Zbyněk Fiala: Zeman a skandinávský příklad

obrazek
20.2.2014 11:05
Vláda je konečně i s důvěrou a může se zahledět dále do budoucnosti. Co by tam měla spatřit? Miloš Zeman se domnívá, že především skandinávský model sociálního státu. Sociální stát je v pořádku, ale možná bychom se mohli zahledět i blíž. Jenže pak bychom nespatřili vysněné jaderné elektrárny.

Prezident republiky Miloš Zeman otevřel jednání Poslanecké sněmovny nad vládním prohlášením a o důvěře vládě Bohuslava Sobotky, i když formálně jeho vystoupení předcházelo tomuto bodu jednání. Poukázal především na potřebu vizí, ambiciózního snu srovnatelného s rozhodnutím amerického prezidenta Johna Kennedyho vyslat lidskou posádku na Měsíc. Něčeho, co by zakotvilo cíle vlády v dlouhodobějším než čtyřletém horizontu, kterému je určeno vládní prohlášení.

Dovoluji si k tomu dodat vlastní moudro, že vize je dobrá, když není špatná.

Miloš Zeman doporučil inspiraci skandinávským modelem sociálního státu, což není nic proti ničemu. Skandinávské země jsou mimořádně vhodnou inspirací v mnoha směrech, je tam vysoká konkurenceschopnost i životní úroveň, nekrade se tam, nekorumpuje. Z toho si jistě vezměme příklad, ale pokud jde o komplexní civilizační model, měli bychom se držet toho, co je v okolí.

Našimi sousedy jsou dvě země s nejnižší nezaměstnaností a nejvyšší životní úrovní v EU, dvě země, se kterými sdílíme nejen podobný podíl průmyslu (byť ne toho špičkového, jaký mají oni), ale také dlouhou historii a většinu kulturních vzorců, dvě země, které jsou průkopníky průmyslové revoluce směřující k energetice bez jádra a bez uhlíku s podstatným podílem decentralizovaných zdrojů. Německé a rakouské sousedy, kde tohle všechno lze okoukat a sdílet, máme přitom nejen u nosu, ale také na začátku všech dodavatelských a odběratelských adresářů a ve vlastnických strukturách většiny „českých“ podniků, kam oko dohlédne. Těžko si hrát na světáky, když není čím.

Úvaha o skandinávském modelu přitom vyvolává podezření, že nás má inspirovat hlavně k užívání centralizované jaderné energetiky. Pak by ovšem z tohoto modelu vypadlo Dánsko, které je příkladem integrace decentralizované větrné energie do systému „chytrých sítí“, což je investice stejně náročná jako stavba jaderné elektrárny, avšak je daleko vstřícnější k životnímu prostředí i svobodné volbě občanů.

Miloš Zeman rovněž upozornil na to, jak Švédsko dokázalo sloučit rozpočtovou odpovědnost a sociální stát. Jak uvedl - za posledních deset let snížilo státní dluh o 50 procent, což konfrontoval s tím, že my jsme zvyšovali státní dluh i v době šestiprocentního růstu. Poukázal tak na skutečný švédský úspěch (byť nepřesně), ale znectil vlastní, což není pěkné.

Podívejme se na skutečnost ve statistikách ESA podle národních účtů v nezvyklém pohledu v běžných cenách a ve směnném kurzu, tedy v milionech eur. Držme se přitom raději veřejného dluhu, což je trochu širší kategorie. Procento zadluženosti jsem raději sám propočetl z uvedených čísel (v euro), byť převážná většina dluhu bude v národních měnách. Rozdíly proti oficiálním číslům jsou zanedbatelné.

Vývoj HDP v běžných cenách a státního dluhu v milionech eur

tabulka-zf-20022014

(Zdroj ESA)

Z tabulky je zřejmé, že Švédsko dokázalo snížit ani ne tak dluh, jako podíl veřejné zadluženosti (všechno, co se platí ze státních příjmů – vláda, pojištění, veřejné fondy, místní samospráva v poměru k HDP), za posledních deset let z 52,5 % HDP na 38,7 % HDP. Když se podíváme na absolutní hodnotu veřejného dluhu Švédska, vidíme, že tento dluh za tuto dobu ve skutečnosti vzrostl ze 140,2 miliardy euro na 158 miliard euro, tedy o 13 procent (SD index 2_12 je 1,13).

Pozoruhodná je však epizoda mezi léty 2006 až 2008, kdy švédský veřejný dluh skutečně absolutně klesal ze 140,2 miliardy euro na 133,1 miliardy euro. Něco podobného bychom ve světě těžko hledali. Dokázali snížit spotřebu vlády z 32 % HDP na 29 % HDP a na této snížené hladině setrvávají dodnes. Manévr začali v časech mírného růstu, ale dokázali ho udržet i v letech stagnace a poklesu (i s vlivy kurzu), tedy 2008 a 2009.

Když se podíváme do českého sloupce, veřejný dluh ČR byl zlomkem toho švédského, absolutně i poměrem k HDP. Málokdo si uvědomuje, jak prudce tenkrát rostla česká ekonomika v mezinárodním srovnání – když zkombinujeme přírůstky HDP a posílení kurzu koruny. Za pět let od roku 2002 jsme na tom byli dohromady o 58 procent lépe, šlo tedy doslova o čínská tempa. Zadluženost, která odrážela hlavně náklady transformace z 90. let, přitom stagnovala na mizivých hodnotách.

V letech mezi 2007 až 2012 to bylo v ČR podstatně drsnější. HDP i s posílením kurzu koruny přidal jen 16 procent (HDP index 7_12 je 1,16), přitom od roku 2008 vůbec nic, ale veřejný dluh vzrostl o 84 procent (viz VD index 7_12). Přírůstek veřejného dluhu za poslední pětiletí tak spotřeboval rezervy hospodářského růstu za pětiletí předchozí.

V letech tučných (2002 až 2005) tedy ekonomika rostla, ale podíl dluhu prakticky nikoliv. Zato v letech hubených (2008 – 2012) ekonomika stagnovala nebo klesala, ale dluh neodpovědně prudce rostl, takže rychle narůstal i jeho podíl na HDP. Většina přírůstku dluhu z posledního období přitom byla ukradena, protože souběžně probíhala devastace veřejných služeb a státních funkcí.

Vyčítat 6 procentní růst ekonomiky a přiměřený rozpočtový schodek z let 2005 či 2006, který napomáhal růstu a nezvyšoval podíl dluhu na HDP, je tedy přinejmenším přehnané.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.