Zbyněk Fiala: Konec jedné éry

Fiala Zbyněk
7.1.2017 01:28
Končí éra globalizace a vstupujeme do období protekcionismu a konfliktů?, ptá se Martin Wolf ve Financial Times. Nastupujeme dlouhou a bolestivou cestu k rozvratu světových pořádků? Ne všichni to však vidí černě.

Martin Wolf, vedoucí ekonomický komentátor listu Financial Times vyjadřuje obavu z toho, co přinese nástup Donalda Trumpa, brexit a posilování nacionalistických a xenofobních nálad v Evropě. Varuje před zásadní změnou, která je na cestě. Jenže pokračování dosavadního trendu hyperglobalizace a narůstání nerovností bylo také neudržitelné.

Zásadní příspěvek Martina Wolfa v rubrice Globální politiky se orientuje na podobné problémy jako třeba čerstvé číslo dalšího renomovaného zdroje, zahraničně politické revue Foreign Affairs, která má na titulní stránce montéra hrabajícího se v ústrojí rozhašeného světa. Nefunguje? Co víme o budoucnosti mezinárodního systému? Jaký bude Světový řád 2.0?

Než oba autory pustím ke slovu, popišme základní situaci. Největší slabinou globalizace je skutečnost, že moc nadnárodních korporací přerostla síly jednotlivých států, tedy aspoň těch menších. Vzniká tak spor, zda chránit občana, což je úkol státu, nebo „trh“, který jednou nabízí tvář spotřebitele a jindy mnohem mocnějšího vlastníka a akcionáře. Lze na to reagovat bezmocným panáčkováním před korporátními zájmy, nebo pokusem poměr sil obrátit. Zemi jako Česko mělo situaci usnadnit členství v EU, ale to také panáčkuje. Naštěstí si však svou kritickou situaci začíná uvědomovat, protože v demokracii nelze zabránit, že občan přecejen čas od času dostane slovo. Pokud připustíte, aby se občané rozzlobili do běla, mohou se ve svých závěrech mýlit, jako třeba s brexitem, ale systémem otřesou.

Představu Světového řádu 2.0 předkládá Richard Haas, prezident Rady pro mezinárodní vztahy CRC, jednoho z nejvlivnějších think-tanků USA a vydavatele Foreign Affair. Měl by spočívat na dohodě o společných pravidlech, jejichž základem je „suverénní odpovědnost“, povinnost státu tváří v tvář terorismu, selhání (u sousedů), stejně tak v oblasti klimatických změn, zdravotních hrozeb, kybernetické bezpečnosti, všeho, co překračuje hranice. Je to něco jiného než Světový řád 1.0, který byl postaven na ochraně individuální suverénní státní moci.

Nový koncept zahrnuje právo na obnovu pořádku, preventivní údery, zdůvodněné jednostranné akce. Jakýkoliv světový řád bude omezovat Spojené státy, píše autor, ale okamžitě zmiňuje jejich „zvláštní roli“. Je to vlastně pokus definovat budoucnost zabetonováním současnosti. Výraz touhy po zachování americké hegemonie i v čase zásadních změn poměru sil.

Vedle třeskutých obecných tezí však začínají vstupovat do debaty také praktické otázky. Má smysl pokračování americké vojenské aktivity na Blízkém východě, ptají se ve stejné revue Charles Glaser a Rosemary Kelanic z Institutu pro studium bezpečnosti a konfliktů na Univerzitě George Washingtona. V čase studené války se argumentovalo tím, že žíznivá americká vojenská technika, která by případně bojovala v konfliktu na evropském území, nesmí být ochromena tím, že by Sovětský svaz zablokoval přepravu ropy z Perského zálivu. Dnes už Sovětský svaz není, Rusko nemá ambice tyto ropné cesty narušit, a ani žádný ze států v oblasti není v pozici, že by to tam chtěl ovládnout a ochromit. Tak proč se tam USA nadále angažují? Stojí to 75 miliard dolarů ročně a má to spoustu vedlejších důsledků, jako je třeba migrační vlna, které jsou zdrojem současných otřesů.

Nejde o to, že dnes jsou USA v těžbě ropy soběstačné, vysvětlují autoři. To při dnešní provázanosti trhů nic neznamená. Je jedno, kde by výpadek dodávek ropy nastal, cena se pak zvedne všude. Jednoprocentní pokles dodávek způsobuje 8 procentní růst ceny ropy. Kdyby se zablokovala třeba saúdská přeprava Hormúzským průlivem, což je zhruba 60 procent jeho kapacity, vzroste světová cena ropy na dvojnásobek. Ale výpadek se dá pokrýt strategickými zásobami spotřebitelských států. Ty podle Mezinárodní energetické agentury EIA plně vystačí, i kdyby byl průliv kompletně uzavřen 8 měsíců. Otázka zní – bojovat za tuto ropnou cestu, nebo raději investovat do zvýšení rezerv a snižování spotřeby? Na to by stačilo 10 miliard dolarů ročně.

Martin Wolf v FT éru poválečné hegemonie USA otevřeně označuje jako úspěšnou. Připisuje jí fakt, že průměrný reálný globální příjem (trochu neuchopitelná kategorie, zahrnující i polovinu lidstva přežívající z kolísavé vlastní produkce) mezi lety 1950 a 2015 vzrostl o 460 procent. Nejspíš jde o statistiku OSN. Podle stejného zdroje podíl extrémní chudoby klesl ve stejném období ze 72 na 10 procent světového obyvatelstva.

Stalo se to skutečně díky hegemonii USA? Nebylo to často navzdory jejich násilnické politice? Největší úspěch v odstraňování chudoby se nepochybně odehrál v Číně, kterou Spojené státy pouze nerady začaly respektovat. Aby nakonec zjistily (Donald Trump), že přesun veškeré výroby do levnější Číny vytvořil v USA sociální bombu.

Také bývalému komunistickému bloku lze vytknout mnohé, ale vždy byl na spíše na straně rovnostářství a odstraňování chudoby, bohužel i v čase, kdy obyvatelstvo očekávalo víc. Jeho oči upřené k bohatství Západu, které mezitím dramaticky rostlo, však nevnímaly pár drobností. Toto bohatství bylo posilované také rentou z nerovných mezinárodních hospodářských vztahů. Teď už to víme, přispíváme také. A víme i to, že toto bohatství není pro všechny.

Grafy, kterými Wolf svou argumentaci doprovází, ukazují, že si plně uvědomuje rozporů doby, jen o tom nechce otevřeně mluvit. Třeba na porovnání vývoje produktivity a mzdy typického amerického dělníka vidíme, že tu něco zásadně nehraje. Zatímco produktivita práce prudce rostla a od poloviny 70. let minulého století se zdvojnásobila, hodinové mzdy stagnovaly. Hlavním efektem „tržních“ reforem tandemu Reagan – Thatcherová tak bylo záludné vyvedení mezd z tržních vztahů.

V předchozím období, v čase ekonomiky s rysy sociálního státu, který je liberálními reformátory vnímán jako „netržní“, stoupaly mzdy úměrně růstu produktivity, tedy relativně spravedlivě. Není divu, že levicoví politici (Bernie Sanders) a ekonomové (Dean Bakerv práci Rigged: How Globalisation and the Rules of the Modern Economy Were Structured to Make the Rich Richer, Center for Economic and Policy Research, Washington D. C. 2016) označují současné politické a ekonomické uspořádání za podvod.

http://www.epi.org/files/charts/img/13602.png

Podle statistik americké centrální banky Fed zase zjišťujeme, že reálný příjem středně vydělávající domácnosti v USA (medián, polovina domácností je na tom líp, druhá polovina hůř) se vrátil na úroveň 90. let. Také z toho je zřejmé, že většiny obyvatel se úspěchy oslavovaného ekonomického modelu moc netýkají.

Je zřejmé, že jsme na prahu zásadních změn, ať už k lepšímu, nebo k horšímu. Obě strany mají co ztratit. Uvidíme, co vyhraje, jestli víc peněz, nebo víc lidí.

 

 

 

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

zbynek

Rada pro mezinárodní vztahy, Council on Foreign Relations - CFR (jak mi tam vlezla chybná zkratka CRC je záhada, asi mi tu řádí skřítek Falta). Revue se jmenuje Foreign Affairs. Chybinka se vloudí, zvláště vždycky.