Vizionáři a pragmatici

14.4.2011 09:12
Steve Jobs, zakladatel Apple, pravil ve své přednášce před absolventy Standfordské university: také jsem studoval, ale nechal jsem toho. Věnoval jsem se pak kaligrafii. Teprve později se ukázalo, že právě to mělo klíčový význam. Svoji metodu nazval Connecting The Dots, spojování bodů. Dopředu se to dělat nedá, ale v pohledu zpět se ukazuje, co mělo a nemělo význam, co dává a nedává smysl.

V tom je problém reformních programů, úporný pohled do budoucna může bránit v pohledu zpět. Program reformní ČSSD se jen na první pohled kalligrafií nezabývá, snad ani zabývat nemůže. Za fasádou budoucnosti se může ale skrývat riziko špatného odhadu. Stává se tak znovu a znovu a ne jistě naposled, když se v programu nedá najít kapitola Výstup z jádra. Je to v době po Harrisburgu a Černobylu, sice ještě před Fukušimou, ale už v době, kdy kompenzace výstupu z jádra zemním plynem a ropou se dále ztížila, protože planetární těžba se zrovna nachýlila k maximu. A na světových trzích již vypukla strategická panika (ještě jednou navíc zesílená potřebami čínské ekonomiky a dalších rozvojových zemí).

V sociální demokracii šlo dlouhou dobu o vizionářství, které pak mutovalo ve špatný politický marketing a teprve pozvolna se měnilo v politicky důvěryhodné projekty. Starý topoi ovšem pravil, že cesta je dlouhá, moře rozbouřené, posádka nezkušená, ale není marné volání.

Vpředu, a nejen v dlouhodobém pragramu, byly a jsou tedy nové světy, svět globálního vládnutí a multikulturní řád, prosperita a sociální spravedlnost, životní prostředí a udržitelný rozvoj, společnost vzdělání a znalostní společnost, také společnost vzdělání, spoluúčasti a solidarity a last not least společnost globální, evropské a národní kultury (všechno jsou titulky z programu Otevřenost novým výzvám, věrnost tradicím, dlouhodobého programu ČSSD). Kdysi to mělo své opodstatnění a zřejmě se nemohlo vyhnout omylům.

Ale již z doby námořních objevů bylo známo, že někdo někdy objevil něco úplně jiné. A z dávných příběhů španělských a portugalských mořeplavců vyplývá i jiné poučení týkající se osudu: Novos Mundos, nové světy, byly skutečně nalezeny, ale chybička se vloudila, a téměř nikdo z posádek to nepřežil. Kapitána (Magellana) umlátili domorodci, velení flotily převzal jiný (del Cano), a ten pak císaři Karlu V., který tu výpravu zaplatil, napsal dopis: „Vaše Výsosti, tímto dáváme na vědomí, že jsme se vrátili; jen 18 mužů na jedné z pěti lodí, které Vaše Výsost vyslala...“

Možná, že se to dá použít i jako moto, ale je nehezká lyrika a sotva doporučení pro nábor nových členů. Ale nakonec to není obvyklé marodérství a není to i zcela bez lesku. Je to anachronismus a současně není. Smutné je, že se fundamentální kritika kapitalismu nakonec opravdu prosazuje, i když tak učiní někdo úplně jiný a v platnost vstupují Murphyho zákony. My jsme to ovšem vždycky říkali.

Masaryk a Beneš naproti tomu byli pragmatici. Pragmatičtí politici levicového typu (teď jako Barack a Hillary). Chtěli stát a demokracii - a obojí také dostali. Z třinácti demokracií zřízených po první světové válce byla jejich československá demokracie jediná, která se v celé střední a jižní Evropě sama od sebe nezhroutila. A na východ od Německa byla jedinou demokratickou sílou, která se postavila do cesty Adolfa Hitlera. To je kalligrafie ve velkém stylu, ale česká politika se nepohybuje po této koleji.

Další vizionáři, tentokrát technici s vizí mírového využívání jaderné energie, právě prožili své Waterloo v přímém přenosu a jak to vypadá, bude to ještě delší dobu trvat. Světová média tomu ještě nasazují osvětovou globální korunu.

K obrazům vybuchujících japonských elektráren dodávají mapy mořských proudů kolem planety a pikantní místo dotyku Japonska přesně u podmořské propadliny, kde se pod Japonsko sune pacifická deska (která zemětřesení způsobila). Jinou hrozbu představují zprávy o počasí a pohybu větru, zvláště když se vítr stáčí k jihu na 35 miliónů obyvatel v „jen“ dvěstě kilometrů vzdáleném Tokiu.

Exploze nadzemních škatulí elektrárenských budov děsí veřejnost nedotčenou technickou informací a další děs nahánějí stavební plány elektrárenského podzemí: předpotopní mnohaposchoďové betonové pevnosti mohou pro někoho vypadat jako velitelské bunkry pro případ nukleární války, ale právě odtud se teď vede nukleární válka „worst-case-scenario“ versus civilizace. V každém z kotlů je na čtyřicet tun nuklárního paliva.

V Černobylu se radioaktivita vyšvihla na 1,5 až 10 kilometrů do vzduchu a do rozptylu se zapojili planetární vzdušné proudy. Evakuace obyvatelstva probíhá s poloměrem 20 km, uvažuje se poloměr 40 km a Greenpeace navrhuje 200.

Pokud se nukleární energie již stala součástí české technické identity, pak je to pro budoucí politiku víc než jen obrovský problém.

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

zdobinsky
Nehrajme si na schovávanou. Pálit svůj odpad v okolních zemích, kupovat si energii u sousedů...
To se pak hovoří o ekologii. Aby bylo Německo věrohodné a důvěryhodné pro ostatní Evropu, bude muset vypracovat podrobný koncept ekologické politiky pro Evropu a ne si jen čistit své životní prostředí na úkor ostatních, tedy těch chudších.