Korupce nám ruší naše kruhy…

korupce
20.10.2014 20:30
Tento text byl původně připraven pro Konkursní noviny, kde vyjde v poněkud zkrácené podobě. Věnuje se tématu z aktuálně nejprobíranějších, tedy korupci. Hned v úvodu je třeba definovat, že pro potřebu tohoto textu bude jako korupce bráno vše, co poškozuje či narušuje nebo porušuje určité uspořádání s cílem si přilepšit nejen na úkor jeho dalších účastníků, ale i na úkor uspořádání samotného. Nebude se tedy zabývat tím, co představuje korupce v podobě trestného činu, protože je jenom otázkou mocenského rozhodnutí, jaké jednání je nezákonné a s podstatou jednání to zpravidla nemá nic společného. Moc označuje za korupci cokoliv, co ji ohrožuje, a činí tak proto, protože výraz korupce je aktuálně populární a vděčné mediální téma. Je to tedy ideální pojmenování pro mnohé, co se mocným nehodí do krámu a co prostřednictvím svých parlamentních loutek tedy nechají kriminalizovat.

Je důležité si dokázat přiznat, že i když se často při slově „moc“ otřásáme, děláme, že nás se to netýká, že je to věc „těch nahoře“, platí, že každý z nás touží po uznání, po nějakém kruhu osob, nějaké té síti vztahů, ve které máme „vliv“ nebo „slovo“, nazvěme to, jak chceme. Odtud už je jen krůček k touze takovou síť ovládat, mít nad ní moc, vytvořit si své panství nebo alespoň panstvíčko. Když si to přiznáme, měly by nám být další řádky bližší a pochopíme lépe vztah korupce a našich kruhů… Dále je úvodem rovněž důležité poznamenat zdánlivou samozřejmost, že nutnou podmínkou korupce je existence a fungování jejího objektu. Jde o zdůraznění priority symbiózy a symbiotických vztahů nad jejich destrukcí.

Východiskem při pátrání po významu pojmu je, jak jinak, latina, kde slova se základem „corrup“ nebo „corrum“ znamenají něco v souvislosti s poškozením, narušováním či porušováním. Dokonce může jít i o svádění jako narušování mravnosti. Moderní latinské slovníky již jednoznačně uvádí i překlad přímo ve smyslu korupce. V češtině existuje pro neklamný znak poškození něčeho nebo někoho výraz, že něco „ruplo“ v něčem, někom nebo na někoho.

Je důležité se dokázat podívat na nějaký přírodní nebo společenský jev bez hněvu a zaujetí, ergo „sine ira et studio“. Není to samozřejmě jednoduché, ale když se podíváme na hodnocení korupce a především na opatření boje s korupcí, tak jak jsou prezentovány politiky a jejich odborníky ve sdělovacích prostředcích, je okamžité zřejmé, že takový přístup je zcela nedůstojný nejen čtenářů portálu www.vasevec.cz J, jejich pověsti a úrovně, ale i pověsti a úrovně portálu jako takového. O korupci dnes mluví každý. Hovoří o ní veřejný i soukromý sektor, ať již jde o politickou sféru, stát, korporace, podnikatele, občanskou společnost, média a v neposlední řadě i samotné občany.

Celkem vzato, vyjádření všech jsou velmi podobného žánru. Jde o stížnosti na obecnou hrozivou korupční situaci ve společnosti, řídčeji v okolí dotyčného stěžovatele. Na případnou žádost o další konkretizaci interpret obvykle nereaguje, pokud se ovšem nejedná o udání, protože mnozí zjistili, že obvinění z korupce teď při vyšetřování „frčí“ a může objektu udání hodně ublížit, i když dotyčný vůbec neví, o co jde. Samozřejmou součástí představení je více nebo méně explicitní sdělení, že poslední spravedlivý, nezkorumpovaný a nezkorumpovatelný je právě teď mezi námi a promlouvá k nám. Někdy je tato role spravedlivého doplněna o roli spasitele, který nejen ví, kde je pes zakopán, ale také jak ho vykopat, oživit a učinit z něj velkého trhače korupce, popřípadě rovnou hlídacího psa neposkvrněné čistoty a spravedlnosti.

Některé významné autority, zejména ty, které se rády nazývají levicovými, často tvrdí, že korupce je integrální součástí hodnotového světa kapitalismu a tržní hospodářství bez něj prostě není možné. Tváří se přitom tak trochu jako zakuklení disidenti, přitom je to jednoduchá a nepopiratelná pravda. Na straně druhé je podobně nesporné, že ani socialismus s jakýmkoliv přívlastkem a jakýmkoliv stupněm hospodářské plánovitosti korupci nejen že nevymýtil, ale naopak ji neuvěřitelně obohatil a rozvinul. Jak se zdá být poměrně dobře patrné z dobových záznamů, korupce kvetla v celé historii lidstva. Nejde ani tak o to, proč se tak děje ze subjektivního hlediska, protože jednak víme, že příležitost dělá zloděje, tedy že objektivní stav věcí probouzí v člověku naprosto přirozenou touhu polepšit si cestou nejmenšího odporu, ale na druhé straně víme i to, že jsou mezi námi jedinci, kteří si umí takové příležitosti nejen sami pro sebe vytvářet. Jde o to, zamyslet se nad tím, co leží v základu toho, že se korupci a nejen u nás tolik daří.

Připomeňme si proto některé obecné zákonitosti, které jsou společné pro kulturní i přírodní evoluci prostředí, jenž nás obklopuje i prostupuje.

1) Prostředí má tendenci ke zvyšování vlastní složitosti a následným kolapsům

2) Prostředí je uspořádáváno mimo jiné tak, že si jeho části hledají pro ně výhodnější pozici cestou nejmenšího odporu

3) Prostředí je uspořádáváno hierarchicky koexistencí podobných méně a více složitých částí a nehierarchicky, kooperací podobných i nepodobných rovnocenně složitých částí

4) Složitější části prostředí mohou ovládat sobě podobné méně složité části prostředí, ale nemohou bez nich existovat

5) Části prostředí bez pestrosti, různorodosti, rozmanitosti, diversity nebo variability nemohou přetrvat ani přežít

Naprostá většina našeho prostředí je tvořena organizacemi, ve kterých zcela zřetelně fungují ovládaný a ovládající zájem a jeho představitelé. Moc, která je nesena ovládajícím zájmem je distribuována pomocí distribučních kanálů, které v závislosti na složitosti mají větší nebo menší počet svých představitelů. Kdyby vše fungovalo dokonale, pak by došlo k absolutnímu ovládnutí a faktickému determinismu ve vztahu ovládaného a ovládajícího, což je v rozporu se zákonitostí 5). Zdroje neurčitosti jsou dva. Jednak umělý, který je výsledkem řídících experimentů ovládajícího zájmu, aby nedošlo k deterministickému zamrznutí organizace, a jednak přirozený, který spočívá v tom, že jak někteří představitelé ovládaného zájmu, tak někteří distributoři ovládajícího zájmu mají tendenci v souladu se zákonitostí 2) vylepšit svou pozici na úkor ovládajícího zájmu. Někdy se k nim přidávají i někteří představitelé ovládajícího zájmu. Vytvářejí tak redistribuční kanály jako opozitum kanálů distribučních, a tím zvyšují neuspořádanost. Je tedy evidentní, že mocenské systémy utvářejí ovládající, distribuující, ovládané a redistribující zájmové skupiny. Toto rozdělení účastníků mocenského procesu je zcela objektivní, protože bez libovolné uvedené skupiny prostě nemůže mocenský proces jako celek ani existovat ani fungovat.

Je to právě koevoluce distribuce a redistribuce, pravidel a praxe nebo know-how a know-that, preskripce a deskripce, koevoluce toho, co by mělo být, a toho, co je, která je zdrojem samoorganizačních procesů a pohybu v organizaci a pomáhá zajišťovat její trvání, často i nezávisle na vůli ovládající zájmové skupiny. Podobně je vyloučena samostatná existence a fungování libovolné z výšeuvedených zájmových skupin. Zbývá učinit poznámku, že hierarchicky uspořádané části prostředí umožňují účelově sdružovat velký počet lidí a přinášet především na úkor ovládaných značné efekty ovládajícím. Zároveň díky hierarchii je jasně patrné, kde jsou zdroje a toky nejrůznějších výhod, o které mohou ostatní účastníci usilovat. Systém, který řeší nedostatek centrální distribucí hodnot a poskytuje výhody, které je možné si přisvojit na úkor druhých, je zcela automaticky objektem korupce. Bohužel, současné společnosti, které stojí na značném objemu přerozdělování nejrůznějších hodnot, jsou skoro ideálními zdroji pokušení získat něco mimo platná pravidla. Dotační systém EU je pak toho klasickým příkladem.

Dotace a má sestru Korupci a dcery Insolvenci a Exekuci. Přerozdělování pak od korupce nelze oddělit, protože i ona je svou podstatou přerozdělováním (redistribucí). Navíc je potřeba mít na paměti, že od určitého stupně přerozdělování shora dolů je už samotný způsob vlády korupční, protože způsob přidělování nedostatkových statků a hodnot narušuje u ovládaných pocit spravedlnosti. Stačí si přeříkat dětskou říkanku o myšce vařící kašičku, aby bylo jasno, jak to chodí, když se při přerozdělování někdo preferuje a na někoho se nedostane. Závěrečný úprk do komory a „napapání se“ toho budiž nejlepším obrazem. Přitom právě míra souhlasu s podobou distribuce hodnot a moci samotné je jedním ze dvou základních předpokladů jakéhokoliv fungujícího společenství. Tím druhým je samotná existence nějaké hodnoty a moci na ní postavené.

Na tomto místě je vhodné připomenout pojmy jako „dilema veřejného statku“, „tragédie společné pastviny“ a další, které se zabývají korupčním chováním, aniž by to bylo zmiňováno, protože pod korupcí je stále ještě nejvíce zafixován obraz pokoutně předávané obálky. Pokud studujeme nejrůznější teoretická doporučení, jak zvládnout tragédii společné pastviny, pak vidíme, že už modelování dané situace trpí závažnými chybami v počátečních předpokladech. Jde především o to, že lidé jsou interpretováni výhradně jako racionální sobci, jejichž jediným cílem je maximalizace zisku. Další mylnou premisou je názor, že vypracování pravidel omezujících tuto jejich motivaci je poměrně jednoduchý úkol, a to dokonce v univerzální podobě bez ohledu na konkrétní podmínky. Třetím mylným předpokladem je, že organizace vyžadují nutně centrální řízení.

Tyto premisy se do základů nejrůznějších teorií hledajících řešení tragédie společné pastviny neustále vracejí, přesto, že žádná z nich nebyla nikdy skutečně doložena. V praktickém pohledu potom opakovaně vidíme, že řešením není ani ponechání pastviny v neviditelné ruce trhu, ani pod centralizovaným a plánovitým veřejným, nejčastěji státním dohledem. Experimenty i praxe potvrzuje, že spousta společných pastvin funguje docela dobře tam, kde lidé mají možnost se domlouvat a nejsou pod vnějším tlakem. Lidé jsou zkrátka schopni se vypořádat s tímto problémem daleko lépe, byť často ad hoc, složitě a kostrbatě, než jakákoliv sebeelegantnější teorie. Jinými slovy přirozené lidské chování spoluutvářené výchovou je v řadě případů při řešení otázky vzácných i veřejných statků účinnější a úspěšnější než lidské jednání podle teoretických vědeckých nebo ideologických pouček, teorií nebo paradigmat. Jestli je něco patrné, pak je to vliv omezené lidské racionality, a proto se přímo nabízí nesvěřovat správu pastviny jakékoliv centralizované autoritě, ale decentralizované, polycentrické správě. Důležitým momentem je podmínka, aby tato správa byla s pastvinou spojena a tragédie pastviny měla vliv na životy správců a jejich rodin.

Je celkem patrné, že správa naší Šumavy lidmi, kteří na ni nežijí a rozhodují z intelektuálských salonů, developerských kanceláří a případných politicko-vědeckých náletů a expedic, je nonsens a dříve nebo později povede buď k návratu Šumavy do podoby náhorní stepi, nebo k lokální vzpouře místních občanů, které už mají „odborníků přijíždějících z jiného města“ plné zuby.

Nyní je důležité vysvětlil existenci a fungování nehierarchicky uspořádaných částí prostředí, kterým také můžeme říkat přirozené organizace. Zde existuje velmi důležitý limit počtu rovnoprávných účastníků takových organizací. Počet je dán především kapacitou lidského mozku, který není schopen zvládat větší počet mezilidských interakcí a hlídat v nich reciprocitu nebo dokonce spravedlnost. V čisté podobě se pohybujeme někde v řádu desítek osob. Víme z dřívějších textů v této rubrice, že tyto samosprávné society, kdy garantem dodržování pravidel je jeden každý z jejich členů a zároveň všichni navzájem, představují nesmírně zajímavou variantu společenského uspořádání, ale jakékoliv pokusy rozšířit ji na větší počet osob v jedné organizaci tragicky selhává. Jediným řešením je větší počet takových organizací, které fungují ve vzájemné koexistenci a spolupráci ad hoc, která nevyžaduje nějakou střechovou strukturu. Sama skutečnost, že podobné struktury mohou fungovat, ukazuje na jednu z cest, kudy se můžeme při snižování vlivu korupce na společenství ubírat. Pro zvládání problematiky korupce je totiž nadmíru důležité, když budou lidé fungovat také v organizacích, kde se o pořádek musí starat všichni navzájem a nepodléhají depresi z toho, že korupce je všudypřítomná. Korupční prostředí se těmito malými přirozenými societami nejen významně naředí, ale ztratí navíc sebeposilující drajv, který může vést k naprostému rozvratu.

Nejde tedy vůbec o to, zda korupce ano nebo ne. Moderní biologie prokazuje skutečnost, že biologická evoluce je plná jevů, které lze označit jako korupci vnitrodruhovou i mezidruhovou. Bez vzájemné komunikace, jejíž nedílnou součástí korupční chování a jednání jsou, by se přírodní i kulturní evoluce zastavily. V základu obou evolučních procesů leží interpretace informací a úspěšnosti té které interpretace rozhoduje příliš mnoho faktorů, než abychom mohli nějaký vyloučit. Jde tedy jenom o míru korupce. Jde o její metriku, topologii a dynamiku. Je přirozeně patrné, že jednání redistributorů může mít několik stupňů intenzity. Od drobného přihrávání si do kapsy až po zničení samotného mocenského systému. Nejde však jenom o intenzitu a velikost redistribuce, kterým jsou dány bariéry vzhledem k podobě a velikosti distribuce. Existuje celá řada možností jak třídit redistribuci kvalitativně. Například můžeme postupovat takto: (RDS značí zkratku pro redistribuční systém)

Parazitní RDS, tedy ty, které nikdy mocenský systém zcela neovládnou a nezničí, protože jenom životaschopnost jejich partnera jim zabezpečuje jejich existenci, přičemž mu přinášejí i některé výhody, např. ho chrání před ostatními parazity. Takové systémy jsou převážně extralegální.

Predátorské RDS, tedy takové, které mocenský systém, který se stane objektem jejich zájmu, prostě dříve nebo později destruují a pozřou. Příkladem je násilné řešení konfliktů, třeba válkou a následnou porážkou a zničením státu. Tyto aktivity jsou převážně nelegální, byť i válka má své místo v mezinárodním právu ale může jít i o běžné tržní praktiky typu „nepřátelské převzetí.“

Nebo takto:

Kompatibilní RDS, tedy takové, které jsou podobného typu, dokážou v daném mocenském systému prostě převládnout a nehradit jej, ale celkový charakter mocenského systému se příliš nezmění. Typickým příkladem je demokratická soutěž politických stran vůbec jakýkoliv „mírný pokrok v mezích zákona“. Jde o tedy o systémy převážně legální.

Nekompatibilní RDS, tedy takové, které jsou podobně jako kompatibilní RDS při vnějším pohledu zcela legální, ale představují rozdílné paradigma přístupu např. výstupům nebo podobě výkonu aktuálního mocenského systému. Typickým představitelem je již výše uvedený vztah manažer - majitel a tzv. informační asymetrie.

Zbývá dodat, že pokud míra redistribuce přesáhne určitou mez bez toho, že by ovládající skupina činila účinná opatření proti tomuto stavu, pak je třeba se zabývat otázkou, zda se už nejedná nikoliv o redistribuci, ale přímo o distribuci. Jinými slovy, že ovládající zájem v daném mocenském systému není autentický, ale je jen distributorem moci jiného ovládajícího zájmu. Tuto otázku si je třeba položit vždy, když míra redistribuce přesáhne 20 procent distribuce. Toto číslo není náhodné a vychází z toho, že mezi ovládající a ovládanou skupinou mocenského systému je situace obdobná jako mezi dvěma stupni přírodního potravního řetězce, přičemž platí, že predátor má k dispozici maximálně 20 procent energie, která je dostupná jeho kořisti. Ztráta v systému na této úrovni tedy znamená přímé ohrožení predátora, pokud ho ovšem někdo jiný pokoutně nekrmí. Pokud tomu tak je, pak je zřejmé, že moc, kterou představuje, není autentická a že jde jen o vykonavatele nějaké „vyšší“ moci skryté v pozadí.

Důležitou součástí tohoto textu je nutně i odpověď na otázku, co se s tím vším dá skutečně dělat. Odpověď je jednoduchá a složitá zároveň. Nejprve je třeba zdůraznit, že politické, podnikatelské i občanské iniciativy orientované proti korupci nebo dokonce na boj s korupcí jsou z podstatné části jen oponou, za kterou se skutečně a nepokrytě korumpuje a krade. Mnohé podobné protikorupční iniciativy jsou s tímto záměrem financovány. Neustálé vykazování intenzity protikorupčních opatření podle nejrůznějších mezinárodních standardů a následné certifikace nemohou například v rámci EU, kde nesmyslné dotační mechanismy tvoří těžiště korupčního jednání, být ničím jiným než příslovečným fíkovým listem.

Problém je v tom, že v EU stojí moc zcela mimo struktury EU a proto mocenské mechanismy prostřednictvím dotací získávají peníze a navíc oslabují a dehonestují evropskou integraci. Na odstranění příčin korupce není v současné době žádný skutečný mocenský zájem, a proto lze dosáhnout jen dílčích a lokálních úspěchů. Naopak, je třeba zdůraznit, že korupce je důležitou taktikou mocenského boje, z čehož plyne, že korupce nevzniká jen přirozeně v rámci nutnosti udržovat různorodost, ale tento objektivní trend je samozřejmě podporován ostatními mocenskými systémy s cílem si polepšit a rozšířit svou moc. Opět se tak děje cestou nejmenšího odporu, protože se tak děje v souladu s přirozenými tendencemi.

Jde o tři základní systémové úkoly, které tvoří jeden celek, jeden bez druhého nemají smysl a žádný z nich není prioritou. Tento celek je třeba důsledně uplatňovat v konkrétním etickém kontextu. Společnou myšlenkou těchto úkolů je princip subsidiarity a priority symbiotických interakcí. Konkrétně jde o maximální omezení možnosti řešit problém nedostatku centrálně, zdaleka a shora přídělovým systémem a následně omezení možnosti přesměrovat jakkoliv naplánované vertikální toky nejrůznějších výhod, dotací. První metodou je odstranit nedostatek, což je obecně nemožné, a druhou metodou je omezit vertikální toky.

Tím prvním je úkol vytvářet takové společenské instituce, které fungují na základě jasných pravidel a bez kontaktu s klienty, kupříkladu daňový systém, který bude automaticky strhávat určité procento z částek, které dorazí na speciální účet, na který je klient povinen poukazovat veškeré příjmy.

Druhým úkolem je poskytovat maximální možný prostor a odpovědnost za řádný chod společnosti přirozeným samosprávným societám a rodinám. Dbát na to, aby se o řešení nedostatku rozhodovalo prioritně tam, kde skutečně nastal a aby ti, co rozhodují, byli výsledkem svého rozhodování přímo dotčeni. Dobrým příkladem mohou být participativní rozpočtování, komunitní financování a další formy crowdfundingu.

Třetím úkolem je vrátit odpovědnost do rukou občanům a důvěřovat jejich přirozené plachosti, touze po uznání a lepším životě, ale rovněž vlivu výchovy na jejich občanské postoje. Nelze opomenout ani vliv víry a dalších podob ideového sjednocování lidí. Důležité je právo kontroly přímo pro občany.

Jakákoliv systémová opatření se totiž budou míjet účinkem, pokud nebudou uskutečňovány v konkrétním morálním kontextu, který by měl být určitým inhibitorem směřování za lepším za každou cenu. Klíčovou kvalitou jakéhokoliv morálního kontextu musí být podoba zlatého pravidla „nečiň druhým to, co nechceš, aby druzí činili tobě.“ Sebedokonalejší společenské instituty a organizace společnosti nedokážou nahradit absenci lidskosti, morálky a občanských ctností. Občanská a společenská výchova jsou klíčové i proto, že korupční komunikace konec konců vždy probíhá mezi dvěma lidmi, z nichž každý má možnost tuto komunikaci přerušit. Je to právě absence občanské a etické výchovy, která je společenskými autoritami i samotnými občany brána jako něco zastaralého, lokálního a neliberálního, která má rozhodující vliv na současnou podobu a dynamiku korupce ve společnosti.

Naproti tomu je kladen velký důraz na vzdělání a vzdělávání, ale zapomíná se na to, že vzdělání není zárukou morálního jednání, naopak, často pocit nadřazenosti je spouštěčem celé kaskády technik zneužívání svého postavení vůči slabším. Vzdělaní lidé bez morálky bývají těmi nejhoršími deprivanty. Je třeba důrazně připomenout, že nejen reálný socialismus, ale i největší pedagogické autority v dějinách lidstva vždy zdůrazňovaly vzájemnou propojenost výchovy a vzdělávání, kterou si mnozí pamatujeme pod pojmem „výchovně vzdělávací proces“. Ten byl před čtvrtstoletím radostně i s reálným socialismem zavržen a výchova se postupně stala něčím, co do slušné společnosti nepatří a má zůstat v rodině.

V samotném závěru je místo na poznámku, která je obecnější a přesahuje daleko problematiku korupce a dotýká se celé řady oborů lidské činnosti. Jde o silnou tendenci vycházet jenom z toho, že je třeba počítat jen s pozitivními, kladnými a konečně dobrými souvislostmi, konotacemi a výsledky. Nelze však pominout skutečnost, že negativní, záporné a konečně i zlé souvislosti, konotace a výsledky (včetně korupce) jsou schopny generovat potenciály, které mohou být stejně účinným zdrojem pohybu, jako ty dobré a často ještě lepšími. Dobré výsledky mohou být zdrojem zlého a naopak. Na tomto místě stojí za připomenutí známý „reálsocialistický“ bonmot, že „průser je základním zdrojem společenského pohybu“.

Stejně tak jde o známý výrok Machiavelliho, že strach je daleko spolehlivější zdroj loajality než jakákoliv náklonnost, lásku a přátelství nevyjímaje. Neumíme příliš pracovat zejména v ekonomice a etice se zlem. Koneckonců i základní ekonomický pojem statek je v jazycích otců zakladatelů klasické ekonomie překládán jako Gut nebo good, resp. statky jako Güter a goods. Jde tedy o „dobra“. Pravdou ale je, že nevíme, co je dobro a zlo a co si s nimi počít. Jde o kategorie, singularity, monády, tajemství a jen velmi těžko se nám s nimi ve vědě, která je budována převážně na duálních definicích, pracuje. Korupce je jako terorismus. Jsou to jen dvě taktiky udržování a získávání moci.

Kriminalizace korupce znamená jediné, že někdo si osobuje právo jedno přerozdělování označit za dobré a druhé za zlé. Též lze hovořit o tom, že „přerozdělování přerozdělování“ je špatné, ale nikdo neví, které je to dobré a které to špatné. Často je jen otázkou času, kdy přepólování mezí dobým a zlým dojde. Systém dotací v EU je typickým kandidátem na to, aby jeho dobré úmysly byly prohlášeny za zdroj ekonomického úpadku. Platí, že kdo zejména plošně dotuje, demotivuje a zároveň hrozí nedostatkem. Dotace do výroby potravin jsou skrytou hrozbou hladem. USA ovládaly šest desetiletí světové hospodářství stejně účinně nejprve v „brettonwoodském“ systému pomocí přebytku, stejně jako následně po jeho zániku pomocí státního i obchodního deficitu. Připomeňme si, že moc a fungování jakéhokoliv mocenského systému záleží na dvou procesech. Na tvorbě a existenci nějaké hodnoty, salda, rozdílu, na kterém záleží, a na tvorbě a existenci souhlasu s jeho distribucí. Korupce a redistribuce umějí napadat oba procesy.

Kriminalizace korupce, která se dotýká jednotlivých skutků, je do značné míry nesmyslná. Zločin není skutek, zločin je způsob uspořádání skutků. Jde o odlišné logické typy. Zločin je tedy vždy organizovaný, výraz „organizovaný zločin“ však odkazuje toliko k organizaci jako k subjektu složenému z více osob nikoliv jako k organizačnímu procesu. Trestem pak lze změnit budoucí skutky jednotlivce, ale lze jen obtížně změnit celý jejich povahový kontext. Jde o problém podobný změně metodiky a paradigmatu.

Účinnější formou eliminace dopadu korupce se jeví využívání její energie k posilování procesů, která ona sama narušuje. Jde o jednání v duchu tradic českého patrona sv. Prokopa, který dokázal zapřáhnout čerta do pluhu a donutit ho orat. V tomto smyslu je kriminalizace korupce spíše zapřaháním koně za vůz. Nejúčinnějším prostředkem bude opět přerozdělování korupce, které bude kruhem napojeno na původní přerozdělovací proces. Z tohoto pohledu je bilance korupce jen zdánlivě pouze negativní. Záleží na tom, komu a čemu slouží. Z hlediska myšlenky nekonečnosti vesmíru je jejím nutným důsledkem i to, že je v něm nekonečně dobra i zla a teorie nekonečna nám říká, že i když k nekonečnu cokoliv přidáme nebo ubereme, pak stále zůstává stejným nekonečnem. Z tohoto pohledu by tedy mělo být jakékoliv morální úsilí marností. Není to pravda, to, oč tu běží, je lokální mapa rozdělení, distribuce dobra a zla v nás a kolem nás. A právě to záleží především na nás samotných.

Budiž nám dobrou zprávou to, že aby mohlo být cokoliv narušováno, poškozováno a korumpováno, musí to nejprve na základě symbiózy a spolupráce vzniknout, prosadit se a fungovat. To platí měrou vrchovatou i o moci. Je lhostejně, jestli o té velké nahoře nebo o těch malých, našich, dole… Teprve, když zpozorujeme pokusy o korupci a redistribuci našich kruhů a statků, můžeme si být jisti tím, že máme něco, co opravdu stojí za to. Naše malé kruhy jsou stejně dokonalé jako ty velké a jejich ochrana a prosazování je stejně, ne-li více, legitimní než ochrana a prosazování těch „velkých“ zájmů.

Problém je v tom, že představitelé velkých zájmů se snaží prosazování malých zájmů a jejich představitele postavit mimo zákon nebo jejich jednání delegitimizovat jako korupční…Kdyby řekli, že je protistátní nebo protispolečenské, byli by smíchu, protože by u nás vzbudili pocit, že si hrají na staré dobré časy. Stát je přece ten největší lump a nejhorší hospodář a společnost podle mnohých dnešních ideologů snad vůbec neexistuje. Jsou prý jen muži a ženy…

Ale korupční jednání, to je jiná káva, to se hnusem a morálním rozhořčením otřese kojenec i stařec…

ladislav-zak
Krizový manažer. Absolvent Fakulty strojního inženýrství ČVUT Praha a Právnické fakulty Vysoké školy privatizace a podnikání v Moskvě. Další studia na MFF UK Praha, VŠST Liberec, doktorandské studium ČVUT a vědecká aspirantura na Vysoké škole privatizace a podnikání v Moskvě u profesora Vitalije Koškina.
Klíčová slova: analýza, korupce

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.