Virus nemůže za všechno

covid zf
11.5.2020 11:20
Krizí je víc a teď se začínají sčítat. Moc si nepomůžeme, když budeme reagovat jen na jednu z nich. Nad současným otřesem bychom si proto měli ujasnit, kde vázneme na viru a kde narážíme do zdi.

Posilovny, do kterých od pondělí smíme, jsou bezvadná věc. Já se raději rozcvičuju u ledničky – ještě čtrnáctkrát se vyspíme a pustí nás i do hospody. To mohou být docela silné signály návratu k normálnímu životu. Ale na jak dlouho? A jak dlouho nám ty hospody vydrží?

Strašidelná ekonomická čísla z času karanténních opatření by nás nemusela tak lekat, kdyby šlo jen o jednorázovou událost, jako když si člověk po bujarém večírku protřepává prázdnou peněženku. Pro jednou to přežiju. Jenže tohle se může vrátit. Tentokrát lze souhlasit s tím klíčovým, co zaznělo v neděli od ekonomů u Moravce – druhá vlna kovidu-19 může nemilosrdně dorazit spoustu firem, které teď dostávají příležitost k nadechnutí. A to se nebavili o tom, že drtivých problémů je víc.

Aktuální čísla z Českého statistického úřadu informují, že průmysl v březnu klesl oproti únoru skoro o devět procent. Nouzový stav byl vyhlášen 12. března, takže postižena byla jen polovina měsíce. Duben přinese větší ránu. Avšak za všechno opravdu nemůže jen virus. Nezapomínejme, že průmysl ztrácel i předtím. Třeba v prosinci, kdy jsme ještě o koronaviru nic nevěděli, průmyslová produkce poklesla meziročně o 3,4 procenta. V průběhu roku 2019 měla skoro polovina měsíců průmyslovou produkci nižší než před rokem, v červnu dokonce o 6,1 procenta. Trend snižování růstového tempa v průmyslu začal na podzim 2017.

Vzpomeňme si, co všechno se dělo. Dosavadní ekonomický model, který vládne ve světě už přes třicet let, se začal otřásat, protože Spojeným státům přestával posluhovat. Už nemohli těžit ze své dominance nejen v běžných výrobních oborech, ale ani v řadě nastupujících technologií jako je 5G nebo umělá inteligence. Pokusy zabrzdit Čínu prostřednictvím obchodních dohod kombinovaných se sankcemi vyzněly dost naprázdno. Podobná sada amerických výhrůžek mířila i na EU. Výhody čínského prostředí ukázal Elon Musk, když v Šanghaji otevřel další obrovskou základnu elektromobility.

Tvrdý úder dostal také americký ropný průmysl, a to zrovna krátce poté, co se znovu probil na pozici největšího světového exportéra. Jenže dosáhl toho s náklady, které by bylo možné obhájit jen s perspektivou dalšího zvyšování břidličné těžby, a to už není možné. Neuspěly pokusy vnutit Evropě přechod z levného ruského zemního plynu v trubkách na drahý americký zkapalněný zemní plyn z tankerů. Ropná cenová válka, kterou v prostředí přehlceného trhu spustily Saúdská Arábie a Rusko, měla nakonec nejtvrdší dopad právě na americké těžaře.

Také vlny amerických sankcí proti Rusku nebo Íránu a spoustě dalších zemí sice nadělaly spoustu škody, ale nepřinesly zvrat ve prospěch Spojených států. V zásadě jen potvrdily, že dosavadní model globalizace postavený na jednostranných výhodách amerického kapitálu a vynucovaný vojenskou silou USA už není životaschopný. Prezident Donald Trump tomu nasadil korunu hlasitými úvahami, že by mohl Číně naúčtovat náklady na koronavirovou epidemii, kdyby jí zabavil (nebo přestal uznávat) část amerických státních dluhopisů, které nastřádala ze svých obrovských obchodních přebytků. Těžko domyslet jaký efekt by přineslo zjištění, že americké státní bondy už nejsou bezrizikovou investicí.

Příčiny rozpadu globálního modelu jsou jen částečně politické. Prezident Trump možná jedná přímočařeji, ale jsou tu mocné síly, o kterých se nehlasuje. Technologické změny zpřístupnily řadu složitých výrob, není už potřeba taková koncentrace kapitálu. Přehnanou financializaci ekonomiky, která spolkne až 30 procent výnosů, nebude čím živit. Je to patrné i z chování států během pandemie, kdy ztrácejí ostych před skokem do obrovského státního zadlužení, protože si uvědomují, že hlavním bohatstvím je udržitelná sociální situace a zachování pracovní síly.

Jsou tu také klimatické změny, které je konečně potřeba brát vážně. Třeba vlivná zahraničně-politická revue Foreign Affairs jim věnovala celé jarní číslo pod titulkem Příští požár. A k tomu nám pandemie zvýraznila také slabiny přílišné globální otevřenosti a primitivní ekonomické kalkulace, která jde jen za nižšími náklady a nehledí na sociální, zdravotní a environmentální důsledky.

Všechny tyto krize se teď začínají sčítat. Moc si nepomůžeme, když budeme reagovat jen na jednu z nich. Nad současným otřesem bychom si proto měli ujasnit, kde vázneme na viru a kde narážíme do zdi. Překonat obojí bude drahé, ale nečinnost by byla ještě dražší. Půl bilionu, asi desetinu HDP, zaplatíme za pouhou hybernizaci, jen samotné překonání jarního období nečinnosti, aby se společnost a ekonomika nerozpadly. Na to však budou muset navázat aktivní opatření pro přizpůsobení novým podmínkám.

Jednoduchá kalkulace říká, že měsíční výpadek představuje ztrátu 8 procent HDP. Na to jsme zvyklí, zvládáme to každoročně během dovolených. Teď to však budou dva jarní měsíce navíc a možná ještě další na podzim. Náklady záchranných opatření se mohou zvednout také o to, co se podaří opozici vyhádat na pokrytí ztrát dalších postižených subjektů. Jenže na její úvaze, že vláda něco omezila, ať tedy nese náklady, drhne logika. Omezila nás epidemie, vládní opatření omezují jen její dopady.

Vynaložené náklady bude třeba zaplatit. Ti, kdo vyzývají k vyšším výdajům, musí být smířeni s tím, že následovat musí také výrazně vyšší zdanění tam, kde je to možné. Tedy progresívní, u vyšších příjmů víc, a nejen u fyzických, i u právnických osob. Bude větší ochota k novým formám daní, zejména z velkých majetků nebo finančních operací. Bude větší zájem o mezinárodní spolupráci při vedení různých registrů majetku, které mají zabránit únikům do daňových rájů. Bude menší ochota nechat si pouštět žilou zbrojními výdaji a ohrožovat zemi zahraničními dobrodružstvími v cizím zájmu.

Samozřejmostí bude, že státní pomoc ani veřejné zakázky nemohou dostat ti, kdo u nás nedaní nebo veškerý zisk vyvezou. Podpora podnikání se musí zaměřit na snižování zahraniční závislosti a jednostrannosti, zvyšování soběstačnosti a zmenšování rozdílů, aby z hospodaření měli něco i ti, kdo nejsou nacpáni v bohatém centru.

Uvidíme, kdo se odváží před volbami takové požadavky odmítnout.

 

 

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.