Ošklivý pohled do zrcadla

Fiala Zbyněk
1.2.2022 04:25
Je tu návrh, aby Evropská unie vyžadovala v obchodních smlouvách, že také její partneři musí dodržovat vysoké standardy ochrany přírody a zdraví, aby nás to nestálo ztrátu konkurenceschopnosti. Ale co když se pak podívají k nám?

Francouzské předsednictví v EU má být plné dramatických překvapení, jak sliboval prezident Emmanuel Macron. Zatím to plní. V březnu nás čeká zvláštní summit k evropské bezpečnostní politice, která by měla prosazovat větší „strategickou autonomii“ EU, tedy menší otrocké podléhání zájmům USA. V květnu má vrcholit debata o budoucnosti EU, fakticky příprava pokusu o další posun ve federalizaci společenství, má-li být obrem nejen ekonomickým, ale i politickým. A nyní se dostává na přetřes záměr prosadit do evropských obchodních smluv „princip zrcadla“, který se týká zejména zemědělství a potravinářství.

Znamená to, že tyto smlouvy o obchodní a hospodářské spolupráci by měly od partnerů vyžadovat dodržování stejných enviromentálních a sociálních standardů, jaké platí v EU. Zda se to podaří prosadit, je jiná, ale racionalita návrhu je jasná - evropská snaha zabrzdit klimatickou změnu, oživit biodiverzitu, udržet sociální smír a ochránit zdraví obyvatelstva by neměla znamenat oslabení evropské konkurenceschopnosti. Teď se o tom mluví hlavně proto, že prezident Macron chce uklidnit vlastní zemědělce a potravináře, protože už v dubnu se mohou stát klíčovými voliči ve francouzských prezidentských volbách.

Jestliže však má být nastavováno zrcadlo druhým, měl by obstát i pohled zevnitř, tedy v některé z členských zemí EU. To pro nás může být docela tvrdé. Košatá debata o zemědělských dotacích Společné zemědělské politiky, která probíhala posledních pár let, sice přinesla menší posun k ekologizaci zemědělství, než se slibovalo na začátku, ale i tak se nám to zdá být strašně moc. A princip zrcadla může znamenat přitvrzení kontroly dodržování toho, čím se EU kasá před světem.

Nahlédnutí do takového zrcadla by bylo v bytostném českém zájmu, kdyby přibrzdilo bezohlednost našeho průmyslového zemědělství, které přináší katastrofální důsledky. Ve skutečnosti je vidí každý, problém je, jak nápravu prosadit. České zemědělské hospodaření těmi nejtěžšími stroji na největších evropských lánech a s vysokou podporou chemie především škodí půdě. Na první pohled je vidět její náchylnost k erozi, kdy to, co je na půdě nejcennější, odnese voda nebo odfouká vítr. Výraz „katastrofální“ odráží fakt, že vodní a větrnou erozí už je ohrožena prakticky veškerá česká orná půda. Ničení půdy je usnadněno také tím, že jí chybí dostatečný podíl organické hmoty.

Konkrétně to znamená, že z 2,2 milionů hektarů orné půdy především na svažitých terénech voda odplavuje nejúrodnější svrchní vrstvu, občas až na šedivý základ. Na jižní Moravě, kde je nejčastěji sucho, odnáší půdu také vítr. Tím je ohroženo dalších 0,3 milionu hektarů. Když to sečteme, z nějakých 3 milionů hektarů orné půdy, které má Česko k dispozici, je poškozeno erozí 2,5 milionu hektarů...

Současné průmyslové zemědělství tak různou měrou znehodnocuje 83 procent české orné půdy. Poškozována je i spodní voda, do které odtékají pesticidy a už je z ní nelze dokonale odstranit. Co z toho plyne?

Půda je jediný zdroj, který nás živí, ale my ji od jisté doby důsledně ničíme a k tomu zamořujeme látkami, které byly primárně namířeny proti životu.

„Problémy ve vztahu zemědělství k životnímu prostředí a venkovu se nadále zhoršují. Zejména se to týká velkovýrobního průmyslového zemědělství,“ konstatuje oficiální Zpráva o stavu zemědělství ČR za rok 2019 („Zelená zpráva“).

Ekologické zemědělství nastupuje jen velmi pomalu. Nenechte se mást statistikami, které vykazují přes půl milionu hektarů ekologicky obhospodařované půdy, protože ornou půdu z toho představuje jen 15 procent, zatímco drtivá většina, čtyři pětiny z takto vykazovaného ekologického zemědělství, činí trvalé travní porosty. Jinými slovy nic, které se jednou ročně poseče za podpory dotací za 6 miliard korun. Proto ty louky vlastní hlavně (obrazně) „advokáti z Václavského náměstí“, čili finanční investoři.

Občas se dá na té dotované trvalé trávě spatřit i pasoucí se dobytek. Avšak jednou z velkých brzd organické produkce jsou problémy se zpracováním. Když přivezete mléko od 20 nebo 50 krav z čisté luční pastvy do mlékárny, máte na vybranou. Buď se smíchá s tím ostatním a na žádnou bio produkci si nehraje, nebo si ho vezmete zpátky domů, protože tak malé množství není kde zpracovat. Dnešní velké mlékárny jsou budovány pro každodenní zpracovávání statisíců litrů denně, třeba jihočeská Madeta tak zvládne 1,5 milionu litrů.

Cesta ke zlepšení vede oběma směry. Dostane-li organická produkce větší prioritu, bude jí víc. A když jí bude víc, mohou se regionální výrobci domluvit na vzniku menších zpracovatelských kapacit, které budou obsluhovat bližší okolí bio potravinami z místní výroby. Z EU nás povzbuzují, ať to děláme družstevně, to se nejvíc osvědčilo. Pak mohou být bio potraviny dostupnější, a vlastně nemusí být drahé, když se obejdou bez nákladné chemie, zprostředkovatelů a dlouhé dopravy. V tom však vidí průmyslové zemědělství nebezpečnou konkurenci, kterou nehodlá trpět, jak to předvádí Zemědělský svaz a Agrární komora před Strakovkou a na náměstích.

Podíl výdajů českých domácností za potraviny byl v roce 2018 o čtvrtinu vyšší než průměr EU, tam to bylo 12 procent, v Česku 16 procent. V sousedním Rakousku dokonce jen 10 procent. Nelze se divit, mají větší příjmy, víc se to naředí. Role výše příjmů je patrná i u nás, roku 2018 čeští důchodci dávali za potraviny skoro čtvrtinu příjmů, protože jim zkrátka na ostatní víc nezbylo.

Zdálo by se tedy, že hlavním úkolem zemědělství je dodávat levné potraviny. Jenže z čeho se to levné skládá? Škody na půdě, která je bezstarostně ničená, jsou zadarmo, stejně jako zamořené spodní vody nebo mizející schopnost krajiny zadržovat vláhu. Půda by dokázala pojmout vody víc, kdyby obsahovala vyšší podíl organických látek. Jenže kdo by se patlal s hnojem, když máme dusík v pytlích.

Lidé, kteří v zemědělství pracují, jsou mizerně placeni, o pětinu méně, než je republikový průměr. Česká zemědělská prvovýroba je vykupována na hranici výrobních cen, které lze snížit jen na extrémně velkých plochách a s největší technikou. Ta hltá desítky hektarů denně a nehledí na to, že půdu utužuje na beton.

Nic ze škod, které tak vznikají, se dnes neplatí. Naopak, velký agrobyznys dostává dotace, aby to mohl provozovat dál bez ohledu na udržitelnost. Roku 2019 české zemědělství dosáhlo produkce za 140 miliard korun, ale přispěla k tomu podpora agrárního sektoru za 70 miliard korun. Vychází to na půl milionu korun na přepočítaného pracovníka, to je dost na veškeré mzdy, a ještě zbyde. Zisk odvětví za těchto podmínek činil 17,5 miliardy korun.

Strategický plán Společné zemědělské politiky v ČR, který měl ministr Zdeněk Nekula poslat nejpozději v pondělí posledního ledna do Bruselu, se snaží aspoň trochu zvýhodnit menší podniky, které jsou šetrnější, častěji organické, a mohou se stát základem rostoucí lokální ekonomiky. Navrhoval omezení monokultur na 10 hektarů, prosazoval větší pozornost erozi, najdeme tam povinné vytváření neposečených pásů pro opylovače. Je to rozporný dokument, protože peníze na agro-environmentální opatření spíš škrtal oproti původnímu návrhu minulé vlády.

Není divu, každý ministr zemědělství je pod tlakem silných zájmových skupin, které v minulosti vždycky prosadily své. Přesto ministr Nekula něco ze svých záměrů obhájil, a tak v jeho strategickém plánu najdeme mírné přesuny dotací ve prospěch menších podniků a zastropování podpory investic do 30 milionů korun. Tím se vyhnul zastropování přímých dotací pro největší podniky, ale přesto jejich reprezentanty – Zemědělský svaz a Agrární komoru - rozzuřil do běla.

„Snaha o seškrtání dotací pro produkční zemědělské podniky je úplně mimo realitu,“ píše na svém webu Agrární komora jako vysvětlující text k protestům se zemědělskými stroji na českých silnicích. „Důsledkem by byl jen útlum tuzemské živočišné výroby, pokles domácí potravinové soběstačnosti, a naopak by došlo ke zvýšení dovozu potravin ze zahraničí a hrozilo by další zdražování pro obyvatele. Možná by přišla na řadu i nucená likvidace některých zemědělských firem, protože bez dotací to zkrátka nejde. Zemědělství není rentabilní byznys.“

Zkrátka, bylo by to ještě horší než dnes, a že jsme to po třiceti letech dovedli pěkně daleko. O soběstačnosti přece nemůže být řeči, schodek českého agrárního zahraničního obchodu roku 2019 činil 53 miliard korun při rostoucím trendu. Když to porovnáme s celkovou produkcí za 140 miliard korun, je to opravdu hodně. Navíc to byl schodek v děsivé skladbě. Ta nám trochu napovídá, proč české zemědělství není rentabilní. „Ve vývozu se nadále prosazují zemědělské suroviny na úkor výrobků s vyšší přidanou hodnotou,“ konstatuje oficiální Zelená zpráva.

Jinými slovy, na cestu k potravinové bezpečnosti jsme se dali poněkud dezorientovaní a vyrazili jsme opačným směrem. Výsledkem je totální devastace českého zemědělství. A Zemědělský svaz a Agrární komora bouří v ulicích a médiích, abychom v tom rozhodně pokračovali.

Levné potraviny jsou pojmem relativním. Statistiky říkají, že máme 60 procent evropské produktivity, a za to dostáváme 30 procent evropských mezd. Současně se dozvídáme, že zahraniční investice jsou v Česku o čtvrtinu výnosnější než v jiných zemích. Jsou tu tedy divné nepoměry, které se dají řešit jen zvyšováním podílu domácí produkce z domácích zdrojů pro domácí spotřebu, neboť pak nás ten svět nemá jak obrat.

Velké české zemědělství je naopak postaveno na modelu, kdy vyrábí jen to nejjednodušší bez větší přidané hodnoty, dodává to zahraničním zpracovatelům a distributorům za nadiktované ceny, a rozdíl, o který se nechalo okrást, si nárokuje z dotací. Jestli tohle je cesta k české potravinové soběstačnosti, tak já jsem panna Orleánská a pletu drátěný košíky (jak se kdysi vyjadřovala nedůvěra k nějakému tvrzení).

 

 

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

luis

Bezpochyby.

Dlouhá cesta před námi, bezúčelného závaží máme s sebou dost a ještě nám ho přidávají.

Jen drobnost ad: "...Výnosy tam měli lepší než u nás..."

    Jistěže, i v biodynamickém zemědělství (kdy jsou některé živiny kalkulovány i z pozvolného rozpadu minerálů «steinmehl», či jsou přístupny pouze díky pestrému osevnímu sledu atd. atd.) lze dosáhnout  stejných či vyšších výnosů jako u konvenčního zemědělství [myšlena běžná hromadná výroba průmyslového charakteru vyjma takových dávek chemie a hnojiv, že devastace půdy je takového rázu, že už i hydroponie je ekologičtější, neboť u ní odpadají herbicidy proti plevelům].

   Ovšem je třeba také říci, že to není možné kupř. při zastoupení 50% obilnin na orné půdě. Ale u 5-15% to vypadá jinak (to je třeba typický příklad tehdejších poměrů, vztahujících se k mé vzpomínce). Uvědomme si, že jednak třeba 400 tun hnoje(řekněme, že roční produkce od jedné krávy činí  8-10 tun hnoje a 5 tun močůvky), které se na výnosu obilnin či jiných plodin z 400 hektarů nepoznají, stačí na 10-20 hektarech obilnin k nadprůměrnému výnosu - každý domácí zahrádkář to ví a neprozradí; uvědomme si také, že účelným posunem v osevním postupu při 10% obilnin postačí (nevyplavování a pomalejší uvolňování živin) k jejich dosažení dobrých výnosů ).

    A tu nastupuje argumentace odpůrců, že totiž třeba objem spotřeby obilnin nelze zajistit při zastoupení obilnin na orné půdě 5% apod. 

Tuto argumentaci bohužel nikdo neanalyzuje z pohledu aktuálních, ale reálných  možností. Dnešní stav, kdy leží kvanta orné půdy (dotovaným) ladem, lze rovnovážný systém s vysokými výnosy vybudovat prakticky kdekoliv - a poměrně rychle.

A pak je třeba otázku obrátit : Jaký nezbytný rozsah velkoprůmyslového zemědělství je nutný na zajištění vyrovnané bilance spotřeby a nezbytné rezervy vůči výrobním kapacitám (pokud by rozhodující tíhu objemu výroby nesly drobné ekofarmy)? 

Je to vlastně analogická otázka dnešním odpůrcům i příznivcům OZE: Jaký nezbytný rozsah dosavadních osvědčených zdrojů energie (plyn, jádro, dřevo, uhlí) je nezbytný k zajištění stability energetického systému, založeného na upřednostnění OZE, pokud by rozhodující tíhu objemu výroby nesly zelené zdroje? 

Tak prosté otázky a tak složité ticho odpovědí. Ten, kdo se těmto otázkám vyhýbá, ten to s OZE nemyslí vážně. Takový malý sabotérek.

 

[ To je ve viditelném  kontrastu s tím, co je zabetonováno (někde obrazně, jinde doslova), kdy na jedné straně mizí nejkvalitnější orná půda pod logistickými centry (přeženu to: půdní eroze je stejně hrozná, ale aspoň lze s ní něco v delším časovém horizontu dělat. To už rekultivace po hnědouhelných dolech mají pro půdu větší praktický význam, než perspektiva odstranění logistického centra) a na druhé straně podléhá zbytek té (dříve) lepší půdy devastaci, počínaje nedostatkem organické hmoty, přemírou chemie a konče monokulturním využitím (zvýrazněným odvozem veškeré organické hmoty z pole jinam). Ale to už je na jinou debatu]

zbynek-fiala

Díky za zasvěcené poznámky. Pokusím se odpovědět. Nejprve k těm velkým strojům. České půdní bloky jsou největší v EU, jsou desetkrát větší než průměr. Velké stroje se pochopitelně používají i jinde, ale u nás nejvíc. 

Líp to vypadá třeba v Rakousku. Před pár lety jsem natáčel s vídeňským Austria BioForschung, původně ceritifikační autoritou pro bio zemědělství, ze které se stal vlivný výzkumák. Pokoušeli se tam vyvíjet model zemědělského hospodaření s nižším podílem živočišné výroby - realita i v Rakousku. Místo hnoje se víc používal kompost a zlepšující rostliny s bohatým kořeněním. To všechno na menších polích s menší, leč velice sofistikovanou technikou. Obvykle kombinuje řadu operací po sobě, přitom je snaha mít půdu co nejdéle pokrytou vegetací, takže se seje pod podříznutý drn a podobě. 

Výnosy tam měli lepší než u nás, podíl lokálních potravin je tam výrazně vyšší. Vesnice tam žijí, a není to jen vyššími dotacemi, které zčásti spolknou vyšší náklady.

Navštívil jsem také německé bio farmy s vlastními zpracovatelskými kapacitami. Standardem jsou pekárny, ze kterých vypadne typická německá cihla z plev, ale oni to mají rádi. Minimlékárny obyčejně provází i sýrárny a jogurtárny (mimochodem, díky za příklad s místní dohodou o dělbě produkce, to je určitě dobrá cesta). Mlékařský provoz má na krku jeden odborník se dvěma pomocníky, je to řehole. Třeba jim někdy uleví automatizace. Jsou tam také řezníci a uzenáři. Distribuce je často uzavřená nebo polouzavřená, prodává se členům družstva, často na předplatné. Ceny jsou věcí dohody, kontrola sousední Billou je jen orientační, rozdíly jsou přesto malé. V družstvech se sdružují spíše chudší lidé. 

V Česku neslouží dotace zemědělcům. Existují výzkumy, kdysi jsem je tiskl v Ekonomu (Seják, Pokorný, Dejmal), podle kterých dotace zemědělcům pouze umožňují prodávat pod cenou. Po průchodu systémem pak dotace fakticky skončí jako zisk obchodních řetězců (a částečně zpracovatelů). Tohle je možné jen při stávajícím systému průmyslové velkovýroby. Menší zemědělské podniky by mohly víc spoléhat na bližší zpracování a odbyt, kde netrpí slabší vyjednávací pozicí jako vůči nadnárodním obrům. Stát by to měl podporovat vytvořením podmínek, od legislativního rámce a racionalizace dotací až po nejrůznější poradenství a vzdělávací akce. Má to ovšem podmínku, musel by se nejprve osvobodit ze zajetí velkého agrobyznysu. A pochopitelně i neoliberálních dogmat.

luis

 Téměř pod vše bych se podepsal. Bedlivě však rozlišuji, do jaké míry jde o životně důležité přizpůsobení se okolnímu prostředí v zájmu přežití a ROZVOJE A ZMĚNY STRUKTURY V BUDOUCNOSTI , a kdy už jde o ZAKONZERVOVÁNÍ ŠPATNÉ STRUKTURY VÝROBY A VZTAHŮ (počínaje vztahem k půdě a konče vztahem obchodních řetězců k dodavatelům).

V kontextu tohoto postoje beru s rezervou i následující  tvrzení:

- "...České zemědělské hospodaření těmi nejtěžšími stroji na největších evropských lánech a s vysokou podporou chemie především škodí půdě...."

Myslím, že nejtěžší stroje nevyrábí nadnárodní firmy jen pro Českou republiku, tomu by nikdo nevěřil. Jsme jen vítanou třešničkou na dortu, upečeného pro stoly akcionářů těchto firem. Masové rozšíření jejich použití je podněcováno systémem dotací (u nás i ve světě), kdy o dotaci je preemptivně navýšena cena strojů (takto to funguje jen hypoteticky, ve skutečnosti, kdyby neexistovaly dotace, takto drahých strojů by se vyrábělo opravdu jen takové množství, které by našlo kupce.

Ostatně vždy platilo, že optimální výkon stroje se vztahoval k převažující rozloze polí a soustava těchto strojů musela být buď dostatečně modifikovatelná nebo vzájemně kapacitně přizpůsobená. Prostě při posuzování úlohy těžkých strojů bych nepaušalizoval.

- Na jedné straně denně potkávám traktor s téměř dvěma sty koní (myšleno HP, nikoliv kladrubáky), jak odváží od místního kravína hnůj na polní hnojiště (což jsem v 17 letech prováděl běžně s 5x slabším traktorem Z4011 při odhadem jen o něco menší zátěži. Stejně tak vídáme těžké stroje i v podhorské oblasti, jak stěží mohou využít svých možností. (Zlomyslně dodávám, že když porovnám měrnou spotřebu nafty u stařičkého Z15 s nejmodernějšími výkonovými zahraničními traktory, tak si v duchu říkám, že pokrok by měl být alespoň o krok. )

- Na druhé straně bez dnešních vysoce výkonných strojů není možno zvládnout mnohé zemědělské práce v agrotechnické lhůtě. Už to samo znamená významný rozdíl ve výnosech i v produktivitě práce  (bez ohledu na vliv chemie, hnojení apod.). Tyto stroje nabízí navíc řadu přínosů. Nemluvme o robotizaci, stačí zmínit jen senzory měrného odporu půdy mezi pluhem a traktorem či měřiče dalších parametrů půdy přímo na radlici, které při běžné orbě v kombinaci s GPS dovolí zmapovat (nemluvě o korekci hloubky orby k narušení utuženého podloží) podrobně každé pole metr po metru. Znalost těchto parametrů dává netušené možnosti - množství a kvalita takto získaných informací je víc než nostalgie přísloví "Jen to pole dobře rodí, po kterém sedlák denně chodí". Na farmáři ovšem je vše ostatní. To, jak bude s půdou dále pracovat ve vztahu ke struktuře plodin, k disponibilní technice atd. může přinést mnohdy více, než lpění na pracovně náročných postupech bez dostatku informací. To byl jen nástin jedné z možností přivrácené strany neúměrného zvyšování výkonů.

    Navíc rezignace na produktivitu práce (jedno už pod jakým rezignačním praporem) nepřinese nikomu nic. Ani menšímu výrobci, ani spotřebiteli. Představa, že jeden výkonový traktor nahradíme 15 traktory Z15 (a na každém jeden traktorista), aby se stihlo vše v agrotechnické lhůtě, je komická, nikoliv ekologická.

   Zkrátka a dobře, otázku zda ano či ne (výkonné stroje, chemizace, velikosti lánů...) bych přeformuloval na obtížněji zodpověditelnou otázku kolik, kde, jak, proč, v jaké kvalitě a za kolik. 

 

Stanovisko Agrární komory "...„Snaha o seškrtání dotací pro produkční zemědělské podniky je úplně mimo realitu,“  i jiná tvrzení pana Randejska (viz jinde: "...po přerozdělení dotací firma Rabbit nepřežije...", "...chleba bude stát 200 kČ...") bych nebagatelizoval. 

Snad opět jen přeformuloval: Dotace jsou hluboce pod realitou na západ od našich hranic, abychom měli srovnatelné výchozí podmínky a vysoce nad toužebně očekávanou realitou (rozhodující spotřeba potravin zajišťována v malých ekoprovozech bez chemie), která by byla žádoucí v celé Evropě.

Ke zdražení potravin dojde tak jako tak. Dokázat to předvídat, to není důstojný úkol pro věštce - pro prognostika už vůbec ne. V zásadě jde spíše o souboj ušlechtilých ideí a sice:

-  zda dotace i nekřesťanské marže (tj. peníze spotřebitelů) poslouží jako investice do obnovy a zachování půdy, biodiverzity, či jako zajištění zaměstnanosti a důstojné a stabilní obživy všech, kteří vytvářejí vysokou přidanou hodnotu a také k´jako zajištění důstojné odměny farmářů, a hlavně všech, kteří platí daně v ČR - nebo

-  zda skončí dotace i nekřesťanské marže (tj. peníze spotřebitelů) jako zlatá prémie těch, kteří provozují zemědělskou výrobu velkoprůmyslově a také těch, kteří se specializují místo přidané hodnoty (dph) na připsanou hodnotu (DPH) a navíc třeba ani neplatí daně v ČR  

Přejme si, aby  "...úplný, všestranný a pak také pravdivý pohled do zrcadla..." nebyl jen "...Ošklivý pohled do zrcadla..."

 

Dovolte malou vzpomínku na margo tvrzení:

"...Když přivezete mléko od 20 nebo 50 krav z čisté luční pastvy do mlékárny, máte na vybranou. Buď se smíchá s tím ostatním a na žádnou bio produkci si nehraje, nebo si ho vezmete zpátky domů, protože tak malé množství není kde zpracovat. ..."

Když jsem byl před desítkami let na prázdninové stáži na biodynamické farmě ve Švýcarsku, patřilo mj. k mým denním povinnostem (po podojení asi 20 krav) naložení konví biomléka na autododávku se zadní sklopnou plošinou, objet kus regionu, posbírat mléko i od dalších 5 farmářů a odvézt je do mlékárny, kde se odděleně zpracovalo. 

Tehdy mě bohužel nezajímalo, jak to bylo financováno (iniciativa, zajištění a organizace byly čistě věcí farmářů a jejich příslušného spolku, možná získali i podíl v mlékárně-to už nevím), ale patrně z dotací, jako mnohé jiné záležitosti. Pochopil jsem tehdy, že pokud tam vznikne (na soukromé či spolkové bázi) společensky zjevně žádoucí iniciativa, která je i společensky prospěšná, pak úřady (chápal jsem to, tak jak mi to bylo vysvětleno, že obecně byla takto nastavená politika) jsou velmi pružné v rychlé podpoře, aby tuto iniciativu lobbystické i jiné turbulence trhu nezadusily. Dodnes si ve vzpomínkách užívám ona krásná rána při cestách po hezky upravených kopcovitých silničkách s rozhledem do okolních údolí. Při návštěvě jiné biofarmy jsem se zase dozvěděl, že farmář sám založil minimlékárnu (sympatické bylo to, že původně chtěl sýrárnu, ale protože by ohrozil odbyt jiného biozemědělce, který už sýrárnu měl, rozhodl se pro mlékárnu, která by posloužila i jiným). 

 Tyto vzpominky pak překrývá realita klausovské jedné volné ruky trhu (druhá ruka je ovšem také volná, aby se mohla včas chopit pera) a doba privatizace se stafáží neschopných ministrů zemědělství a financí, kdy ani malé mlékárny (za babku) nepřešly na družstevním principu do správy těch, kteří do nich dodávají mléko a jsou na nich existenčně závislí. Stačilo tak málo...

 Není divu, že i u mléka se lze nadít projevů, jak se "...to nejjednodušší bez větší přidané hodnoty, dodává to zahraničním zpracovatelům a distributorům za nadiktované ceny...". Pravda čistý diktát to není; jednou je to diktát trhu, jindy diktát obchodních podmínek nadnárodních řetězců, jindy zase diktát kartelový, popř. diktát ochrany vnitřního trhu (těch zemí, kde jim záleží na vlastním trhu víc, než je toho schopna naše elita).

No a také nedostatek organické hmoty v půdě si lze dovodit (aspoň ti, kdož mají trochu obrazotvornosti) jako jeden z logických důsledků mlékáren, které nejsou v rukou výrobců mléka.