Rozpočet v čase výrazných rizik

obrazek
17.9.2019 15:21
Státní rozpočet ČR pro rok 2020 jen připraven k projednání ve sněmovně. Vláda jej schválila s varováním, že „makroekonomický rámec je zatížen řadou rizik“, která v úhrnu vnímá jako „výrazně negativní“. Taky se trochu tlučou fiskální a měnová politika.

Vláda schválila návrh státního rozpočtu na rok 2020 a posílá jej do Sněmovny Parlamentu ČR. V doprovodném rozboru makroekonomického rámce zaujme varování vlády před vnějším vývojem a vedle toho něžná poznámka, jak má svázané ruce doma. To druhé je vědecky vyjádřeno takto:

Z hlediska směru působení hospodářských politik je nutné odlišit nastavení fiskální a měnové politiky. Pro plán a realizaci fiskální politiky jsou od roku 2017 mantinely dány zákonem o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. V jejich rámci lze fiskální politiku následujících let charakterizovat jako neutrální až mírně expanzivní, což je plně v souladu s realitou zpomalování ekonomického růstu. U měnových podmínek očekáváme pozvolné posilování kurzu české koruny a stabilitu primárních úrokových sazeb.

Rozpočet je tedy bez výdajových ambicí („neutrální“) nebo jen s minimální snahou podpořit hospodářský růst vyššími výdaji, které chce orientovat hlavně na platy státních zaměstnanců a potřeby veřejných služeb, zvýšení důchodů a nějaké ty dálnice. Kraje a obce byly v posledním období s investicemi opatrnější, starostu by mohli za špatně uzavřenou smlouvu zavřít, a tak hospodaření celých veřejných financí, kam patří i samosprávy a veřejné pojišťovny, má tendenci k přebytku.

Opozice bude přesto mluvit o nezdůvodnitelném zadlužování. To nás ovšem nemůže překvapit. Vláda je tu od toho, aby šířila mezi lidmi důvěru, že se postará, a opozice od toho, aby nacházela nové a nové doklady její neschopnosti. Z větší části byla dříve vládou ona, ví tedy, o čem mluví. V zastupitelské demokracii, kdy všechna moc pochází jednou za čtyři roky z lidu, který má za úkol odmítnout toho blbějšího, to ani nejde jinak. Po volbách úkol převezmou naši volení zástupci, a my už jsme pouhými klienty. Sami můžeme nadávat na vládu taky, ale když se toho ujme opozice, je to mnohem profesionálnější. Byť to vyjde nastejno.

Je tu však jeden opravdový soupeř, se kterým se musí vláda utkat takříkajíc natvrdo. Tím je realita. Když vláda řekne, že s penězi vystačí, ale nakonec nevystačí, začne být problém, jak to zamluvit. A když se ukáže, že nejde jen o drobnou nepřízeň finančního počasí, ale spadli jsme do hluboké díry (Kalousek by mohl vyprávět!), lidi mohou vyběhnout do ulic a někteří mít hole v ruce.

I ona velice skromná rozhazovačnost vlády („mírně expanzívní“) tedy může splnění úkolu ohrozit, ale v našem případě je vynucena. Zaprvé jsou tu hluboké sociální dluhy po minulých pravicových vládách, které nás ve srovnání se západními a jižními sousedy drží ještě třicet let po Listopadu pod hladinou chudoby. To je skutečný dluh, protože zatímco peníze jsou pouhou společenskou konvencí, určitou formou důvěry v uzavřené kontrakty, lidský hlad a mokro skrápějící osoby bez střechy nad hlavou či pláč dětí, které nemohou s ostatními na školní lyžařský zájezd nebo do divadla, to už je věc skutečná.

A pak tu máme situaci, kdy Česká národní banka tráví čas pozorováním dvou bilionů korun v devizových rezervách, které si tam aktivisticky nasyslila, a teď s nimi nemůže nic dělat. Tyto devizové rezervy brání přirozenému posilování koruny. Proto ČNB nezbývá nic jiného, než v zoufalství šroubovat úrokové sazby výš a výš, aby byla koruna pro spekulanty atraktivnější než eura a dolary v těch zpropadených devizových rezervách. Rozdíl českých sazeb a eurozóny narůstá. Je tu dokonce opačný trend, neboť ty evropské šly dolů.

ČNB je v tomto ohledu nezávislá, může si dělat, co ji napadne. Kdyby se jí náhodou povedl experiment s daleko vyšším utažením měnové politiky, než by odpovídalo vývoji inflace, a koruna začala výrazněji posilovat, zdraží českou práci ve srovnání se zahraničím a provede tedy utažení na druhou. Makroekonomický rámec rozpočtu doufá, že se toho tolik nestane, koruna bude posilovat jen mírně a sazby budou víceméně stálé.  

Přesto stojí za pozornost následující věta:

Očekávané výrazné snížení dynamiky tvorby hrubého fixního kapitálu ze 7,2 % v roce 2018 na 2,5 % v roce 2019 odráží méně uvolněné měnové podmínky v úrokové složce a pomalejší růst ekonomik hlavních obchodních partnerů.

Překlad z vědečtiny:

Zdražování peněz v době, kdy ekonomika u hlavních partnerů vázne a peníze by měly spíše zlevňovat, srazilo reálné investice na třetinu. Jenže co má ČNB dělat, když ji dusí ty rezervy…

Nesmíme však zapomenout ani na finanční počasí s tlakovou níží někde nad Německem. Nad námi ještě svítí, ale nad Německem už se stahují temné chmury. V rozpočtové dokumentaci je to vyjádřeno vědecky větou:

Makroekonomický rámec je zatížen řadou rizik, která v úhrnu vnímáme jako výrazně negativní.

Konjunktura Německa a eurozóny už je za vrcholem, a potvrdí-li se pokles z minulého čtvrtletí, jsou tam v recesi. A těch rizik je víc. Jsou tu obchodní války s USA, které se mohou přenést i do EU, je tu neuchopitelný Brexit, v Česku trvá neúnosný dvouciferný růst cen nemovitostí, slabší povahy děsí vývoj mezd a stárnutí obyvatelstva.

Další velkou neznámou představuje cena energií. Ropa se topí v nadprodukci a přeplněných světových zásobách, ale třaskavá situace na Blízkém východě působí na cenu ropy v opačném směru. Vedle toho je fosilní energetika mučena stále silnějším vlivem slunečních a větrných elektráren, kterým už v řadě zemí nemůže konkurovat ani uhlí.

S uhlím a dalšími fosilními palivy to může jít ještě rychleji z kopce, protože všude tam, kde se začíná prosazovat zelená politika, jsou považována za nejefektivnější opatření uhlíková daň a zrušení dotací fosilních paliv. Tyto dotace dosahovaly roku 2015 podle odhadu Mezinárodního měnového fondu 4,7 bilionu dolarů, to je 6,7 procenta světového HDP. Jsou tedy násobně vyšší než podpora obnovitelných zdrojů. O jádru nemluvě.

Vedle klimatických změn představují hlavní globální výzvu pro průmyslové země digitalizace a nástup elektromobility. Digitalizace a automatizace útočí na pracovní místa, ale mohlo by jít jen o přesun, kdybychom se vypravili za vyšší přidanou hodnotou a využili výhod decentralizace. V pondělním jednání vlády, na kterém se schvaloval návrh rozpočtu, o tom najdeme zmínku v podobě aktualizace Národního akčního plánu pro chytré sítě, které lze využít i pro účinnější zapojení decentrálních výrobců elektřiny.

Ale tento prvek k nám doléhá jen okrajově. Vezměme jen tu převratnou změnu v automobilovém průmyslu, tedy oboru, který nás živí. Její rozsah dokumentuje informace z minulých dní: Němci chtějí vybudovat do roku 2030 nabíječky pro 10 milionů elektrických aut. Uvedl to ministr dopravy Andreas Scheuer (CDU) v rámci balíčku 75 miliard euro, který požaduje do konce uvedeného období na boj proti klimatickým změnám.

Zkusme se podívat pod tato čísla. V Německu žije přes 80 milionů obyvatel, takže očekávají, že jedno elektrické auto tam připadne na každých 8 obyvatel a výdaje jen na dopravní složku boje proti klimatickým změnám budou činit nějakých tisíc euro na obyvatele ročně. Současné české odhady počítají ke stejnému datu s 200 tisíci elektrických aut, to je jedno na 50 obyvatel.

Nevíme, co se v automobilovém průmyslu děje? To těžko, české automobilky vyrábějí 1340 aut na deset tisíc obyvatel, nejvíc na světě. Většina těchto aut je z Automobilky Škoda náležící do německého koncernu Volkswagen. Závislost českého automobilového průmyslu na německém je tedy do očí bijící. Aspoň že ti makroekonomové si to začínají uvědomovat. Z celé rozpočtové dokumentace je nakonec klíčový tento odstavec:

Vzhledem k významu automobilového průmyslu pro českou ekonomiku pak riziko představuje jeho značná exportní expozice a silná procykličnost. Ve středním až dlouhodobém horizontu budou rizika prohloubena strukturálními změnami, k nimž patrně bude muset dojít kvůli postupnému zpřísňování emisních norem. Přechod na alternativní druhy pohonu si však vyžádá enormní investice do vývoje technologií, strojů a zařízení či infrastruktury. Lze také očekávat dopad na zaměstnanost, dodavatelsko-odběratelské vztahy či ceny energií.

Česky: Bude to drahé, lidi mohou přijít o práci a budou pokusy drsně zdražit elektřinu.

Ale to bude až někdy a v politice se myslí hlavně na zítra. Zůstaňme tedy u nejbližšího roku. Z rozpočtového návrhu je zřejmé, že jestliže chce zastropovat výdaje částkou 1,618 bilionu korun, ve které je i plánovaný schodek 40 miliard korun, potřebuje reálný hospodářský růst lehce přes 2 procenta HDP. Nominálně má HDP vzrůst o 253 miliard korun na skoro 5,9 bilionu korun z letošních 5,6 bilionu korun, tedy o 4,5 procenta. Od toho odečtěme deflátor 2,2 procenta. Pak by byl očekávaný schodek státního rozpočtu ve výši 40 miliard korun hluboko pod jedním procentem HDP.

Letošní i příští HDP, stejně jako deflátor, jsou však pouhé odhady, jako ostatně vše při rozpočtování. Do hry může vstoupit také kurz koruny, u kterého vláda doufá, že nepůjde pod 25,20 CZK/EUR, a dlouhodobé úrokové sazby, které snad budou stagnovat na 1,5 procenta. HDP pak poroste rychleji než dluh, takže míra zadlužení sektoru vládních institucí klesne na 30,7 procenta (zatímco v EU je obvyklý aspoň dvojnásobek).

Skladba příštího HDP se trochu změní. V průmyslu se investuje méně (čemuž se lze po předchozím výkladu těžko divit), a moderní technologie hlavně dovážíme, a tak může pokračovat schodek bilance zahraničního obchodu. Souhrnná tvorba fixního kapitálu dosáhne 2,4 procenta, ale podíl vlády bude skromnější, její spotřeba poroste pomaleji než ekonomika. Růst musí povzbudit spotřeba domácností, kterým pomohlo zvyšování mezd a penzí.

Peníze tečou i ven. Záporná bilance prvotních důchodů (vydělali v Česku a odvezli do zahraničí) činí 5,3 % HDP, a takhle to vypadá už několik let. Devět desetin tvoří dividendy. Podstatně méně toho teče opačným směrem, výnosy českých investic v zahraničí ve výši 2,6 procenta HDP a mzdy českých pracovníků v zahraničí 0,6 procenta HDP.

A pokud to všechno poběží, jak si malujeme, příjmy státního rozpočtu stoupnou o 113 miliard korun, včetně evropských peněz, pokud je dokážeme vyčerpat. Samotné daňové příjmy mají vzrůst o 80 miliard korun, to je o 6 procent. Daňový výběr tak bude znovu vyšší – při všech úpravách a slevách – než růst HDP. Neboť bude pod vlivem. Nikoliv povzbudidel, ale EET.

 

 

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Jiří Volný st.

Pobavila mne věta o výpravě za vyšší přidanou hodnotou. Ostatně ona vyšší přidaná hodnota je novou frází, novým oblbovákem, o kterém mluví šéf odborářů i zaměstnavatelé. Pokud budeme vyrábět to, co vymysleli někde jinde ve světě, tak na nás zbude jenom ta nižší přidaná hodnota. Navíc, když už něco vymyslíme, tak ten surový nápad zatepla prodáme do ciziny. I kdybychom ihned zvedly počty lidí ve výzkumu a vývoji na dvojnásobek, tak na výsledek budeme čekat řadu let. Ministři melou o všem možném, ale neslyšel jsem o jediném ambiciozním a převratném programu. To co je na stole je klasická udržovačka.

Stanice pro 10miliónů elektromobilů, to zní dobře. Teď však přijde zákeřná otázka:  Bude realizátor tohoto programu čerpat i z evropských peněz? Předpokládám, že to nebude budovat nějaká garážová firma. Nebude mít problém s nedovolenou podporou, 75-ti miliard Eur z vládních peněz? Osobně se těším na chladné a deštivé léto 2030.