Podržte ČSSD, bude lepší!

Finále příprav na parlamentní volby ukazuje, že opozice nedokáže vykročit za hranice tématu „Antibabiš“. Oblíbená předvolební atrakce, debata leadrů v ČT, proto přestává vypovídat o tom, co možná bude, ale začíná být přehlídkou toho, s čím si strany nevědí rady. Jedině Hamáček se vymezil proti tomu, abychom považovali klimatickou politiku a s ní spojenou třeba elektromobilitu jen za „zelené šílenství“ a hledali jsme praktická přizpůsobení místo donkichotských bojů s větrnými mlýny.

Chápu nenávist pravicové opozice, protože Babiš kazí kšeft. Příliš dlouho se pohyboval ve zhasnutých bažinách českého Divokého východu, aby poznal, jak to chodí, a nyní mohl prosazovat – jako „obrácený Ferdyš Pištora“ – účinnou ochranu zájmů státu a občanů. Platí daně doma (pravda, je to aktivita jeho svěřenských fondů), což je extrémně nebezpečný příklad. Zablokoval výnosný kolotoč s fiktivními vývozy proti vratkám DPH, zavedl EEP, měl přebytkové rozpočty při růstu mezd i důchodů.

Takhle by to opravdu nešlo. Stát má škrtat, privatizovat a rozdávat kamarádům. Už se natěšili dost. Český Antibabiš není žádný podvod, jde to přímo od srdce.

Spousta Babišových názorů je naprosto děsivých, ale když pominu stav životního prostředí, výsledky jsou lepší než prohlášení. Zejména v oblasti pracovních podmínek a řady sociálních opatření pragmaticky pochopil, že pravici se nikdy nezavděčí. Teď k pravici trochu dolejzá, ale to nesmíme dovolit. Sněmovna nesmí být bez malých levicových stran. Vítězství ANO je jisté, ale Babiš musí dostat možnost, jak se vyprostit ze sevření pravice.

Vzpomeňme, jak Babiš ustoupil tlaku koaliční ČSSD, a druhotně i KSČM, kterou potřeboval pro sněmovní většinu, a republika se pohnula kupředu. Zejména ve srovnání s tím, co tu bylo za Topolánka nebo Nečase. Pořád jsme mezi nejméně zadluženými státy EU. K evropským úrovním mezd a penzí je daleko, ale odstup se zkracuje. Díky přítomnosti levicových stran byla celá vláda fakticky levicová, a přitom hospodářsky mimořádně úspěšná.

Opozici nelze brát vážně ani tam, kde se trochu osmělila vykročit mimo rámec Antibabiše. Třeba program PirátoSTANu byl Hnutím Duha a ekologickými organizacemi sdruženými do Zeleného kruhu označen za druhý nejlepší, hned za Zelenými. Avšak uplynulo pár dní, a druhý leader pirátsko-starostenské koalice Vít Rakušan v předposlední televizní debatě na ČT Babišovi vytkl, že „souhlasil s Green Dealem“. STAN je tedy proti?  Zelený program Pirátů je pouze většinový a Starostové ho budou blokovat??

Politolog Petr Fiala (ODS) aspoň kličkuje obratněji, když říká, že „v tuto chvíli“ nemůžete zakázat auta se spalovacími motory. On je taky „v tuto chvíli“ nikdo nezakazuje, když pomineme rozhodnutí některých městských rad velkých evropských metropolí, že jinou než čistou dopravu už do centra nepustí. Na zákaz výroby nových benziňáků a dieslů by mělo dojít někdy roku 2035.

Jenže o tom nerozhodnou politici, co budou automobilky vyrábět, poznamenal věcně Jan Hamáček (ČSSD). Rozhodnou o tom představenstva velkých automobilek jako Volkswagen, Hyundai či TPCA. Od politiků se čeká, že vytvoří podmínky pro vznik jiných pracovních míst a pro zachování konkurenceschopnosti našich automobilek v nových podmínkách.

Stejný problém věcně komentoval i Vojtěch Filip (KSČM), když upozornil, že o elektromobilitě nelze uvažovat bez ohledu na možnosti zdrojů napájení, omezených charakterem naší přenosové sítě. Kdyby dnes začali všichni večer krmit koně ze zásuvky, síť si klekne. Jenže to není problém aut, ale státu, konkrétně ČEPS, který v této oblasti vykonává jeho práva.

V ČEPS jsou nadšení, že přenosová síť se bude přizpůsobovat novým jaderkám, příslušný plán posílení sítě za spoustu miliard už byl schválen. Volíme cestu k ještě větší centralizaci, která je pro elektrická auta i obnovitelné zdroje neprůchodná. Jenže jádro posílí až za dvacet let. Co budeme do té doby dělat? Máme hibernizovat, zatímco decentralizovat se bude leda tak energie politiků ve stále zuřivějších televizních debatách?

Útoky na Babiše kvůli tomu, že schválil Green Deal, měly navíc to kouzlo, že on sám nic takového neschválil. Iniciativa vzešla od Evropského parlamentu, který v tom postupoval víceméně v souladu s Evropskou komisí. Babišovy silácké řeči, že je třeba Europarlament pokrotit, připomínají rozhodné střetnutí hrdinného Dona Quijota s větrnými mlýny, protože skutečný nepřítel je jinde. Je tu problém hořících lesů, stále ničivějších hurikánů a stoupající hladiny moří u pobřežních měst. Kdyby na to Evropa nereagovala, sestoupí definitivně do technologické druhé ligy za Čínu a USA.  

Odvážil by se někdo z našich politiků odmítat klimatická opatření třeba před publikem v Kalifornii? Máme dopadnout jako s fotbalem, když ten lepší vidíme jen v přenosech z utkání někoho jiného? Jestliže chce Babiš český průmysl opravdu zachránit, nikoliv zničit, nemůže zavírat oči před klimatickou změnou. Ale chápu, proč i vzdělaní lidé jako Fiala nebo Rakušan dávají přednost šaškováním před vážnými návrhy, jak k tomu přistoupit. Nevědí si rady. Nejde o ty technologie, ty jsou stále běžnější a levnější, jedná se o rozpad stávající ekonomické a politické moci, která je ohrožuje.

Ještě před čtvrtletím mohl člověk získat mediální prostor jenom tak, že koupil televizní studia a vysílací práva, nebo se jich alespoň zmocnil, jako můj spolužák z fakulty Vovka Železný. Republiku to pak stálo v arbitráži se CME něco přes deset miliard korun – tenkrát! V dnešních korunách byste museli takovou částku několikrát vynásobit. Silný hlas byl prostě běžnému intelektuálu kapitálově nedostupný. Ale dnes? Dneska by takový Vovka přišpendlil k obrazovce kameru, která ho stála dvě stovky i s mikrofonem, zapnul by počítač, který má každý, jako dříve míval každý plnicí pero, a při svých schopnostech by ovládl internet i bez vymetání čerta ďáblem, tj. nasazování jedněch miliardářů proti druhým.

Decentralizace tu je a nedá se jí zabránit. Eroduje i tu energetiku a bude erodovat průmysl. Spousta věcí dříve vyrobitelných jen na speciálních linkách největších fabrik se dá vyrobit laciným zařízením zvaným tiskárna 3D. Fakticky jde o tři servomotory pro posun ve třech osách a dávkovač. Ten je případně doplněn zdrojem tepla nebo jinou koncovkou pro úpravu nanášeného materiálu. Už se tak staví domy z plástů betonu, které se vrší podle programu v počítači. Lze tak vyrobit také jednolité kovové nebo plastové součástky s vnitřními dutinami, nad kterými by se klasický inženýr musel zbláznit.

Začali s tím bastlíři a hobíci, ale teď už to bere průmysl vážně. Vzniká šance uvažovat o fabrikách okresního formátu, které mohou zapůsobit na ochablou regionální ekonomiku jako kalciovka na zanedbané tělo. Zanáší to do ekonomiky také kulturu sdílení, například formou otevřených inovací. Takový Philips už s tím  pracuje dlouho – nabídne problém na síti, kdo umí, ten se zapojí, a výsledek je pak k dispozici širšímu okruhu uživatelů.

Tohle lze uplatnit i v politice. Když se chtěl dříve někdo aktivněji zapojit, musel nasadit nadlidskou trpělivost, aby vydržel plky televizních a podobných debat, a pak k tomu zaujmout stanovisko u hospodského stolu, kde je všechno jedno. Mohl se také rozhodnout pro radikálnější krok a cpát se na různá shromáždění, kde by si znepřátelil všechny přítomné, protože mu nechtěli dávat slovo. Do toho se hrnuli jen blázni, proto je tak málo společných projektů a tak málo úspěšných místních referend.

Dramatickou proměnu občanských příležitostí přineslo kouzelné slůvko „digitalizace“, které nemusí znamenat jen neprůhledné kšefty, kdy po čase vyhodíme miliardy za další krachující systém. Může otevírat cestu k tomu, aby vznikaly přirozenější koalice než slepence vzájemně se nenávidějících stran. Koalice těch, kdo něco umí a díky internetu si mohou být blízcí, i když jsou od sebe hodně daleko. Nebo koalice těch, kdo žijí blízko sebe a využívají internetových nástrojů k úvahám o tom, jak by mohli pozvednout obec nad úroveň pouhé vybydlené noclehárny.

Z těhle debat nad něčím konkrétním vzejdou lidé opravdu znalí, kteří se vyučí politiku na místních referendech a budou schopni postoupit na vyšší úroveň. Tohle je reálná hrozba dosavadnímu systému moci, který nezná nic jiného než přesouvání bohatství od chudých k nejbohatším. Tady je opravdový předěl mezi levicí a pravicí.

Pravice to nepřipustí, levice to může otevřít, až se v tom opravdu zorientuje. Může otevřít příležitosti, kdy víc záleží na těch dole a z jejich tlaku budou vznikat další a další pravidla, která to budou usnadňovat. Tam je opravdová svoboda, jiná než faktická bezmoc izolovaného občana, který si volbami najal své politiky, a teď marně přemítá, jak džina do láhve vrátit.