David Rath: Oáza, nebo posluha

obrazek
20.8.2014 08:30
Vše nasvědčuje tomu, že je naše společnost rozdělená na dva skoro stejně velké tábory v názoru na zuřící ukrajinskou občanskou válku. Mediální mainstream má jasno, kdo je hodný a kdo zlý, přesto se zdá, že většina lidí tak úplně jasno nemá. Kdo hledá pravdu rozumem, tak jasno mít nemůže, respektive musí mu být zřejmé, že je jen terčem propagandy a záplavy informací, o jejichž správnosti se přesvědčit nemůže. Je jedno, zda jde o informace hlavního proudu či menšinové informace a názory z protichůdného tábora. Pokud člověk není vláčen vyhraněnou emocí charakteru „nesnáším Rusy“, či „mám rád Rusy“, tak mu ze záplavy dezinformací vyplyne jen jediné.

To co se na Ukrajině děje, je občanská válka a denně tam dochází ke stovkám šílených osobních tragédií lidí, kteří donedávna žili klidným a vcelku normálním životem. Nikdo se jich neptal, zda chtějí, aby se jejich domovy změnily v bojiště. A neptá se jich ani teď, co chtějí, kde a jak chtějí žít. Nezajímají ani mezinárodní komunitu. Ještě před několika měsíci by nevěřili, že je něco takového možné. Člověk často nevěří až do chvíle, než ho to potká.

Rozumbradové válečníci

I u nás se najdou rozumbradové, kteří v teple pražské kavárny vykládají silácké řeči o neústupnosti a silovém, tedy i vojenském řešení. Snad i chtějí, aby NATO, tedy i my, jsme táhli na Rusa. Chtělo by se jim doporučit, aby šli osobním příkladem, sbalili se a šli to zkusit někam k Doněcku do první linie. Pokud to přežijí a vrátí se, pak ostatním mohou vyprávět, co si myslí teď. To nikdo z nich neudělá, očekávají to vždy od těch druhých.

Život v ohrožení

My ostatní abychom si drželi palce, aby tentokrát zvítězil rozum a rozvážnost oproti mocenským zájmům. V té souvislosti by neměla zapadnout myšlenka na možnou nezávislost naší země. Prostě nebýt neustále někým vláčen. Mnoho z nás prožilo podstatnou část svých životů v režimu, který nás neustále strašil hrozbou vojenské intervence západních nestvůr. Už od základních škol nás navlékal do plynových masek, na ruce nám natahoval igelitové pytlíky a balil nás do pláštěnek, aby se v nás pevně usadil strach. Pak mužskou část společnosti otravoval neuvěřitelnou humusárnou zvanou „základní vojenská služba“. Konec Varšavské smlouvy dal naději na konec těchto odporností. Většina lidí byla ráda, že otravné hry na vojáčky končí. Uběhlo pár let a už zase jsou tu hry na hodné a zlé, na nepřátele, kteří nás ohrožují. Nemá to zatím takovou intenzitu, že bychom museli do pláštěnek a igelitových pytlíků, ale určité společné rysy znatelné jsou. Opět jsme masírováni, abychom věděli, kdo je hodný a kdo zlý. Tak Srbové byli zlí a padaly na ně humanitární bomby, Saddam taky, Kaddáfí jakbysmet, Mubarak určitě, Asad jistě, Janukovič bez debat o Putinovi snad ani nemá cenu mluvit.

Realita je jiná

Postupem času však všichni vidíme, že ono to až zas tak černobílé není. Špatné je vyměněno za ještě mnohem horší, a pokud do té doby trpěly stovky odpůrců toho či onoho diktátora, tak po našich spravedlivých zásazích trpí už miliony zcela nevinných lidí, které jsme ve jménu dobra připravili o úplně vše a vystavili je nezměrnému utrpení. Nejsme země, která by měla možnost cokoli zásadně změnit či ovlivnit, naskýtá se tedy otázka, proč být spolupachateli a brát na sebe vinu za rozhodnutí jiných. Jiných, vlastně ani nevíme, kdo skutečně o těchto věcech rozhoduje a co tím sleduje. Kdo námi tahá jak s figurkami na šachovnici, netušíme, komu posluhujeme a co je cílem. V posledních desítkách let se zdá, že cílem hry titanů je „rozesrat“ co nejvíce zemí a co nejvíce lidí. Prostě chaos, rozklad, utrpení.
Je to i náš cíl?

Umíme hájit vlastní zájem?

Nechceme si žít podle vlastní úvahy, zabývat se našimi zájmy a cíli a spíš s ostatními dobře vycházet? Být prostě zemí, kde si svůj byznys či dovolenou můžou vedle sebe v klidu užít Američané, Rusové i Ukrajinci, či přívrženci a odpůrci toho či onoho. Na celé planetě takových míst ubývá. Asi není jednoduché něco takového vytvořit a udržet, ale za pokus to stojí. Beneš chtěl z republiky mít most mezi západem a východem, Jan Masaryk ironicky glosoval, že po mostech se šlape. Nejde o most, ale spíš o oázu pro každého, kdo chce pohodu, odpočinout si a zažít legraci a respektuje, že v této oáze utichají zbraně a nenávistné vášně. Je na nás, zda chceme být takovou oázou, nebo raději posluhujeme nějakému velkému bratru v pozadí a máme vždy jasno, kdo je hodný a kdo zlý.

david-rath
Lékař, bývalý poslanec a exministr zdravotnictví. Od listopadu 2008 do května 2012 také hejtman Středočeského kraje.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.