Česká starost

Fiala Zbyněk
2.11.2015 20:40
Zdá se to až neuvěřitelné, ale na jihlavském festivalu bylo zařazeno 16 českých celovečerních dokumentárních filmů. Právem jejich sekce nese název Česká radost. Avšak starost se do toho vloudila také, protože soutěž těchto filmů skončila bez vítěze. Je to opravdu taková bída?

Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě, který letos proběhl už po 19., potvrdil obrovskou renesanci českého dokumentárního filmu. FAMU chrlí talentované autory a mění se i poptávka. Zbavili jsme se potřeby zabývat se jen homosexuály, feťáky a barvitými ptákovinami. Na řadě jsou témata velkých společenských konfliktů a zvratů.

Samotný festival je úkazem vzácným. V hloubi Vysočiny je skoro celý týden natřískáno v desítce sálů, kam se musí naskládat 3500 akreditovaných účastníků. Často sedí i v uličkách a ti největší zoufalci si aspoň lehnou pod plátno, aby zahlédli některý z 250 filmů z 53 zemí. V noci řádí na večírcích a nakonec si krátce schrupnou ve spacáku v tělocvičně. Z toho je zřejmé, že festivalovými návštěvníky jsou hlavně mladí lidé. Zejména filmy z nedávné české historie jsou pro ně opožděnou vlastivědou, náhradou skutečnosti, kterou neměli možnost nikde jinde realisticky poznat.

Filmy, které byly na festival přivezeny ze zahraničí, jsou vesměs strhující, objevné, přestože se autoři s divákem moc nemazlí. Vleklé záběry často připomínají ozvučenou fotografii, ale berme to jako hygienu vkusu, který je zaneřáděn všudypřítomným klipovým odpadem. Unikátní jsou poklady ze světových archívů (sekce Průhledné bytosti), které festivalová dramaturgie pravidelně posbírá, aby se i dnešní autoři mohli vyškrábat na ramena obrů.

Domácí dokumentaristé měli také co nabídnout. Bylo vidět, že už před nějakými třemi nebo pěti lety skončila mrtvá sezóna, kdy jejich práce nikoho (žádné televizní ředitele, natož filmové distributory) nezajímala. Dnes už je česká tvorba slušně široká a mírou její kvality je fakt, že i průměrné filmy stojí za shlédnutí (což se o hrané produkci říct nedá).

Festivalový štáb, kteří tuto obrovskou událost s nepatrným rozpočtem dává dohromady, má v mých očích roli obrozenců, kteří našim předkům otvírali oči a odmykali jazyk. Za letošním festivalem je patrná práce do roztrhání těla. A k tomu ten mistrovský kousek, telemost s Julianem Assangem z Wikileaks, který byl natažen z Londýna. Když jsem se podivoval píli jedné z festivalových včeliček, která ještě po půlnoci vyřizovala moji akreditaci, doplnila mailovou korespondenci domicilem: Jihlava, město, které nikdy nespí.

V paprscích slunce

Porotu nejvíc oslovil film ukrajinského režiséra Vitalyho Manskyho (se zázemím České televize), natočený v jedné rodině v severokorejském Pchjongjangu (V paprscích slunce). Byla by to čirá švejkovina – na začátku natáčení vyskočí jako čert z krabičky strážci ideologické čistoty a už se noříme do močálu propagandistického běsnění. Stačí nevypnout kameru při pokynech stranického dozoru a máme tu scény, jaké známe ze Skřivánků na niti, sypou se samy. Do toho klanění, pochody, přísahy, sliby. Postupně však cítíme, že legrace končí, jde o život. Dospělí jsou zvyklí, zato sedmileté tanečnici z toho trápení při nácviku oslavných rituálů už vyrazily slzy. To by nešlo. Vzpomeň si na něco veselého, radí jí, učitelka, než si toho někdo všimne. Dívenka deklamuje jedinou říkánku, kterou zná. Je to dlouhý výčet funkcí a výtečností nového božstva.

Že to však není jenom o Koreji, zaznělo hned po projekci, kdy jako obvykle následovala beseda. Moderátorka začala otázkou, zda si Mansky ulevil, když se vrátil do Ruska, kde žije. „Ani ne,“ odpověděl ukázněně režisér.

Ruskou školu dokumentu reprezentoval Viktor Kossakovský, virtuózní tvůrce, který v Jihlavě uváděl mimo soutěž své Protinožce. Je to návštěva čtyř dvojic míst, která lze propojit přes střed Země, jako třeba chaloupky osamělých majitelů mostu, kteří žijí z mýta kdesi v Argentině, a lidského mraveniště říčního přístavu v protější Šanghaji. Měl také unikátní roli, byl jediným porotcem v soutěži o nejlepší světový dokument.

Kossakovského obdivuji od chvíle, kdy jsem nakoukl do jeho nedávné masterclass v Praze. Odehrála se nad filmem, který natočil za rok na ulici z okna svého petrohradského bytu. Ze záběrů jako „cestáři znovu a znovu u stejné díry“, „vrávorající milenec v nočním dešti“ nebo „co všechno zažil pes za tu chvilku venku“ sestavil portrét doby, a to všechno jednou kamerou z jednoho místa a jednoho úhlu. Obešel se i bez narušení chronologie.

Česká cesta

Vraťme se však k filmům ze sekce Česká radost, ty se mi zdály nejdůležitější. Nejprve se zastavím u České cesty, celovečerního dokumentu o kuponové privatizaci, která odstartovala léta Divokého východu. Natočil to Martin Kohout, čerstvý absolvent FAMU.

Na plátně se střídají pamětníci a pokoušejí se zrekonstruovat, proč jsme se tak hrnuli do rozkulačení našeho ekonomického potenciálu. Střídají se archivní záznamy, sršící nadšením, a komentáře dnešních staříků, opatrně hájících aspoň něco. Nad některými výpověďmi se mi vybavila teorie profesora Parkinssona o nesmírné hodnotě těch, kdo se spolehlivě mýlí. Stačí se zeptat na názor, a zařídit se přesně opačně.

Třeba Dušan Tříska teď říká, že i to tunelování (asset stripping) bylo – z teoretického hlediska, samozřejmě – celkem v pořádku: „Oddělí se zrno od plev. To, co má hodnotu, se vydělí, a ostatní se opustí.“ Jenže to dopadlo přesně naopak. Někdo si odnesl zrno a postavil za ně paláce, a plevy tu zůstaly k obživě těch méně úspěšných.

Václav Klaus vytrvale zdůrazňoval: „Měli bychom sdělit jasně, jaké cesty k modernímu evropskému státu nevedou. A že k němu nevedou třetí cesty.“ Co jsou potom Rakousko, Dánsko nebo Švédsko?

Byla tu také fascinace bleskovým řešením. Podle novináře Petra Kučery měl Dušan Tříska smysl kuponovky definovat takto: „Jeden den zestátníme všechno, nezůstane vám ani kartáček na zuby, a druhý den všechno rozdáme.“ To první se málem povedlo. Spor je o to druhé. Film nechává zaznít hlasy, že možná úmyslně na začátku vznikla legislativní díra, která umožnila správcům fondů beztrestně krást. Tomáš Ježek říká: „Myslím – nemám doklad – že to bylo schválně.“

Zákon totiž nerozlišoval mezi majetkem drobných kuponových akcionářů, který měl u těch větších fondů hodnotu desítek miliard korun, a mezi majetkem správců, jejichž společnost vznikla za půjčený milion. Stačilo omámit veřejnost nejrůznějšími sliby, a když to tam ti důvěřiví chudáci nasypali, správci shrábli celý jackpot. Tak vznikli dnešní miliardáři.

Film také upozorňuje na zajímavý kompromis z nejvyšších pater. Václav Havel kuponovce nedůvěřoval, ale chtěl prý za každou cenu restituce. Klaus to viděl přesně opačně. Ale nakonec se dohodli, říká spoluzakladatel ODS Petr Havlík. Klaus nabídl, že nebude torpédovat restituce, když Havel nebude torpédovat transformační zákon.

Babiš a pravda

Politika se objevila i v dalších filmech. Nestihl jsem film Češi proti Čechům režiséra Tomáše Kratochvíla, který se pohybuje kolem protiromských pochodů. Podobné téma však najdeme i v předlouhém filmu Všichni mají pravdu? Karel Floss a ti druzí režisérky Heleny Všetečkové. Je to film plný filozofických promluv osobností, které však nejsou označeny titulky. Z těch zahraničních jsem nejsnáze identifikoval Noama Chomského, byl to záznam z jeho nedávné pražské návštěvy. Uvádí tam svoji výtku českým disidentům, že se považovali za pupek světa, zatímco v mnoha jiných zemích byly boje tvrdší a oběti větší. Ve francouzštině zaznívá úvaha o „omámení svobodou“. A pak tam zaburácejí národovci. Kamera mistrovsky postřehla uspokojení na tváři vůdce, jak táhne dav na vařené nudli.

V dalším filmu se mydlilo do Babiše (Matrix AB režiséra Víta Klusáka). Motáme se na nejrůznějších předvolebních akcích a Babiš dostává otázky o agentování, oligarchování, jak k tomu všemu přišel a podobně. Vzniká však neodbytný pocit, že jde jen o tu otázku, na odpovědi nezáleží. Film pak má dovětek. Jsme v sále, kde Babišovi film poprvé pustili a může se k tomu vyjádřit. Rozčílí se, a je tak ještě větší legrace. Připomíná mi to nájezd tábora Voltekarla. Do nich se smí, my oligarchy a tiskové magnáty nemáme. Nicméně film u jihlavského publika zvítězil. Doufejme, že vyzní jako obecná opatrnost před soustředěnou mocí, nejen některých.

Ocelové slzy aneb Cesta Vladimíra Stehlíka za Lubomírem Krystlíkem je další film z kategorie „archeologie transformace“. Pro nás staříky je to živá minulost, ale pro režiséra Tomáše Potočného, studenta FAMU, je to doba proložená hnědým uhlím. Stehlík už je v důchodu, nosí nové zuby v kapse a ztrácí soudnost, když stále věří, že dostane novou příležitost. Je to docela sympatický chlap. Jen se nedozvíme, jak a proč se dostal ke chloubě českého ocelářství, Poldi Kladno, zrovna on. Byla to hloupost? Nebo záměr? Konkurence měla zmizet? O tom ten film bohužel není. Ale možná splnil svoji funkci už tím, že vyvolal naléhavou potřebu na podobné otázky odpovědět.

Nemají na to

Soutěžní porota v sekci Česká radost nakonec neudělila první cenu s poukazem na dramaturgickou neujasněnost většiny filmů, i to, že jsou neúměrně dlouhé. Viděla v nich spíše roztěkanou a rozvleklou reportáž než cílevědomou autorskou výpověď. Bylo to šalamounské řešení. Diváci si favority vyberou (Babiš zabere) a vrchnost není třeba dráždit přílišným vykropením pochybností o České cestě.

I kdyby však všecky výtky poroty seděly, podle ředitele festivalu Marka Hovorky nelze hledat chybu jen u autorů. Poukazuje na to, že český dokumentární film je dlouhodobě podfinancovaný. Na celovečerní představení dostane jen desetinu toho, co stojí film hraný.

Osobně si myslím, že tato podvýživa je formou cenzury. Na extrémně nízké rozpočty narazíme všude tam, kde o něco jde. Brzdí se hledání něčeho, co nemá být nalezeno. Zakázat mu to nelze, a tak ať na to aspoň nemá.

Na druhou stranu, tvrzení o neujasněnosti a nepřesvědčivosti českých dokumentů může vyznít docela pozitivně. Lze je úlevou přijmout jako sdělení, že autoři odvážně lezli do neznáma, a to, s čím se vynořili, není vždycky jen ideologická nakládačka.

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.