Dilema sociální demokracie

logo soc dem
12.6.2017 14:50
Sociální demokracie v průzkumech veřejného mínění dlouhodobě klesá. Tento pokles trvá již zhruba rok a půl a této straně se jej vůbec nedaří zastavit. Ani květnová vládní krize nevedla k ničemu, co by pozitivním způsobem změnilo situaci.Ba naopak.

Pokud by se bývalo podařilo v květnové krizi zajistit přirozené vyústění politického útoku na Andreje Babiše, například obviněním ze strany policie a státního zastupitelství za podezřelou transakci s dluhopisy Agrofertu, bylo by všechno jinak. Ale státní zastupitelství věci posoudilo tak, že je jednodušší stíhat bezvýznamné podvodníčky za bezvýznamné podvody, a tuto Babišovu transakci nechalo bez povšimnutí. To se někdy stává a sociální demokracie na vládní krizi prodělala. Nejvíce jí aplaudovali voliči z „pražské kavárny“, kteří by ji ovšem jako stranu „rohatých socialistů“ nikdy nevolili.

Již v analýzách krajských a senátních voleb na podzim minulého roku jsem upozorňoval, že jde již o třetí volby v řadě, které sociální demokracii pod vedením Sobotky trapným způsobem prohrála. Navrhoval jsem tehdy oddělení funkce premiéra od funkce předsedy strany nebo alespoň oddělení těchto dvou funkcí od pozice stranického volebního lídra.

Sobotka je v politice dlouho a v té kontroverzi s Babišem tahá za kratší stranu provazu. A upřímně, rozdíl v charismatu obou politiků, Babiše a Sobotky, a rozdíl v jejich životním příběhu, je obrovský. Život Babiše je prostě jeden úspěšný životní příběh, kterému se stranický lídr těžko může rovnat.

Sociální demokracii bohužel v posledních letech (a v posledních sedmi letech tento fenomén prostoupil i vedení ČSSD) zasáhla snaha konzervovat poměry v rámci organizací – okresních, krajských a nyní i na úrovni vedení strany.

Strana může růst jen tehdy, pokud bude mít ve svém čele, ale i ve vedení krajských a okresních organizací mimořádně zajímavé osobnosti. Politicky i profesně zajímavé a podle možnosti zcela nezkompromitované. S omezeným okruhem členské základny jsou v naprosté většině okresních organizací generovány stranické kádry v zásadě kabinetně, bez potřeby účasti členské základny. Ta má sice právo zasahovat do kandidátek, ale v zásadě se tak neděje.

Do kandidátek pro volby do poslanecké sněmovny tak zasahovalo především vedení strany. A to jistě nebylo většinou příliš žádoucí. Já jako předseda ČSSD jsem tento krok činil naprosto výjimečně, a především v případech, kdy hrozilo nebezpečí provalení korupčního jednání kandidátů. Těch případů bych za ta léta, co jsem byl v čele ČSSD, napočítal na prstech jedné ruky…

Stranu je potřeba otevřít například i široké veřejnosti, která by mohla vstupovat do tvorby kandidátek, tak jako je to běžné například v Socialistické straně Francie, a vrátit se k uplatňování principu presumpce viny bez výjimek, ať jde o přítele předsedy strany, či nikoli.

Strana se také ve své programové nabídce zabývá kvalitně prakticky pouze otázkami sociální politiky. Při růstu životní úrovně občanů ale samozřejmě toto zaměření straně trvale zužuje její voličský elektorát. Strana se zkrátka musí zabývat novými volebními tématy, která jsou odvozena od velkých společenských témat, která hýbou, když ne celou společností, tak alespoň určitými voličskými skupinami.

Jde například o sňatky homosexuálů, kterých si nevím proč sociální demokracie vůbec nevšímá. Dále je zde například otázka podpory výroby energií z obnovitelných zdrojů, která by se prováděla decentralizovaně, kupř. na objektech pro podnikání, ale také na střechách obytných domů, a to s podporou státu. To straně umožní odejít od problematiky výstavby jaderných elektráren, které jsou tím nejdražším možným řešením pro výrobu elektrické energie. A přitom ještě zdůrazňovat potřebu vysokých úspor. Velmi silně na levicové voliče vždy působí také témata týkající se vojenských výdajů. Proč vůbec podporovat zvyšování vojenských výdajů na úroveň 2 % HDP ročně? K čemu je to dobré? Proč vyhazovat desítky miliard korun navíc, když by bylo mnohem vhodnější se dohodnout na společném a kompatibilním postupu při vyzbrojení jednotlivých armád evropských členských států NATO. K čemu vysílat nákladné zahraniční mise anebo je udržovat v takových zemích jako jsou Mali či Afghánistán?

Levicové voliče také vždy dokázala mobilizovat myšlenka boje proti vojenské základně cizího státu na našem území. To je prostě velké téma i do budoucna. Téma velmi perspektivní, kterého by si ČSSD měla ve vztahu k levicovým voličům velmi všímat. A v tomto tématu navíc může dojít k silné kontroverzi s Babišem a hnutím ANO.

Sociální demokracie, pokud nechce dojít k trapné, ba tragické volební porážce někde v rozmezí volebního výsledku 8-10 %, se tak musí hodně změnit. Někoho ve svém vedení nebo alespoň volebního lídra, a podle možnosti ještě do prázdnin, aby to voliči vůbec stihli zaznamenat. Změnit také programovou nabídku a samozřejmě rovněž přístup k médiím.

Pokusit se o to udržovat v médiích strategickou iniciativu. Zatím s podněty do společenské diskuze přicházejí stále spíše Zeman a Babiš.

Jiří Paroubek

jiri-paroubek
Předseda vlády ČR v letech 2005-2006. V období 2004-2005 ministrem pro místní rozvoj. Po oba roky kdy byl premiérem dosahoval stát hospodářský růst (HDP) cca 7 % a schodek státního rozpočtu byl plně pod kontrolou, zejména vytvářením vysokých rozpočtových rezerv. Předseda ČSSD v letech 2005-2010, kdy tato strana dosáhla nejlepších volebních výsledků ve své historii a stala se nejsilnější českou politickou stranou. V letech 2006-2013 členem Poslanecké sněmovny. V letech 1990-2005 členem pražského zastupitelstva. v období 1998-2004 náměstkem primátora pro finance. Předseda Společnosti W. Brandta a B. Kreiskeho od roku 1993 až dosud. Vydavatel časopisu Trend v letech 1993-2010. Předseda redakční rady serveru Vaše věc od roku 2010 dosud. Předseda strany LEV 21 - národních socialistů v letech 2011-2014.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

cernik

 

J. Paroubek ve své úvaze vcelku setrvává na svých názorech, ale jejich efektivitu či účinnost nijak nedokládá.
To, že A. Babiše se nedostal do pozice obviněného (Dluhopisy Agrofertu etc.) je nutno dát na margo oné křečovité rekonstrukci Šlachtova ÚOOZ.
Ono oddělení funkce premiera a předsedy strany je dost složitý tah, který by měl být posvěcen stranickým sjezdem.

 

Brát Babišův příběh jako mimořádně úspěšný znamená programově rezignovat na berlusconizaci státu.

 

Stavět do čela od okresních organizací tzv. vysoce charismatické lídry je pro levicovou stranu rizikem, je to cosi podobného jako hlásat, že pro manželství jsou úspěšnými muži pouze svalovci z posiloven.

 

Sociální témata musí dominovat, životní úroveň v ČR je tristní, ona tzv přidání ani nekompesují ono
10%-ní Kalouskovo ubrání. To se musí zdůrazňovat, nikoliv prakticky zamlčovat.