Ivan Přikryl: Opravdu naše růže uvadá?

ivan prikryl 2019
19.6.2019 23:01
Podle médií je jasné, že se ČSSD, naše nejstarší politická strana, stala na českém politickém kolbišti z obra naprosto marginální silou. Preference sociálních demokratů padají všude po Evropě a většina voleb pro ně končí katastrofou. Stačí letmý pohled a je jasné, že na starém kontinentě socialistická růže uvadá.

Socialisté se neumí chytit silných témat, které by jejich voliče u nich udržela. Stačí se podívat na českou ČSSD. Za čtyři roky ve vládě se ji nepodařilo ani drobně pohnout se sociálním bydlením, obchodem s chudobou nebo s předraženými exekucemi. [1] Tolik strohé, ale snad srozumitelné a jasné hodnocení z mnohých médií.

Inspirace „uvadající růží“ v mých úvahách vyvolává určitou asociaci.

Mám na zahradě jednu růži už mnoho let. Ano občas uvadá. Třeba když jí nezbavím parazitů, mšic co jí vysávají, nebo ji nedám živiny ke kořenům. Ale když se o ni starám, tak zesílí a kvete dál. Je prostě houževnatá. Jistá analogie platí i pro politickou stranu s růží ve znaku, pro ČSSD.

Sociální demokracie,  jako fenomén, vize je levicová politická ideologie, která se přes ekonomické i sociální zásahy státu snaží dosáhnout sociální spravedlnosti uvnitř liberální demokracie a tržní ekonomiky. Od roku 1878 dodnes je stálicí, se silnými tématy i s obdobím, které může někdo nazvat „uvadáním“. To souvisí s tím, jak její aktuální členská základna a vedení dokázalo a dokáže reagovat na měnící se podmínky, nová témata, jak vnímá problémy a potřeby občanů. Kdysi osmihodinová pracovní doba, volební práva žen, a dnes? Témat je celý zástup. Ale zpět do současnosti.

Politický souboj je nekompromisní a také ne vždy poctivý, účel svědčí prostředky. Prokazatelné korupční aféry střídaly smyšlené kauzy. Ohromné ekonomické změny po roce 1989 z plánované na tržní ekonomiku, masová privatizace, to byla šance pro šikovné, poctivé, ale i vychytralé aktéry. Politici (nebo jejich loutkovodiči, vlivní lidé za jejich zády) i po roce 1989 vytvořili dlouhou řadu afér, některé ale uměle, jen aby konkurenci poškodili u voličů. Netřeba jmenovat všechny, je jich ale (třeba podle Wikipedie) dobrá stovka.[2] Hodně bylo afér skutečných, prokázaných soudem, hodně jich bylo vymyšlených účelové, a také hodně nepotrestaných. Proslulá amnestie Václava Klause pustila na svobodu necelých šest a půl tisíce lidí již odsouzených ale zastavila ohromné množství kauz soudy projednávaných. Řada (v souvislosti s uvadající růží) těchto parazitů napadla i ČSSD, mnohé dokonce vznikly dílem jejich členů či vlivných osob v pozadí. Jmenovat všechny je nesmysl, ale kauza „Kubice“ či „lithium“ jsou laboratorním příkladem kauz, které nesporně ČSSD poškodily. Nikdy se ale po volbách neprokázaly (popravdě to není výjimka, stačí vzpomenout u ODS kauzu Nečas a Nagyová v roce 2013). Občan musel být zmaten, miliardy létaly médii, odlišit opravdové kauzy od politických ataků by mohl včas jen génius. Selhala justice, policie. Komu má občan věřit. A tak někdo s tou vírou přišel.

Po roce 2010 se začal v politice objevovat nový fenomén. Všichni jste špatní, proradní, překonaní. Jste sice „tradiční“ strany, ale také původci všeho zla. My to napravíme, vše pro vás uděláme, zařídíme, vymakáme.

Nový fenomén doprovázený promyšleným politickým marketingem našel své příznivce. Urážlivý přívlastek „tradiční“ strany, rozuměj jako „té, co zklamala a její místo je na smetišti dějin“ je sice hloupost přímo fatální s platností časově omezenou, ale svoji roli plnila a plní dodnes.

Mohu oponovat, že tradiční strany naopak odsuzují monopersonální, zvenčí se jevící jako nedemokraticky konstituované hnutí jednoho muže, tedy hnutí vůdcovského typu což ale může být v protikladu s principem demokracie. Vyvolává více asociaci „demokratického centralismu“, prosazení jediné „vůle dobra“, které za tebe a bez tebe prosadíme a každý týden podáme lidový report, jak jsme v tom pokročili. Marketingová hra o trůny však baví jen při premiéře, repríza upadá pro nezájem.

Zaujme tedy, ale přenosí se, jde o čas. Je to tak? Silné postavení dočasného dominátora vzniká sice v demokratickém procesu voleb, ale je též čertovským pokušením, které se může projevit zneužitím klíčníka státní pokladny. A jeden z klíčů má i ČSSD, v tom je též její role v současné vládě.

Současné podezření kauz Čapího hnízda či dotací Agrofertu je toho příkladem. A protože naše policie, státní zastupitelství a soudy jsou schopny i významné spory řešit až desítky let (jako v kauze Altner), tak je dost času a růst pochybností vyvolává stejně podivné miliony chvilek reakcí, kde některé herecké výkony jsou opravdu dramatické, ač hloupé. Lidé se mnohdy pravdu dlouho nedozvědí, a když jim jí soudy sdělí, tak ji stejně nevěří. Ukradneš-li pytel cementů, máš problém a v řádu týdnů dostaneš sankci. U velkých kauz a politiků ale platí opak.

Přitom je ale pravda, že namísto liberální demokracie se začíná některými politiky (ale i občanskými aktivisty) budovat jakási lidová demokracie. Kde je hranice mezi diskusí s voliči a cíleným marketingem k získání moci? Přímá volba prezidenta, podle mých osobních zážitků ze zákulisí volby parlamentní, byla hrubým, nedůvodným zásahem do ústavního systému, ale je zde a musíme ji respektovat. Našel ale pan prezident a naopak politické strany vzájemný soulad vizí, ústavních kompetencí, nebo jde jen o věčné přetahování a o centrální mozek lidstva? (s omluvou). Intelektuálové jsou cejchováni do různých kaváren jako namyšlené elity, doba sociálních sítí a internetu dává kdekomu ohromný prostor a mnohé politické strany se vtom mumraji ztrácí. Lidová demokracie (též lidová republika nebo lidově demokratická republika) bylo dobové označení reálně socialistických politických systémů, v němž měla vedoucí úlohu jediná, snad osudem povolaná strana, před rokem 1989 strana komunistická. Je  velice infekční vizí, ale nikoliv cestou k demokracii.

Ale dost košatých úvah a pocitů. Vraťme se k ČSSD.

Tak jako v celé její historii se i nyní musí měnit její aktuální role, ovšem při neměnné základní orientaci, která dává smysl její existenci 141 let, při tom hledání se ale nesmí vnitřně rozkládat na až oponentní supiny. Stačí se ohlédnout. Miloš Zeman otevřel stranu novým tvářím, přinesl marketing se vším dobrým i zlým – akcí „čisté ruce“ která nic nevyčistila ale přinesla „opoziční smlouvu“ i „kauzu Olovo“, „Bamberg“ a další, nebo Jiří Paroubek se svým procesem „modernizace strany“ a účinným politickým marketingem bez závěrečného finiše, Sobotkovo vedení, které naopak ústy Valtera Komárka politický marketing odsoudilo (aby některé naše marketéry záhy převzal Andrej Babiš, například „PSB“), podivný boj uvnitř koalice pak v jinak dobré vládě nedovolil realizovat skutečné priority, o sociálním bydlení již zde byla řeč.

A právě k tomuto „fenoménu“ se záhy vrátíme, když jde o „laboratorní případ omylu“. Aktuálně jde o podivné „odcházení“ Jaroslava Foldyny se svými „nočními vlky“ a mohl bych pokračovat.

Role strany se musí aktualizovat a především, program se musí opravdu důsledně a energicky prosazovat. Napsaný na papíře vypadá dobře, ale občan chce změnu reálnou.

ČSSD nezíská voliče pouhými sociálními dary. Nevystačí jen realizací opravdu potřebných změn v sociální politice, s jedním ministerstvem. Její program a důvod vstupu do vlády je především v prosazení programového prohlášení vlády jako celku, ve kterém priority sociální demokracie zahrnuty jsou. A kromě programu krátkodobého je třeba vize na nejbližší dvacet let. Reakce na měnící se společnost. Nespat a reagovat na nástup nových trendů v ekonomice, robotizaci, změny vlivu těchto fenoménů na svoji orientaci nikoliv jen na „dělníky a lid práce“ ale na střední třídu a lidi, kteří byť na startu života potřebují pomoc, třeba v bydlení. Zde se krátce vraťme k zmíněnému fenoménu sociálního bydlení. To pro naše voliče není a nikdy nebyla priorita. Pomoc lidem na okraji společnosti je v civilizovaném státě 21. století nutnost, ale nikoliv politická priorita, u občana jde o téma kontroverzní, protože příliš liberální systém a otálení dal za vznik tzv. „obchodu s chudobou“, která občany obcí a měst otravuje.

Prioritou je dostupné bydlení pro mladé lidi, udržitelné bydlení pro seniory, alternativa drahému bydlení vlastnickému, vznik neziskového sektoru jako v jiných moderních zemí. Pokud toto strana nepochopí, její podpora veřejnosti se nehne z místa.

Pro moji generaci členství v EU bylo cílem, protikladem bývalého RVHP, kvůli kterému jsme například mohli vyrábět jen malá slabší auta nebo přenechat výrobu šicích strojů do Polska. Prostě omezení politické. My jsme si jednak z Evropské unie vzali jen málo vzoru (třeba v oblasti levného a sociálního bydlení), naopak Topolánkova vláda EU a Lisabonskou smlouvu ironizovala, až se nám unie změnila pod rukama a dnes nás prohání v tom, co smíme a co nesmíme. Vím, že zjednodušuji, ale občan to tak cítí. Mladá generace si to nemůže pamatovat, ale ta ekonomická a politická centralizace prostě lidi odrazuje a role ČSSD je prosazovat takové změny, aby členství převažovala pozitiva, pocit sounáležitosti, nikoliv diktátu.

Je tady jasná první zpráva – moderní program, moderní vize, komunikace o něm s veřejností a jeho zásadové prosazení uvnitř vládní koalice.

ČSSD musí, jako tradiční (rozuměj osvědčená) demokratická strana bránit riziku deformací demokracie, reagovat na aktuální situaci třeba i jasnou definicí mezí milionu chvilek kde v pozadí jde jen o prosazení změn veřejnou revolučně sametovou vlnou, namísto tradiční svobodnou volbou. Sociální demokracie má i dnes ohromný prostor pro svoji činnost a musí dostát svému názvu. Je třeba aby „nelavírovala“ ale jasně řekla, jak vnímá a analyzuje projevy nespokojenosti na náměstích a oddělila je od demagogie hesel a vystoupení herců (junior Polívka je toho laboratorním příkladem). Jsme koaliční partner a musíme se tak chovat, přijali jsme závazek ke společné práci. Proč ale na jedné straně přehlížíme slabou činnost ministrů z hnutí ANO (například místní rozvoj, které realizaci vládního programu již téměř prováhalo) veřejnost nechápe. Na druhé straně musíme říci (a místopředseda Roman Onderka to nedávno řekl jasně), že jsme přijali tuto roli a věděli jsme o podezřeních vůči premiérovi, ale ctíme presumpci neviny a naším limitem je pravomocný výrok soudu či jednoznačné určení nelegimity pobírání dotací, nikoliv ataky na šéfa koaliční strany. Ty pokusy jsme uvedli v úvodu a my hry á la Kubice či Lithium hrát nebudeme[3].

ČSSD musí do voleb budoucích přijít s uceleným programem ale také s konkrétním účtem za to, co již ve vládě prosadila a co očekává. Jako spoluautor programu bydlení jsem jej bez zásadních změn opsal již několikrát v posledních 15-ti letech. Prostě proto, že se nerealizoval. Tak to dál nepůjde.

 Pro koaliční jednání by měla ČSSD určit systém nikoliv stínových ministrů, ale odborných supervizorů, zkušených odborníků, kteří budou pravidelně posuzovat (nejméně čtvrtletně) veřejně jak tato vláda plní svůj program – v první fázi na koaličním jednání, v druhé fázi veřejně.

Nemám obavy, že růže sociálních demokratů uhyne. Dokonce si nemyslím, že v dnešních dnech uvadá. Chce to trpělivou práci, vizi, cíl. A důkaz, že se na ni voliči mohou spolehnout. Nebojujme proti někomu ale pro něco. Tím je náš program, naše vize. Máme ve znaku růži, nikoliv třtinu ve větru se klátící.

Ivan Přikryl

 

 

[1] Zdroj: https://eurozpravy.cz/domaci/politika/235722-socialni-demokracie-v-evrope-konci-socialiste-si-uz-neskrtnou-padaji-vsude/

[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_politických_afér_v_Česku

[3] Podle geologa Jaromíra Starého šlo o účelovou kauzu plnou polopravd a zjednodušujících zkratek. Starý tvrdí, že těžba kovu, který se využívá hlavně při výrobě baterií pro elektromobily, má od začátku spoustu háčků. Především samotný proces získání sloučeniny z rudy je obrovsky finančně náročný. Starý připomíná, že těžební průzkum cizími firmami je naprosto běžný. Např. na německé straně Cínovce ho provádí Kanaďané. A i když začali později, už mají náskok. „Možná se stane, že nebude potřeba otevřít české ložisko, protože bude dost lithia z německé strany,“ vysvětluje geolog.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.