Petr Dimun: Úsvit Miloše Zemana

obrazek
5.7.2013 11:01
Ve filmu „Příběhy obyčejného šílenství“ šéf letištního skladu, utrápený svojí manželkou, kterou hluboce miluje, ale v podstatě je z té lásky unaven a ona jeho cit celý život zneužívá, pronese krásně pravdivou větu: „Ženy nejsou naši nepřátelé! Jsou naši přátelé – hrají ale tvrdou hru.“ Vzpomněl jsem si na ni, když se dívám na trápení, které opět prožívá ČSSD ve vztahu k Miloši Zemanovi: Ano, Miloš Zeman není nepřítel ČSSD. Je její přítel – hraje ale tvrdou hru.

„Zemanův projekt SPOZ má poškodit socky

Jak tvrdě tuto hru Miloš Zeman hraje, prokázal ČSSD už několikrát. Po roce 2003 se stal součástí dějů, které ČSSD přivedly na pokraj existence ve vysoké politice. Jeho komentáře z Vysočiny byly vždy jedovatě cílené, vytvářel uvnitř strany tenze a rozbroje a vahou svojí osobnosti, s příběhem o zradě a zrádcích, byl formálním lídrem všech, kdo z nějakého důvodu byli v opozici vůči legitimně zvolenému vedení ČSSD. Tehdy se snad dal jeho postoj i lidsky pochopit, protože svůj boj s ČSSD tehdy Zeman ještě „neobchodoval“ s jejími soupeři.

Jistý obrat ve vztazích Zemana s ČSSD nastal až s příchodem Jiřího Paroubka, který si pragmaticky vyhodnotil, že tuto otevřenou ránu je potřeba zacelit, a to i za cenu osobní oběti v podobě Canossy, kdy musel za svým odvěkým stranickým soupeřem, který ho chtěl ze strany vyloučit, přijít a požádat ho o podporu pro ČSSD. Toto období však trvalo jen do té doby, než si Zeman začal po volbách diktovat své podmínky, například Miroslava Šloufa coby ústředního tajemníka ČSSD či spolupráci Paroubka na likvidaci tzv. zrádců z prezidentské volby 2003. Když Jiří Paroubek tyto podmínky odmítl, Zeman ideově a osobnostně zastřešil Šloufovu dohodu s Markem Dalíkem na podpoře druhé Topolánkovy vlády dvěma přeběhlíky, pro což si chytře vymyslel legendu o zásadovém odporu proti velké koalici na bázi dohody ODS s ČSSD (jak paradoxní, činí-li tak člověk, který stál u zrodu tzv. opoziční smlouvy, což byla pokrytecká forma velké koalice).

O co by byla taková dohoda standardnějším řešením a odpovídala by i organicky výsledkům voleb lze zpětně porovnat s ději, které pak nastaly a přivedly zemi k přelomovým volbám 2010.

Přeběhnutí dvou poslanců ČSSD, Miloše Melčáka a Michala Pohanky, pak Zeman opakovaně bránil coby „zásadové rozhodnutí“ a Topolánkovy vlády se zastával proti ČSSD i ve chvílích, kdy její osud visel doslova na vlásku. Miloš Zeman se tak stal prakticky čtvrtou koaliční stranou, přičemž prvním reálným krokem, který stvrdil dobrou vůli ze strany ODS vůči Šloufovi a Zemanovi, byla personální rošáda ve Státních hmotných rezervách (v níž se poprvé osobně angažoval Marek Dalík), kam byl dosazen Šloufův člověk a následně i kontrakt na dodávky leteckého paliva firmou Lukoil na pražské letiště, v němž akcionářská práva vykonává Ministerstvo financí.

Skuhrá-li proto dnes Miroslav Kalousek nad vlivem tzv. ruských zájmů v české politice v podobě firmy Lukoil a konkrétně nad osobou Martina Nejedlého (jako tomu bylo naposledy v sobotním rozhovoru pro Lidové noviny), měl by také dodat, že to byl aktivně právě on, kdo jim otevřel pomyslnou bránu a s úklonou je vpustil dále. Tehdy to bylo za cenu vzniku druhé Topolánkovy vlády a za křeslo ministra financí. Koneckonců, pražští vrabci si šuškají, že je to právě Kalousek, který drží pomyslné „atomové tlačítko“ v podobě auditu hospodaření na SSHR a jakési nevyřešené „lapálie“ ve výši 300 mil. Kč, vztahující se právě k Lukoilu.

Zemanův nástup na Hrad tak započal právě tady, na přelomu let 2006/7 paradoxně za aktivní spolupráce ODS a Miroslava Kalouska. Ti pak Zemana použili pro svůj boj s Jiřím Paroubkem a ČSSD ještě jednou a to po pádu Topolánkovy vlády na jaře 2009. Dnes již legendární Topolánkův „Referát z hotelu Hilton“ popisuje dohodu Topolánek-Kalousek-Zeman na vzniku SPO (následně SPOZ) coby „projektu, který má poškodit socky“. Topolánek tehdy mluvil i o společných večeřích, na nichž se s Kalouskem a Zemanem radí o společném postupu proti ČSSD.

Autorům spikleneckých teorií přenechme úvahy o tom, kdo popletovi Melčákovi poradil, aby sepsal ústavní žalobu na rozhodnutí sněmovny zkrátit si volební období, jak tento zlínský poslanec přišel na pražského advokáta Jana Kalvodu a proč Ústavní soud poprvé ve své historii překročil zásadu „sebeomezení“ a legitimoval podání, které by jinak odmítl jako bezdůvodné. Faktem je, že rozhodnutím Ústavního soudu o zrušení voleb dostalo dění zcela novou dynamiku – politické strany na této dohodě se podílející, především tedy ODS a ČSSD, byly terčem všeobecné kritiky a ve společnosti se po událostech s pádem vlády během českého předsednictví, nástupem vlády Jana Fischera a ostudnou neschopností se ani legálně rozpustit, začala formovat antistranická vlna. Tím, že se ČSSD nakonec rozhodla nepřistoupit na opakované rozpuštění sněmovny podle nově schválené změny Ústavy, už se jen završil proces destrukce systému politických stran tak, jak se zformoval v průběhu devadesátých let. Pokud by se volby konaly v novém termínu ještě toho roku, je zřejmé, že by zisk SPOZ, TOP09 či Věcí veřejných nebyl takový, jako ve volbách následující rok. Na druhou stranu je iluzí si myslet, že by výsledek ČSSD přesahoval 30%. Spíše by se pohyboval okolo 25 či 26%, což by zcela jistě mělo následky i na pozici Jiřího Paroubka v čele ČSSD.

Jen a pouze optikou těchto událostí je pak možné pochopit, proč byl Miloš Zeman po vyhlášení výsledků voleb 2010 v podstatě spíše spokojený a usměvavý: zbavil se silného lídra ČSSD v podobě Jiřího Paroubka, který dokázal oslovovat voličské jádro socdem a jež byl jemu rovnocenným soupeřem jak politicky, tak generačně a jemuž nemohl předhazovat oblíbenou figuru o zrádcích. Ze Zemanovy cesty na Hrad tak byla odstraněna jedna ze zásadních překážek.

Když chce ČSSD bít, hůl si Zeman vždycky najde

Krize hlavních politických stran umožnila schválení zásadní změny Ústavy v podobě zavedení přímé volby prezidenta. Na procesu schvalování, na bezduchosti diskuse na půdě Poslanecké sněmovny, je tato krize vidět asi nejlépe. Tím, že byl do Ústavy zaveden přímo volený prezident, aniž mu byly zpřesněny či omezen kompetence, si politické strany, již tak atakovány hlubokou nedůvěrou společnosti a procházející zásadní vnitřní krizí, situaci ještě ztížily. Doslova se dá říci, že si objednaly vlastního kata, vybraly popraviště, dokutálely si na něj špalek, naostřily sekeru a daly ji do ruky Milošovi Zemanovi. Z prezidenta - nejvyššího úředníka s autoritou odvozenou od parlamentu, se stal prezident - nejvyšší politik s autoritou odvozenou od voličů,

Autor tohoto článku už od února 2011 na těchto stránkách opakovaně varoval především ČSSD před prosazováním přímé volby prezidenta v situaci, v níž se strana nachází a kdy nemá žádnou vyzrálou osobnost odpovídající i věkově představě většiny společnosti o českém prezidentovi. Už tehdy jsem psal, že logickým favoritem – tváří v tvář ekonomické krizi, reformám Nečasovy vlády a narůstající poptávce po silné ruce – je inteligentní populista s levicovou minulostí, notabene politik, který na posilování přímých prvků demokracie postavil svoji novou stranu: Miloš Zeman. Průběh výběru kandidáta ČSSD, vnitřní debaty v této straně a následně i průběh kampaně mi daly zapravdu.

Miloš Zeman je první přímo zvolený prezident NAVZDORY parlamentním politickým stranám, jejichž kandidáti buď zcela propadli, anebo se – jako Karel Schwarzenberg – od své domovské strany cíleně odprostili. Jako politik uvažující vždy primárně mocensky a pragmaticky není jeho cílem mít zde systém s dominantními politickými stranami, který zde fungoval zhruba od roku 1996 a který pomáhal jako někdejší šéf ČSSD budovat. Aby mohl mít exekutivní ambice a mohl zasahovat do složení vlády, aby eliminoval případné pokusy jeho kompetence ústavně zpřesnit či dokonce omezit, potřebuje Zeman stranicky fragmentovaný parlament, v němž hraje stranické loajalita jen malou roli a kde bude právě přímo volený prezident dominantním politickým hráčem.

Prostředkem k tomuto cíli je aktuálně sílící volání po přímé volbě poslanců, vládě odborníků a nikoliv politiků a prezidentském systému tak, jak jej popsal ve své knize Úsvit Pavel Kohout.

Není náhodou, že právě v těchto programových bodech, východiscích a cílech se Zeman shoduje s jinak tak odlišnými skupinami jako je ANO 2011 Andreje Babiše či Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Oba tyto subjekty hlásají přímou demokracii, vládu odborníků (Andrej Babiš: „Ministr nemá být politická funkce.“, Tomio Okamura: „Ministři by měli být vybíráni v konkurzu.“), kde by politici plnili nikoliv funkce exekutivní, ale pouze legislativní. A tak zatímco Okamura loví spíše voliče levice, Andrej Babiš jako úspěšný byznysmen hlásá něco o pravém středu a cílí podle všech jeho dosavadních programových stanovisek na voliče spíše pravice (tedy dokud nepromluví).

Mnozí sociální demokraté bohužel stále podléhají iluzi, že pokud budou na Zemana hodní, bude i on hodný na sociální demokracii. Omyl. Ano, Miloš Zeman si možná přeje „vítězství sociální demokracie v příštích volbách“, jak prohlásil na jejím březnovém sjezdu, avšak jak to tak u něj bývá, „zapomněl“ říci, jak velké má být to vítězství. Aktuální kroky, kdy pověřil sestavením vlády Jiřího Rusnoka, který si prokazatelně se Zemanovým vědomím vybírá cíleně ministry z ČSSD, nás vrací do roku 2009, kdy politická scéna vykročila mimo standardní programový střet mezi vládní koalicí a opozicí, kdy se ve volbách neskládají účty z vládnutí, a opozice navrhuje své vize a recepty, na jehož konci byl triumf nových „antistranických“ subjektů typu Věci veřejné. To vše rámují opovržlivé výroky Jiřího Rusnoka na adresu všech sněmovních stran, že „strany říkají něco jiného dnes, něco jiného zítra, na touž jsme si zvykli“ s tím, že „odpovědnost za neschválení rozpočtu ponese Poslanecká sněmovna“ (rozuměj politické strany v ní zastoupené). Vedle efektu „vykolejení“ politické scény ze střetu vláda vs. opozice a rozhádání se ČSSD je také nutné připočíst ještě vedlejší efekt, totiž šance pro pravicové subjekty opět vytvořit falešný moment mobilizace pro své voliče, a to v podobě levicového Miloše Zemana. Takoví voliči půjdou volit proti levici (kohokoliv), ačkoliv by jinak, v případě programového střetu, zůstali doma a pravicové strany by nechali vykrvácet.

Rusnokova vláda tak je průhledný, obvyklý Zemanův test bojem, na kterém si ověřuje pevnost jednotlivých politických aktérů, jejich reakce a autoritu na střet, který teprve přijde. Je smutné vidět, jak mnozí vrcholní představitelé ČSSD buď jeho hru ještě neprohlédli, anebo se ukázali jako politici typu „břečťan“, který ke své politické kariéře potřebuje pnout se po nějakém silném dubisku. S takovým ansámblem směřuje Bohuslav Sobotka k osudu Jiřího Paroubka mílovými kroky a Zemanova cesta k prezidentovi - premiérovi bude dokonána. A mnozí sociální demokraté, kteří se už dnes vidí v ministerských křeslech, a proto si vyhodnotili, že je lépe se stát Zemanovo „mazlíky“ než jeho kritiky, mohou tohoto rozhodnutí ještě hořce litovat.

Zeman je totiž sice přítel, ale hrál, hraje a hrát vždy bude tvrdou hru.


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

schlimbach

Je to dost dobré paní Kateřino :)

amiourful

Subject: "Jednání Zeman a ODS"
>
> Bez komentáře. Určitě to tak nebylo, ale co kdyby..............
> René
> Rozhovor pana Prezidenta České republiky s "delegací z ODS"
>
> Přátelé, kamarádi, podařilo se mi získat zkrácený záznam z jednání v Lánech,
> mezi panem prezidentem a delegací ODS (Kuba a Němcová). Nelze prozradit
> zdroj zpravodajský zdroj, ale obsah je tak závažný, že vám jej musím zaslat!
>
> Na úvod.
> Dostavila se delgace ODS. dr.Kuba a M. Němcová. Přijeli prezidentovi sdělit
> v celé kráse, co ukoptili. S hlavou na stranu a u kávy je vyslechl, nahodil
> státnický ksicht a spustil:
> Zeman (citace)
> Vážení, oceňuji Vaši oběť, že jste mě přijeli navštívit a pro pořádek
> připomínám. Hned po přijetí funkce prezidenta jsem se zmínil, že dosavadní
> vládu bych ihned odvolal. Nikdo z ODS rozumně nereagoval. Před pár dny jsem
> řekl, že žádného kandidáta z ODS nejmenuji premiérem a zase nic. Zřejmě
> potřebujete připomenout po třetí.
> Kuba (citace)
> Vážený pane prezidente, my ..
> Zeman (citace)
> Neskákejte mi do řeči pane doktore Kubo, ještě jsem neskončil. Vaše strana
> svým jednáním položila vládu, a Vaše strana má za to odpovědnost. Vaše
> strana s drzostí sobě vlastní úmyslně přeslechla moje připomínky a chce po
> mně, abych je revidoval. Nevím sice proč bych to měl dělat, ale odvaha paní
> Němcové mne pozitivně naladila. Udělám tedy vstřícný krok. Paní Němcové,
> vaší schválené kandidátce na premiérku nabízím jmenování premiérky úřednické
> vlády!!! Že to nemůžete přijmout? Proč? Je zde s Vámi zastupující předseda
> ODS!
> Němcová (citace)
> "No my se musíme o této variantě poradit v grémiu".
> Zeman (citace)
> Oba? To myslíte vážně? Funkce premiéra předpokládá samostatnost v úsudku.
> Pokud byste přijala pověření v úřednické vládě, můžete se případně radit
> třeba se mnou, jsem jedno ucho! Němcová (divně se usmívá a kroutí hlavou).
> Kuba (zamyšleně hledí do podlahy)
> Zeman (citace) k Němcové
> Že nemůžete? No to se už nedivím. Vy totiž nemůžete, protože už jednu
> ústavní funkci máte a dosud jste z ní neodstoupila! Odstoupit z jedné funkce
> a kandidovat do druhé se vším rizikem, bych alespoň já považoval za vážný a
> nikoli vychytralý přístup. Toho zřejmě nejste schopna a s pobočníkem zde
> testujete, co snesu. Takže káva je dopita a naše sešlost končí.
> Kuba (citace)
> Vážený pane prezidente mne pověřilo grémium..."
> Zeman (citace)
> No samozřejmě, abyste paní Němcovou doprovodil, takže rádo se stalo a někdy
> na shledanou.
>
> Bohužel více se z celého rozhovoru nepodařilo přepsat, ale úsudek si
> udělejte sami...

paysan

Autor, jako znalec zákulisní politiky, má zřejmě v hodnocení kroků MZ velký díl pravdy. Nebudu ale sám, komu se ovšem takové hrátky a zápletky hrubě nelíbí. Myslím si, že společnost, samozřejmě nejen u nás, se dostala na křižovatku, kdy v zájmu přežití elementární auroatlantické kultury musí podobné chápání řízení věcí veřejných zásadně a rázně odmítnout. V tomto musím dát za pravdu panu Schlimbachovi, který v diskusi pod jiným článkem dneska napsal: "Stávající systém je postaven na dominanci globálního kapitálu, který dnes ovládá již i politické reprezentace národních států a dokud se neučiní přítrž této dominanci, nic se nevyřeší. Žádná z partají nemá ve svém programu změnu stávajícího stavu. Vše co se navrhuje, jsou kosmetické změny v rámci panujících poměrů." Je to pravdivý odraz skutečnosti a hrátky MZ a jeho politováníhodných "podržtašků", jakým je třeba pan kancléř, jen napovídají, že politikům z Hradu i podhradí o blaho nějakých občanů moc nejde.

stvan

Pane Kulíku, text Vám, neboť má hlavu a patu, zřejmě nevadí, ale co Vám dělá problém je schopnost přiznat to bez toho, že by jste autora "nepokálel". Ministr Němec nebyl mým šálkem kávy, ale i tak bych si netroufl tvrdit, že byl nejprofláknutější. Mám strach, že za právním a morální úpadkem naší země stojí ministři mnohem profláknutější.....

rku

Možná je to pravda. Ale o autorovi je známo, že se řídí heslem- koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Jinak by nemohl dělat mluvčího ministerstva sprvavedlnosti v době kdy  ho vedl nejprofláknutější ministr spravedlnosti- Pavel Němec.