Přebytek nemusí vydržet

Fiala Zbyněk
5.2.2019 12:42
I letošní leden začal rozpočtovým přebytkem, ale ...

Je to už trochu stereotyp, měsíční plnění státního rozpočtu vykazuje přebytek. Letos je menší než v loňském roce stejnou dobou, ale když odečteme od loňských 26,5 miliardy korun mimořádný doplatek evropských peněz, liší se to jen stovkami milionů korun, což vlastně nejsou – pohledem z vysoké židle ministerstva financí – žádné peníze. Čarování s rozpočtem ale nechme na hádky v parlamentu, nás zajímá, jestli ekonomika produkuje dostatek zdrojů.

Některá varování, která v minulých dnech zazněla, mohou vyvolat obavu, zda to náhodou nemíří do kytek. Brexit hrozí ubrat 50 miliard z českých exportních příjmů. Americké-čínská obchodní válka, ve které se mohou někteří politici přerazit, jak se ženou do amerického zákopu, nás postihne zejména zpožděním – a možná i nedostupností – bezdrátové sítě 5. generace, která je základní podmínkou průmyslu 4.0. Mění se i další technologie, na kterých uváznou naše starší investice do dieselových motorů a automobilismu vůbec. Může být docela brzy zle. Ale zatím není.

Zdroje zatím jsou. Skutečně srovnatelnou veličinou, podle které se můžeme orientovat, je celostátní výběr daní, tedy i se zahrnutím toho, co podle pravidel daňového určení zamíří do krajů a obcí. Celostátní výběr daní je teď na stejných 83 miliardách korun jako v loňském lednu, ale když přidáme pojistné na sociální zabezpečení, vybralo se víc než loni. Konkrétně jde o 2,5 miliardy víc pojistného (na výsledných 43 miliard korun). To je jasná známka růstu mezd, kterou zaznamenáváme i na růstu daňových odvodů zaměstnanců. Zdanění výplatních pásek vrostlo o 2 miliardy a dosáhlo 18,5 miliardy korun (za jediný měsíc).

Z uvedených čísel vyčteme několik věcí. První, růst mezd nepoškodil ekonomiku, naopak ji kultivuje. V soutěži o omezené množství trochu lépe placených pracovních sil vyhrávají ti produktivnější, což je dobře. V minulosti si diktovali podmínky naopak ti nejslabší, kteří při každém zvýšení minimální mzdy bědovali, že je “likvidační“. Jenže na druhé straně zase byly „likvidační“ nedostatečné mzdy, alespoň z hlediska lidské důstojnosti těch, kdo pravidelně pracují.

O růstu HDP za loňský rok se něco dozvíme až příští týden. Bude to podobné číslo jako byl meziroční růst ve 3. čtvrtletí, který dosáhl podle lednového zpřesnění 2,4 procenta HDP. Úhrn peněžních a nepeněžních příjmů domácností na obyvatele za tu dobu reálně vzrostl o 2,8 %. Rozdíl je tedy malý. Z uvedených čísel je zřejmé, že republika zatím nežije nad poměry, jak se někdo snaží naznačovat.

Mzdy jsou jen částí těchto úhrnných příjmů, a právě tato část rostla podstatně rychleji, meziročně o 6,1 procenta. Ukazuje se, že je výhodnější pracovat a že je zároveň prostor i pro další zvyšování mezd. Jestli to někoho slabšího položí, propuštění zaměstnanci najdou relativně snadno práci jinde. Výraz „relativně“ má samozřejmě v různých regionech různou váhu, ale strašit se jím nedá.

Nelze moc hrozit ani nějakou penzijní krizí. Teď už vůbec ne, vybírá se víc, než se rozdá. Ale obrovskou rezervu, kterou tady máme, lze vidět na rozdílu v podílech HDP, které se na sociální účely vydávají u nás a na západ od našich hranic. České sociální výdaje nedosahují 19 procent HDP, zatímco německé či rakouské se pohybují kolem 30 procent. Kdyby se ty naše zvedly o polovinu, pouze jsme dorovnali laťku. Ovšem jen doma, protože v mezinárodním srovnání v kurzu měny jsme tak na čtvrtině úrovně sousedů.

Otázku lze položit i jinak – kolik peněz je třeba, aby sociální rozdíly moc neřvaly a po ulicích neběhali lidé ve žlutých vestách, případně s vidlemi v ruce. Kulantněji to lze vyjádřit indexem Gini, který – docela složitě – porovnává míru rovnoměrnosti rozdělení příjmů. Na první pohled to v této oblasti dokonce přeháníme, jsme na tom nejlíp z celé EU. Opravdu chudých máme nejmíň ze všech a rozdíly v příjmech drtivé většiny obyvatelstva jsou přijatelné. Jak praví lhostejné statistiky, které semelou to, co se do nich naháže.

Straničtější pohled, kterému na míře spravedlnosti opravdu záleží, vidí samozřejmě drobné vady těchto výpočtů. Když shromáždíte houf nuzáků, spočtete jejich hladové příjmy a vyčíslíte, jak se skupiny žebrající na nádraží liší od žebráků blíže náměstí, najdete malý rozdíl. Znamená to, že je všechno v pořádku?

ČSÚ se na to naštěstí umí podívat i jinak. Právě spouští další každoroční šetření o příjmech a životních podmínkách domácností. Jeho součástí je zjišťování míra materiální deprivace, která v domácnosti nastává, když si třeba nemůže dovolit týden dovolené nebo maso každý druhý den. Nebo nemůže dostatečně zatopit a první nečekaný výdaj ji nažene do náruče lichvářů a exekutorů. V roce 2017 jsme měli 1,2 milionu materiálně deprivovaných osob.

https://www.czso.cz/documents/10180/61601872/1600211820.pdf/20005c69-a8b5-44e7-9cfe-b9bf521123bf?version=1.0

Z uvedeného počtu materiálně deprivovaných však větší část (750 tisíc osob) žila nad oficiální hranicí chudoby! Z toho je vidět, co se z té hranice dozvíme. Vypočítává se s ekvalizovaného příjmu domácností (děti musí vystačit s nižšími náklady, na domácnost se taky něco ubere) a porovnává se se středním takto ekvalizovaným příjmem. Kdo je nad 60 procenty mediánu, ten je úředně z bídy venku, i když nemá na telefon nebo na maso a pere jen v ruce.

Na stránkách Patrie, které rád čtu, jsem našel v minulých dnech pozoruhodný článek, ve kterém Jiří Soustružník, kterého čtu nejraději, přináší varování Chicagské univerzity před narůstajícími sociálními rozdíly. Ano té univerzity, která vychovávala ostré „chicagské hochy“ pro nápravu světa pod prapory liberalismu a ekonomiky „nabídkové strany“. Netřeba zdůrazňovat, že jej napravila i u nás. Byla to spíše „podbídková“ ekonomika, lze-li takový patvar použít, protože radila k podbízení, jinak se globalizační závody ke dnu nedají vyhrát. Teď Chicago zjišťuje, že to trochu přehnalo.

Reálné vysvědčení z ekonomie chicagské školy ukazují prudce se rozevírající nůžky sociálních nerovností. Zatímco ještě na začátku 60. let mělo horní procento americké společnosti stejně majetku jako „dolních 90 procent“ (zbylou třetinu si rozebrali ti mezi 2. po 10. procentem), nyní má horní jedno procento 40 procent národního majetku a na dolních 90 procent nezbyla ani čtvrtina. Z jiných statistik přitom víme, že podstatnou část majetku horního procenta drží pouhé jedno promile těch úplně nejbohatších. Začíná to být opravdu nebezpečné. Ti nejsilnější nahradili trh obyčejným diktátem a společnost se nemůže bránit, protože deregulace odstranila všechny brzdy a pokusy o vyvažování. Nikdo se nemůže divit, když se lidi začínají zlobit.

Zajímavá je následující pasáž zmíněného textu:

„University of Chicago pak na svém blogu ProMarket dlouhodobě tvrdí, že v USA je situace ohledně zneužívání tržní pozice tristní. Nedávno zase tento blog dal prostor představení studie „Reducing Wealth Inequality Through Wealth Taxes Without Compromising Economic Growth“. David Klenert a Linus Mattauch v ní také poukazují na vysokou nerovnost v bohatství a zkoumají, jaké typy zdanění (tj. pokusů o snížení nerovnosti) mají nejmenší negativní efekt na efektivitu a ekonomickou aktivitu, popřípadě jaké je dokonce podporují. Zaměřují se zejména na zdanění rent, či zdanění bohatství, které by financovalo investice do infrastruktury.“

https://www.patria.cz/zpravodajstvi/4048382/situace-je-vazna.html

Soustružníkův komentář však na konci připomíná, že u nás je úplně jiná situace, rozdíly jsou malé. Ano, lze na to odpovědět, statistika říká, že rozdíly jsou malé, ale život říká, že jsou to malé rozdíly ve velké bídě. A že kdybychom v ČR neposuzovali rozdělení příjmů jen do decilů, tedy rozdělení do skupin o velikosti desetiny obyvatelstva, a podívali se na jednotlivá procenta nebo i to horní promile, viděli bychom trochu jiný obraz. Nemluvě o tom, že statistiky bídy jsou u nás statistikami příjmů, takže si nepovšimnou, když se většiny těch příjmů okamžitě ujme exekutor.

Úvahy o změnách zdanění jako důležitého nástroje snižování netržní výhody těch nejbohatších jsou tedy namístě. Rozhodně je to téma, na které by se měla přenést řeč, pokud se ve státním rozpočtu – jak varuje ministryně financí Alena Schillerová – začnou objevovat místo přebytků díry.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.