dosáhnout pádu vlády a vypsáni předčasných voleb. Tento předpoklad však vzal rychle za své. Komunisté využili podání demisí jako záminku ke konečnému měření sil a konečnému řešení otázky politické moci.

Na 22. 2. byl svolán Sjezd závodních rad36, který jasně podpořil komunistický plán na přijetí demisí a doplnění vlády komunistickými a prokomunistickými politiky. Hned 24. 2. se konala výstražná jednohodinová generální stávka. Pokud by prezident Beneš váhal s přijetím demisí, byli komunisté připraveni na vyhlášení neomezené generální stávky a masové zatýkání nekomunistických politiků a teror vůči svým politickým odpůrcům. Komunisty řízená SNB obsadila národně socialistický ústřední sekretariát pod záminkou, že se tam nacházejí zbraně, takže národní socialisté měli velmi ztížené podmínky k odporu.

V národně socialistické straně nyní dostali příležitost představitelé kolaborační politiky. E. Šlechtovi a A. Neumanovi nabídl K. Gottwald ministerská křesla v nové vládě, tzv. obrozené NF a ti se vstupem do vlády souhlasili. 24. 2. 1948 se sešel ÚVV ČSNS, který přijal usnesení, že každý člen, který by přijal novou funkci v Gottwaldově vládě bez vědomí nejvyšších stranických orgánů, je ze strany automaticky vyloučen. To však již na situaci nic neměnilo, protože prezident E. Beneš přijal 25. února demise odstoupivších ministrů a přijal návrh předsedy vlády Gottwalda na doplnění vlády na uprázdněných místech. Národní socialisté tak byli odstaveni od reálné moci a ocitli se v politickém područí komunistů. Vedení strany převzali E. Šlechta s A. Neumanem, kteří začali iniciativně vylučovat komunistické odpůrce z vrcholných orgánů. Čistky se ve straně rozšířily do všech úrovní.

V den přijetí demise prezidentem republiky již navíc nevyšlo Svobodné slovo, takže veřejnost a členové nár. soc. strany neměli informace. Můžeme konstatovat, že úspěšné komunistické řešení krize předznamenalo likvidaci nár. soc. strany jako významného mocensko-politického faktoru ve státě. Prokomunistické vedení vzniklé po 25. únoru napříště postupovalo zcela ve vleku komunistické politiky. V březnu 1948 došlo k přejmenování strany na Československou stranu socialistickou (ČSS), aby se důsledně oddělila od své „reakční“ minulosti.37 „Očištěná“ ČSS byla vlastně až do roku 1989 trpěna v totalitním mocenském politickém systému státu budovaném KSČ. Nicméně je nutné také říci, že původní národně socialistická strana byla v únoru roku 1948 de facto rozprášena, rozbita. Odpůrci komunistů buď emigrovali nebo byli vězněni či jinak pronásledováni, takže není možno mluvit o cílené kolaboraci s novým režimem. Navíc, jak bude řečeno v příští kapitole, reálná moc „očištěné“ strany byla prakticky nulová, takže nemohla nic závažného ve státě ovlivnit. Poúnorová ČSS, zbavená odpůrců komunistů, s omezenými demokratickými rozhodovacími mechanismy a prostoupená agenty KSČ, zcela pod kontrolou STB, byla proto jinou stranou než její národně socialistická předchůdkyně. Jinou stranou, která působila v jiném politickém systému.

V únoru 1948 došlo k zahájení mocenského monopolu KSČ. Nekomunistické strany se staly poslušnými vykonavateli komunistických příkazů a sociální demokracie byla zlikvidována pohlcením ze strany KSČ.38 Z národně socialistické strany zůstalo pouhé torzo, protože z 600 000 předúnorových členů zbylo po únorové krizi okolo 15 000 členů. Strana přišla o většinu majetku, bylo postupováno tvrdě vůči tisku strany. Čs. strana socialistická se stala kulisou mající připomínat časy demokracie.

 

1 Např. v Itálii či Velké Británii schválily vlády znárodnění klíčových průmyslových odvětví.

2 Stalo se tak 10. 5. 1945. Letecký speciál s vládou přistál na kbelském letišti, jedním z jejích prvních aktů bylo zrušení České národní rady.

3 V. Nosek (1892 - 1955) politik, od roku 1921 funkcionář KSČ, místopředseda Státní rady v Londýně, po válce ministr vnitra.

4 Bouček, Miroslav - Klimeš, Miloslav: Dramatické dny února 1948. Praha 1973, s. 67.

5 Podobná situace vládla též v sociální demokracii. Zpočátku např. B. Laušman, ministr průmyslu, se stavěl proti obnově strany, až ho museli jeho straničtí posléze přesvědčit.

6 Hovoříme zde např. o dr. E. Šlechtovi či O. Wünschovi.

7 Kocian, Jiří: Československá strana..., s. 43.

8 Byl založen 25.4. 1945.

9 Kocian, Jiří: Československá strana..., s. 44.

10 Významnými představiteli mládeže byli např. V. Fic, J. Ješ či K. Hacker.

11 Měl zhruba 1000 000 členů.

12 Předsedou byl komunista A. Zápotocký, generálním tajemníkem sociální demokrat E. Erban.

13 Tento stav byl stvrzen volbami do fakultních studentských spolků v roce 1947.

14 Kocian, Jiří: Československá strana národně socialistická..., s. 96

15 K znárodnění viz např. Kaplan, Karel: Znárodnění a socialismus. Praha 1968.

16 Z. Fierlinger (1891 - 1976) byl diplomat a politik. Po roce 1945 předseda sociální demokracie, příznivec prokomunistického kurzu.

17 F. Koktán patřil do prokomunistického křídla strany, národně socialistický odborář, v únoru 1948 se postavil za komunistické řešení vládní krize.

18 Alois Neuman (1901 - 1977) předseda Městského národního výboru v Českých Budějovicích, představitel prokomonustického kurzu v ČSNS, za války vězněn v Buchenwaldu, 1960 - 1968 předseda Československé strany socialistické (poúnorové nástupkyně ČSNS).

19 Probíhaly „války“ mezi komunistickým Rudým právem a Svobodným slovem, když se hlavně před volbami 1946 vzájemně osočovaly a útočily na sebe.

20 O. Hora (1909 - 1993) národně socialistický činitel, zabýval se bezpečnostní problematikou, představitel antikomunistického křídla strany, po únoru 1948 v emigraci.

21 Byl vězněn od 31.1. 1943.

22 Ze zemí střední a jihovýchodní Evropy proběhly u nás volby jako poslední. Např. v Maďarsku mohli lidé hlasovat již v listopadu 1945 a komunisté utrpěli drtivou porážku.

23 Původní prvorepubliková ústava byla přijata v roce 1920.

24 Kocian, Jiří: Československá strana..., s. 104.

25 Tamtéž, s. 102.

26 Tamtéž, s. 107.

27 Složení nové vlády vypadalo takto: předseda vlády: K. Gottwald (KSČ), náměstkové předsedy vlády: P. Zenkl (ČSNS), msgre. dr. J. Šrámek (ČSL), J. Ursíny (DS), V. Široký (KSS), Z. Fierlinger (ČSSD), Š. Kočvara (DS), F. Tymeš (ČSSD), ministr zahraničního obchodu: H. Ripka (ČSNS), ministr školství a osvěty: J. Stránský (ČSNS), ministr spravedlnosti: P. Drtina: (ČSNS), ministr vnitra: V. Nosek (KSČ), ministr financí: J. Dolanský (KSČ), ministr vnitřního obchodu: A. Zmrhal (KSČ), od 3. 12. 1947 A. Čepička (KSČ), ministr ochrany práce a sociální péče: Z. Nejedlý (KSČ), ministr informací: V. Kopecký (KSČ), ministr pošt: F. Hála (ČSL), ministr techniky: A. Vošahlík (ČSL), od 28. 8. 1946 J. Kopecký (ČSL), ministr zdravotnictví: A. Procházka (ČSL), ministr průmyslu: B. Laušman (ČSSD), od 25. 11. 1947 L. Jankovcová (ČSSD), ministr výživy: V. Majer (ČSSD), ministr zemědělství: J. Ďuriš (KSS), státní tajemník v ministerstvu zahraničních věcí: V. Clementis (KSS), ministr dopravy: I. Pietor (DS), ministr unifikací: M. Franek (DS), státní tajemník v ministerstvu dopravy J. Lichner (DS), ministr obrany: arm. gen. L. Svoboda (nestr.), ministr zahraničních věcí: J. Masaryk (nestr.).

28 Začal 27. 2. 1947.

29 Informbyro, nebo také Kominforma byla nástupkyní „zrušené“ Kominterny, kterou Stalin v roce 1943 neoficiálně rozpustil, aby vyšel vstříc západním velmocím v boji proti nacismu.

30 A. Ždanov byl komunistický ideolog, po něm tuto „funkci“ převzal M. Suslov.

31 Jednalo se o tzv. srpnovou ofenzivu, již vyhlásil generální tajemník R. Slánský.

32 Mostecká aféra byla provokací StB a měla obvinit vedoucí národně socialistické činitelé se spolupráce s „reakční“ emigrací.

33 V krčmáňské aféře měli být zlikvidováni nekomunističtí členové vlády P. Zenkl, P. Drtina a J. Masaryk, kterým byly doručeny „pekelné stroje“ s výbušninami. Ty však shodou náhod nevybuchly a vyšetřování se ujal kromě bezpečnostních orgánů také generální tajmeník ČSNS V. Krajina. Ten zjistil, že stopy vedou na krajský sekretariát KSČ a do obce Krčmaň na Olomoucku. Tam měl komunistický poslanec a přívrženec radikálních řešení J. Sosnar připravit výbušniny. Sosnar pak musel pro neudržitelnost situace z funkce odstoupit.

34 Kocian, Jiří: Československá strana..., s. 149.

35 Demisi podali P. Drtina, P. Zenkl, H. Ripka, J. Stránský (ČSNS), J. Šrámek, F. Hála, A. Procházka, J. Kopecký (ČSL), J. Ursíny, I. Pietor, M. Franek (DS). První podali dopoledne demise národní socialisté.

36 Zúčastnilo se ho okolo 8 000 tisíc delegátů.

37 K přejmenování došlo 3. 3. 1948.

38 Stalo se v červnu 1948 na „slučovacím shromáždění“.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.