Kam zamíří svět po pandemii

Jiri-Paroubek-1403-05
19.5.2020 05:44
Nová vlna rizika nás vrátila k potřebě péče o udržitelnost a odolnost. Bude také snaha zkrátit cesty materiální výroby. Tvrdý dopad této politiky na rozvojové země si vyžaduje koordinovanou globální odpověď. O její potřebě už víme, ale na způsobu se teprve budeme muset dohodnout.

Pandemie Covid-2 svět překvapila rychlostí a silou svého útoku, ale ve skutečnosti to byla obrana. Přetížená planeta se brání před agresivitou antroposféry, přehnaným využitím nové schopnosti lidstva zásadně měnit poměry přírodních sil na Zemi. Odpověď musí vyjít z respektování tohoto faktu. V tomto duchu se také vyjadřuje Sandrine Dixson-Declève , Co-President, The Club of Rome:

Když vidíme, jak jediný virus SARS-CoV-2 ovlivnil celý svět, je to názorná ukázka toho, jak celá planeta, všechny druhy, všechny země nebo úkoly geopolitiky jsou vzájemně propojeny. Nejen koronavirus, ani klimatické změny, ztráta biodiverzity nebo finanční kolapsy nerespektují národní hranice. Musí nás to probudit, abychom si uvědomili, co děláme, když překračujeme limity planetárních možností. Odlesňování, ztráta biodiverzity a klimatické změny zvýšily nebezpečí příchodu pandemie. Odlesňování žene divoká zvířata blíž k lidem a zvyšuje pravděpodobnost, že zoonotické viry jako SARS-CoV-2 překročí hranice mezi druhy. Musíme hledat příčiny toho, co se stalo a využít to pro zavádění zelené, cirkulární ekonomiky, která je zakotvená v přírodě blízkých řešeních a působí ve prospěch veřejného zájmu.

https://www.weforum.org/agenda/2020/03/a-green-reboot-after-the-pandemic/

Výčet problémů z pohledu těch, kdo se soustřeďují na limity planetárních zdrojů, je hned na první pohled mnohem širší než soustředění na samotné zdravotnické hledisko aktuální hrozby, ale je příliš obecný. Třeba za zmínkou o potřebě ekonomiky působící ve veřejném zájmu okamžitě vidím nezbytnost zvrátit trend posledních desetiletí, kdy několik desítek nejbohatších rodin vlastní polovinu bohatství planety. Chceme-li však odstraňovat neudržitelné sociální nerovnosti, není možné, aby hlavní strategií ekonomik zapojených do globální spolupráce byly „závody ke dnu“, hledání výhod v nízkých mzdách, daňovém podbízení a nejděravější regulaci. Začínáme cítit, jak zcestné je hodnocení ekonomického výkonu podle jediného čísla „bottom line“, pouhého zisku, zatímco za ním zůstávají nezapočítané škody.

Zatímco lék proti SARS-CoV-2 ještě nemáme, léky proti „závodům ke dnu“ už jsou delší čas známy. Často se o nich diskutuje třeba na setkáních G-20 nebo na Světovém ekonomickém fóru v Davosu a při podobných příležitostech, kdy se pozornost soustřeďuje na naléhavá témata. Bohužel, často jen akademicky nebo bez schopnosti dosáhnout koordinované akce. Jedna spravedlivá země svět nezmění, byť nepodceňuji sílu příkladu. Avšak k trvalejší změně je potřeba aspoň skupina silných spolupracujících států, která může dohodnuté řešení prosazovat vahou svého ekonomického podílu na světovém hospodářství.

Jen spolupracující skupina ekonomicky silných států může zasáhnout například proti daňovému podbízení, daňovým únikům a daňovým rájům, když začne šířeji používat sjednocený základ daně a společné registry finančního bohatství, jak to doporučují Gabriel Zucman nebo Thomas Piketty. Zjistily by, kde jsou daňové pasti a kdo utíká před daňovou povinností a kam. Pak by se mohly obrnit proti nekalé konkurenci společnou celní ochranou vůči daňovým rájům. S tím výrazem „ráj“ ostatně opatrně. Odmítání solidární účasti na řešení společných problémů, jehož zdrojem je bezbřehá hrabivost jako hlavní motor ekonomického pohybu, se podílí na tom, že naše planeta se začala měnit v peklo.

Uvedené poznámky, které zdánlivě vypadly z rámce pandemie, jsou ilustrací toho, že současná krize není řešitelná jen soustředěním sil na lékařský výzkum a odpovědným dodržováním pravidel nabízených epidemiology a hygieniky. Jako každý velký otřes je to zároveň vynikající příležitost k zásadní změně, k probuzení do nových podmínek, které tlak okolností umožňuje vidět mnohem ostřeji. I ty nejliberálnější vlády na celém světě najednou začaly uplatňovat celou škálu sociálních opatření, jakých bychom se možná nedočkali ani po volebním vítězství levice. Uvědomily si, že pokud by si část společnosti nemohla dovolit podstoupit lékařské vyšetření, zůstat doma v karanténně nebo s dětmi, kterým náhle zavřeli školu, koronavirus obsadí nová ohniska a udeří ještě intenzivněji.

Solidarita a spravedlnost přetavená do dostatečné sociální péče i spravedlnosti proto nejsou jen morálními tématy, ale patří k oněm limitům, jejichž narušení ohrožuje existenci lidstva. Když to koronavirus vládám znovu vysvětlil, najednou odhodily přehnané rozpočtové obavy, diktované přežilou politikou austerity, a sáhly po dotacích, subvencích nebo garancích úvěrů, ale také po sociálních nástrojích. Nejpopulárnější je kurzarbeit, kdy doplácejí část mzdy, aby zabránily propouštění zaměstnanců ze soukromých firem při prudkém poklesu poptávky. Objevují se i plošné dávky připomínající sny progresívní levice, univerzální základní příjem. Ten může pandemii snadno přežít, pokud naváže robotizace s umělou inteligencí s nemenší schopností vytlačovat lidi od strojů.

Avšak i solidární nástroje mohou být zdrojem nespravedlnosti, pokud je některé státy mohou použít jen v nižším měřítku. Proto se objevují v EU iniciativy, zejména na jeho jižním křídle, aby tyto politiky byly financovány ze společného evropského fondu. Tedy nikoliv jen ze státních rozpočtů, které na jihu stále trpí zadlužením z časů globální krize 2008/2009.

Někde už se společný postup prosadil. Evropská komise a Evropský parlament podpořily Evropskou centrální banku v koordinaci bankovního sektoru při prosazování větší pružnosti úvěrování zejména malých a středních podniků v období zvýšeného rizika. Bankovní balíček Evropské komise z 29. dubna přitom zahrnuje i zmínku o potřebě urychlit nástroje ekonomické demokracie, jako jsou „zaměstnanecké projekty“. Jedná se o nově zaváděnou možnost nabídnout podnik, který je ohrožen uzavřením nebo spekulativním prodejem, do odkupu zaměstnanců a tedy do zaměstnaneckého nebo družstevního vlastnictví.

Zprávy ze světa ukazují, že další nástroje připomínají praxi, která vznikala „zdola“ za Velké krize 30. let minulého století. Jak to popisuje Bernard Lietaer, v době tehdejší obrovské nezaměstnanosti vznikaly místní měny kryté místní produkcí. Znám je pionýrský příklad rakouského důlního městečka Woergel, kde byly kryty vytěženým uhlím. Pro tyto měny a jejich následovníky bylo charakteristické, že měly jen lokální využití, cenově zvýhodňovaly místní produkci a používaly zdrženlivost, časový limit hodnoty, něco jako negativní úrok. Obvykle to byla povinnost dokoupit kolek na neutracené peníze, aby platily i další měsíc.

A podobný charakter mají současné čínské vouchery, které jsou nyní nabízeny místními vládami, například ve Wuchanu. Obsahují zvýhodnění místních nákupů i časový limit, který má podněcovat k rychlejšímu oběhu peněz. Také zavedení těchto nástrojů může leckde pandemii přežít, protože jsou vhodným doplňkem ekosystému lokálních ekonomik.

Lokalizace je jedním z trendů, který se zákonitě vynořuje z prostředí uzavření státních hranic a sociálního oddělení. Epidemie urychlila také zavádění digitalizace a nahrazování lidí roboty. Řadu těchto změn zachytil Mohit Joshi, executive from Infosys Ltd., člen Rady Světového ekonomického fóra.

Jak uvádí na příslušném webu: “Hbitost, škálovatelnost a automatizace, to jsou klíčová slova pro tuto novou éru byznysu. Ti, kteří tyto schopnosti mají již dnes, mají vyhráno.”

https://www.weforum.org/agenda/2020/03/a-green-reboot-after-the-pandemic/

Pandemie zvýraznila výhody digitalizace a vzdálené spolupráce, což nás přinutí znovu promyslet, jak tomu přizpůsobit modely spotřeby, dodávek, spolupráce a produktivity. Dodejme, že to není úplná novinka, ale dostává podnět k většímu rozšíření zejména formou rozptýlené digitální spolupráce na výrobních předlohách, které se pak mohou realizovat ve vzdálených univerzálních výrobních centrech na principech Průmyslu 4.0.

Jak autor připomíná, vládní intervence tento trend nezáměrně urychlují, když zavádějí prvky všeobecného základního příjmu, umožňující postupně nahrazovat lidi, aniž by se ohrožoval jejich životní standard. K tomu lze dodat, že tato centra mohou být i malá a mohou sloužit potřebám lokalizace. Menší lokální ekonomiky jsou zároveň dostupnější financím lidí, kteří tam žijí, takže jsou otevřené demokratizaci ekonomiky.

Větší výrobní a geografická diverzifikace jsou prvky resilience odolnosti, ale nikoliv v kombinaci s opatrnickým vyčkáváním. Joshi zdůrazňuje, že dlouhodobě musí podniky soustředit pozornost na zvyšování resilience v kombinaci s rychlostí reakce. Potřeba zvyšovat odolnost nás přinutí k tomu, abychom do dodavatelských řetězců stále častěji zařazovali robotickou automatizaci a umělou inteligenci, které snižují potřebu sahat na věci, odstraňují riziko nákazy a zároveň snižují závislost na lidské přítomnosti. Usnadňují také reakci na náhlou změnu poptávky, kdy je potřeba zvýšit nebo naopak omezit výrobu.

Odolnost se ocitne v popředí každé strategie, ale také rychlost reakce (agility) a schopnost vyrovnat se s nečekanou změnou. Podniky musí hledat, kde by mohly být silnější a kde zase pružnější, shrnuje Joshi.

Jak tedy bude vypadat globální ekonomika po skončení pandemie? Fakticky jsme svědky pokračující reakce na rostoucí místu nejistoty, která se ukázala v podmínkách hyperglobalizace už během globální krize 2008/2009. Upozorňuje na to dvojice německých výzkumníků Kemal Kilic, LMU Munich, Dalia Marin, Technical University of Munich; CEPR Research Fellow. Oba spolupracují v evropské digitální výzkumné síti, což je internetový nástroj koordinace výzkumu na rozptýlených evropských univerzitách a výzkumných centrech.

https://voxeu.org/article/how-covid-19-transforming-world-economy

Jak připomínají, dřívější praxe globalizace, která přesouvala výrobu do laciných zemí už od 50. let minulého století, se podstatně rozšířila po pádu železné opony a vstupu Číny do WTO. Pomohla jí také revoluce v dopravě v podobě širokého využívání kontejnerů. Vznikly globální hodnotové řetězce, které nás přenesly do fáze hyperglobalizace, narušené až finanční krizí 2008. Ve vrcholném období jsme mohli GVC připsat 60% růstu světového obchodu.

Důrazné podněty k nahrazování lidí roboty a umělou inteligencí tedy vznikly už dřív. Podle autorů, po roce 2011 už se růst GVC zastavil. Jednou z příčin byl nárůst nejistoty ve světovém obchodě. Mezi globální krizí 2008/2009 a dlužnickou krizí eurozóny 2012 vzrostl světový index nejistoty WUI o 200 procent. WUI je založen na frekvenci vyjádření nejistoty nebo variant ve zprávách The Economist Intelligence Unit – EIU.

Když vypukl SARS roku 2003, WUI vzrostl o 70 procent. Propojení WUI s daty o GVC pak ukazuje obrovský vliv nejistoty na GVC v bohatých zemích. Při růstu WUI prudce klesal podíl dovozů ze zemí s nízkými mzdami na celkových vstupech. Podle odhadů autorů příspěvku, pandemie Covid-19 pravděpodobně zvedne míru nejistoty podle WUI o 300 procent a zredukuje tak aktivity GVC o 35,5 procenta.

Zásadní změnu ve světové ekonomice představuje návrat výroby do bohatých zemí. Off-shoring je nahrazován opačným procesem, re-shoring. Pokles ceny nových technologií zatlačuje význam laciné práce. Vzroste tak podíl výroby na přidané hodnotě, ale to samo o sobě neznamená, že by to bylo ve prospěch dělníků. Jak Donald Trump, tak Covid-19 uvedené změny ve světové dělbě práce urychlili, ale skutečným spouštěčem byla globální krize 2008/2009, konstatují autoři.

Roku 2014 byly lídrem robotizace Jižní Korea a Japonsko, kde měli asi 6 robotů na 1000 dělníků, Německo 4, Česko, Slovensko a Slovinsko 2, Spojené státy 1,5. To bylo ještě před rozhodným nástupem Číny. Nástup robotů a umělé inteligence neznamená, že se svět začne rozpadat (pokud na to nebudou zaměřené i příští administrativy USA), ale kratší vzdálenosti v materiální výrobě dostanou přednost tam, kde je to možné. Tvrdý dopad této politiky na rozvojové země si vyžaduje koordinovanou globální odpověď. O její potřebě už víme, ale na způsobu se teprve budeme muset dohodnout.

Jiří Paroubek

jiri-paroubek
Předseda vlády ČR v letech 2005-2006. V období 2004-2005 ministrem pro místní rozvoj. Po oba roky kdy byl premiérem dosahoval stát hospodářský růst (HDP) cca 7 % a schodek státního rozpočtu byl plně pod kontrolou, zejména vytvářením vysokých rozpočtových rezerv. Předseda ČSSD v letech 2005-2010, kdy tato strana dosáhla nejlepších volebních výsledků ve své historii a stala se nejsilnější českou politickou stranou. V letech 2006-2013 členem Poslanecké sněmovny. V letech 1990-2005 členem pražského zastupitelstva. v období 1998-2004 náměstkem primátora pro finance. Předseda Společnosti W. Brandta a B. Kreiskeho od roku 1993 až dosud. Vydavatel časopisu Trend v letech 1993-2010. Předseda redakční rady serveru Vaše věc od roku 2010 dosud. Předseda strany LEV 21 - národních socialistů v letech 2011-2014.
Klíčová slova: analýza

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.