Unie a nová realita

9.11.2010 15:48
Rozpadne se eurozóna? Mění se Brusel v beranidlo neoliberálních útoků na sociální stát? Nezvoní unii umíráček? To jsou skryté otázky, které lze vyčíst za neutrálním výrazem „nová realita Evropské unie“, na který se soustředila veřejná programová debata na okraj jednání ústředního výboru ČSSD.

Nabídla názory inspirujících osobností jako je filozof Václav Bělohradský (profesor politické sociologie na univerzitě v Terstu) a politologové Jacques Rupnik (profesor na College of Europe v Bruggách) a Petr Drulák (ředitel Ústavu mezinárodních vztahů). V debatním panelu byli také bývalý evropský komisař Vladimír Špidla (nový mluvčí stínové vlády ČSSD pro evropské záležitosti) a v roli moderátora místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek, který má budování intelektuálního zázemí sociální demokracie v popisu práce.

Podívejme se nejprve na rámec této debaty, co se v unii a ve světě děje. Nenechme se mýlit posilováním eura, napětí v eurozóně pokračuje a vedle Řecka se hrozba finančního otřesu přesouvá také nad Irsko, Portugalsko, Španělsko, a ke všemu i Velkou Británii. Zatím byl dohodnut krátkodobý unijní stabilizační fond (jakýsi „evropský měnový fond“) a uvažuje se o rozšíření lisabonské smlouvy o možnost řízeného státního bankrotu, který by nestrhl do propasti ostatní členy eurozóny.
 
Německo začíná přesouvat pozornost k Číně, Evropa mu začíná být malá. Čína je zneklidněna další záplavou dolarů, které nechal natisknout Fed, a bojí se, že tyto obrovské peníze zamíří i do Asie a nakazí ji inflací. Spojené státy prožily volební převrat, a tak se bude měnové uvolnění Fedu podle představ Demokratů střetávat s drsně šetřící republikánskou většinou ve Sněmovně reprezentantů. Skupina G20, která to vše probere za přítomnosti amerického prezidenta Baracka Obamy, se tentokrát schází v jihokorejském Soulu a bude konflikty častěji posuzovat z asijské strany. To může přinést radikální důsledky pro globální finanční systém.        
 
Česká republika se přesouvá kamsi na okraj EU, téměř pod hranici rozlišení. Kdybychom se řídili nevlídnou náladou, která čiší z vládnoucí trojkoalice, nemáme pochyb, že EU ovinuly temné chmury. Zkuste se vcítit do duše ministra vnitra Radka Johna, který se vrátil z Evropské rady pokořen svou bezvýznamností. Každému jsou jedno jeho prosby i hrozby. Partnerům kouká z očí, že když jsme uměli vyjednávat za zády unie o americkém radaru, jistě to zvládneme i s Kanadou o vízech. Takhle svět odplácí za to, že Mirek Topolánek a Václav Klaus v době českého předsednictví rozdávali zdarma rady, kudy vede cesta do pekel.
 
Ohrožena se však může cítit i ČSSD. Zaznamenali jsme novou zásadu premiéra Petra Nečase, že o každé změně Lisabonské smlouvy musí rozhodnout referendum. Tušíme za tím lstivý trik, naději, že první taková příležitost skončí jásavým „ne“ a za bruselským dohledem zaklapnou vrátka. A nejen to. Referendum, po kterém sociální demokracie obecně tak volala, se změní v hrobařovu lopatu, která začne zahrnovat i svého původce.
 
Skutečně lidé volají po alternativě našeho zahraničního zakotvení? A jaká by byla?
 
Podívejme se, jaké odpovědi k těmto otázkám nabídla zmíněná debata, jejíž stenografický přepis a videozáznamy najdete na www.cssd.cz.     
 
Topol dere
 
Současné okrajové postavení v EU jsme si zřejmě vykoledovali naším předsednictvím. Jacques Rupnik připomíná, že v době, kdy se hroutil deregulovaný systém, Topolánek vyhlásil jako heslo pro české předsednictví, že budeme ještě víc deregulovat. A že unie, oslabená krizí, nejvíc potřebuje další rozšiřování, až někam ke Kavkazu.
 
Problém tedy není jen v unii, ale hlavně v české vládní reprezentaci. Ekonomický expert ČSSD Jan Mládek připomíná, že podobný problém je i v Evropském parlamentu. Dvě velké české strany, ODS a KSČM, sice mají hodně poslanců v Bruselu, ale připojují se k marginálním uskupením. Zodpovědnost sociální demokracie za celou ČR je proto daleko větší, než by byla za normálního vývoje. Podobně Petr Drulák vidí jako jednu z cest, jak unii přizpůsobit novým výzvám, ve stranické diplomacii. Konstatuje, že ČSSD je strana, která má své přirozené partnery téměř ve všech státech EU a tyto strany řeší podobné problémy. Proto by měla mít v rejstříku strategických nástrojů podporu vytváření společných pracovních skupin a iniciativ, které by se mohly prosazovat na úrovni evropského parlamentu a dalších úrovních.
 
Drulák přitom vidí současnou EU rozdělenou nejméně třemi liniemi. První vidíme v Evropském parlamentu mezi evropskou levicí a pravicí, druhá dělicí linie je tam, kde se střetávají národní zájmy, a třetí linií je to, že na jedné straně máme Evropskou komisi a na druhé evropské velmoci, Německo, Francii, Velkou Británii. Nadnárodní přístup (přístup komunitární), který byl v zájmu malých států, stále více upadá. A v těchto třech liniích se musí sociální demokracie pohybovat.
 
Měnové války
 
Jak se EU přizpůsobuje změnám, které přinesla globální finanční krize? Připomeňme, že vznikl „evropský měnový fond“, který pomáhá členům eurozóny udržet rozumnou míru nákladů dluhu. Evropská centrální banka nyní může v případě potřeby spustit mechanismus, který fakticky zabrání znehodnocení státních dluhopisů například Řecka, pokud by to bylo jenom proto, že se staly cílem spekulačního nájezdu. Takový nájezd má například podobu krátkých prodejů státních dluhopisů, kdy se spekuluje na pokles ceny. A poslední vývoj cen dluhopisů potvrzuje, že každý si dvakrát rozmyslí, zda se do takového souboje pouštět. Na oslabené Řecko si troufne větší hedge fond nebo jiný globální investor, ale rozdat si to s evropskou měnovou centrálou, to už je jiná káva. Kdo má na to, aby vyhrál měnovou válku?
 
Na cestě je také změna Lisabonské smlouvy, která má umožnit řízený bankrot státních financí. To by znamenalo, že pokud někdo dostane státní finance do kolen, ponese také část nápravy. Věřitelé budou muset odepsat část dluhu, protože v konkurzu se věřitelé uspokojují jen poměrně. Jinými slovy, i tohle má zvýšit riziko, že spekulace proti státu připraví investora o peníze.
 
Koncert a posluchači
 
Vladimír Špidla je přesvědčen, že posilování evropských institucí je v náš prospěch. Říká, že naším nejhlubším zájmem je fungující Evropa, kde má odpovídající váhu Evropský parlament a Evropská komise, tj. ty instituce, které jsou z definice evropské. A je tedy naším zájmem, abychom oslabovali ty tendence, ve kterých se bude Rada snažit oslabovat tyto dvě proevropské instituce, a zejména blokovat různé návrhy na soudní spory apod.
 
Jedině v rámci evropských institucí je jedna ČR a jedno Německo, zdůrazňuje Špidla. Jakmile to jde tvrdé na tvrdé, jen rovnováha sil, pak jedna ČR je hospodářsky šestnáctinou Německa. 
 
Podobně uvažuje také Petr Drulák: Alternativou je politika neregulovaná z 19. století, koncert velmocí, kde názor státu, jako je Česko, nikoho nezajímá. Nejen, že nás nevyslyší, ani nebudeme přizváni k tomu stolu. To není jenom Mnichov. To je základní pravidlo mezinárodní politiky - rozhodují ti velcí, a malým se pak řekne o jejich rozhodnutí. Evropská integrace toto změnila.
Drulák říká, že neexistuje jediná otázka v evropské politice, kde byste mohli říct toto je pozice starých, toto je pozice nových členských států. Vždy to jde napříč. Některé dělicí linie v EU mohou být členskými státy zesíleny, ale byly tam už před vstupem.
Musíme však také vědět, kdy unijní pravidla aktivně hájit. Drulák varuje: Když se jedná s Ruskem, Merkelová se sejde se Sarkozym ve Francii, ale nepřizve unijní ministryni zahraničních věcí Ashtonovou, to jsou skandály, kterým je třeba čelit.
 
Tekutý hněv
 
Proč dnes není sociální demokracie a určitý typ levice silnější? Proč prohrává volby? Odpověď nabídl Václav Bělohradský. Odvolal se na vystoupení Vladimíra Špidly, který se snažil v souvislosti s Lisabonskou smlouvou popsat, co evropský model charakterizuje - nesmiřuje se s chudobou, prosazuje vzdělání pro všechny, toleranci, obsahuje představu o sociálním pokroku. To je náš historický profil, poznamenává Bělohradský, takhle Evropa vznikla, mnoho proudů, od křesťanství až po různé sociální hnutí, ale – jak jsme ten profil získali?
 
Získali jsme ho proto, - vysvětluje, - že k naší identitě patřil hněv nad tím, že umírají lidé chudobou. Nad tím, že církev utlačuje pomocí státu, že je na světě ignorance, nevzdělání. Hněv, který byl morálně inspirován, konsolidoval se, stal se institucí a politickým programem. Je velká zásluha sociální demokracie, že dokázala uvnitř demokracie udržet také morální obsah toho hněvu. Globalizace dnes naplnila Evropu jiným typem hněvu. Je to hněv a strach z polského instalatéra, z imigranta, je to strach z delokace průmyslu. Pak jsou nové formy strachu a nenávisti z multikulturalismu, z islámských šátků, zákazy a strach z toho.
 
Nezaměstnanost vyvolala jistý typ zoufalství. Problémem je, že levice s tímto typem hněvu neumí pracovat. S tím umí pracovat fašizující, rasistické strany, lokálně silné strany. Bělohradský vidí v sociální demokracii největší sílu, která je schopna odolat pokušení zneužívat tento hněv a získávat krátkodobý souhlas pomocí hesel „establishment, Židi, imigranti, nepřátelé, líní státní zaměstnanci, zneuživatelé dávek“. Tento "tekutý hněv“ není oním velkým historickým hněvem, jehož jsme součástí jako lidé, kteří četli Zolu. Tento „tekutý hněv“ zaskočil strany, jako je sociální demokracie či strany liberální, proto ten úspěch podivných stran, které se vynořily a umí tento hněv lapat a proměňovat v jakýsi potenciál. Bělohradský má za to, že strany jako TOP 09 nebo Věci veřejné lapají krátkodobý hněv.
 
Referendum
 
Pokud by změna Lisabonské smlouvy vyžadovala referendum, jak by to v Česku mohlo dopadnout? Otázka je otevřená.
 
Lubomír Zaorálek: Když se dělala ústavní smlouva, přijel jsem do Bundestagu, bavil jsem se s mými kolegy, a oni říkali, to referendum bychom zvládli taky. Ale vyloučili to. To přece je spiknutí elit. Kdybychom se ptali lidí, tak by se tu ještě válčilo. Teď došlo k debatě o otevření smluv. Už i Petr Nečas se vyjádřil, že bude chtít referendum. Musíme zvažovat, jak na to budeme reagovat.   
 
Tomáš Novotný (z publika): To, co povídá Nečas o referendu, je účelové, aby to pomohlo pravicové vládě. Nemyslím, že by česká veřejnost obviňovala ze současné situace EU, protože ty přínosy jsou viditelné na každém kroku. Například pokud jde o evropské dotace, těch projektů je hodně ve všech městech, takže toho si bezpochyby čeští občané všímají, a všímají si i kvalitativního zlepšení v legislativě. Nemyslím, že by česká veřejnost viděla jako viníka současné situace evropskou integraci. Bylo by logické, kdyby se při vysvětlovací kampani jasně ukázalo, že EU pomáhá růstu životní úrovně.
zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

alex
Nebyl bych si tak jistý tím, že jde o novou realitu EU. Podle mého názoru jde o problém eurozóny starý. Přijetí eura nebylo doprovázeno mechanismy, které by problému Řecka předcházeli.\r\nEU jinou než nastoupenou cestu nemá. Jsou jen dvě možnosti. Evropa samostatných států se zavřenými hranicemi bez vlivu na světové dění. Nebo Evropa samostatných států integrovaných se společně sdílenými institucemi v potřebném a adekvátním rozsahu. Co se týká referenda - nynější vztah k němu dokládá dnešní ČSSD. Referendum obecně prosazovala jako nástroj přímé demokracie, aby se ho nyní v konkrétním kontextu bála. To je ta bída ČSSD, že není schopna jednoduše komunikovat s veřejností a zargumentovat i dnešní situaci. Pak ovšem je strach z referenda oprávněný - zejména po manipulacích V.Klause, jimž dostatečně nikdy nečelila.