Zbyněk Fiala: Limity v hlavě

obrazek
29.11.2013 15:10
Jsou přežitkem uhelné limity, nebo naopak volání po jejich prolomení, ke kterému se nyní přidal i premiér v demisi Jiří Rusnok?

Premiér v naději Bohuslav Sobotka požádal prezidenta Miloše Zemana, ať Rusnokovu vládu, která to má za pár, přibrzdí ve strategickém rozletu, ale Zeman sám je rovněž stoupencem prolomení uhelných limitů. Připomeňme si, že tyto limity, stanovené demokratickou českou vládou ještě v časech Československa, nedovolují dolům zbourat Horní Jiřetín a litvínovskou chemičku nebo obklíčit povrchovou těžbou z dalšího směru Most a udržovat tak po další desetiletí v severních Čechách měsíční krajinu. Vývoz uhlí a elektřiny je za těchto podmínek vývozem českého životního prostředí a zdraví lidí.

Nepřekvapuje, že za prolomení limitů se postavily i hornické odbory, majitelé MUS to mají v regionu dokonale zmáknuté. Lidé dole by přitom měli spíše trvat na vytvoření intenzívních restrukturalizačních programů, které dají kraji novou hospodářskou budoucnost, navazující na fakt, že značná část zdevastované krajiny – někdejšího vyhledávaného lázeňského území - už se podařila zrekultivovat.

Zdola by také měly zaznívat argumenty proti zdravotním důsledkům těžby a zpracování uhlí, přehuštěné dopravy a monopolizované drahé energie. MUDr. Radim Šrám z pražského Ústavu experimentální medicíny burcuje proti přehlížení rizik, která zasáhnou i příští generace – na nejmenších prachových částicích, pod hranicí sledování, se uchycují benzpyreny, které tak pronikají do organismu a ke všem dalším škodám také deformují genetickou výbavu novorozenců. Na Ostravsku je nejhorší situace v Evropě a na Ústecku tomu nejsou daleko.

Původní zdání, že v ČSSD vyhrála liberálně-ekologická skupina, však pomalu vyprchává, protože větší šanci na proniknutí do nové vlády má Milan Urban, známý z fotek na jachtě všemocného šéfa ČEZ, než Vladimír Špidla, který se snaží ve straně modernizovat politiku životního prostředí.

Ve světě sílí přesvědčení, jak to zaznívalo i na světové klimatické konferenci ve Varšavě, že nejdůležitějším energetickým zdrojem budoucnosti jsou energetické úspory. V našem sousedství tento trend zesiluje německá „Energiewende“, přeměna energetiky na bezjadernou a bezuhlíkatou. Úplně komicky vyzněla informace ve zpravodajství ČT, že v německých koaličních jednáních mezi CDU-CSU a SPD byla „Energiewende utlumena“ – když byl pro rok 2030 stanoven cíl 60 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů. Ano, jde o snížení, ale ze 65 procent … Český velký byznys taková vyhlídka děsí, proto tak spěchají na rozhodnutí o prolomení limitů či dostavbě Temelína, aby se to stihlo, než se stačíme rozkoukat. Ať vláda přistoupí na závazek, ze kterého by se dala přinejhorším vytloukat renta arbitráží, kdyby z toho chtěli její nástupci vystoupit.

Šance pro české stavebnictví

Ovšem lze se na to dívat i z druhé stany, snižování energetické náročnost budov je šancí pro české stavebnictví, už proto, že české budovy patří z hlediska energetických potřeb k tomu nejhoršímu, co se dá v Evropě vidět. Nedávno se tomuto tématu věnoval seminář Masarykovy demokratické akademie. Na pozvánce jsme si přečetli:

Zateplování budov a jejich renovace mohou přinést stavebnictví práci. Dlouhodobý program podpory může zejména v malých a středních firmách zaměstnat 30–35 tis. pracovníků napříč Českou republikou. Vlastníkům domů a bytů přinese modernizaci bydlení a snížení nákladů, které platí energetickým společnostem. To platí i o veřejných institucích. Dělá stát dostatek proto, aby tento potenciál využil? Které kroky je potřeba bezprostředně udělat?

Proberme si tedy, co na semináři zaznělo.

Vladimír Špidla, stínový ministr životního prostředí ČSSD: Velké inovace se vždy začínaly odehrávat pod intervencí státu – železnice, elektrifikace. Bylo to nutné, protože úspěch se dostavil až v dlouhodobém horizontu. Stojíme teď na hraně jedné takové velké inovace, neboť česká společnost je mimořádně energeticky náročná a je to hrozba naší konkurenceschopnosti. Máme trojnásobnou energetickou náročnost na jednotku HDP ve srovnání s Německem. Jsme v EU čtvrtí nejhorší, to je zásadní slabina české ekonomiky i celé společnosti.

Nejdostupnější je změna energetické náročnosti budov. Budovy jsou místem, kde je velká energetická spotřeba a zároveň je tam možná veřejná intervence, je to vhodné prostředí pro zásah veřejných politik a peněz. Technologicky je to vyřešeno, naprostá většina materiálů je místního průvodu, taková intervence by tedy umožnila otáčet peníze uvnitř ekonomiky. A pro veřejnou intervenci hovoří i fakt, že bude možné čerpat evropské peníze v hodnotách miliard korun, které lze použít pro veřejné budovy, obecní projekty, možná i samosprávná družstva. Pomohlo by to i stavebnictví, které je teď nejpostiženějším odvětvím. Vycházíme z úvahy, že plná kapacita českého stavebnictví je 10 až 15 miliard korun ročně, a to už lze těžko pokrýt jen ze soukromých zdrojů.

Dalším argumentem pro veřejnou intervenci je fakt, že potřebujeme snížit energetickou náročnost celoplošným opatřením, ale struktura obyvatelstva a jeho příjmové možnosti nedávají šanci nšco takového provést. Zejména v chudších oblastech, jako je třeba Jesenicko, kde by byly všechny ekonomické i ekologické argumenty pro takovou akci, změny vytápění a zateplení nejsou možné bez veřejných peněz. Potřebný program přitom už máme, může navázat na Zelenou úsporám, jen podstatně intenzivněji.

Nakonec uveďme ještě další významný důvod pro veřejnou intervenci – má to zásadní význam pro bezpečnost ČR, protože to umožní významně snížit dovozy fosilních paliv. Nejdéle do pěti let můžeme všechny budovy stavět v pasívním standardu, a pak lze přežít zimu i se zavřenými ruskými kohoutky.

Kdybychom zabezpečili dvě procenta budov ročně, budeme na celý program potřebovat 50 let. Když zásah rozšíříme na čtyři procenta, lze to zvládnout už za 25 let. Vhodně volená veřejná intervence tak může tento proces významně urychlit. A jsme to schopni zorganizovat, jak ukázal program Zelená úsporám.

Pavel Poc, europoslanec za ČSSD: České vlády pravicové koalice aktivně bojovaly proti evropské směrnici o energetické efektivnosti, přestože máme 1,5 krát větší energetickou náročnost na jednotku HDP než je evropský průměr. Místo toho se domácí debata soustřeďovala na dostavbu Temelína. Jenže my tu energii nepotřebujeme. I když dostavba ještě nezačala, veškerá dosavadní produkce Temelína se vyváží. Proč ho dostavět? Jen na kšeft?

Velká spotřeba drahé energie vytvořila u nás problém energetické chudoby (pojem zavedli Britové). Energetická chudoba znamená, že domácnost energetika spotřebuje více než 10 procent výdajů domácnosti. V ČR se blížíme ke stavu, kdy bude v energetické chudobě 50 procent obyvatelstva. V tomto ohledu jsme dokonce třetí odspodu v EU.

A právě zateplování je nejúčinnější nástroj, jak tento problém zmírnit. (K tomu Vladimír Špidla poznamenal, že i proto je nezbytné sociální bydlení zařizovat ve vysokém energetickém standardu.) Budovy představují 40 procent energetické spotřeby v EU, a je s nimi spojeno 36 procent uhlíkových emisí (vzniká tam 36 procent „uhlíkové stopy“). Vzhledem k tomu, že stavební průmysl činí 10 procent HDP v EU, jakýkoliv zásah v této oblasti může mít obrovský pákový efekt.

Trvá závazek EU, ke kterému se ČR připojila, že dosáhneme úspory 20 procent primární energie do 2020. Evropský parlament to schválil v té podobě, že státy samy rozhodnou, jak tohoto cíle dosáhnou. Avšak Rada EU (ministerská) přistoupili ke směrnici zcela opačně – nechceme závazné cíle, chceme závazné postupy. Směrnici tedy nezmrzačila Evropská komise ani Evropský parlament, ale národní vlády. Nyní tedy máme nerealizovatelnou směrnici – pro Němce a Francii to bylo výhodné, oni už investovali, další nechtěli. ČR potřebovala investovat, ale přesto vystupovala proti závazným cílům. Stojíme tedy před problémem, jak implementovat směrnici, která je neimplementovatelná, a najít v ní prostor pro využití pákového efektu stavebních investic.

K tomu Špidla: Závazné cíle jsou pro nás výhodnější, tam jsme si rovni s velkými členskými státy, zatímco otevřené cíle – komplementární – nás vystavují 8 x většímu Německu, které je 16 x silnější. Tam nikdy nebudeme mít výhodu. Proto dávám přednost pevným závazkům, nikoliv závazným metodám.

Pavel Ševčík, viceprezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví: Stavebnictví je pod úrovní roku 2004, od té doby vypadla už jedna celá roční produkce. Minulá vláda situaci nevnímala a nezasahovala proti hospodářskému cyklu. Očekávalo se, že rok 2010 přinese obrat i bez vnějších zásahů, ale nic takového nestalo, pokles pokračuje a už jsme se dostali pod úroveň nejhorších předpovědí. Stavební produkce je nyní na 71,4 procenta úrovně 2008, a vůbec největší pokles přišel v letošním roce. Během krize už zmizela pětina stavebních podniků s 50 a více zaměstnanci.

O tom, že takto vyhrocená krize je především domácím dílem ČR, svědčí fakt, že Německo mělo nepatrný pokles jen v letech 2009 a 2012, ale my máme poklesy po celou dobu a velké. Letos může dosáhnout dokonce 10 procent (předpověď byla 6). Hrozí, že za dva roky budeme nejhorší v celé Evropě.

Svaz podnikatelů ve stavebnictví zpracoval náměty pro řešení prioritních problémů ve stavebnictví v novém volebním období, které lze nalézt na jeho internetových stránkách. Hlavní příčinu problémů představuje tragicky nízká úroveň veřejných investic. V Česku činí investice na obyvatele 1567 euro na hlavu ve stálých cenách, zatímco v Německu přes 3500 euro.

Kam by měly tyto investice směřovat? Co bychom měli udělat?

Náměty SPS probírají dopravní infrastrukturu, zjednodušení povolovacích procesů, požadují obnovit institut státní expertizy, soustředit stavebnictví pod jediné ministerstvo (dnes jich do toho mluví pět), zaměřit se na vzdělávání techniků, podporu podnikání, výzkum a vývoj. A pak je tu obrovský prostor pro stavební oživení v oblasti bydlení a úspor energií. Neplatí – čím více energie vyrobíme, tím jsme bohatší.

Evropská směrnice předpokládá, že 3 % ploch veřejných budov ročně projdou renovací. Potenciál pro energetické úspory ve stavebnictví je obrovský. V panelových domech je 671 tisíc bytů, v nepanelových 750 tisíc, v rodinných 1383 tisíc. Souhrnná odhadovaná částka, za kterou by bylo možné tyto byty renovovat, činí 1,5 bilionu korun.

V první vlně Zelená úsporám bylo vyplaceno 19,7 miliard korun a vedle toho bylo vloženo dalších 10 miliard korun ze soukromých zdrojů. Nová Zelená úsporám byla vyhlášena pozdě, a tak se i malý rozpočet zatím čerpá jen pomalu. Potřebovali bychom Renovační strategii v ČR ke snížení energetické náročnosti budov a zvýšení jejich energetické účinnosti, která by zahrnovala všechny budovy, všechny možné zdroje.

Petr Holub, ředitel aliance Šance pro budovy: Podnikatelská skupina „zelený byznys“ vidí v úsporách příležitost - na rozdíl od těch, kdo mluví o bruselské hrozbě, která chce zničit naše velké energetické společnosti a těžký průmysl. Potřebujeme investice za 35 – 40 miliard ročně, vytvoří to 35 – 40 tisíc pracovních míst napříč spektrem. K tomu 12 miliard státní podpory ročně, což přinese příspěvek HDP o 1 %. Pro celou EU-28 je odhad 100 miliard euro ročně a 2 miliony pracovních míst. Přitom zvýšení efektivnosti budovy o jeden stupeň na jejím energetickém štítku zvýší tržní hodnotu stavby o 2 až 4 procenta, a pokud se posune z C na A, je to zvýšení tržní hodnoty o 4 až 8 procent. Znamená to, že změna hodnoty pokryje zvýšené náklady a ještě k tomu přidá úsporu na energetickém účtu. V Německu nabízí státní rozvojová banka KfW stabilní program podpory energetické výstavby a renovace. V ČR chybí dlouhodobá strategie pro energeticky úsporné stavebnictví.

K tomu připomněl Poc:

Měli jsme na to, ale bylo to zmařeno. Mohli jsme to financovat z evropského operačního programu Životní prostředí, ale tam se bude 100 miliard korun vracet.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.