Zbyněk Fiala: Důvěra a vina

obrazek
24.7.2013 11:45
Zkouším si představit, co by se stalo, kdyby se k moci znovu dostala 101 Němcové. Vznikla by vláda s důvěrou? A koho? Občanů? Kolika? Ostatně „vláda 101“ v podobě Nečasovy vlády bez Nečase by mohla dosáhnout onoho důvěryhodného počtu hlasů „pro návrh“ jen v případě, že se započtou i hlasy členů vlády. Bude tak vyslovovat důvěru sama sobě, jak velí naše idiotské parlamentní zvyklosti. Může však ztroskotat na tom, že ještě předtím se bude muset utkat sama se sebou při volbě předsedy sněmovny. Toho se bojí, nemá důvěru v tajné hlasování. Bude to pěkná taškařice - bez důvěry do důvěry.

Vypadá to jako občanská válka, ve které se zatím šermuje jen paragrafy, ale nastoupeny jsou exekutivní složky státní moci. Kancelář premiéra měla na povel vojenskou tajnou službu – možná i proto byla předtím sloučena vojenská rozvědka s kontrarozvědkou, tedy zahraniční složka služby s domácí složkou. Vzniklo tak univerzální „vojenské zpravodajství“, které teď sledovalo i nezúčastněné civily. Kolikrát? BIS - která je tu od toho - o tom nevěděla, nebo se neodvážila pípnout. Profesionalitu a loajalitu státu prokázal jen řidič Úřadu vlády, který postřehl sledování manželky premiéra a nahlásil je nadřízeným. Jeho telefonát zachytil ÚOOZ v průběhu operace, která byla primárně zaměřená na sledování organizovaného zločinu na bázi korupce. Když ÚOOZ pak zasáhl, opatrně se vyhnul spolupráci s teoreticky nejbližší složkou, protikorupční policií. Nedůvěra? Raději sáhl po posilách z protidrogového týmu.

Ohrožený premiér a postižení (i dosud nepostižení) poslanci teď bojují za návrat věci pod pražské Vrchní zastupitelství, protože na olomoucké nemají páky. Zatím jim pomohl Nejvyšší soud a dostal obviněné z vazby, ale samotná obvinění možná zrušit nedokáže. Podpůrci žalobců spoléhají na Ústavní soud.

Napadená strana je obklíčena ve sněmovně, kde se její otřesená 101 pokouší o návrat do Strakovky pod vedením poslední mocenské opory, předsedkyně sněmovny Miroslavy Němcové. Chystá se na smrt zesměšněním, jak se zděsil už Miroslav Kalousek, když poukázal na to, že pravice místo aby problém řešila, přidělala Němcovou další.

Je totiž dost pravděpodobné, že prezident Miloš Zeman naznačí ochotu dát 101 šanci, až Rusnokova vláda odejde bez důvěry, a na řadu přijde druhý pokus o sestavení vlády. Pokud bude 101 na Němcové trvat, utká se sama se sebou. Má-li se Němcová ucházet o úřad premiérky, nemůže být předsedkyní sněmovny – nemůže být v jedněch rukou výkon i jeho kontrola. Napřed se musí vzdát funkce, a pak bude třeba zvolit nástupce. Dojde na tajnou volbu předsedy sněmovny, a tam taky 101 nejspíš skončí. Potom budou dvě možnosti – nové volby (test důvěry poslancům), nebo odklad posledního soudu a důvěra Rusnokovi.

Napadení poslanci to vidí tak, že se rozhoduje o tom, kde budou, nebo nebudou sedět. To případně rozhodne soud výrokem o vině. Avšak i když k soudu nedojde nebo je z toho někdo vyseká, neznamená to nutně, že jsou nevinní. V politice platí presumpce viny. Poslanci dávají do hry svou čest a svědomí, jak se k tomu zavazují ústavním slibem po vstupu do Poslanecké sněmovny, a to je víc než zákonem vyžadované minimum, aby člověk vyklouzl z pařátů justice. Život poslanců je chráněn imunitou (o rozsahu ať se hádají odborníci), ale nelze si představit, že by obešla závazky z poslaneckého slibu. Smyslem voleb není zabezpečit poslance, ale voliče.

Slib poslance a presumpce viny spolu úzce souvisejí. Smyslem presumpce viny není likvidovat odpůrce falešným podezřením, ale přinutit osoby jak s politickou, tak s výkonnou pravomocí, aby aktivně vytvářely doklady čestného a poctivého rozhodování. Aby zavedly něco jako politické registrační pokladny. Raději doklady zdvojit a upozorňovat na ně. Dbát, aby byly k dispozici - viditelné, dohledatelné. Krátce, aby jednotlivé kroky nechávaly stopu a předem vylučovaly útoky a skandály. Vysekat je pozdě, jedinou obranou je zabránit podezření.

Politici nemohou existovat bez důvěry. Často operují ve značném tajemnu. Svědomí se těžko kontroluje. Čest může hledět ke vzdálenějším horizontům. Rozhodované věci jsou příliš komplexní, než aby se jim dalo plně porozumět jen na základě mediálních zpráv. A právě proto je tak důležité, aby politici měli důvěru. Je v jejich životním zájmu, aby ji budovali. Ohrožují se, kdykoliv unikají v mlze a kličkách. Nemohou spoléhat na to, že se všechno nějak vysvětlí, třeba i s pomocí nesmyslného výkladu práva – a s oporou zákonné presumpce neviny.

Je v zájmu i těch poctivých, aby něco takového nedopustili, protože v zemi Švejka snadno přijde ke slovu návod sapéra Vodičky – Vinnej, nevinnej, berte to po řadě!

Tohle však politikům netřeba vysvětlovat. Sami kladou důvěru na nejvyšší místo. Proto se obklopují osobně blízkými lidmi, u kterých upřednostňují absolutní důvěru nad odborností. Loajalita je odměňována mocenským krytím – šéf svým lidem přijde na pomoc, dokud jim důvěřuje. Takové pojetí důvěry je však voličům k ničemu. Podobně to funguje v mafiánském prostředí, kde patron bohatě odměňuje poslušnost na hranici sebezničení a krutě trestá sebemenší porušení loajality.

Presumpce viny je návod, jak tuhle žumpu obejít. Nedat příležitost, aby se politik začal považovat za pána občanů, zatímco je jejich služebníkem. To mění vztah loajality a důvěry. Pak už je odměňována loajalita těch, kdo pomáhají občana ždímat, nikoliv hájit a naplňovat jeho práva.

Není těžké zjistit, kdo by měl komu sloužit. Po volbách si politik nemůže vybrat jiné voliče. Hlasy už dostal a je na něm, aby plnil to, co slíbil. Pokud slíbil, že daně se zvyšovat nebudou, ale jedná tak, aby se zvýšit mohly, porušil slib. Může se stát, že pro to má rozumné důvody, které jsou veřejně obhajitelné. Že během výkonu funkce dospěl k prozření, které mu ukázalo nesprávnost předchozích slibů. Pak o tom musí svůj elektorát přesvědčit. A musí ho také přesvědčit o čistotě své proměny a o tom, že jedná v zájmu občanů, nikoliv v nějakém skrytém osobním zájmu. Pokud se řídil principy presumpce viny, má pro to spoustu dokladů.

S tím si však trafikanti nedělali hlavu, protože politický deal tohoto typu považovali za naprosto normální. Pro ty, pro koho je vláda nástrojem pro hromadění kořisti, má schopnost vybírat tribut vyčíslitelnou cenu, kterou lze snadno zobchodovat. V tomto pojetí má poslanec právo na podíl z výnosu rozhodování, a je jedno, kde bude svoji rentu dobývat, zda při hlasování o pravidlech (v parlamentu), nebo při jejich uplatňování (v úřadech nebo dozorčích radách).

Morálka politiků není věcí, kterou lze spláchnout bezmocným mávnutím rukou, není to téma jen pro nedělní školu. Skutečně jsme dospěli do marasmu, který se roku 1989 řešil revolučním výbuchem. Pozoruhodný doklad tohoto pocitu jsem našel v článku ekonomky Ilony Švihlíkové, ve kterém jsou sepsány její poznámky z cest po republice při přednáškovém turné (http://www.blisty.cz/art/69403.html).

Oba píšeme o podobných věcech (patřím do její Alternativy zdola), ale já to mívám cezené statistikami, zatímco ona se k tomu častěji dostává z blízka. Co viděla:

„Občané, kteří na besedy apod. chodí, patří logicky k té poněkud aktivnější části populace. Určité dotazy a názory se objevují víceméně všude, bez ohledu na region (i když samozřejmě speciální místní problémy zazní vždy).

Lidé se cítí bezmocní, frustrovaní. Mají pocit, že nemají nikde zastání. Z toho pak plyne snaha zabezpečit se sám, proboxovat se a nikomu nevěřit. Jak uvidíme, jedním z hlavních problémů ČR je zoufalý stav sociálního kapitálu, bez kterého ale skutečná změna není možná. Již o tom výstižně psala paní Sušová-Salminen.

Považují se pouze za diváky v politické hře, do které nemají šanci mluvit, něco ovlivnit. Velmi často se objevuje přirovnání ke konci 80. let – to zaznívá téměř vždy. („Mně to připomíná konec 80. let“ – velice častá formulace.) Stěžují si na své kolegy/spolupracovníky, obecně spoluobčany s tím, že pouze sedí u piva a brblají. Aktivní odsuzují ostatní za to, že se schovávají (privatismus), nechtějí nic řešit, raději jdou „mocným“ z cesty. Aktivních je příliš málo.

Strach. Existenční – budu-li si stěžovat, půjdou po mně. Zničí mě. Všeobecně je nesmírně rozšířená obava, že budu-li si stěžovat, zpochybňovat určité úřední rozhodnutí (na cokoliv: od přechodu pro chodce po privatizaci bytů ve městě), půjdou po mně, začnou se na mně a mé rodině mstít. Panuje absolutní, totální nedůvěra k tomu, že fungují nějaké neutrální, spravedlivé procesy. Tomu se většina jen hořce zasměje. Opět se jedná o situaci rozšířenou naprosto všude, ale to nejhorší, co jsem zatím kde slyšela, bylo na severozápadě Čech – v Mostě.

Lidé připodobňují život v ČR k džungli. Především v souvislosti s exekucemi na původně bagatelní částky. Popisují nutnost být stále ve střehu, dávat pozor na každý detail. Unavuje je to a deprimuje.

Někteří občané se pustí do boje za určitou lokální záležitost. Zážitky, které z těchto vyprávění mám, by vydaly na několik knih. Zajímavé je, že těmito bojovníky jsou nejčastěji ženy. Urgují, organizují, svolávají veřejná slyšení, odvolávají se apod. Někdy se jim podaří uspět, ale stěžují si na vyčerpanost, obtížné a nepřehledné schvalovací procesy téměř všech jednání apod. Jsou ale velice odhodlané a bojovné.“

Když tedy ženskou, nemusí to být jen Miroslava Němcová…

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

paysan

Ilonu Švihlíkovou a její postřehy z "terénu" jsem si dnes už s chutí přečetl. Jako povinnou četbu bych ten článek naordinoval všem senátorům, poslancům, vládě i lidem z Hradu. Podtrhl bych a zvýraznil charakteristiku převažující nálady ve společnosti posledních měsíců. Tiché zoufalství, bezmoc a strach.

Politikům bez rozdílu bych pak připomenul, že to, čemu se nyní všichni na Hradě, v Lánech i v podhradí věnují, je pouho pouhá hra. Klučičí a holčičí souboj o kyblíček na pískovišti. Nic jiného, protože politika žádnou hrou není! Je vším možným, ale hrou ne. Je to příliž vážná společenská disciplína a veškeré projevy hraní v ní jsou zničujícím politikařením!

Proto si ještě chvíli zkoušejte shánět podpisy na stojedničkové archy, volte nového předsedu PS P ČR (pane Fialo, proč by se bývalá koalice nemohla shodnout třeba na takové Peak?), rozdávejte si vládní posty, taktizujte s náměstky minulými i budoucími, veďte bratrovražedné boje uvnitř partají o tu "lopatičku", jmenujte do státem dobře honorovaných funkcí čelné představitele hradní strany a při tom všem zcela zapomínejte na aktuální hospodářské a společenské problémy a hlavně se nenechávejte obtěžovat míněním "ulice". Potom se jednoho dne probudíte a zjistíte, že ta "ulice" (ostatně i o tom Ilona Švihlíková píše) tu revoluci udělá! Že to potom nebude změna řízená, padne na hlavu vás všech!!! Asi je vám to jedno. Dnes ještě ano. Budiž. Nezapomínejte ale, že ta revoluce "sežere" jako první právě vás.