Zbyněk Fiala: Energetika nás táhne dolů

kola stroje
8.8.2017 09:44
Zprávy jsou sice plné nedostatku pracovníků, ale podle čerstvých dat ČSÚ průmyslová výroba roste pomaleji než HDP a meziměsíčně dokonce klesla. Táhne ji dolů energetika. Tuto skutečnost bude třeba zamlžit, než se začne znovu prosazovat výstavba dalších jaderných bloků (bez jasné představy jak dlouho, a zejména za kolik).

Nahlédnutí do statistik Českého statistického úřadu ukazuje, že produkce české energetiky vytrvale setrvává pod úrovní průměru roku 2010. Poslední dva roky byla zhruba o 8 procent níže, přestože ekonomika jako celek prožívá výraznou konjunkturu. Nyní byla zveřejněna čísla z května, kdy byla energetika dokonce o 14 procent níže než byl roční průměr před sedmi lety, ale v tomto oboru se na měsíční údaje moc nehraje, protože někdy jsou vedra, a jindy mrzne. Přehlédnout však nelze, že průmysl jako celek nyní zaznamenal meziroční růst jen o 2,2 procenta, ale kdyby energetika aspoň stagnovala, rostl by o 2,8 procenta. Jenže energetika meziročně klesla o 6,5 procenta a připravila tak průmysl o pětinu růstu.

Nešťastní z toho být nemusíme, jsme svědky jevu, kterému se v učebnicích říká „decouplement“, čili rozpojení páru hospodářského růstu a energetické spotřeby. České rozpojení má sice zpoždění, ale špunty ať bouchají, nakonec je tady. Srovnání s průměrem roku 2010 jsme použili pro to, že tvoří základ evropského srovnávacího systému. Jeho index 100 je však v české energetice nejvyšší za ještě delší období, vlastně od roku 2008.

Když se pokusíme o srovnání s obdobím předchozí vrcholné konjunktury v roce 2007, najdeme tam index 104,2, zatímco loňský celoroční průměr výroby a rozvodu elektřiny, plynu, tepla a klimatizovaného vzduchu charakterizoval index 92,0. Statistici se možná vrtí, když zkoušíme srovnání přes základní rok 2010, tak snadno se jejich čísla neřetězí, ale vzal to čert. I tak nelze popřít, že je tu mohutný pokles. Uvedený rozdíl dvou celoročních průměrů činí 12 procent.

Všichni to možná stejně nadšeně nevidí. Odborový svaz pracovníků v energetice má strach o pracovní místa. Spíše však jde o strach z málo aktivní státní hospodářské politiky v konkrétních regionech, které mohou být postiženy útlumem energetické produkce. Téma teď naštěstí zaznělo z mnohem vyšší tribuny, když orodoval za chabnoucí fosilní energetiku také americký prezident Donald Trump a probudil tak ekonomy s Nobelovou cenou v kapse nebo na cestě. Jejich argumentaci najdete na stránkách serveru Project Syndicate. V zásadě připomíná, že pracovní místa ustupujících oborů mizela vždycky a nahrazovala je místa v oborech, které se prodírají k budoucnosti.

Není to jen problém energetiky, stejné je to také ve strojírenství, které stále rychleji ovládá automatizace, a zejména v automobilovém průmyslu, kde zrychluje nástup elektrických aut. Symbolem je raketový nástup vozů amerického vizionáře Elona Muska, jehož model Tesla 3 už se vecpal do přijatelné ceny a velkovýrobního prostředí. Brzy tak připraví o práci výrobce motorů a převodovek, vlastně skoro toho všeho, co dělá dnešní auto autem.

Pro Muska je charakteristické, že uvažuje systémově, proto spolu s továrnou na elektrická auta vybudoval i Gigafactory na potřebné baterky. Vyrábí i sluneční panely, ze kterých lze jeho auta nabít, podobně, jak už to léta předvádí třeba český průkopník elektromobility Jaromír Vegr ze Sedlce-Prčice. Až se Vegrovi panely na střeše zaplatí, bude jezdit zadarmo.

Jako průkopník to měl ovšem dražší, kupoval panely a baterky v době, kdy byly ještě drahé. Ale velkovýroba snižuje cenu. Brzy budeme využívat ve větším měřítku také domy napájené hlavně obnovitelnými zdroji. Je to další šance nejen pro výrobu, ale také pro službu. Ani to Muskovi neuniklo, jeho lidé vystřihnou celý systém na střeše za rozumný peníz a bez starostí. V Americe jich zatím není tolik, ale v ČR či Německu už vzniká zhruba osmina veškeré elektřiny z obnovitelných zdrojů. Proto se nedivme, že poptávka po dodávkách z centrální sítě klesá.

Stejnou měrou, jakou v ČR pokles energetiky ubírá růstu průmyslové výroby, automobilový průmysl přidává. Výroba motorových vozidel, přívěsů a návěsů stoupla meziročně o 3,3 procenta (rostla víceméně stejně, jako je nový celoroční odhad ministerstva financí pro hospodářský růst celé republiky) a podílela se tak na posílení celého průmyslu příspěvkem 0,7 procenta. Pesimista však může říci, že auta mají pokles teprve před sebou. Je to obor, který má prostě za energetikou mírné zpoždění.

Znepokojivý je však nejen vývoj těchto oborů, ale i jejich vliv na politické rozhodování v zemi. Prožili jsme dvacetiletí absolutní nadvlády individuálního automobilismu a silniční přepravy nad hromadnou dopravou a železnicí, nemluvě o tom, že převážet kdejaký šroubek nebo dokonce rajčata či melouny přes půl planety je prostě nesmysl. Této filozofii se přizpůsobily i naše největší investice, kdy se věnujeme především budování dálnic. V časovém horizontu, kdy snad budou všechny ty betonové čtyřproudovky hotové, začnou dnešní soukromá auta i s celou globalizační dopravou z civilizace mizet. Doprava se stane veřejnou službou a prožije opačný vývoj než energetika, bude snazší si dopravu nechat občas přistavit než ji doma udržovat a živit.

Máme tu tedy obory minulosti a obory budoucnosti. Obory budoucnosti mají naději a zástupy nadšenců. To je slušná výbava pro konference a strhující literaturu, ale pro boj o přežití potřebujete i palebnou sílu. V tom mají obory minulosti převahu, mají prachy. Možná o něco menší prachy než dřív, ale pořád obrovské. Mají reálnou ekonomickou sílu, a tu využijí až do naprostého vyždímání všech dostupných příležitostí. Proto je jejich základní potřebou nastupující technologie brzdit.

Proto u nás opakovaně vznikají energetické koncepce, které vidí zářivé zítřky s jadernými elektrárnami, aby nakrmily neutišitelný růst energetické poptávky. Deset let soustavného poklesu této poptávky, jaký prožíváme teď, pak hodnotí jen jako výkyv, který se vrátí k trendu. Kritika je nezajímá. Ani nemusí mít pravdu, stačí když mají ekonomickou sílu, která dokáže přitáhnout dost politiků ochotných přikyvovat. A radostně vítají situace, kdy nějaká partaj zchudne, takže se s ní dá lépe mluvit.

Dobrý příklad nabízí debata o využití ložiska lithia na Cínovci. Prostý rozum říká, že bychom měli využít drahé zkušenosti, kterou jsme získali u jiného surovinového zdroje, vody. Tu jsme v bezpříkladné naivitě prodali cizím společnostem, a teď můžeme jejich sobecké vydírání leda tak kritizovat na nástěnce.

Jen hlupák dělá dvakrát stejné chyby. Vodu je třeba získat zpátky a veškeré další surovinové bohatství už nerozdávat. Moudra, že stát je nejhorší vlastník, už zabírají leda tak ve školce. Soutěž nejhorších vlastníků je mnohem nabitější. Nicméně některé partaje přistupují nadále vstřícně k tomu, že by by se české lihium nabídlo zahraničním těžebním společnostem, a tím by utřel i náš podíl na celém tom strategickém manévru, který reprezentuje Elon Musk. Nevím, co je za tím, jaká složitá myšlenka. Možná to však složité není a jsou to zas jen ty prachy.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.
Klíčová slova: analýza

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

cernik

Zde by Zb. Fiala měl také dát na stůl potřebné otázky.
Rozvoj tzv. obnovitelných zdrojů již naráží na své limity:
vysoká cena za kWh,
komponenty nebudou již klesat ani při velkovýrobě
prognostici hovoří o tom, 
že nelze čekat nový fyzikální princip pro baterie (náhrada lithiových)
a že třeba elektroauta se svým cca 100km dojezdem vyvolávají potíže, 
tj. potřebu "čerpacích" stanic s vysokými energetickými nároky (cca 35A na jednu zásuvku)