Zbyněk Fiala: Svoboda dělá práci

obrazek
2.2.2014 16:21
Česká nezaměstnanost, která je podle srovnatelných údajů Evropského statistického úřadu ESA na 6,7 procenta, je jedna z nejnižších v Evropě. Máme být šťastni? To sotva, v zemích našich bezprostředních sousedů Rakouska a Německa je vůbec nejnižší – a podstatně nižší než u nás (4,9 a 5,1 procenta). Jak vzniká rozdíl? Zkusme sáhnout taky po pracovních místech, která vytváří svoboda.

Evropské statistiky nezaměstnanosti jsou zarážející, průměr je horší než to nejhorší, co jsme kdy u nás zažili. Dosahuje 12 procent, což v absolutních číslech znamená, že bez práce je 26 milionů lidí, z toho 5,5 milionu mladých do 25 let. Tyhle hrůzy nás tedy míjejí, pokud pominu nejzoufalejší regiony. U nás je nezaměstnanost podle stejné metodiky (řekněme – srovnatelné, nikoliv však nejvýstižnější) téměř poloviční. Z toho však nelze usoudit, že s tím máme být spokojeni. Kdyby nic jiného, v Rakousku a Německu je nezaměstnanost historicky nejnižší. Ležíme v geograficky nejpříznivější části Evropy. Proč toho nedokážeme využít?

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_PUBLIC/3-31012014-AP/EN/3-31012014-AP-EN.PDF

Vedle toho, že u sousedů je podstatně líp, zaráží také samotný fakt, že u nás jsou vůbec nějací nezaměstnaní, přestože mediánová mzda je hluboko pod evropským pásmem chudoby. To by nás mělo probudit a otevřít seriózní debatu o tom, zda extrémně nízké mzdy nejsou naopak příčinou mizející práce. Jsou totiž tou nejprimitivnější reakcí na pokles konkurenceschopnosti, pokusem získat ztracené trhy tím, čemu se říká „závody ke dnu“, podbízení cenou práce a mírou zdanění.

Jenže v „závodech ke dnu“ nikdy nemůžeme být favority. Dávno nastoupili jiní borci, třeba v Bangladéši. Teprve když se zřítila úsporná textilka v Dháce a pohřbila přes 600 lidí, tisk si povšiml i toho, že zaměstnanci vydělávali 3 dolary denně. Těžko proto něco namítnout proti argumentu, že když se začneme usazovat v oborech, kde se platí málo, snadno nás vystrnadí někdo, kdo platí ještě méně. Vedle toho snižování daní vede k takovému rozpadu veřejných služeb, že nad tím přitažlivým převáží to, co odpuzuje. Němci a Rakušané mají vyšší daně než my a podniká se tam líp.

Pokles konkurenceschopnosti je v jistém smyslu důsledkem poklesu investic. Investice klesaly v posledních letech rychleji než HDP, dokonce násobně. V roce 2012 byla v ČR nižší tvorba hrubého kapitálu než v roce 2006. Vlastně v celém období 2009 – 2012 (za loňský rok ještě čísla nejsou, ale nepochybně do toho spadá taky) byla v ČR hrubá tvorba kapitálu nižší nebo nejvýše stejná jako roku 2006, tedy ve volebním roce, kdy se ujala moci pravice.

http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/hdp_cr

Představa, že teď tam ty miliardy nasypeme a budeme z lesa venku, však může být mylná. Nenechme se strhnout k tomu, že budeme budovat hladové zdi jen proto, že nás rychle nic lepšího nenapadne. Už jsem psal o rekonstrukci dálnice D1, kde je nadsazen rozsah prací podle toho, jaké peníze je třeba vyčerpat, nikoliv podle toho, co je potřeba udělat. Takhle to platilo za totáče, kde se úspěch posuzoval podle hrubé výroby. Vládl systém, víc za každou cenu, bez ohledu na obrovské plýtvání, ke kterému to motivovalo.

Zdá se, že se toho stále nemůžeme zbavit. Je to dokonce horší. Socialistické podniky skrývaly svůj potenciál a vyjednávaly co nejnižší plán, aby ho pak mohly překročit a skásnout prémii. Teď se naopak předstírá kapacita a podhazuje cena, aby se pak daly protahovat termíny a přihazovat drahé vícepráce. Na začátku kontraktu si státní Karkulka nevšimne těch velkých očí, a když přijde okamžik pravdy, tak ji žere, že v plánovaných cenách a časech se to nedá zvládnout.

Držme se příkladu D1. Firma OHL ŽS už žádá odsunutí termínu dokončení svého úseku na D1 téměř o celou jednu sezónu, protože vyrvat veškerý beton a nahradit jej novým (aniž by to bylo skutečně třeba) se prostě v daném termínu, do kterého se hrnuli, nedá zvládnout. Lze si domyslet, co to udělá s „modernizací“ celé D1, která už teď je rozvržena na 7 let. Pořiďte si balónové létání.

http://ekonomika.idnes.cz/oprava-d1-na-vysocine-nabira-zpozdeni-muze-cinit-230-dni-pd8-/eko-doprava.aspx?c=A140129_123602_eko-doprava_fih

Za pozornost stojí také zjištění nového ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka, že hodnota některých aktiv tuzemské energetiky ČEZ nedosahuje hodnoty, která je k nim zanesena v účetnictví. A to je tam den. Na kolika investicích se ukáže, že se dají dělat - tak jako všechno - i špatně?

http://zpravy.e15.cz/byznys/prumysl-a-energetika/mladek-cez-by-mel-precenit-sva-aktiva-1057249

Ovšem ani dobré investice nám nemusí pomoci. Varovný je článek v americkém týdeníku Bloomberg BusinessWeek, který porovnává růst průmyslové výroby v USA (o 85 procent od roku 1980) s ještě rychlejším růstem produktivity (o 189 procent od roku 1980). Nelze se divit, že i při růstu výroby klesl počet pracovníků během tohoto období z 19 milionů na 12 milionů. A to ještě třetina z nich dělá servis pro výrobu (management, technická podpora a obchod).

Jak časopis dodává, pracovní místa v průmyslu USA také už dávno nejsou příležitostí ke středostavovské kariéře, přestože kvalifikační požadavky rostou a terciárním vzděláním se vykazuje polovina pracovníků (v roce 1969 stačila pětina).

Velká produkce nedává úniku před globalizací a všemi jejími důsledky, jako je neúměrný podíl finančních nákladů a prudký nárůst společenských nerovností. Samozřejmě, určité věci – jako stavba dálnice – se jinak než mezinárodně vyspělou firmou stavět nedají. Ale pokud nemá být dálnice tepnou, kterou se lépe krvácí, musíme rozvíjet také obory, které se nedají lehce odvézt nebo nahradit lacinou krabicí s Číny či Bangladéše.

Pro značnou část společnosti je řešením decentralizace a větší podíl soběstačnosti. Z hlediska těch, komu dnes republika patří, je to samozřejmě ztráta kontroly. Tvorbu nových pracovních míst je proto nutno propojit s úsilím o rozšiřování svobody. Vracíme se vlastně k heslům, se kterými jsme začínali roku 1989.

Hesla byla vlastně dvě, jedno se týkalo individuálních svobod a druhé republiky, která se chtěla prodrat za železnou oponu. Je opravdu divné, že i po čtvrtstoletí se díváme na Němce a Rakušany jako na lidi z jiného světa, kde jsme pověřeni jen odevzdanou obsluhou. Avšak ani všichni Němci a Rakušané nejsou velkokapitalisty, kteří budou hájit globalizaci do posledního dechu. Právě tam se nejrychleji rozvíjí snaha o energetickou a potravinovou soběstačnost, a také o rozvoj etických a družstevních lokálních financí, které dávají přednost vzájemnosti před ziskem.

Velká změna, kterou lidé požadovali změnou svého volebního chování v říjnu 2013, není vynucena jen selháním politické třídy, ale celkovou situací, kde víc stejného není řešením ani pro politiku, ani pro zaměstnanost. Zkusme se rozhlédnout kolem sebe. Spousta věcí se nesmí, aby člověk nepřišel o místo - ale číst se proboha stále ještě smí. Zkusme se vymanit z domácí demagogie a více využívat toho, co už vybojovali jinde. Tenhle starý internacionální princip ostatně vedl i k dnešním – byť okleštěným – svobodám.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.
Klíčová slova: ekonomika, nezaměstnanost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.