Poznámka k jmenování profesorů vysokých škol

hošek
20.2.2019 11:40
Jeden ze současných sporů mezi prezidentem Zemanem a veřejností, je již příliš dlouhodobý, než aby nevolal po řešení platném po delší budoucí období, než je kadence jedné osoby ve funkci prezidenta. Nezaujal by mne, pokud by se za dobu prezidenta Zemana nestal dalším „kyjačiskom“, kterým lze jmenovaného býti. V současné fázi má řešení vynést výrok soudu, předpokládám, jak je u nás příliš časté, že to bude spíše mnoha soudů. Hlavně jsem ale toho názoru, že soudní zasahování do problému není nejrozumnější řešení.

 

Právní úprava problému

V Ústavě ČR není jmenování profesorů vysokých škol ve výčtu prezidentských pravomocí. Ta je dána zákonem nižší právní síly, což problém legislativně značně zjednodušuje. Zdánlivě. Zmíněnou pravomoc kodifikuje §73 zákona 111/1998 Sb. „Zákon o vysokých školách“. Ten říká doslova, cituji: „§73 jmenování profesorem. Profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra“ . Konec citace.

Problém je, podle mne, v prvé řadě založen v koexistenci slov „jmenuje“ a „na návrh“. Jde totiž o legislativní nedomyšlenost. Ta je v našem zákonodárství, podle odborníků dána tím, že se na právnických fakultách po celou jednu epochu nevychovávali odborníci na legislativu, zkráceně legislativci. Což byli experti na co nejpřesnější formulace, které měly vytvářet předpoklad k co nejmenší variabilitě výkladů právních norem.

Prezidenti a nejenom Zeman, který to naposledy zopakoval 13.2.2019 v TV Barrandov argumentují, že dostávají od funkcionářů „návrh“. A návrh totiž, podle nich, může být akceptován, leč také nemusí, jak zdůraznil prezident Zeman. Což je pravda. Prezident by podle logicky lépe formulovaného zákona neměl dostávat návrh, ale strohé oznámení, koho má jmenovat profesorem, když o tom rozhodoval ve věci nejkompetentnější sbor.

Na druhé straně ovšem zákon říká, že prezident „jmenuje“, nikoliv že „rozhoduje o jmenování“. Kdyby totiž v zákoně bylo napsáno, že rozhoduje o jmenování, byl by skutečně teprve on tím nejvyšším pravomocným funkcionářem státu, který definitivně rozhoduje o tom, kdo má získat prestižní a dokonce doživotní titul profesora. V tom případě by ale v opravdu demokratickém státě měl zákon ihned vyjmenovávat alespoň některá pravidla, podle nichž se prezident bude muset řídit při svém rozhodování.

V demokraticky organizované společnosti je totiž jednou velmi dobrou zásadou, že pro každou pravomoc se na základě zkušeností v průběhu času vypracují pravidla. Ta dávají každé osobě nadané pravomocemi soustavu znaků, která každou jejich konkrétní pravomoc blíže specifikuje, aby se omezily subjektivní vlivy, až kupříkladu po osobní animozity ovlivňující rozhodování. Něco takového zatím nebylo v našem právním řádu pro jmenování profesorů vysokých škol provedeno. V tom vidím jeden ze zdrojů dnešních sporů, protože je zatím právním řádem vytvořen poměrně široký prostor pro mnohočetné odborné náhledy, ale především založena možnost, učinit z tohoto ryze věcného problému politikum.

Řešení je samozřejmě několik. Nejčistší by s vysokou pravděpodobností bylo, zrušit prezidentovi pravomoc jmenovat profesory VŠ. Lidsky chápu, že adepti tohoto tradičně vysoce oceňovaného postavení by se mohli cítit poškozeni na své prestiži. Ovšem mnohem silnějším protiargumentem je názor prezidenta, který ve své funkci poprvé vyslovil Václav Havel, když lakonicky pravil, že není stroj na podpisování.

Kratičký historický kontext

V politice není nikdy dobré, když jsou vytvořeny podmínky pro podíl emocí v rozhodování a v právním systému by to mělo být vyloučené. Takže pocity adeptů titulu, ba ani prezidenta, by neměly být argumentem pro budoucí legislativní řešení aktu jmenování profesorů VŠ.

Historické kořeny jmenování mají původ až v hlubokém středověku. Což bylo dáno především tím, že panovník byl skoro vždy zakladatelem „vysokého učení“ a jeho dominantním donátorem. Zřídil ve svém regionu obvykle jen jedno takové učiliště. Podle mne hrála roli rovněž tradice, že „Mistr“ učení, dnešní profesor, byl v některých obdobích dokonce nositelem posledního rozhodnutí. Tak jako papež byl ve věcech víry neomylný, tak i on byl autoritou konečného rozhodnutí, čti, měl pravdu, i když ji neměl, jako ji má kupříkladu Ústavní soud ČR. Bylo proto v nejvyšším zájmu panovníka, aby kupříkladu profesorem práva byl jemu minimálně nakloněný, ale spíše oddaný člověk.

Jsem toho názoru, že dnešní „tradice“ jmenování profesorů VŠ je pozůstatkem středověkého práva. Přesto se nedivím, že zrušením monarchie a vznikem republiky nebyla tato „panovnická tradice jmenování“ rovněž zrušena. Jednak celá funkce prezidenta v té době byla ušita na míru konkrétní osobě a ta byla přes svůj přesvědčivý republikanismus, přece jenom hluboce zakotvena v monarchismu. Na omluvu celého období první republiky navíc lze uvést fakt, že při jejím vzniku nebylo v jejích zemích ani deset VŠ a teprve v roce 1921 už statistiky hovoří o dvanácti. Do roku 1937 pak bylo pouze po čtyři roky celkově 14 VŠ. Přesto si myslím, že v republikánském právním řádu už prezident neměl mít v pravomocích jmenování profesorů VŠ. Dneska, kdy se počet jen veřejných VŠ pomalu blíží ke třem desítkám, ale především kdy je široká škála jejich odbornosti doslova obrovská, považuji za v pravdě bizarní, aby o definitivním jmenování rozhodoval jediný člověk, i když je proti jeho rozhodnutí možnost soudního odvolání.

Polistopadový vývoj

Původně jsem chtěl svůj text ukončit předešlým odstavcem. Jelikož jsem ale zásadním kritikem polistopadového období prakticky už od dubna 1990, nedá mi to, abych na uvedeném příkladu nedemonstroval některé jeho rozpory. Konkrétně v oblasti demokratického myšlení a především chování nejvyšších politiků.

Základní zákon našeho státu, ať už existoval jakýkoliv, vždycky mimo jiné deklaroval i pravomoci prezidenta. Aby z Ústavy nebyl tlustospis, pak je vesměs jenom jednoduchým způsobem vyjmenovává. V každém racionálně řízeném společenství jsou pak pouze vyjmenované zásady v právních normách nižší právní síly přesněji, či méně přesně kodifikovány.

Očekával jsem, že v politickém režimu, který se „dušoval“, že je demokratický, se bude ctít jedno ze základních pravidel demokratismu. Tím je, řečeno zkráceně, nadvláda zákonů nad vůlí správců státu od prezidenta přes vládu až po posledního starostu.

V praxi to znamená, že zákonodárné sbory postupně vypracují právní normy, které pouze deklarované zásady všeho druhu co nejvíce upřesňují. V případě pravomocí prezidenta měla být pro každou z nich vypracována alespoň nějaká pravidla, která by v co nejdosažitelnější míře omezovala subjektivní názory a zájmy, až mnohdy voluntarismus nositele dané funkce a tím nedělala, z mnohdy okrajových problémů, pole politického boje.

Pokud mne paměť neklame, tak když byl zvolen prezidentem Václav Havel, byl v jedinečné situaci, protože této funkci byla tehdy přiznána zákonodárná iniciativa. Také ji hned využil. Ovšem tak katastrofálním způsobem, že tím nechtě zahájil národnostní pnutí, které skončilo až rozdělením Československa.

V Ústavě nově vzniklého státu zvaného Česká republika pak už zákonodárná iniciativa prezidenta nebyla zakotvena. Což v mých očích ale vůbec nebylo důvodem, aby se za skoro třicet let nevypracovala pravidla, zpřesňující Ústavou deklarované pravomoci prezidenta. Lidsky lze chápat, že žádný člověk si nebude předem omezovat své rozhodovací šance. Ovšem politik demokratického stylu myšlení a chování by naopak prosazoval, aby mu jeho pravomoci byly přesněji definovány, což by do budoucna značně omezilo spory, střety, ba až konflikty s jinými funkcionáři státu. Nejsem všeználek, ale jsem si skoro jistý, že žádný z našich dosavadních prezidentů nepodnikl v tom směru vůbec nic. Jsem proto toho názoru, že zákonodárný sbor země by tuto situaci měl zásadně napravit.

 

 


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.