Eman Pluhař: Sověti založili v Krušných horách kolonii na těžbu uranu

Začali v Jáchymově a odkud se pak propracovali přes hranici do Německa a tedy do své vlastní okupační zóny. Za dané situace to byli prosťáčci, ale lze si dobře představit, že jejich činnost v Krušných horách skutečně rozhodovala o budoucím postavení anebo dokonce o existenci sovětské velmoci. Tak odborník Kotelnikov vzpomíná, jak přišel někdy v roce 1946. A sotva přišel, už musel zachraňovat roční plán těžby uranu v dole nedaleko československých hranic. Stalo se, že horníci (Němci) odešli slavit Vánoce a plán byl splňěn teprve na dvacet procent. S tresty za nesplnění plánu byl geolog Kotelnikov patrně dobře obeznámen. Do Krušných hor byl odvelen ze Sibiře, kde v létě mapoval a lze se jen dohadovat, že v této části SSSR viděl četné koncentrační tábory. V zimě pohodlně vysedával u kreslícího prkna v Novosimbirsku. Pak byl zařazen do expedice (Severnaja expedicija) do Krušných hor, kde ale jenom první den přespal v lázeňském hotelu (s plakátem, kde ženské ruce nabízely energii v radonové koupeli), ale pak na něj čekalo jen podzemí v Johanngeorgenstadtu (Objekt 1) na československé hranici. Velitelem byl plukovník (Bachvalov). Na dotaz, co vlastně umí, po pravdě odpověděl: “Geologické mapy, ale jen v měřítku 1:200 000.“ Plukovník pak rozhovor rázně ukončil: „Země teď potřebuje důlní geology a horníky. Každý sovětský odborník bude proto dělat to, co je nutné, a ne to, co by si přál.“ Stal se tedy důlním geologem a ředitelem uranového dolu.

O Vánocích roku 1946 pak nakonec do boje za splnění plánu nastoupila celá ruská kolonie včetně Severní expedice. Podzemí starých stříbrných dolů se otřásalo výbuchy až jeden z nich musel narazit na černé žilky těžkého kovu „pro pokusy akademika Korčatova“ (Kotelnikov). Ale jak si po šedesáti letecvh vzpomíná, jednoduché to nebylo: „Když Němci odešli slavit Vánoce, všichni sovětští kolegové sestoupili do podzemí, počínaje ne zvlášť početnými vojáky až k vysoce postaveným inženýrům. Všichni pracovali bez přestávky a neúnavně bez vyfárání až do večera 31.prosince. V podzemí jsme pili, spali, vrtali, odstřelovali, nakládali, odtlačovali důlní hunty a nalezenou rudou plnili plechové barely... a tak to šlo nepřetržitě až k bezpodmínečnému splnění plánu těžby.“

Kotelnikov je tedy správný sovětský hrdina a jeho nadřízený je Andrejev. Ten vzpomíná, že v Krušných horách musel „zlikvidovat americký jaderný monopol.“ Další veterán (Pribitkov),který byl ohrožen existencí amerických atomových zbraní, alespoň konstatuje, že: „v Sovětském svazu byly v té době známé jen malé výskyty uranu ve Střední Asii a na Ukrajině. Sovětská vláda proto věnovala zvýšenou pozornost hledání uranu nejen v SSSR, ale i v zemích východní Evropy: v Německu, Československu, Bulharsku, Polsku.“

Radioaktivitě sovětská vláda pozornost nevěnovala. Zde se neuplatňuje hrdinství, ale logika ignorantství. Radioaktivní prach a popel, nemoci z ozáření, z kontaminace potravin, lesních plodin, zvěře či podzemní vody se vlastně nevyskytují. Celkově vadí jen nedostatek přístrojů pro měření radioaktivního záření ( přístroje nebyly sovětskou vládou dodány, protože „ ještě nikde na světě neexistovaly“). Dva přístroje si pak specialisté smontovali sami na základě „studie akademika Sverdlova z třicátých let“ (Kotelnikov). I to odpovídalo celkovému „duchu doby“. Vedoucí chemické laboratoře (Samojlovová), která analyzovala tisíce vzorků uranové rudy z Krušných hor, určité pochybnosti měla, ale znala pouze dvě ženy, které s určitostí tvrdily, že záření se skutečně dá fyzicky cítit a to v blízkosti beden s uranovou rudou před odvozem do SSSR. Sporadicky se sice vyskytují úvahy o „hustém osídlení střední Evropy“, ale ne vv této souvislosti, ale ve vztahu k lovu ( důvod nepříznivých podmínek pro lov v Krušných horách). Jiný veterán (Ussolcev) naopak považoval podmínky pro lov v Krušných horách i přes husté osídlení za velmi dobré, “protože Němci o lovnou zvěř pečují.“

Veteráni z Krušných hor zažili i veselé chvíle. Vrchní pamětník Česnokov (později činný v Československu na uranové komisi) si pochvaluje, že „pracovní morálka Němců byla výtečná. První, kdo mě v dole spatřil, hlásil Pozor! Přišel vrchní inženýr.“ Samojlovová si přivezla z Německa loveckého psa a jiní vzpomínají jak v „duchu internacionalismu“ slavili Měsíc německo-sovětského přátelství anebo se Svazem sovětsko-německého přátelství jezdili na výlety. Na jednom z nich jsou na pramici v Sprévském lese u Berlína. Na jiném stojí ve třech řadách nad sebou. Jeden žasne, jak rychle Němci dokážou opravit prasklou pneumatiku jízdního kola, jiný vzpomíná, jak se rádi navštěvovali a cestou autobusem „zpívali naše písně v doprovodu harmoniky“. V tom nejvíce vynikal Objekt 111 (I.I.Tolmačjov).Jiný pamětník z ruské kolonie dostal od plukovníka (Malceva) zajímavou nabídku: “Zaplatím vám a ženě dovolenou v Karlových Varech.“

Než se podařilo „zlikvidovat americký nukleární monopol“ (1949) bylo nutno v roce 1946 vojensky uzavřít sedm německých okresů (velitelství v Johanngeorgenstadtu a Schwarzenbergu) a v tak vzniklé kolonii na těžbu uranu usídlit 10 959 „sovětských odborníků“ (Andrejev). Na české straně museli vybudovat nad Jáchymovem koncentrák (stavební čety plukovníka Malceva), nejdříve pro 4000 německých válečných zajatců, které si dovezli ze Sovětského svazu. “

Je dobře vědět, že „ Dodávky uranu do Sovětského svazu v letech 1946-1949 zajistili provoz prvního průmyslového reaktoru a stavbu dalších reaktorů pro výrobu plutonia a rozjezd závodu pro obhacování uranu“ ( Andrejev). Hlavou ruské kolonie v německé části Krušných hor se stal bývalý velitel koncentračních táborů v Kaluze a Vorkutě (Malcev), a hlavou na české straně sovětský geolog (Česnokov), který dobře ztělesňoval symbiózu neškodných „užitečných idiotů“ a teroru. Jak z připojené bibliografie vyplývá, Česnokov vydal ještě v roce 1995 publikaci s názvem „ Budování uranového průmyslu v zemích východní Evropy“ . Snad by mohla prokázat služby „zemím východní Evropy“ jako doličný materiál při podání hromadné žádosti o reparace. Publikace neobsahuje jediné stanovisko dnešního ruského státu jako právního nástupce Sovětského svazu.

Zpráva z Jižní expedice do „československé části Krušných hor“ (Južnaja expedicija) by byla také zajímavá, ale zatím se asi nenašla. Veteráni by si mohli zavzpomínat na Svaz československo-sovětského přátelství a na své veselé české kumpány. Bylo by jistě zajímavé se dočíst, jak se těžba uranu z Krušných hor rozšířila jejich zásluhou na celé území země. Alternativně by tuto zprávu mohli napsat geologové s opačným profilem, tedy ti, kteří v tom uranovém hornictví nejeli. Haldy z dolů a jedovatá jezera z úpraven uranové rudy stojí dnes uprostřed krajiny. Jsou to mlčenliví svědci, ale mluví výstižnou řečí a jsou a zůstanou testem legitimity a vlasteneckého charakteru každé vládní garnitury od roku 1989. Také ve tváři postižených je dodnes možno rozeznat horor, který popsal Josef Conrad v románu V srdci temnoty. Konfederace politických vězňů v roce 2003 na konferenci „Jáchymovské peklo“ podala v tomto směru jasnou bilanci: „244 popravených, 10 000 ubitých a zastřelených, 250 000 uvězněných z politických důvodů, stovky tisíc rozvrácených rodin a morální devastace národa.“