Život po životě v Severní Koreji

korea uprchlíci
10.7.2017 16:21
Lidé ze Severní Koreje, kterým se podařilo utéci do Jižní Koreje, a to s mnoha osobními a finančními oběťmi, čelí nové výzvě: integraci do země, jejíž pravidla vůbec neznají. Nestačí totiž patřit ke stejnému etniku a mluvit stejným nebo podobným jazykem – Jihokorejci používají mnohá anglická slovíčka, která ti ze severu nikdy v životě neslyšeli. Nalézt se v Jižní Koreji a dostat se okamžitě do dvacátého nebo dokonce dvacátého prvního století, to je obrovská změna.

Je to velký krok, o kterém snili, ale o kterém nic nevědí, a nemají ani představu o kulturních změnách, s nimiž budou konfrontováni. Aby mohli přežít, jsou přijati na dvanáct týdnů do centra reedukace, do místa, které je velmi bezpečné, kde jsou vybaveni základními znalostmi a prověřeni, zda nejsou špioni. Pak jsou posláni do města Hanawon, což je centrum vlády od roku 1999, hodinu od Soulu a uprchlíci zde využívají psychologickou podporu a učí se zvyky této konzumní společnosti, jako např. nakupovat oblečení a používat různé přístroje. Chodí do kurzů korejské historie, učí se o lidských právech a demokracii. Je to pro ně zcela nezbytné. Po třech měsících získávají v Hanawonu státní příslušnost a také státní příspěvek po dobu pěti let.

Někteří jsou ihned převzatí nestátními organizacemi, které potřebují jejich pomoc. A naopak jim pomohou ke změně často tvrdé a traumatické vzhledem na to, že byli zvyklí na poměrně klidný styl života. Je také ještě jedna důležitá skutečnost, že se při integraci mohou mladí i dospělí vypořádat s diskriminací. Je to z toho důvodu, že mají jiný přízvuk, ale škola jim hodně pomáhá. Ti, kteří nedokáží mluvit jako Jihokorejci, se vydávají za Joseonjoky nebo za Korejce z Číny, aby se vyhnuli této diskriminaci.

Ale obecně mají raději společnost svých kamarádů ze Severní Koreje, s Jihokorejci nemají mnoho společného a nemají o čem spolu mluvit, říká pan Chu, jehož asociace organizuje stáže ve snaze prolomit tento kulturní příkop. Mladí uprchlíci jsou připraveni na vstupní zkoušku na univerzitu a vláda jim rezervuje místa v prestižních podnicích v Soulu.

Mladí uprchlíci mívají deprese, na sedm jejich vážných nemocí připadají vždy dvě sebevraždy. Mívají různá traumata, protože žili ve společnosti, kde se žádné emoce nesměly dávat najevo. Mnozí povinně asistovali veřejným popravám, jiní museli dělat prostituty, a proto se třeba leknou při zvuku obyčejné sirény. Obávají se hospitalizace z toho důvodu, že přijdou o místo a nebudou mít možnost posílat peníze svým rodinám, které nemohly podniknout stejnou cestu do Jižní Koreje, často kvůli stáří.

Tyto obavy jsou ale zbytečné. Většina z nich si po pár letech zvykne a vystuduje nebo se vyučí a najdou dobré uplatnění, nehrozí, že by skončili jako bezdomovci. Jednak jsou velmi pracovití, přizpůsobiví, mají velkou vůli, nedělají problémy. A na druhé straně stát nabízí různé alternativy zaměstnání pro ty méně šikovné a bystré.

(podle Le Figaro, ZP)


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

duchodce

Jednou byl v TV dokument o konkrétních uprchlících z KLDR. Nemám už tušení, kolik roků zpátky to je. Naprosto pekelná cesta přes Čínu ( Čína uprchlíky z KLDR vrací zpět) do Laosu a Kambodži. Touto oklikou se nakonec dostali do Jižní Koreje. Euforie ze svobody ale netrvala  dlouho. Uplatnění většina nenašla a po skončení pomoci se prakticky všichni dostali do existenčních potíží a depresí. Nebýt strachu z těžkých trestů (možná i trestu smrti) většina by se vrátila domů.