Poučení z událostí před 75 roky - od září 1938 do března 1939

kvacek-senat
25.3.2014 10:34
Není divu, že největší ohlas na konferenci historiků „Okupací nezlomeni“ měl profesor Robert Kvaček, i když sám nazval svoje závěrečné slovo „jenom pár glos k tomu, co tady bylo řečeno, nebo spíš, co já jsem si z toho odnášel.“ Týkaly se dvojí reakce naší společnosti „na dvojí národní neštěstí – to mnichovské a na 15. březen 1939“; pocitu této nejvýznamnější osobnosti mezi žijícími českých dějin, že bereme příliš vážně ideologický marasmus druhé republiky; a konečně na závěr zazněla malá poznámka o velké otázce první války: „Jaké bude Německo ve střední Evropě, a to v té Evropě od Ukrajiny až po Belgii?“

Není divu. Ostatně proto pozvali organizátoři konference z Historického ústavu Akademie věd ČR k slovu na závěr právě jeho, k němuž se jako ke svému učiteli hlásí řada těch, kdo bádají v událostech 19. a minulého století, aby stvořili dějepis o zrodu, dospívání a existenci moderního českého národa. A Robert Kvaček, jenž tvorbu tohoto dějepisu obohacuje lidskou moudrostí, vstal ještě dávno před rozbřeskem, aby to stihl z východočeského Jičína do sídla horní komory Parlamentu našeho státu, kde konference konala.

Je totiž sám zrozen v kraji, který přejal štafetu být centrem české historie právě v době, kdy se rodil český národ schopný řídit věci veřejné nejen v obcích, ale i městech. Jestliže centrem skutečného sepětí člověka s vírou byly u nás jižní Čechy, rozvoje renesanční vzdělanosti, ale i tolerance, jak vrcholila v době předbělohorské, jižní Morava, tak se civilizace nového věku šířila do ostatní země z východních Čech.[1]

Slzy Čechů a jásot Evropy po Mnichovu – a zcela opačné reakce o rok později

„První soubor poznámek bych nazval reakcí na české národní neštěstí, vlastně reakcí dvojí, protože /jsou tu/ dvě národní neštěstí: to mnichovské a na 15. březen roku ´39. Nebudu ho rozebírat, jen bych rád upozornil, že to národní společenství na ně nebylo připraveno. Nebylo připraveno svými dějinami závěru 19. století a pak během 20. století. Na konci 19. století se zdálo nepochybným, že tento národ bude existovat. Ale nejen existovat, on se dotvořil jako moderní evropský národ; a že tedy jeho bytí je zajištěno. Kdyby někdo nad ním vystavil otazník, kdyby ho někdo zpochybnil, tak by nikdo tomu už neuvěřil, že něco takového může přijít, protože výkony od národního obrození, od toho národotvorného počátku moderního až do období první republiky se zdály takové, že je zajištěna národní existence. Tady je taková zvláštní situace národa.

Na neštěstí se reaguje také slzami. Češi proplakali noc z 30. září 1938 nebo na 1. říjen. Ale Češi byli jediní v Evropě, kteří tehdy plakali. Nikdo jiný; Evropa tančila – ne valčík, jak napsal Miloš V. Kratochvíl – ale Evropa jásala, Evropa se opíjela a veselila, halekala nadšením, nespala, protože je přece mír. A je to mír pro naši generaci. Máme to zajištěno. Zasloužilí jsme si takový mír. Před dvaceti lety jsme tady měli velkou válku, tak máme mít zase velkou válku? Tahle Evropa byla u vytržení, jenom Češi nikoliv.

Za rok se vše úplně změní. Za rok bude Evropa zkrušená po 1. září 1939, tím že padá znovu do války. A co Češi? Češi si otevřou víno aspoň, prostě přichází ta chvíle, kterou čekali. Neboť válka je ten prostor, který jim může zanedlouho vrátit volný život. Češi se dostali dokonce do nepřirozené lidské situace. Válka je jistě snad největší neštěstí, které může člověka postihnout; ale Češi se v té chvíli nemohou války, toho obecného neštěstí, dočkat. Je to taková zvláštní situace na to národní neštěstí – vidíte, že ten pojem tady užívám vícekrát -; ale my máme svá taková specifika v reakci na to, co musí prožít Evropa a lidstvo v první polovině 20. století. Tak to jeden ze souborů otázek, reakce na to národní neštěstí. Za ním stojí i jiný soubor:

Hodnocení, které především se týká druhé republiky,

toho ovzduší, které republice vládne a které je dáno ne pocity, ale také stanovisky a ideovými i ideologickými přístupy. Já tady pravdu nemám, ale já se domnívám – a to neberte vážně, to je můj pocit - já si myslím, že ten mravní rozklad, který se do dějin druhé republiky vpisuje, nebyl tak rozsáhlý, jak se tvrdí. Trochu nám zakryly zrak ty útoky, které mají zelenou v pomnichovské situaci.

Já myslím, že české obyvatelstvo, když to řeknu velmi, velmi nepřesně, nemělo moc času na ten mravní rozklad, protože mělo velké existenční potíže. Přicházely starosti nejen těch, kteří se tady udrželi, jejichž domovy nebyly rozrušeny, i ti byli postaveni do nové situace. A teď k tomu přicházejí ti další: uprchlíci a běženci a tak dále. A půl roku je pro stát někdy dlouhá doba, jak se ukazuje třeba v Gebhartově a Kuklíkově monografii. Dá se o ní napsat vynikající práce. Ale zároveň je to mžik. Nicméně když je naplněn takovými událostmi jako za druhé republiky, tak je to těžká doba.

To je má taková idea: trošku tu veřejnost hájím – ostatně jsem se v té době naučil číst – a říkám: nemělo na to dost času. On je to vlastně nový druh „štěstí“, že na to nebylo dost času, protože když si představíte, co všechno se mobilizovalo do budoucna, co ovládne. V době, kdy jede Hácha s Chvalkovským do Berlína, se u Josefa Černého chystá nová vláda, protože Beranova vláda podala demisi. V Berlíně jsou lidé z ANO (ne toho Babišova), to je Akce národní obrody profesorů Mentla a Domina, a přísahají na nacionální socialismus. A tyhle proudy – zatím to jsou skupinky – by rády uchvátily moc ve zbytkovém Česku, protože to už by ani nebylo Česko-Slovensko.

V této souvislosti ještě jedna triviální poznámka: ta se týká hledání viníků. Triviální je proto, že to hledání je vlastně do jisté míry znetvořené. Znetvořené – a proto je vytyčené na jiných směrech – tím, že se nemůže kritizovat Německo. Hlavní viník toho, co se stalo, je samozřejmě německá expanzivní politika. Ale nikdo si nemůže otevřít pusu, namočit pero a nechat vytisknout kritiku nejen Hitlerovu, ale ani Henleinovu, ani Deutsche Partei a přilehlých organizací. Ti další viníci, kteří se stali nepochybní, vlastně vyvstanou ještě víc do popředí, než by jim slušelo. V téhle souvislosti tady taky padla poznámka o útocích na Beneše; já bych měl pro to válečné jistě svá vysvětlení, nebo aspoň pokusy o ně, ale to už by šlo příliš daleko.

Rád bych vyslovil ještě jednu poznámku; já si s tím sám zatím rady tolik nevěděl. Myslím, že výklad, který máme – teď zůstávám v druhé republice – bere v potaz slovenský vývoj, ale zároveň ho v potaz nebere. Nebere ho proto, že není dohlédnuto do českého prostředí to, co se děje na Slovensku. Co si s tím počne vláda, neboť ta vláda je česká vláda, Beran i ostatní. To není žádná autonomie, tento termín je kamufláž od počátku 20. let, to je federace nebo konfederace - a dokonce je to blízké dualismu. Řekl bych to znejistění je nejen z Německa, a to vnitřní znejistění slovenskou situací bych bral více v úvahu, než se dosud vyjadřuje. K této poznámce se odhodlávám jenom proto, že mne k tomu kdysi inspiroval pan docent Havelka, který byl jedním z podstatných mužů pomnichovské situace a potom Háchy. On si na slovenskou situaci právě doléhající i dovnitř českých zemí stěžoval. Dávám to jenom v potaz… obdobně se vyjadřoval Hubert Masařík, který zdůrazňoval, že nejvíc tím býval zasažen generál Eliáš. Jeho ten slovenský vývoj mimořádně interesoval i poznamenával.

Světové války byly o Mittel (Neue) Europa aneb hledání podoby Německa

Už jenom poslední poznámku, zase je taková podivná. My máme letos ještě jedno výročí, které je mohutnější celosvětově, a to je I. světová válka. Celý svět si ho připomene a dokonce ho připomeneme i my v televizi. Možná, to není ještě tak jisté. Protože snaha byla to nepřipomínat, odbýt to čtvrthodinovou rozpravou. Protože přece jenom seriály jsou zajímavější. A také koneckonců stojí daleko více peněz a jsou za ně lepší honoráře. Ale teď už i u nás se I. světová válka připomene.

K tomu 15. březnu 1939 vidím takový zvláštní tah v jednom fenoménu, který se otevřel rokem 1848, a dostal se do zvláštního stádia v roce 1939. Ten fenomén se jmenuje hledání podoby Německa, hledání podoby sjednoceného Německa. V roce 1848 ve Vorparlamentu ve Frankfurtu se hledalo, jak bude vypadat sjednocené Německo; zda bude Velko- nebo Malo-. A tam se vlastně poprvé objevuje něco, co potom vplyne do pojmu Mitteleuropa, německá Střední Evropa. To znamená: tento prostor bude prostorem především dominovaným němectvím, neboť ono /na to má/ civilizačně, kulturně, hospodářsky atd.

Ta velká otázka zní: Jaké bude Německo? Jaké bude ve střední Evropě, a to v té Evropě od Ukrajiny až po Belgii, to je vlastně úsilí německé politiky od roku 1848. A je to podstata sudetoněmecké otázky. Ta není v národnostním konfliktu německo-českém, česko-německém, i když ten je tam také. Rozhodující otázka je geopolitická.

Za I. světové války se válečným cílem německým stává Mitteleuropa. Němci dlouho popírali, že by Mittel Europa byla postavena na piedestal tohoto cíle. Až pak prof. Fritz Fischer z Hamburku v roce 1962 napsal studii Griff nach der Weltmacht a dokázal, i když za to byl doma téměř ukamenován, že Mitteleuropa byl válečný cíl Německa za I. války.

Co byla vlastně ta koncepce? Co byl pochod v roce 1939? To byla nová podoba Mitteleuropy – a ten se už jmenoval Neue Europa. Vždyť my, co jsme pamětníky, to známe. My víme, že se to nazývalo takto. Já bych v tom viděl inspirativně takovou červenou nit, která nemá ani útočit, ani dehonestovat, která má jenom vykládat. A přece k výkladu jsme se tu především sešli.“

× × ×

Nad konferencí „Okupací nezlomeni“ převzal záštitu předseda Senátu Milan Štěch; pokračoval tak v sérii veřejných akcí, které přispívají k poznání historie i osobností, které se podílely na formování českého státu. Spolu s ním se na těchto aktivitách podílejí mj. první místopředsedkyně Senátu Alena Gajdušková nebo senátor Jaromír Jermář, jenž byl zvolen v jednom z těch prvních moderních měst s českou samosprávou a silným českým průmyslem, jako je Mladá Boleslav. (Na poslední schůzi Senátu byl dr. Jermář potvrzen jako předseda výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, kde vystřídal Marcela Chládka, jenž se stal ministrem školství.)

Spolupořadateli byly Akademie věd ČR a její Historický ústav, Masarykova demokratická akademie a Český svaz bojovníků za svobodu. Jednotlivé příspěvky přednesli dr. Jan Gebhart (o důsledcích Mnichova pro českou společnost, doc. Jan Němeček (zahraniční odboj a okupace), dr. Stanislav Kokoška (druhý odboj doma), dr. Emil Voráček (o levici v letech 1938-39), dr. Jaroslav Šebek (o proměnách Vatikánu za Pis XI. A Pia XII., českém a sudetoněmeckém katolicismu), dr. Zlatica Zudová-Lešková (Čs. armáda a 15. březen), Blanka Jedličková (o těchto událostech ve vzpomínkách pamětníků) a prof. Drahomír Jančík (Hospodářská politika Třetí říše v plánech na ovládnutí českých zemí).

Jindřich Beránek

 


[1] Není náhodou, že z východních Čech se přestěhovala redakce, která v 90. letech iniciovala a zveřejnila „Manifest moderny“, nebo že tamní radní dokázali dát důvěru mladým architektům, kteří tehdy, jako příslušníci avantgardy, zdaleka nebyli tak proslulými, jako jsou dnes.

jindrich-beranek
někdejší redaktor časopisu Trend, novinář na volné noze

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

josefmikov

 

 

 

Novo Observatório Aula Virtual e Democracia: DODATKY A ZDROJE

http://aulavirtualedemocracia.blogspot.com.br/2018/05/dodatky-zdroje.html

josefmikov

 

. Dříve bylo pozdě

 

 

B. Šmeral

Mučedník ztracených a vysněných příležitostí

 

„Český náhled (československý) na dobu vlády Franz Josefa I. je ovlivněn "haškovským Švejkem".

  „Není jediného národa ani území patřícího před tím habsburské monarchii, jemuž by získání nezávislosti nepřineslo urpení, jaké staří básníci a teologové připisovali výhradně zatraceným a prokletým.“

Paměti Winstona Churchila

Z dnešní perspektivy se zdá, že by Češi a celý svět byli ušetřeni nejednoho zla, kdyby se byl Masarykův plán uplatnit české ‚státní právo‘ byl méně vydařil, kdyby bylo Rakousko přečkalo válku jako životaschopná federace svobodných národů, jako jakási ‚společnost národů v malém‘, toť se ví, že ve velmi modifikované formě, ale přesto jako velký stát, který by, jak to odpovídalo jeho původní ideji, jménu ‚východní marka‘, jako ochranná bašta bránil západní svět proti Východu (stejně jako v případě nutnosti, proti německým panovačným nárokům).

Max Brod

 

 

Po celou 1. světovou válku, se Šmeral  staví jednoznačně za naprostou loajalitu vůči Vídni. Dokonce coby šéfredaktor Práva lidu nedovolí ani důslednější a/ nebo radikálnější kritické  články

 

Již v roce 1915 uveřejnil anonymně v časopisu německého geopolitika Friedricha Naumanna Die Hilfe pří­spěvek, který nebyl vzdálen Naumannově názoru zdůrazňujícímu nutnost pozornosti k českým po­žadavkům. Naumann je autorem hodně diskutované a kritizované knihy Mitteleuropa (německy zde), jejíž koncepce pro možnost návaznosti, v aktualizované, situaci přizpůsobené podobě může být a už patrně je směrnicí pro současné poziční a hegemonické snahy v Evropě.

 

 

Šmeralovi   „Novým císařem Karlem je...dokonce nabídnuto ministerské křeslo, a to opakovaně. Tyto nabídky ovšem Šmeral pokaždé odmítl.“  Šmeral rovněž jednoznačně varoval dokonce už, nebo ještě v prosinci 1913 před prosazováním českého státního práva v případě, že by došlo k rozdělení Rakousko-Uherska, protože: ...český stát by mohl být osamostatněn jako kořist pro vítěze budoucnosti, jako bojiště pro příští měření sil soupeřících velmocí... ! V tom viděl dál, nežli pozdější lidé Hradu, PředHradí i rozjásaného PodHradí. Sociální demokracie nakonec zcela očekávaně opouští marxismus, aby se postupně ze strany socialistické stala stranou pouze sociální a dobrou chůvou ochablého proletariátu, který má být zcela absorbován, případně i s pomoci zbylých konzervovaných, nyní pouze regulujících a identifikujících rituálů. V některých zemích ještě i dnes plní jednoznačně pozitivní komplementární, zadržovací a/nebo i podpůrnou roli, ale většinou dochází k Velkému  skluzu a v lepších případech nezastavitelnému slalomu koalicí a kompromisů

 

 

Tábor byl náš program

„Znovu a znovu vzplávala hranice, zněl v dýmu žalm ... posli tryskem jezdili do Čech, zvony samy se rozhoupávaly, vozy okované se rozjížděly, zbraně řinčely, boží bojovníci se zastavovali u Baltu a u Lipan, Žižka a Prokopové veleli a nepřítel zbaběle prchal od Domažlic" (Kraus 1924: 301)

 

Tábor byl náš program, legionáři noví Táborité bez bázně a hany, ne snad oběti politiky a mocenských zájmů. A vznikl národ (zbrusu) nový – národ                            ( úplně ) Československý. Z Masaryka se stal Tatíček a president Osvoboditel. Kontrast mezi jeho českobratrstvím a jeho politikou za války i po ní nebyl viděn. Poúnoroví historici a  propagandisté si pochopitelně ponechali husitství, Masaryka museli zamítnout. Jejich anti-masarykovská propaganda však měla nakonec opačný účinek. Dnes už je 28.říjen spíše Hradní a krajanská záležitost. Nedojímá. K Masarykovi i Benešovi coby presidentovi Budovateli se sice převážně účelově hlásí i KSČM a opravdově přehodnocují někteří komunisté a lidé z levice. Beneš však nebyl  skutečný socialista ani skutečný pre či quasi socialista. Účelové členství v nársoc straně nebyla jediná možnost, o které se uvažovalo, v úvahu padala dokonce Agrární strana. Zestátňování mělo zcela jiné důvody. Byl však zčásti nechtěně, ale zcela vědomě, cestářem a dveřníkem stalinismu a padesátých let. Nezákonosti nezačaly až po únoru 1948.

Barvotiskový nacionalismus českých stran národoveckých a státoprávních hl tedy přesvědčit české soc. demokraty aby bojkotovali možnost socialismu v případné mnohonárodní federace volně kooperujíci s Německem a riskovali existenci své strany a zbytečnou persekuci, která by posílila jejich protivníky bez rozdílu. Sociální demokracie byla takto uchráněna před nacionalismem konfekčním i konvenčně proklamovaným z oportunismu, nebo kalendář předbíhající domácké kalkulace. V době kdy se znovu probouzí i kýčovité slavjanofilství Zabudnutých Slávů a mezi Mladočechy a Hejslovany se dokonce teskní po Romanovcích na českém trůnu, Kramář o Slovanské říši a dokonce vypracoval její děsivou ústavu, kterou ještě před vypuknutím války posílá do Ruska, neprůhledný budoucí Tatíček patrně přemýšlí o rozbití Rakouska – Uherska (ostatně i on uvažoval koho posadit na český trůn); Soc.demokracie vidí jinak.  Šmeral a neprávem opomíjení centralisté, se nevzdává vize federativního Rakouska-Uherska; a i po oficiálním konci, ve skutečnosti na  poslední desetiletí 20.století poodložené 1.světové války uvažuje o přednostech nějaké formy socialistické federace. Ostatně o středoevropské či Dunajské federaci uvažuje kdekdo.   Možná, že v jiné, snad socialistické podobě je to hlas pro budoucnost.  Ke Šmeralově politice  a  neprávem zapomínaném  Thunovi a jeho úsilí o vyřešení problémů česko-německého soužití - viz Jan Galaunder – František kníže Thun.

 

Prokletí české společnosti

"Prokletím české společnosti je neustálé obrozování“. Po roce 1918 se rituálně zabíjelo „Rakousko v nás“, po roce 1939 „mýtus Masarykovy republiky“, po roce 1945 se zase zabíjel „měšťák v nás“, v roce 1968 přišlo „obrozování socialismu“ a nakonec „obrození demokratické“. Nositeli těch různých „obrození“ jsou vždy intelektuální elity, které proto vyžadují privilegované postavení v národě./                    ( Václav Bělohradský)

 Účel , věčnost a věcnost potřeby.

„Prokletím české společnosti je především účel a věčnost potřeby neustáleho "obrozování,“ rituálního zabíjení, kýčařských mýtů a častá potřeba shlížet se narcisisticky ve staletých kalužích, vybarvovat historické omalovánky o archetypálních tatíčcích, dobrotivých pečovatelích lidu a z lidu, a o nadšení burcujích, přisprostlých hecířích, co maj pod čepicí, nemluvě. Jsou výjimky potvrzující pravidlo, ale beze snových zítřků a mesiášství to v zemích českých nejde. Prokletím je, že tato obrozování jsou obrozovanými vyžadována a lačně přijímána.

Levice se však bez mýthů , legend, tabuizovaných témat  , fetišů, klišé, natož  triků obejde.

. Šmeral zůstáví smutně a osaměle čnít jako zpočátku samostatný a zneužitý, později pouze trpěný přívrženec mírného pokroku v rámci často měnícího se zákona Kominterny a posléze bezvýrazně poslušný partajní komunista, který dělá nakonec spíše roboticky symptomatickou kompartajní politiku čtyř obratů do roka. 

 

Po roce 1989 byla z rodného domu Bohumíra Šmerala v Třebíči odstraněna jeho busta a zrušena v něm i pamětní síň.

 

Trojí metr.

„Právo na sebeurčení nebylo respektováno československým ústavodárným Národním shromážděním v němž nebyli zastoupeni Němci, Poláci a Maďaři žijící v novém státě. Slováci tam byli zastoupeni nedostatečně, zvláště pak slovenská katolická většina. Kdyby bylo Československo vybudováno na kantonálním principu po vzoru Švýcarska, jak to sliboval Beneš na mírové konferenci v Paříži v roce 1919, kdyby všem národnostním skupinám byla dána autonomie, Československo mohlo stát na pevnějších základech. Mimochodem, během parlamentní diskuse o zákonu o obraně státu v roce 1936, slovenští politikové, kteří se dožadovali autonomie slíbené dohodami v Clevelandu a Pittsburghu, poukazovali na to, že jejich požadavek autonomie není separatismem, ale že je výchovou k státnosti Slováků, k vědomí, že Československo je také jejich stát. Ač slovenská ľudová strana byla tehdy v opozici, hlasovala pro zákon o obraně státu. Pouze dvě větší skupiny, komunisté a stoupenci Henleinovy sudetoněmecké strany, hlasovaly proti tomuto zákonu“.  Josef Kalvoda 

 

 

z připravovaného článku

 

František Ferdinand, Šmeral, Masaryk a ...........?                                               

Aneb

Za  Rakouska to se nám top úpělo

 

Čili  

Tábor byl náš program 

antoninsebek

 

Škoda, že se toho nezúčastnila fungl nová ministryně SPRAVEDLNOSTI (Sancta simplicitas!), kterou vzali kdovíodkud a už se stačila "proslavit" svojí odpovědí na otázku:

"Co si myslíte o odsunu německého obyvatelstva?" To nejhorší. Chápu, že to byla reakce na to, co se zase Čechům dělo předtím, ale ono se toho v protektorátu zas tolik nedělo."

Fuj. Musím si odplivnout, milostivá. Nejlepší by bylo, kdybyste šla jako první.

Od válu, Válková.