Eman Pluhař: Tajný příběh o Jáchymově

jáchymov
14.10.2015 09:29
Teze praví, že kdyby Američané obsadili Jáchymov, Rusové by neměli atomovou bombu a byl by klid. Tenkrát to z Plzně do Jáchymova až tak daleko nebylo a z Lipska také ne. Ovšem již brzy po válce proudily dodávky uranu plynule do Sovětského svazu.V tváři dnešní krajiny po nich zůstaly haldy, které si bohužel neodvezli, a staré haldy z těžby stříbra vedle nich vypadají jako bábovičky z písku. Ale v roce 1946 začaly dodávky váznout pro nedostatek pracovních sil (jak uváděla československá vláda). Pokud ovšem Sovětský svaz v této době mohl něco postrádat, pak to zcela jistě nebyl uran z Jáchymova. Tajemství atomové bomby mu opatřila špionáž v USA, ale uran potřeboval z Jáchymova. Psal se rok 1947 a bez atomové bomby, kterou Spojené státy měly od roku 1945, stál jako nahý v trní. Sovětští spojenci se proto problém pracovních sil rozhodli vyřešit ve svém stylu a v Jáchymově vybudovat koncentrák pracovních sil (tzv. nápravně pracovní tábor), známý od Solženicyna z Archipelu Gulag. A jako pracovní síly na dolování uranu poslali své německé válečné zajatce.

Pro zajatce –říkejme mu Andreas. D.- příběh začíná v červnu 1947 na břehu řeky Volhy ( 250 kilometrů severovýchodně od Moskvy). V lágru, jednom z tisíců rozesetých po celém Sovětském svazu, je zařazen do transportu čtyřiceti zajatců , který se vydává na cestu vlakem z města Ulič. Vlaková trať míří západním směrem a budí v zajatcích naději, že jsou na cestě ze zajetí. Zastávka na rusko-polské hranici v Brestu naději posílí, když se transport rozroste o dalších tisíc zajatců. A cesta pokračuje po rovinách polské nížiny opět ve slibném směru na západ.. Další zastávka je v Německu, v místě předběžné polsko-německé hranice ve Frankfurtu nad Ohří. K vlaku se připojí další vagony se zajatci, ale na dveře vagonů se přibijejí prkna a vlak obstoupí sovětská vojenská policie. Německá jména zajatcům prozrazují, že trať vede na jih přes Kotbus a Drážďany. Ale pak se objeví česká jména Karlovy Vary a Ostrov nad Ohří. A tady cesta z Ruska definitivně končí. Místo propuštění ze zajetí následuje nástup za nádražní budovou v Ostrově nad Ohří a pod dozorem vojáků československé armády pochod do 10 km vzdáleného Jáchymova a lágru Rovnost. Příchodem zajatců na Rovnost dodávky uranu opět začaly plynule proudit. Ale už když první kolony německých válečných zajatců šlapaly do svahu Krušných hor, byl Jáchymov pevně pod správou moskevského ministerstva vnitra.

Tábor byl rozlehlý (dle plánu postavený pro čtyři tisíce zajatců, kteří byli také dodáni), stál na rovině nad levým svahem Jáchymova, a pro zajatce se zkušeností ze Sovětského svazu představoval určitý druh zlepšení. Místnosti měly pryčny se slamníky, stoly a židle v barácích, dokonce plechová umyvadla a dostatek pitné vody. Pro německé válečné zajatce z Ruska nebyl ruský personál tábora včetně velitele tábora (plukovník Morozov) překvapením, protože byli ze zajetí v Rusku zvyklí na ruské poměry, ruské dozorce a překvapením nebyli ani Rusové v podzemí, ruští důlní inženýři ( na drancovací těžbu podzemního bohatství častými odstřely), ruští pohaněči na plnění pracovních norem a geologové a celé ruské divadlo se soutěží o nejlepší pracovní výkony za vanilkový pudink. Československo k inscenaci přispívalo vojáky československé armády, kteří lágr hlídali a vysedávali na strážních věžích.

A pořád se píše demokratická doba před komunistickým převratem. České pracovní síly „brigádníků“ a civilních zaměstnanců, nebyly nijak početné. Také skupina důlních měřičů nutných pro mapování důlního podzemí byli Češi. Jednu vedl „všemi uznávaný Čech.“ Další český zaměstnanec odměňoval Andrease D. denně krajícem chleba se sádlem za pomoc při nakládání klád pro chodby. Zřejmě i jemu vděčíme za autentický report z roku 1947 a popis technického stavu jáchymovského podzemí: „Byly to staré šachty na stříbro, jenom narychlo a provizorně vyspravené.“

Němečtí váleční zajatci sami sebe nazývali uranovými otroky. V popisu jejich jáchymovské kalvárie, jak ji zachytil Andreas D. ve svém reportu (tvrdé pracovní normy, hlad, práce ve vodě, „každý den z šachet pár kamarádů vyvezli“) a seznamu nemocí (vředy, otoky, tuberkulóza, revmatismus) chybí překvapivě radioaktivita. Vysvětlením je, že zhoubné účinky radioaktivity i přes Hirošimu a Nagasaki ještě nebyly obecně známy ( a dokonce i pro československé vězně, kteří později Němce nahradí) a byly utajovány. Nejnebezpečnější byly přímo na čelbě s uranovou žílou ( místy až půlmetru silnou), kde odstřely otevíraly dutiny s radioaktivním plynem a prachem, jak se v podzemí nahromadil za 240 miliónů let radioaktivního rozpadu od vzniku uranového kovu.

V této souvislosti proto není překvapením, že v kalvárii německých zajatců také neuvádí ani tzv. třídírnu uranové rudy. Skladovala celou těžbu uranové rudy ze všech šacht jáchymovského revíru a rudu v ní třídily holé ruce zajatců. Zřejmě především kvůli ní se stavy německých zajatců musely doplňovat novými transporty. V hornictví jinak obvyklá úpravna rudy byla v sovětském provedení dokladem primitivní zaostalé země a obludné civilizace. Radioaktivní záření zde dosahovalo intenzity, která měla účinky plynové komory. Ve shodě s plynovou komorou zde působil i neviditelný radioaktivní plyn. Účinky se neprojevovaly hned, ale později, po dnech, týdnech, ale i po dvaceti letech. V době pracovního nasazení německých zajatců stála budova třídírny u dolu Bratrství. Ta se nedochovala. Uchovala se ale pozdější budova postavená rověž podle plánů sovětského architekta na úpatí Krušných hor v blízkosti Jáchymova a obce Vykmanov. Navek větší nádražní budova s věží (20m) mezi dlouhými pozemními budovami pro skladování, drcení a prosévání uranové rudy. V budově levého křídla byly umístěny sklady, do kterých se z hor ruda svážela, ve střední části se ručně třídila a nakládala do bubnového mlýnu, drtila a rozdrcená opět ručně nakládala k transportu na špičku věže. Odtud se rozdrcená ruda sypala na síto uprostřed věže a vlastní váhou propadala přes síta (stále jemnější) v každém patře budovy. Vnitřek věže a přilehlá pracoviště v přízemí zahalovala pravidelně mračna radioaktivního prachu. Intenzivě zářící jemný černý koncentrát pod sítem v přízemí míchali vězňové lopatou a ručně nakládali do transportních barelů (jeden z těch, kteří zde později pracovali byl také český novinář Jiří Löwy z Liberce). Barely s vražedně zářící černou „moukou“ odváželi zajatci do haly v pravém křídle budovy do skladů koncentrátu již pro odvoz do Sovětského svazu.

V roce 1949 německé válečné zajatce po dvou letech z Jáchymova propustili. Sice po protestech, hladovkách a nepokojích a vynucených podpisech pracovní smlouvy do saských (ve skutečnost již také ruských) vismutových dolů – kde název měl utajit začínající těžbu uranu v také dolech na druhé straně Krušných hor. Především ale proto, že před branou jáchymovského souostroví Gulag už čekaly ve frontě zástupy domácích pracovních sil, tentokrát v bohatém počtu. Německé válečné zajatce nahradili pak českoslovenští političtí vězňové odsouzení po komunistické revoluci v roce 1948. Soudy jich dodávali tolik, že bylo možné naplnit uprázdněný tábor Rovnost, ale budovat i další nápravně pracovní tábory. Branami teď již československého souostroví Gulag prošlo podle statistiky na 120 000 osob, z toho na 15- 30 000 politických vězňů a souostroví se zvětšilo na osmnáct táborů (Rovnost, Svornost, Bratrství, Nikolaj...) Pod správou ministerstva vnitra a dle dle vzoru německých a sovětských koncentračních táborů se jejich pracovní síla půjčovala za poplatek těžebnímu podniku (Jáchymovské doly). Žádný z provozovatelů státní kriminality tohoto rozsahu nebyl povolán k odpovědnosti.

Andreas D. pracovní smlouvu do saských dolů nakonec podepsal a po propuštění z Jáchymova se prvním vlakem z Drážďan zachránil útěkem do té části Berlína, která dle dohody vítězných velmocí spadala pod vládu USA. Jeho report o Jáchymově vyšel pod titulkem „Byli jsme uranovými otroky v Jáchymově“ v německém týdeníku Die Zeit už 30. března roku 1950.

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

eman-pluhar

Mně šlo spíše o lidi a co s nimi ten systém dokáže udělat a také odkud se to všechno  zlo vzalo Ale máte pravdu, že to má hodně fazet, ale je to na dlouhou konverzaci. Otázky, které kladete, jsou nesmírně důležité nejen pro pochopení totalitního systému, ale i světové politiky na velké šachovnici po válce. Ale nikdo se tím nezabývá, snad to čeká na vás. Jáchymov je v tomto ohledu velké téma.Je  v tom "atomovém dopisu" Alberta Einsteina prezidentu Rooseveltovi zmíněn jako jeden z důvodů pro projekt atomové bomby: "...Germany has actually stopped the sale of uranium form the Czechoslovakian mines, which she has taken over." Datum je 2.srpna 1939 a jedním z  důvodů je podezření, že Německo na atomové bombě pracuje. Velká politika hned po válce věděla velmi dobře, o co v Jáchymově jde, ale zřejmě s tím ani USA nemohly nic dělat, protože všichni už chtěli mír a toto nebezpečí si neuvědomovali. Možná že, vůbec nevěděli, že jim Rusové ten recept už ukradli. Ví se,že jejich špión se jmenoval, myslím, Klaus Fuchs-a udělal to zadarmo kvůli přesvědčení, protože to byl levicový fanatik.

rezjir10

Pokud ten článek byl zveřejněn v r. 1950, tak jak ten dotyčný věděl, jaké zdravotní následky bude mit jeho pracovní nasazení v Jáchymově po 20. letech?

A pokud pro Stalina uran z Jáchymova byl otázkou života a smrti, a jak sám uvádíte, stačilo Amíkům hnout malíčkem třeba v momentu berlinské krize, kdy měl Stalin na hraní teprve první plutoniovou kuličku, jak tedy byla řešena otázka protiletecké ochrany Jáchymova v situaci, kdy jsme v červnu 1948 prodali Izraeli 20 Avií a v září 1948 50 Spitfírů a jak řešili Beria s Reicinem otázku aktivní kontrarozvědné ochrany tajného prostoru Jáchymov?

A jaké klamné cíle byly vykouzleny, aby se na ně Amíci s Brity vrhli. A Jáchymov nechali na pokoji.