Zbyněk Fiala: Proč se bojíme evropských mezd

prázdne ruce
15.1.2018 19:37
Statistiky potvrzují, že ziskovost podniků jiných než banky je v Česku o pětinu vyšší, než je dlouhodobý průměr EU. Rychle rostoucí mzdy by tedy mohly růst ještě rychleji. Temnou sílu, která tomu stojí v cestě, nazvěme přílišné vystavení republiky globálnímu riziku. Určitě jde o vhodné téma do debaty v prezidentské kampani.

Český statistický úřad zveřejnil sektorové účty za 3. čtvrtletí minulého roku, ze kterých lze vyčíst, jaké byly výdaje na konečnou spotřebu domácností, vlády a neziskových institucí, kolik se vydalo na investice a zásoby a co k tomu přidala bilance zahraničního obchodu. Souhrou všech těchto činitelů vznikl jen za zmíněné tři měsíce hrubý domácí produkt v hodnotě 1 277 miliard korun neboli něco přes jeden a čtvrt bilionu korun. Dá se věřit předpovědím, že roční růst HDP za rok 2017 dosáhne pěti procent.

Jinými slovy, ekonomika je v mimořádné kondici. Podle analytiků za to samozřejmě nikdo nemůže, a vláda už vůbec ne. Až kdyby ekonomika začala kulhat, pak by za to vláda mohla, to dá rozum. Trochu blíže skutečnosti je tvrzení, že HDP se nikdo nenají, protože se do něj počítá i odstřel prasat z morové oblasti nebo úklid na spáleništi či odvoz bahna po povodni. V podstatě se počítá všechno, za co dostal někdo zaplaceno. Co není za peníze, neexistuje.

Příklad, který ukáže, jak ošidné jsou to počty: Když si posekáte trávník před chalupou, žádná statistika se to nedozví. Kdyby však každý místo toho zazvonil u souseda a dohodl se, že za pětistovku poseká ten jeho, HDP se zvedne. Přitom se nezměnilo nic, sekalo se jako vždycky, jen k tomu lítá jedna pětistovka z ruky do ruky.

Využijme však toho, že máme zmíněné sektorové účty z národního účetnictví a podívejme se na čtvrtletní souhrn výdajů na spotřebu domácností. Letos jsme oproti stejnému období loňského roku v běžných cenách skoro o 7 procent výše. To je podstatná část z celkového pětiletého přírůstku. Vidíme tedy, že zlepšování, které je výrazněji patrné až v posledních třech letech, stále graduje. Za těch pět let dosáhlo 21 procent.

Ani růst výdajů nemusí mít vždycky jednoznačný význam. Může signalizovat jak to, že se máme líp (lidi mají víc peněz), tak to, že se máme hůř (vypadla nějaká státní služba, kterou teď musíme platit z vlastní kapsy). Zdá se mi však, že v toto chvíli se můžeme držet spíše té první situace – vyšší výdaje domácností na konečnou spotřebu jdou z větší části do zvyšování životní úrovně.

Za pět let o pětinu víc - je to moc, nebo málo? Je to málo. Přesněji, lidé dostávají stále málo ve srovnání se zahraničím. Téma není nové, dost s ním pracují odbory ve mzdovém vyjednávání, a když se to vyhrotí, obvykle jim někdo tvrdí, že české nízké mzdy jsou v pořádku, odpovídají nižší produktivitě práce v ČR. Tak se na to podívejme podrobněji.

ČSÚ počítá sektorové účty jako mimořádně obsáhlé statistické cvičení, kde z čísel vypreparuje mnoho dalších údajů a ukazatelů. Například výpočet míry zisku nefinančních podniků. Je to podíl hrubého provozního zisku na hrubé přidané hodnotě. Podnik jiný než banka vytvořil nějakou přidanou hodnotu, něco ho to stálo, něco mu zbylo. A teď pozor! Tento ukazatel, ona míru zisku, je podle ČSÚ v Česku o pětinu vyšší než dlouhodobý průměr EU!

Kdo chce čísla, najde ve zprávě ČSÚ sdělení, že ve 3. čtvrtletí míra zisku mírně vzrostla na 49,5 procenta, zatímco dlouhodobý průměr v EU se pohybuje kolem 40 procent.

Česká ziskovost v reálném podnikání (mimo sféru pouhého přehazování peněz z hromady na hromadu, kde je jistě vyšší) je tedy vysoce nadprůměrná ve srovnání s dlouhodobým stavem v EU. Z jiných statistik pak víme, že ziskové jsou především podniky se zahraničním vlastnictvím.

Čím to je, že jsme oslíčkem, ze kterého se sype tolik zlaťáků? O té produktivitě už jsme slyšeli, tam to tedy nehledejme. Pak zbývá jen oblast nákladů. Méně se platí lidem, méně se odvádí státu, méně se dbá na dlouhodobou udržitelnost a životní prostředí, a k tomu ještě trváme na tom, aby nás vypláceli podhodnocenou korunou.

Víme také, že stále menší část zisku zahraničních vlastníků je v zemi reinvestována a stále víc zisku odplouvá v podobě dividend do zahraničí. Dolní hranice tohoto odlivu kapitálu už je na 300 miliardách korun. Další část zisku z české práce mizí v podobě nízkých subdodavatelských cen, ze kterých se pak v zahraničí kompletují dražší exportní výrobky, kasírované zahraniční centrálou. Dolní hranici celkového ročního krvácení republiky proto odhadněme na 10 procent HDP, asi půl bilionu korun.

Debata na toto téma je obtížná, protože velké peníze si snadno dělají přátele, a tak vždycky někdo vyskočí s argumentem, že i tak je to výhodné. Kdyby tady ten zahraniční kapitál nebyl, tak jsme na tom o 20 nebo 30 procent hůř. Chcete investory vyšším zdaněním rozčílit, aby odešli? Jen si vzpomeňte, jak to tady vypadalo na konci 90. let jako po Třicetileté válce. Než přišli…

Podlézání zahraničnímu kapitálu z obav, že jinak uteče, zkusím vyjádřit slovy, která zároveň naznačí, co s tím. Myslím, že republika se vystavila příliš vysoké míře globálního rizika. Statistiky potvrzují, že čtyři pětiny českého HDP protečou zahraničním obchodem, tam a zpět. Máme vývoz s obrovskou dovozní náročností. Řekněme, že něco takového k sofistikovaným moderním výrobkům patří. Ale k bramborám a zelí??

Expozici globálnímu riziku není třeba omezovat tím, že budeme klást obchodu překážky a zakazovat a rušit příležitosti ke spolupráci. Ne, že by se ve světě něco takového nedělo, ale není to moc schůdná role pro stát, který si v USA nebo Číně snadno spletou s okresem. Lze však tlumit potřebu bezbřehého dovozu. Lze věnovat větší pozornost tomu, aby základní věci, tvořící většinu našich potřeb, byly odsud.

Domácí produkce má spoustu výhod, protože se snáze kombinuje také s vlastnictvím těch, kdo se té produkci věnují. Vzdáleným akcionářům je jedno, když fabrika smrdí, oni to nedýchají. Kdyby tu byli, víc by jim vadilo, že mají kolem ocelárny nejhorší vzduch v Evropě.

Neméně důležité je, že když se více využívá produkce z nevelké vzdálenosti, tak se lépe párují příjmy a výdaje. Hostinský koupil od místního pekaře rohlíky k dršťkové a pekař má za co jít do hospody. Výdaj jedněch je příjem druhých.

Časopis Moderní obec teď přinesl zajímavou reportáž z Křižánek v okrese Žďár nad Sázavou, kde takovýto vnitřní oběh zkoušejí povzbudit vlastní Křižáneckou korunou. Její směnná hodnota je stejná jako u zákonného platidla, které musí přijmout každý. Křižáneckou korunu však přijímají jen ti, kdo se do systému přihlásili, aby povzbudili zájem o produkci v místě. Ale dá se jí platit i obci, samozřejmě za služby, které si obec může opatřit taky v místě.

Kdyby to fungovalo v širším okolí, šlo by to snáz. V zahraničních projektech jsem našel úvahy, že v regionu se 100 tisíci obyvateli může vznikat 80 procent toho, co lidé potřebují. Samozřejmě, že se do toho počítá i bydlení. K tomu ovšem obce potřebují pozemky. Základem lokálního hospodářského cyklu bývají potraviny a energetika obnovitelných zdrojů. Častěji se uvažuje také o dopravě. Něco nám usnadní chování České pošty, která urychluje přenos dalších služeb do venkovské režie. A pak je tu spousta nových technologií, jako jsou 3D tiskárny a různá robotická zřízení, která otvírají prostor pokročilejší místní mechanické výrobě, kdyby jen náhradních dílů k běžným, jinak neopravitelným věcem.

Když se nad tím roku 2016 zamýšlelo evropské mozkové centrum socialistů Foundation for European Progressive Studies, nabídlo ucelený „nový progresívní narativ“. Rozvíjí přístup k ekonomice a společnosti, který se opírá o družstva a nástroje vzájemné pomoci. Ve skutečnosti to moc nové není, takhle vznikly základy naší republiky úsilím pradědečků ještě za Rakouska a po první válce. Dnes je to vnímáno jako bojovně levicové téma (proto si toho ČSSD nevšimla).

Něco na té levicovosti určitě je, družstva a podnik spoluvlastněné zaměstnanci snižují sociální rozdíly, zatímco akciový kapitalismus hrne všechno jen k tomu jednomu procentu. Ale je to také mnohem odolnější systém v případě nějakých karambolů světového hospodářství. Řečeno co nejjednodušeji – když lidé bydlí, mají co jíst a nemrznou, není tak zle.

V Křižánkách na to přišli sami, ale řekněme, že si s tím zatím jen hrají. Pokud se jim to povede, nezapadne to, starosta Jan Sedláček je místopředsedou Sdružení místních samospráv ČR.

Avšak bez aktivní pomoci centra se to z místa moc nehne. Nestačí pouhé vytvoření příznivějších zákonů a předpisů, které zatím podobné snahy – například v kampeličkách - krutě znevýhodňují. Nezbytné jsou cílevědomé regionální strategie, které neskončí v šuplíku, ale navážou akčními plány, tvorbou chybějících aktérů a jednáním s tahem na branku. Kdo se chce rychle zorientovat, ať nahustí galusky a vypraví se do Rakouska nebo Německa, najde to hned za hranicemi.

Máme tu finále prezidentské volby, kdy se bude o budoucnosti republiky hodně mluvit. Myslím, že přehnaná expozice globálnímu riziku je strategickým problémem ČR. Úvahy o tom, jak toto riziko snižovat, by debaty obohatily.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.