Vláda panské koalice a možnosti neparlamentní opozice

Jiri-Paroubek-1403-05
1.11.2021 19:07
To, že se řítíme do velkých ekonomických, sociálních a politických problémů, musí být každému jasné. Když říkám, že „my“ se řítíme, myslím tím republiku a národ.

Pokud se díváme na vývoj cen surovin na světových trzích, potřebných jak pro průmyslovou (či přesněji pro strojírenskou) výrobu, tak pro potravinářství, vidíme mimořádný nárůst cen téměř všech komodit.

Před volbami jsem v jednom ze svých článků, s názvem „Blíží se Fialova drahota“ – zde, uváděl meziroční vývoj cen nejvýznamnějších komodit. Ceny ropy (WTI i Brent) narostly meziročně k 30. 9. oo cca 88%. Ceny zemního plynu meziročně narostly dokonce o 133%. Rychle narůstají také ceny průmyslových kovů, a to s výjimkou
palladia a stříbra. 

Také ceny surovin pro potravinářství nevídanou měrou meziročně rostly. Ať už se jedná o pšenici (u rýže nárůst „jen“ o cca 10% a pšenice k témuž datu, tedy k 30. 9., meziročně cenově narostla o 25,6%). O více než pětinu vzrostly ceny sojových bobů. Rychle rostou ceny kakaa a kávy.

Takže růst inflace má silný materiální základ. Je paradoxní, že růst cen naprosté většiny komodit je způsoben jak obavami z další vlny či vln covidu, tak současně růstem poptávky po surovinách v důsledku očekávaného růstu průmyslové výroby i spotřeby obyvatelstva.

Zřejmě především v důsledku růstu cen energetických surovin rostou také ceny elektrické energie (a pochopitelně i plynu, motorové nafty a benzinu). Je otázkou, zda se tento výkyv v cenách energetických surovin směrem nahoru zastaví a dojde k postupnému či rychlému poklesu těchto cen.
V každém případě na to nelze spoléhat.

Nadstátní (EU) i národní orgány v jednotlivých státech EU včetně Česka se brání použití takových nástrojů, jakými jsou např. přechodné stanovení cenových maxim. Do situace v cenách elektrické energie tragicky zasáhlo, alespoň v ČR, oznámení společnosti Bohemia Energy a dalších spekulantů a překupníků elektrické energie o ukončení prodeje elektrické energie spotřebitelům. Použili v zásadě stejný model přístupu, jaký použil česko-švýcarsko-americký finančník Bakala v případě exploatace
OKD, kdy po ukončení ziskovosti tohoto podniku doly OKD v zásadě převedl zpět do rukou státu. Jinak řečeno, privatizoval výnosy a zisk za léta svého podnikání v OKD a státu zanechal náklady. 

Pokud jde o klienty Bohemia Energy, zatím se nepodařilo najít model, jak přenést náklady za jejich zvýšené platby elektrické energie od nových dodavatelů na stát. Dosluhující vláda přišla alespoň s něčím (přechodná eliminace DPH u elektrické energie i plynu). Od možných členů příští vlády a reprezentantů pravicové koalice přicházejí zatím jen výkřiky, které lze jen těžko považovat za konkrétní návrhy k řešení.

V minulém měsíci nedošlo u nás po nějaké době k meziměsíčnímu nárůstu průmyslové výroby. Začínají se tak projevovat odstávky v automobilkách. Lze očekávat, že tento vliv, způsobený selháním vnějších dodavatelských řetězců (čipy) se přenese i do roku příštího. Prostě, v posledních týdnech se v zemi významně změnil také politický terén, neboť se mění vnější ekonomické podmínky, které ovlivňují fungování české ekonomiky.

A už máme na krku příští vládu. Ať chci nebo nechci, a já připouštím svou zaujatost, tato vláda nebude dostatečně personálně vybavena na to, řešit něco jiného nežli standardní a rutinní politické postupy při řízení státu. Ale řešit dopady razantního nárůstu elektrické energie a energií obecně, to už vyžaduje velký politický um. A ve vládě, v té příští vládě, alespoň soudě podle zatím zveřejňovaných jmen budoucích ministrů , chybí skutečně erudovaná jména. A tak vláda, ještě nežli vznikla, již stačila svou rétorikou znepokojit. 

Chtít razantně snižovat schodek státního rozpočtu a přitom blouznit o nenavyšování daní a současně o rychlém navyšování výdajů na armádu a současně o snižování výnosu některých daní (živnostenská daň v důsledku eliminace systému EET), může jen politický a ekonomický analfabet. 

Budoucí vláda, její presumptivní předseda a presumptivní ministr financí, si kladou předem nesplnitelné cíle v oblasti rozpočtové. Nedej bože, že by v sobě budoucí vláda objevila ekonomické a politické Einsteiny a provozní výdaje státního rozpočtu by se jí opravdu podařilo snížit o 100 miliard korun, jak slibují. Znamenalo by to nejspíš těžký přímý úder kapsám zaměstnanců a nepřímo také živnostníkům, a to v důsledku poklesu koupěschopnosti obyvatelstva. To by zvedlo odpor celých sociálních a zájmových skupin občanů.

 Výkřik jednoho z poslanců ODS, že se při navyšování důchodů jako stát zadlužujeme, je nejen asociální, ale on je také nehumánní. Tentýž poslanec přirozeně vítá, že se zadlužujeme mj.při nákupu amerického zbrojního šrotu (už poněkud demodé helikoptéry za miliardy korun) a jiných zbraní. Prostě vláda panské koalice, jako když vyšije.

A v této situaci chybí ve sněmovně socialistická opozice. Jinak řečeno, ve sněmovně chybí sociální demokracie, která by mohla řadu nejzvrhlejších nápadů příští vlády alespoň slovně korigovat.

Sociální demokracie by nyní především měla provést jakési „poučení ze svého krizového vývoje“, tedy z volební porážky. Zatím toho nebyla schopna. Svádět vše na končícího předsedu strany Hamáčka nebo současné místopředsedy je trefa mimo terč. Samozřejmě, že se na špatném volebním výsledku podíleli, ale kde byli ti ostatní?

Sociální demokracie už dlouho zažívá ve svých řadách i ve svých dalších vedoucích kádrech jakýsi stav dichotomie. Strana se rozdělila na dvě části, které spolu jen obtížně komunikují. A každá z těchto částí měla jiný koncept řešení politické krize, ve které se strana ocitla, a to nejpozději po volbách do sněmovny v roce 2017 se svými 7,2 % hlasů voličů. Jedna část říkala, pojďme do koalice s Babišem, tak prokážeme svou schopnost spoluvládnout. Druhá část strany tvrdila, že je potřeba být v opozici.

Já jsem viděl problém v tom, že z patnácti poslanců sněmovny, zvolených před čtyřmi lety, jen velmi malá část je schopna vést tvrdý opoziční dialog s jakoukoliv vládou. Poslaneckému klubu chyběli rétoři, osobnosti, které měla řekněme před patnácti lety v období, kdy byla v opozici v letech 2006 – 2010.

V poslaneckém klubu ČSSD nebyl po volbách 2017 ani Rath, ani Jandák, ani Škromach, vlastně už ani Sobotka, ani Hašek, ani Tejc a ani Paroubek. Prostě, pokud by se ČSSD po volbách 2017 vydala do opozice, splynulo by její volání proti Babišovi, který by pro podporu namísto od ČSSD, našel podporu
u SPD a komunistů namísto ČSSD, se stranami pravice. A být na jedné lodi s Kalouskem by zrovna rozumné nebylo.

Nepochopil jsem politicky tu druhou část ČSSD (Petříček, Poche, Netolický a spol.), která poté, co prohrála na únorovém sjezdu, odstoupili její lidé z kandidátek a přáli své straně to nejhorší. Hned po volebním neúspěchu ČSSD se sjeli do Ostravy, zřejmě k povolební oslavě debaklu ČSSD. Co ale čekali, že po prohraných volbách, což si zřejmě většina z nich přála, nastane? Že převezmou stranu a vdechnou jí nový život? Že oživí ruiny? Možná, kdyby byli politickými Einsteiny, tak by to dokázali.
Ale političtí Einsteini to nejsou.

Základním předpokladem rekonstrukce strany po volebním debaklu a základ jejího návratu do sněmovny je, dojít rychle k vzájemné dohodě. Navrhuji dvě jednoduché věci:


  1. Aby nový předseda ČSSD byl volen celou členskou základnou. To mu dá silný politický mandát, i když bude třeba obklíčen v předsednictvu či dokonce v politickém grémiu lidmi většinově s jinými názory, nelži má on sám.

  1. Utvořit neformální „radu moudrých“, složenou z bývalých úspěšných politiků ČSSD, kteří chtějí spolupracovat s touto stranou, jež by během krátké doby, nejlépe do prosincového sjezdu, připravila k vnitrostranické i mimostranické diskusi materiál „východiska z krize ČSSD“.

Zatím se debatuje, jak jsem si všiml, uvnitř ČSSD jen o tom, kdo by neměl být ve vedení, kdo by měl odejít, kdo by měl naopak přijít, kdo to zavinil a vůbec ne o tom, jak se z nastalé situace dostat. Jak jsem slyšel, tak na poslední online schůzi předsednictva strany např. hejtman Netolický úplně mlčel. Je dobré kritizovat, chtít odvolávat, ale bylo by dobré mít vlastní návrhy, jak z nastalé krizové situace ven. Pokud je nemám, tak nemohu chtít nic vést.

V tuto chvíli a zejména v měsících, které přijdou, by Česká republika potřebovala silnou sociální demokracii. Zatím se ČSSD ponořila do hádek a do nejistoty, což nutně odradí další voliče. Takže v nejbližším průzkumu veřejného mínění ČSSD bude mít nejspíš tak 2 – 3% preferencí.

Možná, že tato hra nízkých čísel konečně povede řadu nekonstruktivně se chovajících funkcionářů ČSSD k rozumnému pohledu na věci a k politickým dohodám. Když bude zájem, jsem ochoten, zejména s formulací námětů materiálu „jak
se dostat z prekérní situace“ pomoci.

jiri-paroubek
Předseda vlády ČR v letech 2005-2006. V období 2004-2005 ministrem pro místní rozvoj. Po oba roky kdy byl premiérem dosahoval stát hospodářský růst (HDP) cca 7 % a schodek státního rozpočtu byl plně pod kontrolou, zejména vytvářením vysokých rozpočtových rezerv. Předseda ČSSD v letech 2005-2010, kdy tato strana dosáhla nejlepších volebních výsledků ve své historii a stala se nejsilnější českou politickou stranou. V letech 2006-2013 členem Poslanecké sněmovny. V letech 1990-2005 členem pražského zastupitelstva. v období 1998-2004 náměstkem primátora pro finance. Předseda Společnosti W. Brandta a B. Kreiskeho od roku 1993 až dosud. Vydavatel časopisu Trend v letech 1993-2010. Předseda redakční rady serveru Vaše věc od roku 2010 dosud. Předseda strany LEV 21 - národních socialistů v letech 2011-2014.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.