Eman Pluhař: Aleida Assmannová o národní identitě

Aleida Assmann
26.1.2021 10:03
Když mluví Bernd Stegmann, dramaturg berlínského divadla Ensamble, o úkolech levicové politiky, je první část věty ještě jasná: odstraňovat materiální nerovností, ale v druhé části mluví o „osvobození od kolektivního útlaku“. Ať už to znamená cokoliv, možná i „třídní útlak“, autor míní, že identitní politika je pro levici z tohoto důvodu blouděním. Věty pochází z jeho příspěvku v začínající debatě o identitní politice na stránkách týdeníku Der Spiegel- jak k ní nedávno vyzval A. Rödder, publicista a člen CDU ( Křesťanskodemokratické strany Německa). Další příspěvek k tématu národní identity mezitím publikovala Alice Haselerová a ten je o tom, že pro sebe si jinou než identitní politiku nedokáže představit (je Afričankou žijící v Německu).

Aleida Assmannová do debaty o národní identitě nevstoupila příspěvkem v týdeníku, ale hned celou knihou s názvem „Nové vynalézání národa“ (313 s.). Nositelka mnoha vysokých literárních cen a známá autorita v oblasti dějin paměti a kolektivní identity, v nové knize nehledá „správnou“ identitu , ale nabízí podklady, rozličné možnosti a příklady volby. Dvě podstatné kapitoly mají také v nadpisu slovo „gramatika“. To je charakteristickým jádrem knihy, která má v podstatě strukturu jazykové mluvnice (o stavbě, formách a funkci jazyka) a je tedy svého druhu i učebnicí identity. V současné době, kdy pod tím či oním tlakem (migrace, globalizace) na jedné straně nabývají národní identity na významu a jsou zneužívány nedemokratickými populisty a „vlastenci“, ale těší se malému zájmu na straně levice, protože je jí zatěžko vést dělící čáru mezi demokratickými a nedemokratickými národy. Její nová kniha má proto jasný, vyslovený,záslužný a krajně aktuální politický záměr: nepřenechat téma národní identity národním populistům.

Jestliže Fukuyama vzal zpět svoji tézi o historickém vítězství liberálního modelu a oživil v politologii starořecký pojem thymos (logos,eros,thymos), připomíná kapitola Gramatika národní identity (40 s.), že historik George Mosse aniž by tento pojem použil se tímto pojmem zabýval již po první světové válce, když pochopil, že válka neskončila, protože ve společnosti vyrvala obrovskou mezeru mezi hrůzou války a ctí, vlastí a rodinou, za kterou šli vojáci bojovat. Mezera se dala překlenout anebo zakrýt symbolickým jazykem glorifikace války anebo tragedie války. V Německu se neprosadil symbolický jazyk E.M.Remarquea, ale jazyk glorifikace války. Mosse tím napsal knihu o souvislosti thymu, nacionalismu a nacismu.

„Francis Fukuyama,“ jak píše A. Assmannová „právem poukazuje na roli emocí v politickém rozhodování a při vytváření politické identity“. Sama znalost této hnací síly populistických hnutí dokáže sledovat až na počátky jejího novodobého příběhu někde kolem rusko-francouzského filosofa Koževnikova a uvádí řadu dalších jmén a nevyhýbá se ani nacistickému právníku Carlu Schmittovi, který jazyk legitimizace války (přítel-nepřítel) převedl do nacistického státního práva: „K demokracii patří zaprvé homogenita a zadruhé-v případě nutnosti-vyloučení nebo zničení heterogenity.“

Jestliže Fukuyama odmítal identitní politiku, Assmannová vidí i její pozitivní stránky, zdůrazňuje její potřebnost pro uchování národní soudržnosti (která se rozpadla v USA a její obnova bude věcí nového prezidenta J.Bidena). Ale shoduje se s Fukuyamou, že šiřeji pojatá identita může sehrát pozitivní roli. Kapitole Gramatika národních narativů (84 s.) se zabývá konstrukcí a transformací národních narativů, jejich rozpory a uvádí rozbory. Z konkrétních národních narativů se věnuje Izraeli (Jedna země-tři narativy), USA (Ústavní patriotismus,jaký je narativ USA?, „ke každé ústavě patří epos?“) a Německu („Německé obrození“ aneb co by Němci měli o svých narativech vědět).

Kniha je vlastně velké dílo a velmi nutí k přemýšlení: o národním charakteru, charakteru národní identity, o pozitivním a negativním thymu, o dějinách paměti. Současně je něčím jako encyklopedií, mluvnicí a čtivým dějepisem a jistě bude tvrdým oříškem pro překladatele. Autorka formátu A.Assmannové samozřejmě neskrývá svoje politické mínění a otevřeně formuluje: „Přihlášení se k EU, ve které se národy zaváží k překonání nacionalismu, je jeden z příkladů pozitivního thymu. Proč by člověk neměl být hrdý na tento vývoj dějin?“.

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.