Zbyněk Fiala: Vyžeňme daně z ráje

dolar ship
30.11.2019 10:59
Z bible víme, že Adam s Evou byli z ráje vyhnáni, takže tam bydleli jen dočasně. Trvalý pobyt tam mají jen zdanitelné příjmy zahraničních společností. Podle francouzského ekonoma Gabriela Zucmana se tak ročně ztrácí 8 procent HDP, které mohly rozpočtům přispět (při průměrném zdanění) 400 miliardami dolarů.

Poslanecká sněmovna má za sebou druhé čtení návrhu zákona o státním rozpočtu, a tak už v zásadě víme, jak to dopadne. Řada otázek však zůstane otevřená bez ohledu na výsledek konečného hlasování. Už i komunisté poukazují na riziko klimatických změn. Žádají větší státní podporu pro zadržování vody v krajině a varují před násobky nákladů toho, co nás stály některé dopady oteplování, jako třeba kůrovcová kalamita. TOP zase, znalá věci, varuje před důsledky stárnutí. Porostou náklady zdravotnictví a důchodového zabezpečení. Nemluvě o doporučeních, že pokud nějaké peníze máme, měli bychom je orientovat na snížení státního dluhu.

Profesor Parkinsson, kdysi populární postava ekonomického bájesloví, objevil přírodní zákon, že každá práce zabere tolik času, kolik ho máme k dispozici. S penězi to bude podobné, není jich nikdy dost. Nicméně ony naléhavé úkoly, na které upozorňovaly nevládní strany v rozpočtové debatě, je nutno brát vážně, zvláště když ... zdroje jsou.

Některé zdroje jsou do očí bijící. Letošní zpráva o rekordních ziscích českých bank (zisková marže dosahuje 19 procent) byla korunována informací, že jde o největší ziskovost bankovního sektoru v EU. V čem je výhoda takového prostoru pro dolování zisku z nebohých českých občanů, je mi záhadou. S konjunkturou to má málo společného, dávno už se víc půjčuje domácnostem (1,7 bilionu korun) než nefinančním podnikům (1,2 bilionu korun). Kdyby zdanění změnilo naši největší ziskovost jen na velkou, nikdo se nemůže zlobit. Zisk, do kterého by se sáhlo, loni přesahoval 80 miliard korun.

Ale to jsou jen drobné. Většina ziskové ekonomiky v ČR patří po většinu posledních 30 let zahraničním vlastníkům (po zjištění, tlumočené našimi transformátory, že jsme zloději a idioti, kteří nejsou schopni samostatně hospodařit). Většina zisků tedy odchází do zahraničí. Ale jsou to jenom zisky, co tam mizí?

Využil jsem trochu sterilní debaty ve sněmovně a přesunul pozornost k akademickým zdrojům. Otázce skrytého bohatství národů, ve smyslu, bylo tam, ale pak zmizelo v daňových rájích, se věnuje jedinečná kniha mladého francouzského ekonoma Gabriela Zucmana, působícího na Kalifornské univerzitě v Berkeley ( Gabriel Zucman: The Hidden Wealth of Nations. University of Chicago Press 2015 ). Tvrdí, že v daňových rájích se ztrácí v průměru 8 procent světového HDP, které by jinak přispěly (při průměrném zdanění) 400 miliardami dolarů do státních rozpočtů.

Kdyby se to týkalo i našeho HDP, který přesahuje pět bilionů korun, mizelo by finančním úřadům z očí každoročně nezdaněných 400 miliard korun. Tedy kdyby se našli daňoví nepoctivci i u nás, a to v počtu větším než malém, leč světově průměrném. A kdybychom byli nadprůměrní jako v tom bankovnictví, bylo by to samozřejmě víc.

Mladý Zucman není žádné béčko. Věnuje se také studiu sociálních nerovností a dělá spoluautora významnějšímu francouzskému ekonomu Emmanuelu Saezovi. Ten upozornil na fakt, že drtivá většina výnosů z hospodářského růstu se soustřeďuje u horního jednoho promile, či ještě menšího okruhu lidí ze skupiny nejbohatších rodin. V Americe. Ale ani to se moc neliší od české zkušenosti.

Zucmanova kniha o daňových rájích přitáhla pozornost ještě významnějšího borce, dalšího francouzského ekonoma Thomase Pikettyho, a ten mu pak k tomu napsal předmluvu. Piketty je autorem přelomového díla Kapitál ve 21. století (běžně dostupné i česky), tlusté knihy, která dokládá, že práce vynáší méně než peníze. To lze dělat chvíli, ale pak se musí takový systém zhroutit, protože peníze přece nic netvoří.

Zucmanův postup jak najít bohatství národů, které se někam ztratilo, je velice korektní. Samozřejmě, že nikdo mu nic přímo neřekne. Proto sáhl po oficiálních platebních bilancích, které sestavují obvykle centrální banky. Za pomoci těchto zdrojů sečetl zahraniční portfoliové investice ve světě. Avšak součet těchto hodnot, vykazovaných jako pasiva (investici lze klasifikovat i jako dluh), byl větší, než součet toho, co někomu patří, aktiva. Narazil prostě na díru – část aktiv ve světové bilanci chybí.

Investice, kterým chybí zdroj, jsou ve skutečnosti investice se skrytým zdrojem. Nebyly vykázány. Byly ulity, aby utekly před zdaněním. Technika je typově jednoduchá, i když jednotlivé případy jsou pochopitelně zašmodrchávány, aby se v tom nikdo nevyznal. Rozdíl mezi pasivy a aktivy spočívá v tom, že banky a investiční fond, které investici přijímají, jsou pod přísnou regulací. Ta si ovšem všímá jen celkových objemů, sleduje riziko ohrožení stability banky. Součtům investic můžeme věřit, ale kdo je poskytl, to už se nedozvíme. A peníze, které tam míří, zčásti protekly přes daňové ráje, kde nikoho nikdo nekontroluje. Rozdíl vykázaných pasiv a chybějících aktiv pak činil oněch 8 procent světového HDP.

Když Zucman dospěl k tomuto číslu, zaostřil na konkrétní země jako je Švýcarsko nebo Lucembursko. Právě tam je ten rozdíl obzvláště vidět. Švýcarsko už několik let poskytuje informace o zahraničních bankovních vkladech pro potřeby zdanění v domovské zemi. Ale jen o vkladech. Finance nejsou jen vklady, jsou tu i další nástroje, jako jsou investiční fondy, akcie a podobně, a tam už o konkrétní vlastnické skladbě Švýcarsko neinformuje.

Zucman popisuje, jak se to dělá. Společnost, která se chce vyhnout zdanění, vytvoří spoustu dcer a dalších partnerů působících v nepřehledné síti. Největší ziskovost předstírá u těch, které jsou v daňových rájích, jaké jsou v Karibiku, na Panenských ostrovech, v Kanálu La Manche a jinde. Zdrojem té ziskovosti je například poskytování mimořádně cenných služeb, které pochopitelně nikdo nekontroluje, byť na ostrůvku, kde se to eviduje, je víc společností než obyvatel. Akcie těchto společností jsou pak umístěny do investičních fondů v Lucembursku. To informace slibuje, stále intenzívněji, ale zatím je neposkytuje. Takže výnosy z těchto fondů lze čerpat, aniž by si toho někdo všiml.

Nejdůležitější pravidlo si raději zopakujme: Zisky se přesouvají do zemí s nejnižším zdaněním, zatímco náklady do zemí s nejvyšším zdaněním. Půjčky fungují jako daňový štít v zemích s vysokou daní, třeba doma, zatímco nejvýnosnější procesy jsou situovány do Karibiku, kde jsou příslušné únikové společnosti zřizovány partnerskou švýcarskou bankou, která pak jejich akcie vkládá do lucemburských fondů. To je obrovský byznys. Do daňových rájů se ulévá 58 procent zahraničních zisků amerických firem, uvádí Zucman.

Kdyby však existoval světový registr finančního bohatství, ze kterého by se dalo zjistit, komu patří určité akcie nebo dluhopisy, výnos ulitých peněz by se dal propojit s jejich původním zdrojem, samozřejmě jen pro potřeby zdanění. Tyto registry už existují, vedou je různé banky a instituce. Zucman však navrhuje, aby spolupracovaly a byly převedeny do veřejného vlastnictví. Společnosti je také třeba zdaňovat na konsolidovaném základě (jako celek) a podle rozložení tržeb v jednotlivých zemích, nikolik podle rozložení zisku, který lze snadno přesouvat. 

Skutečnost, že Švýcarsko či Lucembursko fungují jako daňové ráje, je výhodou jen pro úzkou skupinu jejich obyvatel. Proto opatření, která by chtěla prosazovat širší vykazovací povinnost, nemusí ublížit běžným lidem. Zucman navrhuje, aby poměrně úzká koalice zemí sousedících s daňovým rájem nasadila taková cla vůči odsavači jejich daní, aby tím získala zpět to, co daňovými úniky ztrácí. Pak by se servis obcházení daní nevyplatil a ochabla by obrana před širší vykazovací povinností.

Hlavní zdroj podvodů je však v daňovém základu, kdy se čaruje s tím, kde je výnos, a kde je náklad, o který se zdanitelný výnos snižuje. Evropská unie už delší čas navrhuje sjednocení daňového základu. ČR byla zatím proti. Stále si chceme hrát na daňové výhody. Jenže ony jsou to možná spíše daňové nevýhody, a docela drsné. Asi proto je ČR považována za jednu z nejziskovějších příležitostí pro zahraniční investice na světě, ze které odtéká jen na oficiálních dividendách 300 miliard korun ročně. A to v situaci, kdy běžní čeští občané zdaleka nepatří ke světovým bohatcům a ve školách se stávkuje kvůli hádkám o to, kolik si můžeme dovolit přidat z napjatého rozpočtu učitelům.

(zf)

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

luis

     Velmi zajímavé a poučné čtení. Zucmanův přístup popisuje dle mého soudu správné okolnosti skutečných příčin současného stavu a jeho metodická dedukce, kdy z obecných, agregovaných a omezených údajů vyvozuje při znalosti ekonomických pravidel konkrétní příčiny, je přínosná a obdivu-hodná.
    Nicméně návrhy na řešení - ač jim nelze upřít logiku ani proveditelnost - považuji za obtížněji proveditelné jak technicky, tak organizačně i politicky. To z toho důvodu, že v dnešní situaci by bylo potřeba příliš mnoho politické vůle, nutnost sladění příliš mnoha nesourodých až protiřečících si prvků (zájmy zemí poskytujících daňové "nebe", různé zájmy a různé ekonomické úrovně, velikost, zadlužení a rozdílné potřeby,  atd.  okolních zemí, předpokládané právní rozpory s právy na svobodné podnikání, pravidly obchodu atd.).  Rovněž regulatorní ("úzká koalice" - tj. spíše daňový kartel) charakter návrhu (není-li regulace nezbytná a účinná, není to můj šálek kávy) myslím snižuje šanci na úspěch a zvyšuje nároky na kontrolu a administrativu. O vedlejších důsledcích snad jindy. Nebo snad všechny? okolní země stanoví daně dobrovolně na základě dohody? Některé z nich to postihne více , jiné méně - to nikdy není dobrá počáteční motivace, kdy z výsledku těží ostatní.
    Jako schůdnější (jistě, je věcí diskuse, co je schůdnější) shledávám ekonomické řízení v rámci stávajícího právního rámce, přesněji řečeno v rámci právního rámce, který je představitelný a opírá se o suverenitu státu (čti centrální banky) při ochraně bohatství státu formou kontroly a zdanění peněžních toků.
       Jádro myšlenky je v tom, že nemůže jít o opatření "namířené proti někomu", ale o opatření, nezbytné pro zamezení úniku daní a platící pro všechny "u zdroje daní" v daném státě. Tedy od nadnárodní  společnosti přes živnostníka po každého občana.  Vracím se tak k myšlence, známé pod pojmem "Tobinova daň".  Nehledě na to, že již autor této myšlenky její poslání, odůvodnění i provedení popisoval jinak, než je popularizována dnes, ani já nemám na mysli původní náplň. Stejně důrazně však odmítám i tzv. "bankovní sektorovou daň", kterou považuji za čiré politikum. Tento pojem jsem si pouze vypůjčil jako pracovní nástroj.
      Jsem přesvědčen, že již mnoho let poskytuje soudobý platební systém bank a všech finančních institucí, které mohou tuto službu poskytovat pouze na základě licence ČNB, všechny technické a organizačně řídicí i kontrolní předpoklady pro automatizované srážení (zákonem vymezené, vypočtené a vládou stanovené) procentické částky (prakticky promile až procenta) z každé peněžní transakce ve prospěch účtu finanční správy.
       Existuje nepočítaně argumentů, které podobné myšlenky zatracují nebo na ně pohlížejí jako na utopii. Z mnoha jmenujme alespoň nespolehlivost systémů srážení daně, nemožnost zavádění daně v jednom státě při nezájmu ostatních, nebo že bez Bruselu nelze na nic podobného ani pomyslet (viz tlak na sjednocení daní), popř. že společnosti přenesou svůj business jinam, dojde k razantnímu poklesu plateb, dojde k oživení hotovostních transakcí. Také se tvrdí, že jde o další zbytečnou daň, popř. že spekulativní kapitál nebo transakce na burzách, založené na sekundových pohybech tam a zpět a řízené počítačovými roboty nebo automatizovanými systémy by byly neuskutečnitelné... atd. atd.  Alespoň některé lze vyvrátit či zmírnit, také ovšem existují i argumenty ve prospěch tohoto postupu.
      Předně, každá platba, byť zdaněná několika promilemi (ať již jde o výnos, náklad, platba za zbraně, drogy, spekulativní kapitál, špinavé peníze či dar na charitu),  přinese - ještě dříve, než kupř. začneme hořekovat nad marností boje proti obchodu s drogami - daňový příjem do státního rozpočtu. Např. re-rekviem za cca 300 mld. Kč transferu zisku do ciziny by při pouhých 5  ‰ daně za jednu transakci přineslo 1,5 mld. Kčs reálných prostředků - pokud by to bylo méně, pak by to bylo asi známkou toho, že došlo k menšímu transferu zisku.
    Také lze počítat s tím, že by došlo k jistému omezení spekulativního kapitálu a všech dalších podobných finančních pohybů. Z pohledu spekulanta jde (v řádu promile) pouze o další zanedbatelnou (ve srovnání s kurzovými pohyby měn či akcií ) položku, kterou patrně nebude chtít násobit neustálým opakováním.
    Za pozitivní považuji i plošný(platí pro všechny) a přitom selektivní (čím více transakcí s většími objemy, tím větší daň)  a zároveň citlivý (sazbu lze stupňovat od zanedbatelných promilí po takovou výši, která nezavdá příčinu pro mezistátní kompenzace). Další selektivita (podle oborů a charakteru transakcí) je možná pouze jednoduše vyjmutím ze systému daně těch konkrétních účtů, schválených pro vysokofrekvenční obchodování na burze apod.
     Také si myslím, že zavádění tohoto druhu zdanění nutně nevyžaduje, aby tak činily všechny státy.  Existuje jistá mez (ta platí i v jiných oblastech a závisí na bariérách a na vnímání rozdílů úrovní), po kterou ostatní státy nepociťují újmu a jsou svolny tolerovat rozdíly. Zejména, pokud v jiných oblastech naše země pociťuje jisté újmy a dá najevo, že je strpí, ale novou daň považuje za jejich částečnou kompenzaci, jde o zprůchodnění řešení.
    Zpátky k tématu.  Vyhnat daně z ráje - ano, ale jak? Bičem, nebo cukrem? Popsaná variace na Tobinovu daň podle mě představuje bič, použitý již při pouhé myšlence na daňový ráj, ale i při pouhé myšlence na zbytečný přesun peněz. Přesouvat zisky nelze jinak než  jako bezhotovostní platby. Pomineme pro daný  případ hotovostní operace, (jelikož jde buďto o zanedbatelný rozsah, nebo o větší rozsah, který se však později  tak jako tak přemění na bezhotovostní toky).  Zisk ve finální podobě stejně jako zisk v nedokončené fázi, tj. ve formě nákladů a výnosů (včetně provizí, potažmo i "špinavých" či "korupčních" peněz ve fázi, kdy už jsou "očištěny") představují bezhotovostní platby. Regulace výše jejich zdanění je možná parametrizací výše sazby daně. Je představitelné, že parlament by schvaloval formou zákona možný rozsah sazby a vláda by jako součást schválení rozpočtu nechala schválit konkrétní výši na daný rok.
     To co mě zaráží na první pohled - mechanismus srážkové daně z finančních transakcí je ověřený, odzkoušený - akorát se jmenuje jinak. Přece žádná banka nemá a ani nikdy neměla technický ani jiný problém s prováděním stržení jakéhokoliv procentického či absolutního poplatku, v libovolné výši, s libovolným počtem desetinných míst, s libovolným způsobem zaokrouhlování, zúčtováním tohoto poplatku a jeho odeslání na určený účet či podúčet  nebo dokonce jeho rozčlenění a odvod na několik účtů. Dokonce ani v případě bankrotu, fůze více bank, přírodních či ekonomických katastrof, není mi znám jediný veřejný doklad či zmínka, že by došlo k selhání tohoto systému (kupř. že po krachu banky by některý klient nemusel platit určené poplatky, nebo by mu byly vráceny.
   V daném případě by pouze částka byla bezprostředně připsána -  v rámci jedné peněžní transakce - na určený účet či podúčet Finančního úřadu (Ministerstva financí) té země, jejíž centrální banky by dané bance (klidně pouze jen  té dceřiné společnosti nadnárodní banky ) povolovala licenci.
    Náběh této formy zdanění bych očekával formou experimentu  jako vcelku bezbolestný (experimentální zahájení zdanění je možné ve formě minimální ‰ částky ), administrativně nenáročný  ve srovnání s jinými formami daní (dokonce i pro paušál je nutná náročnější administrativní kontrola toho, kdo na něj má nárok a kdo ne), sociálně spravedlivý  a citlivý (výdaje bezdomovce, platícího pouze hotově, ani rodinné výdaje v hotovosti by nebyly dotčeny, rodinné výdaje - příjem výplaty na účet a bezhotovostní platby - zanedbatelně, často srovnatelně s náklady na vedení účtu, poplatky bank a jinými podobnými finančními "samozřejmými" náklady. příjmy a výdaje firem v zanedbatelné výši.
Abych spletité téma odlehčil - vedle mnoha "negativ" takového  daňového "biče" vidím objektivně ještě jeden zápor. A tím je negativní píár bank, kdy většina klientů jedním pohledem na výpis z účtu nebo z kreditní karty zjistí, že náklady na účet a jeho transakce převyšují jednu z daní.