Jan Šolta: Přišlo tání z Kremlu?

Tyto dílčí postřehy si nečiní nárok na vyčerpávající popis, či dokonce zevrubnou analýzu Listopadových dějů. Záměrně ani neřeší, zda nesporně přelomové epochální změny kolosálního rozměru a intensity, k nimž došlo ve východní Evropě během roku 1989, lze charakterizovat jako revoluce, reformy, refoluce, převrat, kontrarevoluci,  transformace, zradu, či předání moci apod. Z rozsáhlého širokého spektra diferencovaných faktorů těchto změn se příspěvek soustředí na zvolený dílčí aspekt, který dosud nebyl zcela popsán.  Rozhodně to však neznamená, že působení ostatních faktorů, zejména rozhodující oblast domácího dění, včetně vlivu opozice, studentů, řadových občanů apod.; zpochybňuje či podceňuje.

Záměrně se vyhýbám generálnímu hodnocení přínosu jednotlivých faktorů, kvantifikaci jejich podílu, či míry osobních zásluh jednotlivých aktérů na finálním výsledku dosažených změn.

Předvedenou snahou je pouze přidat další střípek do celkové barvité mosaiky tehdejších převratných událostí a upozornit na některé dílčí detaily, jež dosud zůstávaly skryty v šeru. Mohou přispět při hledání odpovědí na neustále se vracející otázky, např. proč „samet“ proběhl překvapivě tak snadno a rychle, kdo za změnami stál, kdo a proč je inicioval, kdo z nich profitoval, proč náhle propukly naráz v celé východní Evropě, byly snad někým koordinovány a podobně.

Cílenou manipulací médií se totiž legendy vytvářejí lehce; existuje např. tendence klíčové milníky našich dějin 20. století – 1918, 1938, 1939, 1945, 1948, 1968, 1989 –  schematicky  rozdělovat na výročí oslavná, kdy zásluhy a vítězství se připisují téměř výhradně domácím hrdinům, a na tragicky osudová, kdy  naši  tehdejší  porážku   způsobili především zahraniční nepřátelé! Chybí jim schopnost objektivně posoudit (nebo to právě není v souladu s jejich aktuálním zájmem či zadáním) sílu determinace vnějších faktorů reálně ovlivňujících konkrétní dění v naší malé české kotlině.

Vzhledem k impozantní hloubce, šířce a rychlosti epochálních změn ve východní Evropě, kdy se na podzim roku 1989 dominovým efektem rozpadl celý tzv. socialistický tábor jako domeček z karet, bylo i pro vnější pozorovatele nepochopitelné, že přitom nedošlo k násilí. Reaganův poradce pro tuto oblast prof. Richard Pipes komentoval velké překvapení v Bílém domě nad dynamikou celého procesu; vyprávěl mi, že tak bezbolestný a rozsáhlý přerod systému rozhodně nečekali. Tedy až na Rumunsko, které bylo paradoxně nejméně závislé na Moskvě a Ceausescův režim  tehdy fungoval relativně nejvíc samostatně. Již  41 let tam  nebyla umístěna sovětská vojska, a právě zde proběhla změna nejobtížněji. Neskončila tak krvavě a brutálně právě proto, že autokrat   Ceausescu se držel své moci nejpevněji a  Moskvě se podřizoval nejméně a sovětský vliv byl tedy v Rumunsku relativně nejmenší?

Nekrvavý průběh v ostatních zemích byl největší okamžitou výhrou těchto revolucí, nikdo totiž zde nemohl předem vyloučit vznik vleklých lokálních  občanských  válek.

Západ měl značné obavy z nepředvídatelného vývoje této „nezdravé a nedůvěryhodné“ části Evropy, ponechané bez kontroly supervelmoci. Pokud by po předpokládaném odchodu SSSR – dosavadního kategorického správce tohoto prostoru – zde zavládlo vleklé bezvládí, neprůhledný a krvavý boj o moc a země by byly zachváceny hospodářským chaosem, nastal by pravděpodobně jejich celkový rozvrat, generující proudy hladových migrantů na Západ.  Nezvladatelný „balkánský sud střelného prachu“ by potom mohl nežádoucně ohrozit pokojný západoevropský blahobyt. Sametový průběh revolucí tyto obavy výrazně oslabil, ale zcela nezlikvidoval.

Poznámka: Není pravdou, že během nenásilné listopadové revoluce u nás nebylo rozbito ani jediné okno.  Sám jsem byl svědkem, jak v mrazivém odpoledni v pondělí 20. 11. někdy po 13. hodině na Václavském náměstí v Praze u obchodního domu Družba vytáhl neznámý muž z kapsy kladivo a jediným úderem rozbil sklo výkladní skříně. Aniž z výkladu cokoliv ukradl, rychle utekl do podchodu metra. Byl to provokatér, který chtěl vyvolat rabování obchodů a donutit tak policii opět k zásahu?

Stanovisko vlády SSSR k situaci v Československu po  17.listopadu 1989

Nikdy jsem se  nenacházel na výsluní vládnoucí strany, z kádrových důvodů jsem byl naopak  několikrát donucen hledat si nové zaměstnání, přesto jsem občas  pronikal do sfér řadovým občanům běžně nepřístupným. Jako pracovník výzkumné instituce v oblasti kultury jsem se v dubnu 1989 ocitl na konferenci vedení ministerstva kultury, kde zajímavě o zkušenostech perestrojky v kultuře referoval náměstek ministra kultury SSSR Šabanov. V následující diskusi jsem drze vznesl dotaz, proč u nás perestrojka zamrzla, proč se zde stále jen mluví, ale fakticky se nic nemění, kdo to u nás brzdí?

Okamžitě jsem vzbudil značnou nevoli v řadách přítomných funkcionářů a později jsem byl opět vyzván, abych si hledal nové zaměstnání. Po akci mě Šabanov překvapivě vyzval, abych jej krátce doprovodil po Praze. Byl výborně informován o trendech sovětské politiky i o poměrech u nás. Odhaduji, že  od svého šéfa, kandidáta politbyra P. Děmičeva a bratra , armádního generála ve funkci zástupce náčelníka generálního štábu sovětských ozbrojených sil. Ubezpečoval mě, že nebude dlouho trvat a k zásadním změnám dojde brzo také u nás, a všichni, kteří mě dnes v sále okřikovali, zanedlouho ze svých postů zmizí.

Podrobně se vyptával na nálady mezi naší inteligencí, studenty a v umělecké obci, znal Chartu a překvapivě rozlišoval mezi postoji našich opozičních skupin. Nadšeně prognózoval, že změny získají celoevropských a globální rozměr a jejich dopady budou výraznější, než předpokládalo Pražské jaro! Znal jsem Šabanova již v minulosti, ale takovou razanci a elán pro změny jsem  od něho nečekal.

 Chráněni soukromím jsme  s dobrými a spolehlivými přáteli celá léta otevřeně a bez bázně diskutovali, pocházeli většinou z akademického prostředí i z okruhu Charty, přeli jsme se  s divadelníky a  kulturními manažery např. z okolí Z. Tayerleho a ředitele divadla Na zábradlí  dr. Vodičky; jezdíval jsem se na  porady výzkumného týmu  SPEV „Naší matky představené“ docentky Y. Streckové, kde inspirativně až provokativně vystupovali např. M. Zeman, F. Gál, M. Potůček, E. Bosák, D. Hendrych aj. Velmi rád jsem naslouchal svým bývalým profesorům z VŠE – V. Šilhanovi, V. Kadlecovi, J. Hájkovi, K. Jechovi aj., kteří mě vždy potěšili svými originálními kritickými názory na okolní dění. Na stejné vlně jsme se bavili s dalším mým bývalým profesorem Janem Veselým, který, ač v soukromí vyjadřoval shodné postoje, mezi disidenty chodit nemohl, pracoval na ÚV KSČ.

 Od roku 1965 jsme vášnivě diskutovali také s kamarádem ze žižkovské vysokoškolské koleje na Jarově Olegem Lušnikovem, který později působil jako sovětský diplomat na zdejší ambasádě. V soukromí jsme se spolu bavili zcela bez zábran, plně jsme si důvěřovali, v osobním hodnocení politických poměrů jsme se s Olegem shodovali stejně jako s ostatními uvedenými přáteli. Při jeho definitivním odjezdu ve funkci  vyslance Ruské federace  jsme oba   konstatovali, že režimy se mění, ale naše osobní přátelství přetrvává.

Během dvacetileté normalizace jsem   pravidelně chodil na demonstrace, po té předposlední, 28. října 1989, rozehnané policií, mne utěšoval starší kamarád – chartista prvního dne – bývalý významný novinář a přední český divadelní kritik, že režim jej již odepsán, Charta má již připravenou vládu, změny čekají za rohem.

Naprostou diskreditaci socialistického zřízení předvedly Pražanům masové útěky východních Němců, které dokreslovaly desítky opuštěných trabantů a wartburgů v ulicích Malé Strany a okolí. Velvyslanecký rada M. Steiner mě provedl po Lobkovickém paláci, až po strop přeplněném uprchlíky (další obléhali palác zvenčí), kteří opustili všechny majetky, jenom aby se dostali z nenáviděné NDR!

V pátek 17. listopadu 1989 jsem nemohl chybět na Albertově. Už na počátku demonstrace jsem si všiml několika podezřelých mladíků, kteří do spontánního davu příliš nezapadali, byli v něm rozptýleni, ale čas od času se nenápadně spolu scházeli a opět v průvodu rozcházeli, stále však zůstávali v očním kontaktu. Nakonec se právě oni ujali neformálního vedení celého průvodu z Vyšehradu a na křižovatce u Národního divadla spontánní průvod nekompromisně nasměrovali na Národní třídu. Zůstávali v čele demonstrantů, avšak těsně před povelem k zásahu se všichni tito neznámí mladíci shromáždili v podloubí kavárny Metro a po prokázání byli vpuštěni dovnitř. Zkusil jsem je následovat, ale byl jsem civilisty u dveří hrubě zastaven, nemohl jsem se prokázat jejich odznakem!

To už došlo k známému brutálnímu zákroku, smýkán davem v děsivém presu jsem téměř nemohl dýchat, nakonec se mi podařilo prodrat se kordónem policistů do Mikulandské ulice.  Před dvěma lety jsem se v západních Čechách setkal s plukovníkem policie, který mi potvrdil, že byl tehdy s kolegy nakomandován, aby průvod dovedli na Národní třídu a potom ho včas opustili, prokázali se u dveří kavárny Metro a sešli se na služebně v Bartolomějské. Dveře domů na Národní třídě byly údajně uzamčeny již navečer.

V sobotu 18. listopadu ráno jsem byl přítelem novinářem informován, že bude vyhlášena stávka studentů a divadelníků. Zaúkoloval mne, abych navečer prověřil, zda Divadlo na provázku - hostující v Junior klubu Na Chmelnici -  se také zapojilo do stávky. Z telefonní budky jsem meldoval, že diváci  tam stojí frontu na podpis Charty!

Vybičované napětí se v neděli a v pondělí stupňovalo, kolovaly zaručené fámy, že naše armáda, tak jako v roce 1969, již chystá tanky a že se  určitě  přidají Rusové z Milovic! Obavy z opakování drastických zásahů represivních složek visely neustále ve vzduchu; že by všichni  zapomněli, že před 10 dny padla Berlínská zeď?

Na Václavák přesto odvážně přicházejí jednotlivci, dvojice, někteří zapalují svíčky, lidé se opatrně rozhlížejí, zda se za rohem neskrývá policie, tvoří se malé skupinky, propojují se v hloučky, náměstí bobtná dalšími neohroženými příchozími, společný pocit strachu neznámé opovážlivce stmeluje, obavy slábnou, Václavák hučí, skanduje: Dubček, Charta, OF!

V úterý 21. 11. 1989 mi do práce zavolal Oleg a poprvé v životě  mě pozval na velvyslanectví. Uvedl mě do slavnostního sálu Petschkova paláce a usadil do křesla, kde prý vždy sedává soudruh Husák. Spatra ve stoje spustil asi dvacetiminutový monolog. Zpočátku jsem nechápal oficiální úvodní fráze o přátelství mezi našimi národy a upřímné hluboké omluvy sovětské strany za četná   příkoří a přehmaty, ke kterým v minulosti  docházelo ze sovětské strany. Dlouhý oficiální referát jsem stručně shrnul do pěti bodů, které jsem si doma zapsal jako „Stanovisko vlády SSSR k situaci v ČSSR po 17. listopadu 1989“,  konstatovalo:

1. Vzhledem k tomu, že československé vedení neplní dříve ujednané dohody, necítí se být sovětské vedení proto povinováno nadále podporovat stávající československé vedení!  Jmenovitá kritika směřovala na všechny členy předsednictva ÚV KSČ, včetně, jak opakovaně zdůrazňovala, Ladislava Adamce (Je třeba, všechny je vymést!).
2. Sovětská vláda s porozuměním chápe důvody demonstrujících na ulicích našich měst. Sovětské vedení proto s plnou odpovědností garantuje všemi dostupnými prostředky, že pokud nedojde na ulicích k drancování, rabování, lynčování apod., potom proti těmto pokojně demonstrujícím občanům nezasáhne československá armáda ani československá Bezpečnost. (Navíc je v záloze připravena Střední skupina sovětských vojsk v ČSSR.)
3. Sovětská vláda je připravena uznat v Československu každou demokratickou vládu, která vzejde ze svobodných voleb. (Nemusí to být nutně KSČ!).
4. Sovětská vláda je obeznámená s určitými tendencemi na Slovensku o větší samostatnost, tyto snahy registruje a po dohodě s ostatními státy podporuje. (Praha to musí vzít na vědomí a smířit se s tím!)
5. Sovětská vláda by uvítala, kdyby k požadovaným změnám v ČSSR došlo co nejdříve! (Nejlépe do konce tohoto měsíce, tj. ještě před 1. 12. 1989.)

Když se asi hodinu přede mnou shodné informace dozvěděl na stejném křesle místopředseda federální  vlády J. Obzina, rozplakal se. Ihned pochopil, že jeho éra i kariéra tímto definitivně skončily!

Text „Stanoviska“ pokračoval velkorysou nabídkou nových forem, nyní již zcela rovnoprávných, sovětsko-československých vztahů vzájemné spolupráce, nyní již zcela rovnoprávných,  ve všech oblastech – v ekonomice, vojenství, vědě, kultuře atd. Byla navrhována také zásadní reorganizace institucí RVHP, Varšavské smlouvy, přechod  vzájemného obchodu na bázi světových cen apod.

Následně jsme již při čaji s Olegem volně rozebírali možnosti dalšího vývoje událostí v ČSSR. Tipovali jsme, kdo první zvedne moc z dlažby ulice. Bylo zcela jasné, že KSČ vůbec nemusí vyhrát, není totiž schopna okamžitě se zásadně a radikálně obrodit. Nový vůdce bude muset být asi nejdřív do ÚV KSČ kooptován, hledala se nová, neotřelá tvář, která bude schopna oslovit široké masy. Gorbačov seriózně uvažoval o Antonínovi Váňovi, vedoucím tajemníkovi OV KSČ v Teplicích, který se prý odvážně postavil ekologickým demonstrantům a byl ochoten s nimi diskutovat na stadionu. Osobně jsem pochyboval o jeho zvolení, domníval jsem se, že nový generální tajemník vzejde pravděpodobně z řad současného předsednictva ÚV KSČ, v úvahu přicházel jeden z nejmladších členů předsednictva Karel Urbánek, který mj. v době zásahu na Národní třídě  pobýval mimo území republiky, byl na sjezdu v Bukurešti. Dubček tehdy nebyl vůbec zmiňován, zřejmě postrádal patřičnou  důvěru Sovětů.

Sdělená  informace vyjadřovala klíčový postoj sovětského vedení, otevírala u nás dveře dokořán k realizaci obrovských a nečekaných změn, jež zdaleka překonávaly původní požadavky demonstrujících na ulicích i Charty! Zcela vykolejila a zhatila veškeré představy oportunistických skupin. Vládnoucí režim v Československu, který byl založen a fungoval na výlučné podpoře zvenčí, tj. na síle dominantní sovětské supervelmoci, byl tímto oficiálním „Stanoviskem“ naráz zcela ochromen. Radikální postoj sovětského vedení vytvářel Československu a jeho autonomní politice  kvalitativně nový prostor jednání. Existovala snaha vymezit pro všechny politické  subjekty rovné podmínky na startu?

Během poslechu „Stanoviska“ jsem živočišně cítil vnitřní brnění z geopolitického otřesu probíhajícího přepólování naší země z Východu na Západ.  Překvapila mě kategorická rezolutnost, se kterou sovětské vedení tvrdě odsoudilo své dosavadní partnery v ČSSR, nepřipouštělo žádnou možnost jednat  s nimi  ještě někdy v budoucnu. V podstatě jasně sdělilo, že další diskuse je zcela bezpředmětná. KSSS se od konzervativního vedení KSČ definitivně odstřihla, její bývalí partneři byli odepsáni.

V dalších dnech a týdnech následovala složitá a dosud poněkud mlhavá, ale velice důležitá etapa citlivého seznamování, podrobného vysvětlování, usilovného a důrazného přesvědčování a finálního prosazení zmíněného kategorického Stanoviska vlády SSSR k situaci v ČSSR po 17.11. 1989 a jejích představ o dalším vývoji poměrů u nás. Sdělení bylo předáváno pravděpodobně separátně vybraným činitelům stranických, státních a občanských struktur, které se potom snažily najít ve svém specifickém prostředí adekvátní prostor pro reakci, adaptaci a transformaci nadcházejících převratných a do nedávna ani netušených změn. Zcela určitě se tato jednání neobešla bez konfliktů, ovšem základní směr byl již kategoricky vytyčen.

Bylo nám oběma zřejmé, že dochází k zásadnímu geopolitickému zlomu, v našem prostoru bude nyní dominovat Západ a zejména Německo (NSR). Naznačený rozpad Československa   prý byl velmocemi dohodnut nezvratně, proto nezbývá, než se s tím smířit. Momentálně za nejdůležitější jsem považoval kategorické garance sovětské vlády, že nedovolí, aby došlo k represáliím vůči demonstrantům. Odcházel jsem přesvědčen o pravdivosti „Stanoviska“, které jsem pouze vyslechl, ale nečetl, „v kapse“ jsem nic neměl.  Důvěřoval jsem plně kamarádovi a nepřipouštěl  si existenci možné provokace. Věřil jsem, že mne nezklame, stejně jako v dubnu 1987, když mě týden před návštěvou Gorbačova v Praze informoval, že přilétá sesadit G. Husáka a dosadit M. Jakeše.

 Existenci zmíněného „Stanoviska sovětské vlády“ a relevantnost mojí zkrácené interpretace mi  později osobně potvrdili M. S. Gorbačov (dokonce  slíbil jeho vydání ve svých Pamětech),   G. Ch. Šachnazarov, R. Grinberg, A. Gračov, L. P. Rešetnikov a další sovětští diplomaté.  Na nedávnou žádost o zpřístupnění tohoto dokumentu Ministerstvo zahraničních věcí RF odpovědělo, že daný dokument existuje, nebyl však dosud uvolněn pro veřejnost.

Na můj poslední dotaz, komu mám tuto informaci předat, Oleg odpověděl: „To záleží na tobě!“ 

Jedním z prvních, které jsem se zmíněnou výbušnou informací okamžitě seznámil, byl onen známý novinář a divadelní kritik. Pozorně ji vyslechl a potom se mě neobvykle přísně až nedůvěřivě zeptal: „Jak to že i TY to všechno také víš?“ S úžasem jsem zjistil, že tato informace pro něj nepředstavovala žádné větší překvapení! On však zase nebyl schopen pochopit, jak je možné, že jsem ji získal také.  Rozšiřoval jsem zprávu dál všem svým známým, stávkujícím studentům, také oběma kamarádkám mezi Sedmi statečnými stávkujícími v garážích České televize, kolegům, lidem na ulici apod.

Teprve další den se mi podařilo kontaktovat Václava Havla, s nímž jsem kdysi bydlel ve stejném domě v Dejvicích.  Po vyslechnutí informace mi Havel s vážnou tváří budoucího důstojného státníka odpověděl v plurálu: „Nás nezajímá, co dělá sovětská vláda, nás zajímá, co udělá československá vláda.“ Namítl jsem, zda neví, že naše vláda už 40 let poslušně dělá vše, co vidí Moskvě na očích. Dnes jsem pevně přesvědčen, že Václav Havel byl také předem zasvěcen do detailů budoucího převratu. 

Domnívám se, že Havel nepochybně disponoval nejpozději od počátku listopadových událostí touto klíčovou informací, pouze se o ni hned nepodělil s ostatními aktéry v Občanském fóru. Výhodně ji asi využil pouze pro vlastní potřebu. Např. Jiří Dienstbier starší, Věnek Šilhan, Jiří Hájek a další představitelé OF mi později potvrdili, že toto sdělení získali teprve až mým prostřednictvím. Podle jejich názoru bylo  Stanovisko zcela klíčové a směrodatné pro další průběh revoluce.

V této souvislosti nechápu současné pojetí Listopadu 1989 v podání Michalů Kocába a Horáčka, že největší nebezpečí hrozilo sametové revoluci po 17.11. údajně ze strany Sovětského svazu a jeho armády umístěné v ČSSR. V té době oba působili jako tzv. iniciativa Most (mj. pod stálou ochranou – tj.  kontrolou a řízením Státní bezpečností! Tenkrát v DISKU byli oba přítomni mému rozhovoru s Havlem a požádali mě ještě o dodatečné  vysvětlení. Příliš mi nedůvěřovali, proto jsem je nasměroval na známého sovětského diplomata, který jim nazítří vše znovu přesvědčivě potvrdil. S takto oficiálně potvrzenou informací se pak vrátili do centra Občanského fóra. Potom již mým informacím  důvěřovali.

Tehdy jsem oba Michaly také varoval před jejich příliš horlivou orientací na L. Adamce. Upozorňoval jsem je, že dnes  za ním již nikdo nestojí, Gorbačov jej tvrdě odmítá, v politice nemá větší perspektivu, v podstatě je už ‚mrtvý muž‘. Jeho beznadějnou preferencí oba Michalové jen zbytečně prodlužovali agónii starého režimu! Moje varování bylo v tomto případě marné, vařili si svou polívčičku k podílu na slávě, na štěstí marně. Asi proto mezi neinformované demonstranty v ulicích nadále šířili nepravdivé pověsti o údajné hrozbě se strany sovětské armády i v čase, kdy už byli seznámeni se sovětským postojem k demonstracím. I když si dokonce nechali toto stanovisko ještě předtím oficiálně znovu potvrdit na sovětské ambasádě! Nebo snad podle nějakého scénáře vypouštěním těchto   falešných informací záměrně prodlužovali napětí a strach na ulicích a získávali tak dobu potřebnou pro prosazení a upevnění pozice dosud neznámého Občanského fóra a jeho předáků ve veřejnosti?

Na křtu své knihy Vabank 7.11. 2019 Michael Kocáb potvrdil nejen fakt, že byl tehdy seznámen s danými  postoji sovětského vedení ( shodně uvedenými ve “Stanovisku”), ale dokonce prohlásil: “My jsme to měli od Sovětů již dříve!”  Znamená tedy jeho současné  prohlášení z 7.11. 2019 , že M. Kocáb a zřejmě V. Havel (resp. i další činitelé z  vedení OF?) byli tehdy  předem informováni o tom, že Sovětský svaz drží nad osudem sametové revoluce v ČSSR ochrannou ruku? M. Kocáb však nyní nesdělil přesné datum, resp. nevysvětlil co znamená  “dříve”před 21.11. 1989; tedy  jasně nesdělil, kdy v OF obdrželi tuto klíčovou informaci, zda např.  již 20. 11. 1989 nebo snad dokonce už 16. 11 1989? Bohužel, tím jenom  nechtěně vytvořil  nežádoucí prostor pro další  dohady a spekulace o tom, co mohlo být součástí “dříve” poskytnutých informací a event. dohod opozice se sovětskou stranou…

(Pokračování zítra)

Foto: Jan Šolta