Zbyněk Fiala: USA spouští železnou oponu

trump delnici
3.3.2018 15:10
Trumpova snaha obrnit Spojené státy hradbou dovozních cel na ocel a hliník se formálně opírá o obranu národní bezpečnosti podle zákona z roku 1962. Tento zákon byl naposledy využit republikánskou ikonou Ronaldem Reaganem roku 1983. Trump se však snaží hájit hlavně pracovní místa 140 tisíc osob v ocelářském a 30 tisíc osob v hliníkářském průmyslu. Pravděpodobně v nich vidí širší elektorát než v akcionářích těžících z volného obchodu.

Oznámení amerického prezidenta Donalda Trumpa, že se chystá uvalit vysoká dovozní cla na ocel (25 procent) a hliník (10 procent) narazila na kritiku dokonce i v táboře jeho obdivovatelů. Vysloveně přátelsky naladěný deník New York Post (neplést si s vysloveně nepřátelskými New York Times) otiskl komentář Johna Podhoretze pod poplašným titulkem, že hrozící obchodní válka může smazat veškeré stimulativní efekty Trumpovy daňové reformy. Chce být sám proti sobě?

Reálnost obav už naznačily první ohlasy nejen z ocelářských velmocí Číny či Brazílie. Dokonce i Evropská unie pohrozila zvážením odvetných opatření. Nelze se divit, strážci evropského trhu si okamžitě představili, jak lodě s levnou čínskou ocelí, kterým se zavřou přístavy v USA, pouze stočí kormidlo k Rotterdamu. Náklad, který tam vyloží, pak začne kosit evropské výrobce.

Debata je to zajímavá, protože ve hře je národní bezpečnost, stejně jako pracovní místa a konkurenceschopnost, a to nelze brát na lehkou váhu. Jinou věcí je, že tyto pojmy obvykle slouží hlavně k manipulacím a zastrašování, aby se zakryla snaha urvat nějakou neospravedlnitelnou výhodu. Vyplatí se zbystřit, jestli náhodou nejde o pravý opak toho, co se slibuje.

O národní bezpečnosti se přece mluví hlavně v situacích, kdy je obchodně výhodné někoho přepadnout, i když je to spojeno s vyhlídkou, že si tak země nadělá další zaryté nepřátele. Také pracovní místa jsou obvykle argumentem korporací, které se brání erozi tržního podílu a mobilizují politické šiky před nástupem modernějších, a obvykle i levnějších a šetrnějších technologií. A konkurenceschopnost může být stejnými zaostalými subjekty vzývána ve chvíli, kdy už stačí jen přiblížit mzdy a bezohlednost provozu Bangladéši, aby bylo národní štěstí zachováno i pro příště.

Podhoretzův komentář tak daleko nejde. Má jen za to, že kdyby o něco šlo, Amerika svůj výrobní potenciál snadno obnoví. Připomíná, jak bouřlivě rostl americký průmysl v letech druhé světové války, takže Spojené státy pouhé čtyři roky po japonském útoku na Pearl Harbor vyráběly polovinu celkové světové produkce. A tuto schopnost USA prokázaly i v současnosti, když zvládnutím technologie frakování ropných břidlic během pár let překonaly těžbou ropy Saúdskou Arábii, Průmyslový obor, který před rokem 2007 neexistoval, vytvořil 750 tisíc míst jen do roku 2015.

V současné době USA dovážejí polovinu oceli a 90 procent hliníku, připomíná autor a vidí jediný důvod – jiní to umí levněji. Kdyby to bylo opačně, vyrábí se to ve Spojených státech. Zlobí se proto na protekcionisty, kteří varují před dovozem za „dumpingové“ ceny a zmocňují se amerického trhu. Opravdu se mají Američané zlobit, že to koupí levněji?

Z ekonomického hlediska je to tedy jasné. Jinou věcí je, koho má čistá ekonomie zajímat. Kdyby Donald Trump více dbal na výzvy k podpoře volného obchodu, dávno by podepsal dojednanou transpacifickou smlouvu TPP a dokončil TTIP s EU. Udělal by tak radost akcionářům společností, které z toho profitují a přestal by si lámat hlavu s tím, že řada významných regionů Spojených států, jako je Rezavý pás se soustředěním průmyslové výroby pod jezerem Michigan, je odsouzen k hospodářské degradaci.

Výnosy volného obchodu by dále pluly k hornímu jednomu procentu a na větší část ostatních by zbylo jen tolik, aby si zachovali schopnost tomu jednomu procentu neúnavně přispívat. A tak zatímco jedni argumentují starostí o americké spotřebitele, kterým Trump vnucuje vyšší ceny zboží, běžným lidem může vrtat v hlavě otázka z opačného konce, zda by nebyly lákavější vyšší a stálejší příjmy.

Ve volbách platí pravidlo, jeden volič, jeden hlas, proto stojí za to zvážit, koho je víc. Jednoprocentní skupina sice má nepopiratelnou hospodářskou a politickou moc, ale ta se stále obtížněji ospravedlňuje, když shrábla veškeré přírůstky příjmů v desetiletém období od krizového roku 2007. Jako by to nebyla ona, kdo tu krizi způsobil. Většině ostatních obyvatel, dokonce drtivé většině, však příjmy stagnovaly nebo klesaly. A protože už se o tom delší čas otevřeně mluví, politika ve prospěch čisté ekonomie a v neprospěch těch, kdo na ni doplácejí, hrozí jasným volebním neúspěchem.

Tohle, tedy ochranu klíčového elektorátu, bych považoval za hlavní logiku Trumpova rozhodnutí. Použitá argumentace na tom moc nezmění. Obyčejně se hodně mluví o čínských vývozech, které nejsou fair, protože je prý provází státní pomoc. Je to možné, obrovská dynamika čínské ekonomiky je určitě zčásti způsobena i tím, že stát je schopen koncentrovat prostředky na stanovené priority. Ocel však už je dávno za zenitem.

I podle oficiálních obchodních statistik americké vlády, Čína sice zůstává největším světovým vývozcem oceli, ale tento export klesal v září 2017 meziročně o obrovitých 31 procent. Před tímto poklesem Čína nabízela zhruba čtvrtinu světového exportu oceli. Stále vyváží dost, aby zastínila konkurenci, v roce 2017 to bylo 58 milionů tun. Spojené státy však dovážejí jen něco přes půl milionu tun a jsou na 26. místě čínského exportního žebříčku.

V přepočtu na dolary představuje vývoz oceli – budete se divit – jen asi 2,6 procenta veškerého čínského exportu. Klesá i celková role exportu v čínské ekonomice z 13,8 procenta HDP v roce 2016 na 9,1 procenta HDP v roce 2017. Probíhá tam obrovská finanční konsolidace a přesun pozornosti k domácí spotřebě a službám. Je zřejmé, že americká dovozní cla tak mají hlavně symbolický význam. Ukazují, že také hospodářská strategie Spojených států potřebuje zásadní změny.

Tyto zásadní změny jsou nutné nikoliv snad z hlediska čisté ekonomie, ta nám bude jen znovu a znovu opakovat, co už mnohokrát řekla, ale z hlediska společenské stability. Narůstající společenská nerovnost je časovaná bomba, která už o sobě dala vědět při posledních prezidentských volbách v USA. Probíhající hledání „ruské stopy“ tam má jen zastřít skutečné podvody a manipulace, které se odehrávaly v domácí režii, v centrále Demokratické strany, aby vítězem primárek a prezidentským kandidátem nebyl Bernie Sanders, který by to pak pravděpodobně vyhrál. Teprve když byl Sanders upozaděn, protestní elektorát se přesouval k republikánskému rebelovi Trumpovi. Kdo sel vítr, sklidil bouři. To nejde zamluvit.

Náboženství volného trhu a konkurenceschopnosti neskřípe jen v USA. Také v Česku se čisté ekonomice daří, ale zisky bank rostou o polovinu rychleji než docela strmý meziroční přírůstek HDP, který činil v posledním čtvrtletí 5,2 procenta. Platební bilance za rok 2016 říká – novější ještě nemáme – že důchody nerezidentů z přímých investic činily 344 miliardy korun. Větší část těchto peněz odtéká do zahraničí.

Studie o životním cyklu přímých zahraničních investic obvykle poukazují na to, že trvá zhruba 16 let od okamžiku, kdy se peníze vloží, do chvíle, kdy je doždímáno, a jde se jinam. Začínalo se u nás na začátku milénia, takže velká část přímých zahraničních investic v Česku je ve finální fázi ždímoty. Máme na vybranou. Můžeme se znovu podbízet a někoho sem lákat, nebo se soustředit na větší podíl domácích zdrojů v hospodářském rozvoji. Existující strategie už s tím počítají, ale to jsou jen papíry svázané v deskách někde v šuplíku. Chce to najít odvahu, třeba jako Trump, a začít konat.

Volný obchod je úžasná věc, pokud firma trhu dominuje a válcuje konkurenci. Méně radostný je pobyt na straně těch, do kterých se mydlí. Nadnárodní společnosti jsou silnější než vlády, mají větší moc, a vlády mají svázané ruce dohodami a smlouvami. Musí respektovat dohodnutá pravidla v integračním seskupení. Celní bariéra by nám v EU neprošla. Občané však mají větší pravomoce než vlády. Mohou se rozhodnout co budou, a co nebudou kupovat, Ale mohou zasahovat i do smluv, Kdyby se prosadilo, že obecné referendum může být i o mezinárodních dohodách, za což se urputně přimlouvám, bude vláda povinna předložit k veřejnému souhlasu případné další přitvrzení korporátní moci jako jsou obchodní dohody s Kanadou CETA nebo s Japonskem JEFTA.

Osobně považuji za správné i referendum o Evropské unii a NATO. Pokud jde o Evropskou unii, příležitost bude, až proběhne současné kolo prohlubování integrace. Obecně jej považuji za správné, ale jen když bude pod dohledem referenda, narůstá šance, že nebude zneužito. Stejně tak NATO, jehož charakter v posledních letech zplaněl a stalo se hlavně prodejnou amerických zbraní a křovím pro americké vojenské výboje s obchodními cíli. Kdyby bylo podřízeno hrozbě referenda, vládu by to přinutilo k většímu úsilí při hlídání jak smyslu aliance, tak vojenských výdajů. Dnes si může kdejaký Hamáček říci, že by výdaje zdvojnásobil, a občané tomu mohou jen přihlížet.

Ameriku nemění Trump, to změněná Amerika sáhla po Trumpovi. Čeká od něj, že zareaguje na změny ve světě. Doba, kdy se dal svět drancovat světovým hegemonem pomalu končí. Končí však i závislost na zahraničním obchodu, protože stále více věcí se dá vyrobit vlastními silami. Co nejvíc chybí, to je čas na přípravu té změny. Trump pochopil, že důležitější než okamžitá efektivnost nějakého oboru a jeho kvartální výkazy zisku je potřeba, aby přežil dobu, kdy se má přizpůsobit. I to je vlastně čistá ekonomie, jen ta kapitola, na kterou se obyčejně nedbá.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.
Klíčová slova: analýza

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

Jiří Volný st.

Podívejme se na věc z hlediska Spojených států amerických. USA jsou obrovským importérem a mohou si dovolit nastolit vlastní pravidla. Dovozci sklapnou podpadky a budou se snažit snížit náklady. Tu propustí tisíce hutníků, jinde ošidí kvalitu. Kvůli nekvaltní stavební oceli občas spadne nějaká stavba a pak se zjistí, že na počátku bylo rozhodnutí o vyšších clech.