Zbyněk Fiala: Jak dál po volbách

Kdybychom dali na komentáře z mainstreamových médií, celé prezidentské volby byly soubojem, ve kterém stála vesnice proti městu, staří a blbí proti mladým a vzdělaným nebo taky světáci proti zápecnickým křupkám. A vedle toho ještě bezmocní vlastenci proti ruským zpravodajským službám. Jen si zkuste zápolit v televizním duelu, když vám Putin někde nenápadně šlápne na drát! Všechno marné, že profesor Drahoš byl vždycky lepší, když nakonec jen „neprohrál".

Znamená tedy Zemanova výhra porážku našich demokratických sil? Potvrzuje správnost jejich nedůvěry k lidovému hlasování a dalším manipulovatelným demokratickým procedurám? Asi ano, pokud demokracie znamená, že vyhrajou ti praví.

Bylo to však ještě složitější. Další „prohru demokracie“ představuje fakt, že prezident Zeman chce dát i druhý pokus při sestavování vlády Babišovi, přestože ANO obdrželo ve sněmovních volbách pouhých 30 procent hlasů. To znamená, vysvětluje nám demokratický blok semknutých trpaslíků, že 70 procent voličů tuto stranu nevolilo!

Já bych dodal, že účast ve sněmovních volbách byla jen 60 procent, takže ANO nevolilo ani dalších 40 procent voličů! To už máme – jestli správně počítám – 110 procent voličů. Tím je jasně doloženo, že ANO nechce nikdo, a každý desátý ho nechce dokonce dvakrát. Snad ani není třeba připomínat banální pravdu, že sněmovna už důvěru Babišově vládě odmítla.

Co tedy s tím, zoufají si demokratické síly. Copak to ten Zeman nevidí? Kdyby tam byl Drahoš, tak by pochopil, že na řadě je druhý na pásce, tedy ODS s krásnými 11 procenty!

Sešlo se tu tedy víc důvodů, proč prezidentské volby přerostly v tvrdý souboj mezi hegelovskou „negací“ na jedné straně a „negací negace“ na straně druhé. Pražská kavárna mobilizovala pro Antizemana, ať je to kdokoliv. To zvedlo ze židle lidi, kteří nechtěli Antizemana. A řada jich přišla jen z toho důvodu, aby nezapadlo, co už jednou řekli svým protestní výsledkem sněmovních voleb.

Ano, společnost je rozdělena. Ale nerozděluje ji jen Zeman, rozděluje ji i Antizeman. Ale jak konkrétně? Našel jsem na facebooku Michala Škopa analýzu, kterou zpracovali v serveru kohovolit.cz.

Byl to obrázek, který ukazoval, jak se přelévaly hlasy v druhém kole. Nesledovala se však příslušnost ke kandidátům z prvního kola, ale k volebnímu chování ve sněmovních volbách 2017. Převedl jsem to do tabulky, ze které vyčtete, kolik voličů jednotlivých stran hodilo hlasy Zemanovi či Drahošovi. Čísla jsou v tisících a najdeme tam i hlasy těch, kdo ke sněmovním volbám nešli (nevoliči).

Řazení je také moje. Seřadil jsem to podle toho, jaký byl poměr hlasů jednotlivých stran pro Zemana. Tento poměr najdeme ve třetím sloupci a vidíme v něm, že třeba voliči komunistů volili 3,7 krát častěji Zemana než Drahoše. Byli v tomto směru nejodhodlanější. To v ČSSD bylo jen o 30 procent víc voličů Zemana než voličů Drahoše. Bylo jich dokonce méně než u sněmovních nevoličů, kteří vycítili, že teď jde o víc než v loni v říjnu. Pozoruhodné je pak zjištění, že třetina voličů STAN volila Zemana. Zřejmě v důsledku častých prezidentových výjezdů do krajů.

Povšimněme si také rozdílu hlasů pro Zemana a pro Drahoše. V polovině tabulky se nám překlápí z kladných do záporných čísel a nabízí zvláštní představu o české levici a pravici.

Je zřejmé, že stranická příslušnost nevyjadřuje všechno. Jen TOP nevolila Zemana v žádném případě, zatímco v ODS se našlo 80 tisíc hlasů, tedy každý pátý (jistě i z podnětu Klause). Zvláštní je sestup Pirátů do ryze modrého pole, což bych připisoval jejich amatérismu, ze kterého snad vyrostou. Zatím se dobrovolně řadí mezi poražené.

Levice definovaná volbou Zemana (a je jedno, jestli on sám je také levicový) by měla čerpat z těchto voličských skupin. Když to seřadíme podle velikosti jednotlivých táborů, jak je vidíme v prvním sloupci „Zemanovi“, je to velká část ANO, nevoličů, SPD, KSČM a ČSSD.

Zdá se vám to složení a pořadí trochu divné? Ale my přece žijeme v politicky divné zemi. Nechci tento příspěvek natahovat do nekonečna, ale vyvozuji z toho jasnou povinnost stoupenců levice sdružovat se nejprve kolem programových požadavků, a až potom kolem stran.

Programové prvky ANO bych pak hledal hlavně v beletristické brožuře O čem sním, když náhodou spím. Je pod ní podepsán Adrej Babiš, ale mám za to, že jde o rozsáhlé kolektivní dílo, které se pokusilo oslovit co nejširší společnost. „Demokratičtí publicisté“ mne okamžitě začnou okopávat, že tu oslavuji nějaký populismus. Demokrat přece kašle na to, co si lidi myslí, ale dělá to, „co skutečně potřebují“. Nebo co potřebuje on, ale to nechte na něm, hlasy už přece dostal.

Když jsem začal přemýšlet, jaké programové prvky jsou v tuto chvíli nejnaléhavější, brouzdal jsem i zmíněnou publikací. Zaujaly mne kapitoly od stránky 177 výše – sny o zemi, kde je všechno blízko, o chytrých městech a o živém venkově. Ano, tohle bych přece taky chtěl! Aspoň do začátku…

Babiš má své limity oligarchy. Přestavuji si ho jako bobistu, který se může uprostřed jízdy přesunout z postu řidiče na post brzdaře. Teď je však potřeba zatlačit při rozběhu. Na nějaké kličkování po přesně nastavených výhybkách je opravdu moc brzo.

Tohle alespoň vidím v číslech, které ukazují, co se to tu proboha v lednu při těch volbách dělo.