Jak dát lidem spravedlivý podíl

obrazek
26.11.2020 09:52
Státní pomoc má být spojována s podmínkami, aby ekonomika byla spravedlivější a udržitelnější. Během krize 2008 jsme tuto příležitost propásli, ale pandemie nám nabízí novou šanci, a tu už nesmíme promarnit. Píše to Mariana Mazzucatová z University College London v prestižní zahraničně-politické revue Foreign Affairs v příspěvku o kapitalismu po pandemii.

Kapitalismus po pandemii se nesmí vrátit k tomu, kde jsme byli. Musíme využít krizi k nutným reformám, které přinesou vyváženější vztahy mezi soukromým a veřejným sektorem, píše londýnská ekonomka Maria Mazzucatová. Jak uvádí, státní pomoc korporacím by měla být spojena s jasnými podmínkami, aby ji nemohl dostat ten, kdo ignoruje klimatickou krizi nebo když není jasné, kdo je vlastníkem. Avšak to je to nejmenší. Celý kapitalismus potřebuje zásadní změnu. Výčet důvodů je dlouhý.

Většina zisku finančního sektoru je investována zpět do financí – do bank, pojišťoven, realit – místo aby byla využita produktivně na infrastrukturu nebo inovace, připomíná autorka první velký problém, neproduktivní zbytnělost finančního systému. Jen deset procent peněz, které půjčí všechny britské banky, podporuje nefinanční firmy, zatímco zbytek jde do nákupu realit a finančních aktiv. V rozvinutých ekonomikách roku 1970 představovaly půjčky realitnímu sektoru 35 procent veškerých bankovních půjček, ale roku 2007 už jejich podíl vzrostl na 60 procent. Současná struktura financí tak rozdmychává systém hnaný dluhem a vytváří spekulativní bubliny, po jejichž prasknutí banky přijdou žebrat k vládám o pomoc.

Dlouhodobé zájmy jsou zanedbávány a musí ustupovat rychlým ziskům, další zásadní problém, který má řadu negativních důsledků. Začíná to tím, že správní rady jsou zahleděny jen do čtvrtletních výkazů a kurzů akcií. Kurzům se dá pomoci, třeba tím, že společnosti podnikají zpětné odkupy akcií. Tím zvyšují cenu akcií, které na trhu zůstaly, i akciových opcí, tvořících část odměny většiny vedoucích pracovníků. V minulé dekádě společnosti odkoupily akcie za 3 biliony dolarů, a to jsou peníze, které pak chybí na mzdy, doškolování zaměstnanců nebo na výzkum a vývoj.

Role vlád je systematicky vyprazdňována, protože zasahují jen při jasném tržním selhání, a dělají to ke všemu pozdě, a k tomu málo. Takový stát není partnerem při tvorbě hodnoty, jen pouhým opravářem. Když pak fondy veřejných zdrojů vyhladoví, odnášejí to podfinancované sociální programy, školství nebo zdravotnictví.

Tato selhání přispěla k megakrizím, jak ekonomickým, tak planetárním. Finanční krize byla do značné míry způsobena přehnaným přílivem úvěrů do realitního a finančního sektoru, který přifukoval cenové bubliny a zadluženost domácností místo aby podpořil reálnou ekonomiku a udržitelný růst. Nedostatek dlouhodobých investic do zelené energetiky urychlil globální oteplování. Mezivládní panel Spojených národů pro klimatické změny varuje, že svět už má jen deset let na odvrácení katastrofy.

Americká vláda dotuje společnosti fosilních paliv zhruba 20 miliardami dolarů ročně, většinou formou přednostních daňových úlev. Celkové dotace v Evropské unii dosahují asi 65 miliard dolarů ročně. Politici se snaží řešit klimatické změny vymýšlením podnětů jako jsou daně z uhlíku a oficiální seznamy toho, co lze považovat za zelené investice. Nenašli však odvahu k povinné regulaci, která je nezbytná k odvrácení katastrofy po roce 2030, píše Mazzucatová.

Covid problémy jen vyostřil, protože veškerá pozornost se soustřeďuje na pandemii. Uzávěra ekonomiky připravila lidi o práci i zaměstnanecké benefity, jako je nemocenská nebo hrazená zdravotní péče. Korporace se zadlužují, protože v zaslepené honbě za krátkodobým ziskem nemají dlouhodobé strategie pro překonání krizí. 

Je tu také nevyvážený vztah mezi soukromým a veřejným sektorem. Národní instituty zdraví Spojených států ročně investují 40 miliard dolarů veřejných peněz do zdravotnického výzkumu a financovaly i převážnou část výzkumu a vývoje léků proti kovidu nebo vakcín. Avšak farmaceutické společnosti nemají povinnost, aby výsledné produkty byly dostupné Američanům, kteří si to zaplatili z daní.

Něco podobného se dělo i v technologické oblasti. Státní fond National Science Foundation financoval výzkum vyhledávacího algoritmu, na kterém zbohatl Google. Armádní DARPA podporovala vývoj internetu, dotykových displejů, umělé inteligence a dalších komponentů iPhonu. Daňoví poplatníci poskytli peníze na riskantní počáteční výzkum, ale společnosti, které na jeho výsledcích zbohatli, se vyhýbají spravedlivému zdanění. 

Chybné je samotné pojetí hodnoty. Moderním ekonomům hodnota splývá s cenou. To je pravý opak toho, jak to chápali starší teoretici jako Francois Quesnay, Adam Smith nebo Karel Marx. Podle nich vnitřní hodnota produktu odvozená od dynamiky produkce nemusí být nutně ve vazbě s cenou, připomíná Mazzucatová. Ostatně sama o tom napsala roku 2018 knihu The Value of Everything: Making and Taking in the Global Economy

Špatné pojetí hodnoty vnáší zmatek do představy o HDP, o rozpočtových nákladech a výnosech a o dalších podstatných věcech. Tak třeba americké veřejné školství nefiguruje ve výkazech HDP, protože je zadarmo. Něco jiného jsou však platy učitelů a další náklady, které jsou v rozpočtech vykazovány jako „výdaje“, přestože fakticky se jedná o veřejné investice. Podle této logiky – připomíná ekonomická teoretička – mohl šéf globální investiční banky Goldman Sachs tvrdit, že v jehio bance jsou „nejproduktivnější lidé světa“, přestože krátce předtím, roku 2009, byla tato banka zachraňována 10 miliardami dolarů státní pomoci. Jistě, pokud hodnotou jsou jen příjmy bankéřů z drahých služeb, produktivita vypadá jinak.

Je třeba opustit představu, že privátní sektor je hlavním motorem inovací a tvorby hodnoty, a má proto právo na veškeré zisky. Jenže to není pravda, byly to veřejné investice do výzkumu léků, internetu, umělé inteligence, nanotechnologií, jaderné energie, obnovitelných zdrojů, které převzaly počáteční porci rizika, a je tu příspěvek bezpočtu veřejných zaměstnanců a zapojení veřejné infrastruktury a institucí. Ta musí být také spravedlivěji odměněna.

Veřejné peníze se však často vyhazují na takovou pomoc soukromému sektoru, která ještě vyhrocuje zmíněné problémy. Právě teď v době pandemie, měl být výzkum podle Mazzucatové financován tak, aby směřoval ke vzniku „lidové vakcíny“, která je dostupná všem lidem na Zemi. Měla být prosazována otevřená spolupráce, patenty z výzkumu měly být sdíleny mezi univerzitami, státními laboratořemi a soukromými společnostmi, aby se mohly volně šířit znalosti, data a technologie. Bez toho znovu vzniká jen drahý produkt prodávaný monopoly, který si mnozí nemohou dovolit. 

Špatně promyšlená byla i americká pomoc podnikům v pandemii. Místo, aby byla nabídnuta pomoc na mzdy, jak se to dělalo v Evropě, v USA byla posílena pomoc v nezaměstnanosti a podnikům usnadnila zbavovat se lidí.  Celkem bylo propuštěno 30 milionů pracovníků a nezaměstnanost vyskočila nejvýš v rozvinutém světě. Další peníze přímé i nepřímé podpory byly vypláceny stísněným podnikům bez jakýchkoliv dalších podmínek, takže ty zároveň odmítaly platit zaměstnancům nemocenskou a trvaly na práci v nebezpečném prostředí.

Kongres celkem poskytl 3 biliony dolarů a Fed dodal dalších 4 biliony dolarů, což je dohromady 30 procent HDP USA. Ale nic z toho nebylo využito pro řešení dlouhodobých problémů, jako jsou klimatické změny nebo nerovnost.

Hodně by pomohlo, kdyby se aspoň zakázaly všechny druhy negativního chování, jako jsou krátkodobé bonusy pro CEO, přehnané dividendy, zpětný odkup akcií, zbytečné zadlužení, odliv zisků do daňových rájů nebo politický lobbying. Státní pomoc lze také podmínit podílem ve společnosti, která dostává peníze. Vracela by místo dolarů akcie, takže pomoc by se změnila v investici.

V úvahách o spravedlivějším rozdělování příjmů se poslední dobou začalo mluvit také o nepodmíněném základním příjmu. Je to dobrá myšlenka ve špatném rámci, se špatným příběhem. Lepší by byla národní dividenda. Například na Aljašce se rozdělují příjmy z těžby ropy rezidentům jako roční dividenda prostřednictvím Permanentního fondu už od roku 1982. Norsko má s podobnou funkcí Vládní penzijní fond.

Smysl takového kroku lze osvětlit na příkladu společnosti Apple se sídlem v kalifornském Cuppertinu, která se rozhodla vytvořit pobočné závody v nevadském Renu, protože je tam nulová daň korporací. Kalifornie tak rázem přišla o obrovský objem daňových příjmů. Kdyby však Kalifornie měla státní majetkový fond, může získávat na přímo, nejen prostřednictvím daní, podíl na vytvářeném bohatství z technologií a od společností, kterým předtím pomáhala, navrhuje Mazzucatová.

 

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.