Jaroslav Král: Národ do ústavy patří

cesky lev
22.11.2016 01:11
O změnách naší ústavy se hovoří již dlouho. V poslední době především v souvislosti s možným upřesněním kompetencí přímo voleného prezidenta a možným zrušením většinou voličů opakovaně ignorovaného Senátu. Ústava by skutečně měla být obsahově dlouhodobě stabilní, nyní se však zdá, že nazrává doba, kdy se Ústava ČR zřejmě bude měnit. Diskuse v tomto směru probíhají již delší dobu, byť zatím převážně v politických a odborných kruzích.

Příkladem nadmíru zajímavým je nedávná konference o reformě ústavy, pořádaná v rámci diskusní platformy Pražský právnický podzim ve Vlasteneckém sále Karolina. Ústavní právník a prorektor Univerzity Karlovy prof. Aleš Gerloch na konferenci dne 11. listopadu 2016 rozčeřil vodu, když prohlásil: „Ústava nezná český národ jako státotvorný prvek. A to nejen já považuji za nedostatek, protože Česká republika by nemohla existovat bez českého národa. To neznamená vyloučení občanského principu, ale sepětí všech těchto principů.“ A pokračoval: „Dnes ústava začíná slovy, že Česká republika je svrchovaný stát. Mohl by zde být vložen článek: ČR je vlastí příslušníků českého národa a příslušníků národnostních menšin a entit, které jsou s ním spjaty.“ Podle prof. Gerlocha v období zásadních změn světa a i „státy s dlouhou tradicí ústavy s tím budou konfrontovány, nevystačí s dosavadními tradicemi“. Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský na to podle Práva z 14. 11. 2016 reagoval takto: „Považuji národní prvek ve státotvornosti za prvek naprosto překonaný. Nejen konzervativní, ale dokonce možná i škodlivý.“ A dodal: „Jsem pro internacionální model seskupení, jako je Evropská unie, než pro hermeticky do sebe uzavřené národní státy.“ Přitom prof. Gerloch rozhodně neřekl nic, co by se dalo vykládat tak, že horuje pro to, aby se Česká republika do sebe hermeticky uzavřela.

Na rozdíl od „internacionalisty“ P. Rychetského považuji návrh A. Gerlocha za myšlenkově velmi hodnotný a přínosný, neboť otevírá cestu od národa v etnickém pojetí k národu politickému, který v daném státě bývá nositelem státnosti. Základem "politického národa" je zpravidla jeden většinový etnický národ, politický národ je však širší pojem. Tak např. předmnichovská ČSR byla postavena na konceptu politického "československého národa" se dvěma tzv. jazykovými větvemi, českou a slovenskou. V té době šlo samozřejmě o výsostně účelový koncept, sloužící k tomu, aby "Čechoslováci" měli politickou většinu nad Němci. Nejde však zdaleka jen o historii. Politickým národem jsou dnes typicky Švýcaři, i když část mluví německy, část francouzsky, část italsky a část rétorománsky, ale všichni se považují za Švýcary. Také v ústavě USA se mluví o "americkém národě", i když tam žije celá řada národnostních menšin. Pokud se tedy etnické menšiny ztotožňují politicky, zájmově a kulturně s většinovým etnickým národem, mohou být součástí jednoho širšího politického národa jako nositele státnosti v daném státě. Tím se pojem politického národa přibližuje k pojmu státního občanství. A právě proto mi konvenuje pojetí A. Gerlocha, podle něhož ČR má být ústavně vlastí příslušníků českého národa a příslušníků národnostních menšin a entit, které jsou s ním spjaty. Občanský princip zde nevylučuje národní princip, ale naopak jej vhodně doplňuje. Důležitá je právě ona spjatost národnostních a etnických menšin s vitálními zájmy hlavního národa. Státní občanství je pak tím důležitým „svorníkem“, který nás všechny spojuje, všichni jsme občany ČR.

Tedy lépe řečeno, ne všichni, ale skoro všichni. Imigranti jimi pochopitelně nejsou. Mají sice podle Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, zaručena „lidská práva“, ale nemají plná občanská práva, jestliže nejsou občany ČR. Dokonce i po případném udělení státního občanství ČR na základě azylového řízení lze důvodně předpokládat, že ještě po relativně dlouhou dobu nebudou pociťovat životní zájmy ostatních občanů ČR jako své vlastní. Teprve až se zcela integrují a přijmou za své český právní řád, jazyk, společenská a kulturní pravidla a zvyky, mohou se postupně stát příslušníky českého národa v politickém, byť nikoli v etnickém smyslu. Takový proces pochopitelně probíhá u některých etnických menšin poměrně úspěšně. Pokud nehovoříme přímo Slovácích, jsou jimi zejména Ukrajinci, Vietnamci aj. V době konání posledního mistrovství světa v hokeji jsem ve stanici metra při čekání na svou soupravu vyslechl velice zajímavý rozhovor. Mladá maminka se svým malým synem, podle mého odhadu nejvýše desetiletým, oba podle vzhledu zjevně Vietnamci, vedli perfektní češtinou rozhovor o sestavě českého hokejového týmu. Hoch jí nadšeně vysvětloval sestavu „našich“, kdo může večer za „nároďák“ hrát, kdo je zraněný, na koho nejvíc spoléhá, a vyjadřoval naději a obavu, „aby to naši večer zvládli“. Už se nepamatuji, s kým jsme to tehdy hráli, ale přiznám se, že mě to docela dojalo, protože kluk se zjevně považoval za Čecha.

Termín „národní“ může také často suplovat termín „státní“. Proto máme v ústavě Českou národní banku a Slováci Národní banku Slovenska. Na rozdíl od Slováků, kteří mají samostatný zákon o slovenštině jako úředním jazyku a jeho ochraně, my takový zákon nemáme. O to víc bychom si proto zasloužili, aby se do ústavy dostal pojem národa jako nositele státnosti v ČR. Vždyť také proto se náš stát nazývá Česká republika a nikoli podle občanského principu např. Středoevropská republika. Také Francouze by nenapadlo pojmenovat svůj stát Galská republika, Němce Republika Alemania a Italy Apeninská republika. Soudobé moderní národy žijí a jsou nositeli státnosti, ať se to komu líbí nebo nelíbí. A je to skutečnost hodná ústavního vyjádření a zakotvení.

Jaroslav Král


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

amiourful

To budou hodně odborné kruhy, co upřednosťnují národ před občany.  :DDD