Doma doleva, venku doprava

Fiala Zbyněk
18.3.2021 13:15
Amerika je za velkou louží, což platí tam i zpátky. Svět je daleko, nějaké to bombardování je pouhým zpestřením zpráv v médiích, ale amerických občanů se týká něco jiného – práce, bydlení, pomoc rodinám s dětmi. Tak se zatím americká politika vyvíjí i za nového prezidenta Joe Bidena.

Výrazně sociální charakter amerického stimulačního balíčku ve výši 1,9 bilionu dolarů nese stopu Bidenova neúspěšného soupeře v prezidentských primárkách, vermontského senátora Bernieho Sanderse. Je vůdčím představitelem liberálního křídla Demokratické strany a ovlivnil jak rozsah, tak zaměření tohoto rekordního rozpočtového opatření. Bude mít vliv i na americkou zahraniční politiku? To je otázka, která začíná být stále naléhavější.

V domácí politice je patrný silný vliv liberálního křídla Demokratické strany. Rekordní fiskální stimul ve výši bezmála dvou bilionů dolarů je signálem přejímání evropského modelu sociálního státu a přibližuje stranu tomu, co známe od vyspělých sociálních demokracií. Ale zahraniční politika je strašná, či spíše odstrašující, podle receptů extrémní pravice. Myšlenka „Dál od nich!“ (zdvořileji: „strategická autonomie Evropy“), která začala v Evropě převládat už za vlády Donalda Trumpa, se zdá být čím dál prozíravější.

Proč se náhle Čína a Rusko změnily ve smrtelné nepřátele? Proč je Putin „zabiják“ a Čína cílem nové studené války? Proč to nezmění ani páteční setkání ministrů zahraničních věcí v Anchorage na Aljašce? Jedno vysvětlení by tu bylo. Z pohledu domácí politické scény USA, v zahraniční politice o nic nejde.

Potvrzuje to i fotka rozesmátého Joe Bidena, jak radostně tiskne ruku (viditelně skeptického) čínského prezidenta Si Ťin-pchinga při setkání v Pekingu 4. prosince 2013, kam přijel jako Obamův viceprezident. Čo bolo, bolo. Peking je daleko, a to důležité se teď odehrává ve Washingtonu. Biden potřebuje přitáhnout i Republikány a prolomit politický pat, který blokuje jeho snahu, aby na krátkodobý fiskální stimul navázaly trvalejší infrastrukturní investice stejného rozsahu. Jinak bude jen tím, kdo zemi zadlužuje, ale nic netvoří.

Vnitropolitická situace USA je složitá. Většina Američanů, včetně republikánských voličů, uvítala Bidenův fiskální stimul, ale v Kongresu pro něj nehlasoval žádný z republikánských poslanců či senátorů. Nikdo z nich se zatím nedovážil spálit mosty s dominujícím vlivem bývalého prezidenta Donalda Trumpa. Ti, kdo ho hájí, jsou opravdu odhodlaní, a ostatní čekají, jak se to vyvine.

To činí Republikány zranitelnými v příštích volbách. Strana je menšinová (Trump prohrál o 8 milionů hlasů) a radikální křídlo tvoří asi 40 procentní menšinu této menšiny. Všichni republikánští poslanci a třetina senátorů si proto musí ujasnit, kam se zařadí před listopadovými volbami 2022, až se začnou štěpit oba ideové proudy v jednotlivých volebních obvodech a státech.

Demokratická strana je v podobné situaci. Prezident Joe Biden je úspěchem těch, kdo chtěli zastavit nástup senátora Bernieho Sanderse. Vedení strany v primárkách pomohlo Bidenovi vyhrát cestou vyzkoušených triků, jako bylo oddalování výsledků počáteční vítězné vlny Sanderse v New Hampshire a Iowě a utlumení jeho úspěchů, které by ovlivnily další kola voleb. Ale před nominačním sjezdem došlo k významným jednáním obou táborů o volebním programu a ten nasákl liberálními (my bychom řekli levicovými) záměry Sandersova křídla. V zásadě jde o historický návrat k sociálně-demokratické politice z éry FDR čili Franklina Delano Roosewelta. Není náhoda, že jeho „New Deal“ z 30. let minulého století přinesl inspiraci pro  Green New Deal.

Spokojeny jsou obě strany. A nakonec, proč ne? Pandemie bude brzy minulostí, očkováno už je asi 70 milionů osob. Tím hlavním znovu začíná být ekonomika. Když se pomůže domácnostem (současný fiskální stimul) a rozjede program velké obnovy páteře americké ekonomiky (chystaný investiční program), sníží se nerovnosti a vzniknou dobrá pracovní místa. V zásobě je stovka dalších zákonů, včetně těch na obnovu zdrojů pro sociální programy, jako je návrat zdanění firem před Trumpa (které se v tom přílivu velkých federálních zakázek snadno ztratí) a vyšší zdanění horních skupin.

To by Bidenovi politicky pomohlo, ale musí to napřed protlačit přes Kongres. Největší překážku představuje Senát, kde platí „obstrukční“ pravidlo  (filibuster), že námitky opozice nemohu přehlasovat, pokud nemám aspoň 60 hlasů. Biden má 50 plus viceprezidentku Harrisovou. Fiskální stimul se podařilo prosadit díky tomu, že byl projednáván ve zvláštním rozpočtovém režimu, kde se rozpory řeší v dohadovacím řízení prostou většinou. U dlouhodobých investic, které překračují rámec jednoho rozpočtu, už se to nemusí podařit.

Biden se dlouho zdráhal vyslovit pro zrušení stávajících pravidel senátní obstrukce, protože jednou by se mohly hodit i jemu. Nyní se však rozhoupal a prohlásil, že jde o přežitek. V jistém smyslu má pravdu. V dávnější minulosti se toto pravidlo 60 na 40 používalo jen velice zřídka, do běžné praxe je uvedl až současný předseda republikánské menšiny v Senátu Mitch McConell. Boj se povede o to, aby možnost obstrukce zůstala, ale jen formou nekonečného řečnění. Tam je šance, že soupeř zvadne.

Biden je tedy v pozici, kdy je tlačen doleva, ale pro Republikány by potřeboval působit konzervativním dojmem, aby mu pomohli zrušit blokaci Senátem a umožnili projednat klíčové zákony.

V domácí politice konzervativní být nesmí, to by mu liberálové nedovolili. Dokonce i u fiskálního stimulu nechtěli zvedat ruku, když museli vypustit (odložit) jedno z revolučních opatření v podobě zdvojnásobení minimální mzdy. Když tedy politické kyvadlo žene Bidena v domácí politice hodně doleva, musí to vyvažovat v politice zahraniční a naparovat se hodně napravo. Vyznívá jako extrémista, ale otázka zní: Myslí to vážně?

A ovlivní to Sanders? Americké komentáře jsou plné hlubokomyslných úvah o mimořádném postavení tohoto senátora zejména díky jeho schopnostem vyjednávat kompromisy. Ono se to nezdá, ale třeba zrovna současný dvoubilionový fiskální stimul byl díky jeho zásahům pojat tak, aby nebyl mezi republikánskými voliči vnímán jako konfrontační, ale užitečný pro všechny. Je tam zařazena trvalá pomoc rodinám s dětmi formou zvýšení dostupnosti daňového kreditu (přídavek dostane jen ten, kdo má pracovní příjem) nebo zdravotního pojištění (stát doplatí výpadek příspěvku na pojištění od zaměstnavatele, když přijdete o práci). Jednorázová výplata 1400 dolarů na osobu navazuje na Trumpův záměr vyplatit 2000 dolarů, ale prosadil jen 600.

Podle Sama Steina z Politico, „ještě nikdy v dějinách Ameriky neměl žádný volený funkcionář tak obrovský vliv na politickou stranu, přestože vlastně není členem.“

Ano, Sanders bývá volen na demokratické kandidátce, ale jako nezávislý. Týdeník The Nation nad souhrnem podobných komentářů dochází k závěru, že největším úspěchem Sanderse je změna orientace strany a zvýšení její ochoty přijímat závažná politická rozhodnutí.

https://www.thenation.com/article/politics/bernie-sanders-power-stimulus/

Až na výjimky: v zahraniční politice Sanders zatím neuspěl.

Dokonce se mu v této oblasti nedaří realizovat ani zmíněnou předvolební dohodu liberálního a „umírněného“ křídla, že závažné zahraničně-politické kroky budou s liberály konzultovány. Sanders na to má Matta Dusse, který se připravoval na funkci na ministerstvu zahraničí. Tu nedostal, a tak zatím zůstává v senátorově štábu.

Podle informací listu Jewish Currents vydal Duss řadu stanovisek, která jsou v rozporu s Bidenovou administrativou: Kritizoval Izrael, že neposkytl vakcínu proti covidu také obyvatelům Západního břehu, zdůrazňoval vinu saúdskoarabského korunního prince Mohammada Bin Salmana za vraždu novináře Džamala Chašúggího nebo vyzýval ke smířlivějšímu postoji k Íránu. V aparátu zamini by si něco takového nemohl dovolit, a tak využívá svého současného postavení k tlumočení disentních názorů na Bidenovu zahraniční politiku.

Jeet Heer v The Nation to shrnuje: „Biden není někým mimo vládu, kdo se stal její součástí. Je napůl mimo a napůl v tom. Prezident mu dopřává sluchu ve věcech domácí politiky, ale nikoliv té zahraniční. Teď je Sanders na vrcholu své moci, ale bude se muset nějak vypořádat s tím, jak si zachovat své postavení v koalici Demokratů a zároveň projevovat kritičnost k zahraniční politice USA.“

Podle Heera nejsou žádné známky toho, že by Sanders zmírňoval tempo, přestože je mu už 79. A tak je otázkou, zda dokáže zopakovat svůj obrovský úspěch na poli domácí politiky a dotlačí Američany doleva i na poli té zahraniční.

K tomu lze doplnit následující úvahu: Uvidíme po volbách v mezidobí, které by mohly změnit poměr sil v Kongresu. Zahraniční politika – jiná než válečná, která shromažďuje občany pod společnou vlajkou – se nedá dělat bez jistoty doma. Slabost doma, války venku. Tak doufejme, že to za dva roky skončí.

 

zbynek-fiala
Žurnalista, v minulosti dlouholetý šéfredaktor časopisu Ekonom.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.