Zbyněk Fiala: Vybírá dobře, ale špatné daně

babis cepice
3.1.2020 17:41
Malý schodek není zajímavý, velké odvody do zahraničí a narůstání obrovských nerovností ano.

Výsledek hospodaření státního rozpočtu nakonec skončil, jak bylo avizováno. Plánovaný schodek 40 miliard korun znovu nebyl dodržen, byť oproti minulým letům drobná sekyrka (28,5 miliardy) byla zaťata, jinak by ANO s koaliční ČSSD nevydrželo. Ostatně smyslem státního hospodaření nejsou krásná rozpočtová čísla, ale cílevědomé zásahy veřejnými prostředky ke zlepšení života obyvatelstva. Tím se dá argumentovat mnohem úspěšněji, než když zemi strhává do krize křečovité škrcení.

Celkový obraz zodpovědnosti a profesionality ministryně financí Aleny Schillerové je lépe než na samotném státním rozpočtu patrný na vývoji celostátně vybraných příjmů. Tedy všech zdrojů předtím, než se rozdělí mezi státní rozpočet a rozpočty obcí a krajů. Tyto celostátní daňové příjmy vzrostly v uplynulém roce o 6,3 procenta, zatímco nominální HDP nejspíš o 5 procent.

Není to zázračný výsledek, ale každý přírůstek daňového výběru nad tempo hospodářského růstu je třeba považovat za úspěch. Celoroční HDP samozřejmě ještě neznáme, ale můžeme předpokládat, že se usadí kolem 2,5 procenta reálného růstu, stejně jako celoroční inflace, kterou musíme přičíst, abychom se dobrali nominální hodnoty. To jsou skutečné koruny, které provázely produkci zboží a služeb, ze kterých se HDP skládá, a z těchto korun se také platí daně. Daně se tedy vybíraly dobře.

Do samotného státního rozpočtu se pak promítají i nesnadno kontrolovatelné vlivy, jako jsou například evropské peníze. Využití evropských (a norských) fondů dopadlo o 2,2 procenta lépe, než bylo plánováno, takže se využilo skoro 126 miliard korun. Nezapomínejme, že jde o složitý mechanismus, ve kterém se setkává strategie vlády, kvalita projektů a udavačská píle českých poslanců v Bruselu.

Vláda si libuje, že dokázala přidat důchodcům 38 miliard, zaměstnancům veřejného sektoru 30 miliard, investice zvýšit o 23 miliard, a ještě zvednout výdaje na výzkum a inovace o 3 miliardy korun. To jsou samozřejmě krásná čísla. Banky působící v Česku mají zase radost, že v prvním pololetí dosáhly čistého zisku 46 miliard korun a druhé pololetí jistě nebude horší. Souhrnná radost zahraničních investorů dosahuje každoročně hodnoty kolem 300 miliard korun, které si posílají pěkně domů. Česko je proto hodnoceno jako nejlepší rito v OECD.

Píšu o tom proto, že vláda si sama svázala ruce vládním prohlášením, ve kterém slibuje, že nebude zvyšovat daně. To nebyl dobrý nápad. Daně jsou totiž jedním z mála nástrojů, kterým se nejen plní rozpočet, ale také udržuje postavení republiky v rovnováze vůči extrémně silným korporacím. Jestliže je u nás ziskovost zahraničních investorů o třetinu vyšší než v Západní Evropě, jistě by se smířili i s trochu výraznějším zdaněním, které by nám poskytlo řádově vyšší zdroje na investice do snižování nebezpečné závislosti na automobilovém průmyslu a exportu do Německa.

Potřebujeme prostě investice do větší hospodářské samostatnosti. Dokud budeme v polokoloniálním postavení, nemůžeme reagovat na změny ve světě z vlastní vůle, podle vlastních potřeb, ale jenom v návaznosti na rozhodnutí zahraničních vlastníků.

Daně by také měly být výrazněji progresívní, aby mohly řešit problém nerovností, zejména nerovností pramenících z velké koncentrace majetku. Mám teď plnou hlavu Pikettyho a jeho varování, že nerovnosti způsobené obrovskou koncentrací majetku u horní tisíciny nebo spíše stotisíciny společnosti vrací jeho zemi do poměrů, které tam vládly před revolucí 1789. To jsou fakta, která nevyčteme z běžných statistických výkazů, ve kterých se uvádí poměr horní desetiny a spodní desetiny příjmového žebříčku. ( Thomas Piketty: Kapitalismus v 21. století. Universum, Praha, 2015 )

V Západní Evropě (Piketty měl k dispozici hlavně statistiky z Francie, Německa a Británie) vlastní nejvyšší decil (ta desetina obyvatel, která má největší majetky) přes 60 procent veškerého bohatství, ale samotný horní percentil (setina) má 25 procent. Podobná propast vládne mezi jedním procentem a jedním promile (tisícinou). Dolní polovina společnosti obyčejně nevlastní skoro nic, pokud není dokonce v mínusu a exekuci.

Tato propast se přitom stále zvyšuje, protože větší peníze jsou spravovány profesionálněji, unesou větší riziko a mohou zamířit k vyšším výnosům. Piketty dal dohromady konkrétní čísla v období let 1987 až 2013. Světový HDP měl tou dobou průměrný růst 3,3 procenta ročně, světová populace přibývala tempem 1,9 procenta ročně, ale průměrný příjem na dospělého obyvatele stoupal jen o 1,4 procenta. Když však vyjdeme ze seznamu dolarových miliardářů podle časopisu Forbes, jejich majetek rostl o 6,4 procenta ročně.

Jistě, je tam Bill Gates, obchodní i programátorský génius. Ale jenom tím to není. Ještě výraznějšímu vizionáři Stevu Jobsovi, zakladateli Apple, se dařilo mnohem méně. Od určité částky záleží víc na té částce než na jejím vlastníku.

Jestliže peníze na začátku začínají být důležitější než schopnosti, pak dědictví a rod jsou významnější než veškerá studijní snaha pro vzestup po sociálním žebříčku. Proto Piketty navrhuje nejen progresívní příjmové daně, ale i progresívní daně dědické a z majetku. Jen tak můžeme zabránit tomu, že míříme k poměrům z hlubokého feudalismu, kdy všechno bude patřit několika málo velmožům.

Nevím, jestli jsou u nás dostupné takové informace. V každém případě jsme obklopeni spoustou rizik a není dobře si předem svazovat ruce sliby o nehybnosti daní (které se navíc ani nedají dodržet).

Vládě nad rozpočtem tedy patří pochvala i kritika, vybírá dobře, ale špatné daně. 

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

luis

   Je nesporně pravda, že "...vláda si sama svázala ruce vládním prohlášením, ve kterém slibuje, že nebude zvyšovat daně. To nebyl dobrý nápad....". Prvopočátek toho je ovšem už v předvolebních kampaních a v denní práci politických stran s voliči.
   Jedna příčina hyperinflace takoých daňových slibů je ta, že jejich tvůrci mají nicotnou představu o všech významných potřebách země a v důsledku toho mají absenci lepších(čti mediálně chytlavějších) a tedy jistějších volebních taháků.
   Druhá (neposlední) příčina je ta, že tvůrci slibů neumí najít takovou formulaci, která by jim nesvazovala ruce a přitom by volič předem věděl, které konkrétní daně se případné zvýšení bude týkat a kam její celý výtěžek přesně půjde.
   Tedy by možná bylo lepší nahradit zásady při tvorbě voličského sloganu(potažmo programu strany) typu "nejdříve něco vybereme, smícháme a pak nějak rozdělíme"  ale "najdeme cílovou potřebu, zjistíme kolik potřebujeme, na ni vybereme zvýšením konkrétní daně a tuto částku použijeme". Souběžně s tím je z hlediska lepší průchodnosti vhodné vyhledat v soustavě daní tu, která je administrativně náročná a celkově sporná, nepřínosná či diskriminující a tam ji snížit (paušalizací či omezením na opodstatněnou skupinu poplatníků).
   Rozdíl v těchto přístupech bych viděl v tom, že jeden přístup dovoluje zvyšovat daně, z nich pokrýt mandatorní výdaje, zahraniční mise a další a na podstatné potřeby nezbyde než opět zvýšit státní dluh. Druhý přístup vyjasňuje, že bude vyřešen konkrétní problém (a volič posoudí, zda je podložen skutečnou  potřebou) a vyjasňuje  na koho dopadne zátěž a jak bude velká (a volič posoudí, zda to chce).

   S tím souvisí i pojetí provádění zdanění (to už je věcí parlamentu a vlády). Kupř. u daňových úlev plně uznávám, že jde o nesystémový prvek. Na druhé straně je tu realita - je to prvek, bez nějž nikdy náš daňový systém nebyl a ani nebude.
   Proč tedy není výchozí přístup založen na (příklad) takových zásadách, že na daňovou úlevu mají nárok pouze subjekty, které:
- nepřijímají peníze ze státních či veřejných zdrojů (ani jejich podíly k evropským penězům)
- nepřijímají peníze z titulu zákona, ať již jde o svěřené činnosti, či regulace cen) (exekutoři, povinné revize...)
- nepatří mezi regulované subjekty (ceny energií... - nelze mít přece v programu špatnou regulaci a pak ji napravovat daňovou úlevou)
- jsou (i jejich mateřské či dceřinné součásti) plně daňovými poplatníky do rozpočtu České republiky
Vedlejším efektem může být obecné snížení protisměrných toků státních peněz a toků peněz daňových poplatníků.
Na pozadí téchto (třebas uzákonitelných volebních slibů) lze pak lépe realizovat "vyšší, vznešené" cíle, jako je omezení skutečnosti, že "...Souhrnná radost zahraničních investorů dosahuje každoročně hodnoty kolem 300 miliard korun, které si posílají pěkně domů..."

 

luis

   Ano, zažili jsme mnohem horší užití daní, takže palec nahoru, ale v pozadí jsou pochybnosti. Zatím jen obecnější úvahu k jednomu z detailů. S tvrzením, s nádechem absolutní pravdy "...Daně by také měly být výrazněji progresívní, aby mohly řešit problém nerovností, zejména nerovností pramenících z velké koncentrace majetku....", těžko polemizovat, avšak.
    V zásadě nejsem proti progresivnímu zdanění, ale jejich praktické provádění považuji je za velmi, velmi diskutabilní, neboť:
a) Nerovnosti nejsou nenormální ani nežádoucí, často jsou i prospěšné a ačkoliv na jedné straně pramení z velké koncentrace majetku (a dalších podobných příčin) , na straně druhé pramení z užitečné aktivity, píle, vytrvalosti a spolupráce.
b) Rovněž majetkové nerovnosti často slouží pokroku. V mnoha případech jen velké koncentrace majetku umožňují některé pozitivní, ale finančně náročné inovace. (10 % na vývoj, výzkum a inovace z rozpočtu velké firmy nelze srovnávat s 90% z rozpočtu živnostníka).
c) Je příliš mnoho otázek, které toto tvrzení oslabují.
   Platí skutečně, že nerovnost majetkového původu bude napravena nerovností ve zdaňování? Je příčinou majetkové nerovnosti pouze rovné zdaňování? (myslím že ne;ne;)
Jak prakticky zajistit, aby nerovnosti, pramenící z velké koncentrace majetku byly zmenšovány a přitom aby se nezmenšovala motivace k píli, podnikání, novým nápadům, inovacím, které pomáhají dosáhnout většího majetku?
(i samotné výjimky, daňová pásma a jiné otázky daňové praxe jsou diskutabilní a nelze je "en bloc" akceptovat jako univerzální řešení).
Tedy: Nejsou snad nerovnosti, pramenící z velké koncentrace majetku důsledkem platnosti jiných než daňových zákonů (i těch dřívějších)? Pak tedy daňová progrese má patrně jen napravovat hříchy minulosti (zděděné rodové majetky a další).
Najít hranici, kdy nepůsobí depresívně a demotivačně na lidskou aktivitu, není asi snadné.
   Docela by mě vyhovovalo, kdyby před "nerovností" byla slovíčka jako "nezaslouženou", "nemorální", "nelegální"  apod. Vždyť kupř. souběžně s nastavením vyšší progrese zdanění mohou proudit peníze od existenčně ohrožených (exekuce za jízdu načerno v dětství či půjčky v krajní nouzi) opačným směrem a tady by nám zvyšování nerovností vadit nemuselo? Tím jsem chtěl naznačit jádro mé obecné úvahy: Daňový zákon by naopak (protože je nižšího řádu) doplňovat a nikoliv napravovat důsledky chyb právního systému, tedy zákonů vyššího řádu.

Jiří Volný st.

Malý deficit rozpočtu je zajímavý a je také důležitým argumentem v politickém zápase. Drtivá většina občanů touží po tom, aby se měla dobře, čím dál lépe a aby byl systém udržitelný. Tudíž ji deficit zajímá. Podle grafu, uveřejněným na Politico a přetištěném Britskými listy, přichází k nám ze Západu kapitál ve výši 2% a odchází téměř 8% českého HDP. Klondyke jak vyšitý. Je příznačné, že se tím orgány EU vůbec nezabývají a považují to za správné. Koho zajímá nějaká východní kolonie, tedy země, kterou nikdo nezná? Z tohoto pohledu lze označit Andreje Babiše za exponenta bankovního sektoru. Nechápu, jak si může odpovědný podnikatel půjčit tolik peněz jako si napůjčoval majitel Agrofertu. To je také důvod, proč AB nechce bankovní daň. Bohužel v této otázce má silného spojence v pravicové opozici a pravděpodobně také v SPD.