Ladislav Žák: Rozkradená tombola…

hori-ma-panenko
30.4.2014 08:32
Současná politická i rádoby odborná debata o situaci na Ukrajině, zejména pokud je konzumována ve větším než malém množství, začne postupně evokovat v mysli obraz debaty kruhu dobrovolných hasičů o řešení situace kolem rozkradené tomboly, kterou tak geniálně zrežíroval Miloš Forman ve filmu „Hoří má panenko.“

Jde o to, jak situaci vysvětlit lidem a základní teze zní, že lidem není co vysvětlovat, protože jednak lidé nejsou hloupí a jednak to, že je tombola rozkradená, každý ví. Nastává debata o morálním rozměru kauzy, která vrcholí tezí, že je nakonec vše v pořádku, protože „mezi našima lidma není žádnej zloděj, kterej by si nekoupil aspoň jeden los…“ Připomínám to proto, že když poslouchám, jak se nám evropští i domácí politici snaží objasnit situaci na Ukrajině, musí si určitě myslet, že jsme na hlavu padlí, že neumíme napočítat do dvou až tří a mohou si s námi pohrávat, jak chtějí. Nejvíce potom dokážou pobavit, když s vážnou tváří prognózují nějaký problém. Našinec ví, že když politik říká, že by mohl nastat nějak problém, pak už buď dávno nastal, nebo se ho dotyčný politik nebo jeho partaj teprve chystá způsobit. V tomto kontextu působí až neuvěřitelně, jak se obávají o osud Ukrajiny, hovoří o možnosti zhrouceného státu, aniž by byli schopni pochopit, že Ukrajina už zhrouceným státem je. Snad by někdo mohl namítnout, že Ukrajina se jako stát nemohla zhroutit, protože skutečným státem nikdy nebyla, ale to je asi tak všechno. Kyjevské centrum nekontroluje své území, nemá v podstatě žádnou legitimitu a existuje řada dobrých důvodů si myslet, že je i nelegální. Existuje jasná tendence k prosazování lokálních zájmů na úrovni provincii, které se aktuálně nazývají oblasti. Vláda je složena ze skupinky vyznavačů antisemitismu, renesance nacismu a zběsilého antirusismu. U příležitosti vzpomínek na šoa pochodují na Haliči veteráni jednotek SS a vláda toleruje ozbrojený banditismus Pravého sektoru a dalších skupin, pokud se ovšem utočí na Židy, Rusy, Poláky a další nečisté rasy. Ukrajinská armáda celkem nezadržitelně tenduje k tomu, aby se stala takovou trochu větší uniformovanou bandou, a ukrajinské tajné služby jsou natolik penetrované, že jediné, co je na nich tajné, je to, komu vlastně slouží, a jak se zdá, je to tajemství i pro ně samotné.

Tohle všechno je lidem zřejmé a stejně je jim zřejmé, že když půjdou k evropským volbám, tak budou legitimovat evropské instituce, které tohle všechno způsobily svou systematickou nečinností a neuvěřitelnou licoměrností při jednáních o přístupové smlouvě. Instituce EU nyní navíc podporují neonacistickou, nelegitimní partičku, která si v Kyjevě hraje na vládu a čeká, že dostane peníze, které bleskově ukradne a následně podá demisi. I proto bude v eurovolbách účast opět nízká a vysokou podporu získají strany, které budou hledat, jak své země z Evropské Unie vyvést. Často se při této příležitosti hovoří o evropské bezpečnosti, ale bezpečnost se nedá koupit ani vyprosit, tak jak si to státy EU vždycky vyžebrají u USA, někdy napřímo někdy v rámci NATO. Když chce EU zaharašit zbraněmi, musí prostě přiletět americký výsadek, protože než by přiletěl nějaký evropský, nebylo by už proč harašit. A tak jsme dnes v rámci ukrajinské krize svědky agitky vojensko-průmyslového komplexu za zvýšení zbrojních rozpočtů jednotlivých států EU a snad i lepší koordinace ozbrojených sil. Neumím si představit uvažování a hlavně jednání evropských politiků, které podle mého názoru vede k politické sebevraždě europolitiky a EU jako takové tím nejdemokratičtějším způsobem, tedy ve volbách. Obranyschopnost EU nestojí ani tak na zbraních, ale na pudu sebezáchovy, přirozené plachosti a vůli vytrvat. To všechno EU zcela zjevně chybí a lidé to vidí všude kolem sebe a nepotřebují k tomu složité výklady a diskuse.

Hezkým příkladem může být aktuální odborné zjištění University obrany, že naše armáda je v podstatě k ničemu, byť je to omleto a zaobaleno mnoha odbornými termíny. Obyčejného člověka to nemůže překvapit, protože jen naprostý idiot by si mohl myslet, že ho armáda nebo spíše parodie na armádu může ochránit, když její nejslavnější hrdinskou misí je šmírování manželky premiéra pod velením premiérovy milenky. Normálním lidem je jasné, že armáda nestojí na zdobených generálských slipech nebo dvou či třech bojeschopných Gripenech, ale na vojenské cti. Opravdu jen důvěrný znalec vojenského prostředí by mohl snad poskytnout nějaké důkazy toho, že naše armáda je ještě něco jiného než nástroj na loupeže veřejných peněz, důstojnické skandály, zkrátka, že je to jen drahá parta víceméně trapných gážistů. Ostatně, potkat dnes na ulici vojáka v uniformě je prostě výjimka i kolem „kulaťáku“ v Dejvicích. O velké hrdosti na vojenské povolání to nesvědčí a chování obviněných, zdaleka nejen šmírujících, vysokých oficírů musí varovat i ty méně bystré, že jejich čest se plíží až několik světelných let za jejich gáží. To všechno občané vidí kolem sebe a akademických rozcviček jim netřeba.

V poněkud politicky nekorektním vtipu si zvířátka vyměňují zkušenosti z práce, a zatímco liška s vlkem si jako bývalí správci kurníku a salaše stěžují na neblahé důsledky sčítání kuřat a jehňat pro jejich kariéru, medvědovi se na stavbě daří, protože tam Ukrajince nikdo nepočítá. A to je snad trochu drsné připomenutí toho, že ani v rámci současné krize Ukrajince nikdo nepočítá. Mluví se o těch, co jsou proti Rusku, mluví se o těch, co jsou pro Rusko, ale nikdo nemluví o těch, kteří chtějí jen důstojně žít jako lidé. Jejich osudy se ztrácejí za clonou zájmu o dostatek plynu a jiných surovin. Že někde v rámci téhle účelové reklamní kampaně na peníze na zbrojení trpí několik desítek milionů lidí, je EU úplně jedno. Dříve se ještě mluvilo o těch, kteří byli proevropští, ale dnes se o nich raději nemluví, protože, co kdyby, nedej bože, chtěli zaťukat v EU na dveře. Ukrajina je totiž dalším teritoriem, kde si EU na svých hranicích vytvořila natolik destabilizovanou situaci, že neřízená migrace je na spadnutí. Kdo by se chtěl podívat na příklad, nechť pohlédne na Středozemní moře, na plné lodě s emigranty ze severní Afriky, kde EU před pár lety tak nadšeně a přitrouble podporovala tzv. „arabské jaro“, podobně jako dnes podporuje kyjevskou parodii na vládu. Na vpád do EU čeká na pobřeží Libye více než půl milionu lidí, na Ukrajině to mohou být v krátké době miliony. Neschopnost bohaté EU zajistit mír a relativní blahobyt v blízkosti svých hranic, v blízkém zahraničí, nutně vede a povede k útoku na hranice samotné. A zdaleka nejen na hranice geografické, ale i na ty kulturní, ekonomické, sociální a politické.

Nelze vyloučit, že takové předvolební nastavení zrcadla nemohoucnosti a hlouposti EU při řešení ukrajinské krize na východě a imigrace Afričanů na jihu je v zájmu Ruska podobně jako v zájmu USA. Obě velmoci se systematicky snaží narušit systémem bilaterálních vztahů evropskou integraci a popravdě zdatně jim v tom sekundují i jednotliví členové EU tvorbou svých zvláštních bilaterálních politik nejen k USA a Rusku, ale i k Číně. Parodií na takovou politiku je cesta českého ministra zahraničí do Číny, odkud naši mnozí vyvolení očekávají za ohnutý hřbet pamlsek, nepamětni kvality pamlsků sovětských. Představa že zlepšení vztahů s velmocí lze dosáhnout rektálním alpinismem, je opravdu ryze česká a postrádá reflexi toho, že může dojít k zácpě ve velmocenských útrobách. Strašno domyslet…

Shrnuto a podtrženo, dnes se na východě za Dněprem a ve Středozemním moři kolem ostrova Lampedusa píše budoucnost Evropy a EU jako instituce. Je zaděláno na porážku EU v jejích vlastních volbách. Snad jediný, komu je to celkem jedno, je elita EU, která se soustředí na hádky o to, kdo bude příštím šéfem Evropské komise, aniž by byli vůbec schopni reflektovat skutečnost, že je vysoce pravděpodobné, že to bude Komise poslední. Je třeba si přiznat, že tombola zvaná EU je rozkradená institucionálně i obsahově a lidé to vědí. Bude dojemné, jak nám asi tak za rok začnou politici opatrně naznačovat, že by snad se mohlo zdát, že z tomboly něco zmizelo. To už bude vymeteno dočista dočista. Co mohu říci zcela jistě, že se nenajde nikdo, kdo by chtěl vrátit ukradenou tlačenku. Protože příslušníkům evropských elit, kteří ji rozkradli, je čest jejich zlodějského kolektivu vyšším principem, než jejich vlastní individuální osobní poctivost.

Je dobře, že jsou mezi námi stále ještě lidé, kteří se nebojí veřejně formulovat své názory na současnou EU a její chování v rámci východní ukrajinské a jižní imigrační krize. Jde totiž o krizi evropskou a je přímým důsledkem selhání politiky a možná samotného způsobu existence EU jako akce neschopného molochu, kde není místo pro upřímnou spolupráci, kde za každou sebelákavější nabídkou číhá vlastní zájem, nějaké to „ano, ale“. Lidé jako Miloš Balabán, Martin Koller nebo Jan Schneider a mnozí další jsou nadějí, že se z veřejného diskurzu nevytratí zdravý rozum. V tom je možné také vidět naději na budoucí novou kvalitu evropského uspořádání, které se sice neobejde bez integrace, ale řekne jasné ne jejímu aktuálnímu způsobu, který přímo popírá základní evropské hodnoty, které tkví v pestrosti různorodosti a bohaté komunikaci mezi různým, směně a výměně zkušeností a ostatních hodnot, včetně bohatých a různorodých evropských tradic.

A tento způsob evropské integrace zdá se poněkud nešťastným…

(volně inspirováno účastí na Jarní bezpečnostní konferenci, poslechem ČRo a hlavně sledováním ČT1)

 

 

Ilustrační snímek pochází z filmu Hoří, má panenko

ladislav-zak
Krizový manažer. Absolvent Fakulty strojního inženýrství ČVUT Praha a Právnické fakulty Vysoké školy privatizace a podnikání v Moskvě. Další studia na MFF UK Praha, VŠST Liberec, doktorandské studium ČVUT a vědecká aspirantura na Vysoké škole privatizace a podnikání v Moskvě u profesora Vitalije Koškina.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.