Široká náruč Německa

jaroslav král
13.12.2016 01:42
Je s podivem, jaké politické turbulence nadělal podpis čtyř nejvyšších ústavních představitelů pod prohlášení, které mělo rozptýlit čínské obavy z návštěvy dalajlámy v ČR, zejména pak jeho oficiální přijetí ministrem Danielem Hermanem na půdě Ministerstva kultury. Vyrojily se názory, že se tím nepřípustně vrháme do čínské náruče a že jde o pokus zásadním způsobem změnit orientaci české zahraniční politiky. Ve skutečnosti šlo pouze o to upokojit čínskou stranu a udržet její zájem o další rozvoj vzájemných obchodních a ekonomických vztahů. Podíl našeho vývozu do Číny je přitom nicotný a je tedy především v našem zájmu jej zvyšovat. Čína je naštěstí příliš daleko a nikdy v historii nás geopoliticky neohrožovala. Bylo by proto směšné se domnívat, že tomu v budoucnu může být jinak.

Naproti tomu dodnes nebyl zcela „rozřešen“ spor o tom, jaký má být geopolitický vztah českého státu k našemu největšímu a nejsilnějšímu sousedu. Přitom zřejmě dnes nikdo nepochybuje o tom, že v EU dominuje právě Německo. Jeho „nadvláda“ se zřetelně projevila zejména po ratifikaci Lisabonské smlouvy, před jejímž podpisem téměř věštecky a dodejme, že naprosto správně varoval prezident Václav Klaus. Tento proces po ohlášeném brexitu ještě více posiluje. Angela Merkelová, ačkoli oficiálně nemá žádnou unijní funkci, která by ji k tomu opravňovala (na summitech Evropské rady je jedna z dvaceti osmi nejvyšších představitelů členských států), vede jménem celé EU všechna zásadní jednání. V minulosti šlo např. o řeckou dluhovou krizi, Minské dohody o Ukrajině, protiruské sankce aj. Dnes jde zejména o vyjednávání mezinárodních obchodních smluv CETA a TTIP či o uprchlickou a migrační krizi a její řešení. Oficiálně se sice hovoří o německo-francouzském tandemu či ose, ale to, že francouzský prezident Francois Hollande na vrcholných jednáních vždy cupitá vedle kancléřky nebo dokonce za ní a vypadá přitom jako její tlumočník, je symbolickým vyjádřením skutečného poměru sil v EU.

Vliv silného německého souseda byl v geopolitickém prostoru střední Evropy patrný vždy a česká politika se s ním musela vždy vyrovnávat, jak nejlépe uměla. Ať již k vraždě knížete Václava došlo v roce 929 nebo 935 n. l., je jisté, že primárně nešlo o jeho prosté nahrazení mocichtivým bratrovrahem, ale především o zásadní mocenský spor o politickou orientaci přemyslovského státu. Zatímco Václav svou situaci vyhodnotil jako pozici dlouhodobě a strategicky slabšího hráče a zavázal se proto německému sousedovi dobrovolně odvádět tribut ve formě stříbra a pověstných volů (z čistě finančního hlediska nešlo o závazek příliš významný), jeho nástupce na knížecím stolci Boleslav s Němci potom třináct let válčil, než byl nakonec donucen odvádění tributu obnovit. Na to mohou být dva odlišné pohledy. Zastánci Václavovy koncepce „podřízení“ Německu mohou argumentovat lepším vyhodnocením dlouhodobého poměru sil a tím, že Václav rychlou a důslednou christianizací obyvatelstva (s níž Boleslav rovněž zásadně nesouhlasil) možná zachránil české kmeny před osudem vyvražděných pobaltských a polabských Slovanů, i když není jisté, zda by k tomu skutečně došlo. Zastánci Boleslavovy politické koncepce „nezávislosti“ mohou naproti tomu argumentovat tím, že Boleslav byl prototypem odvážného panovníka tehdejší doby a že nechybělo mnoho, aby se mu třináctiletý boj o nezávislost zdařil. Vždyť za svobodu je třeba vždy bojovat, jinak si jí nevážíme. Symbolicky se dodnes spor těchto dvou koncepcí promítá do názorových sporů, zda jsme jako Čechoslováci měli po Mnichovské dohodě bojovat a zachovat si tak svou národní hrdost, či nikoli, protože, jak někteří říkají, od té doby národní hrdost na rozdíl např. od Poláků či jiných národů nemáme.

Rozhodným zastáncem politiky českého příklonu do široké a ochranitelské německé náruče vždy byla a dodnes je především římskokatolická církev a s ní spjatí čeští politici. To církev stvořila kult svatého Václava jako světce, mučedníka a představitele realistické politiky vůči Německu. Nikdy Václavovi nezapomněla to, že ji nejen štědře finančně zabezpečil, ale především, že jí dal pocit politické moci a podílu na státních záležitostech. Tím se tak stal vpravdě prvním klerikálním panovníkem v naší historii. Přiznejme však objektivně, že v řadách této církve byli i vlastenečtí kněží, kteří smýšleli jinak. Bylo to asi 300 řadových farářů a představitelů převážně nižšího kléru, kteří z katolické církve odešli a v lednu 1920 si založili vlastní Církev československou (dnes Církev československá husitská). Tím však dále posílili proněmeckou politiku vysokého kléru, která se plně a otevřeně projevila za tzv. druhé republiky. Za protektorátu se pak svatováclavská orlice stala nejvyšším vyznamenáním za zásluhy a oddanost českého národa Říši. Je symptomatické, že parašutisté, kteří provedli atentát na Heydricha, se skrývali v kryptě pravoslavného kostela, a že ilegální vysílač, který v květnu 1945 vysílal volání o pomoc Pražskému povstání, byl ukryt ve vinohradském sboru Církve československé husitské.

Po listopadu 1989 se tato politika projevuje především v submisivním a podbízivém vztahu k sudetským Němcům. Byla to Česká biskupská konference, která se bezprostředně po převratu po vzoru Václava Havla první omluvila sudetským Němcům za odsun, a to všem, a nikoli jen německým antifašistům, jak to později správně udělal premiér Jiří Paroubek. Tuto politiku dnes provádějí i obě „katolické“ politické strany, KDU-ČSL a TOP09. I když ony by s tímto označením jistě nesouhlasily, zůstává nezpochybnitelným faktem, že v jejich vedení není ani jeden nekatolík. Byl to ostatně Karel Schwarzenberg, který v duelu prezidentských kandidátů svým útokem na prezidenta Beneše za odsun sudetských Němců nahrál Miloši Zemanovi na smeč a pomohl mu vyhrát volby rozdílem půl miliónu hlasů. Za zmínku stojí také účast katolických politiků na sjezdech landsmanšaftu, kam opatrný a všemi mastmi mazaný Miroslav Kalousek tradičně posílá za sebe místopředsedu strany Marka Ženíška. Také lidovci jsou zvyklí opatrně našlapovat, než se rozhodnou vstoupit na led. Proto nejprve loni předseda lidovců Pavel Bělobrádek jaksi „neoficiálně“ položil při návštěvě sudetských Němců „kytičku“ pro oběti odsunu, aby se na jejich sjezd letos již osobně vypravil Daniel Herman, shodou okolností předtím dlouholetý mluvčí České biskupské konference. Není ani tak důležité, co na sjezdu řekl (při podrobném čtení jeho projevu zjistíme, že neřekl nic zásadně nepřijatelného). Jde však o to, že tak učinil na fóru soukromého spolku jako ministr české vlády, a to dokonce s předchozím souhlasem premiéra Sobotky. Tím tento soukromý spolek politicky legitimizoval, a navíc za situace, kdy ustanovení jeho stanov o vypuštění majetkových nároků vůči ČR nebylo zatím platně dokončeno (spor o stanovy ještě probíhá). Rovněž kauza Brady, kdy Herman nejprve sám interpretoval telefonický rozhovor prezidentské kanceláře s Jiřím Bradym a jehož skutečný obsah nelze prokázat, má pachuť dobře načasované a provedené pomsty prezidentu Zemanovi. Za pozornost stojí i nedávné Hermanovo prohlášení o tom, že si dovede představit ČR jako součást Německa, za jednu z jeho spolkových zemí. I když vzápětí toto své prohlášení korigoval tak, že to myslel „pouze ekonomicky“, další testovací a výchovný balónek vůči obyvatelstvu byl vypuštěn. Inu, německá náruč je zřejmě široká a otevřená pro všechny, kteří do ní chtějí či dokonce spěchají.

Přál bych lidovcům, katolíkům i všem českým občanům, aby se co nejdříve objevil politik, jakým byl předseda prvorepublikové ČSL Msgre. Jan Šrámek. Byl to nejen zkušený a obratný politik, ale také velký český vlastenec, který byl z těchto důvodů prezidentem Benešem jmenován předsedou československé exilové vlády v Londýně. Politik jeho formátu tu zoufale chybí. Doufejme, že doba dříve či později nějakého nového Šrámka přinese, či – jak se dnes moderně říká – vygeneruje.

Jaroslav Král


Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.