Eman Pluhař: Kdo jsme a kdo k nám patří et cetera

germany puzzle
6.12.2018 13:10
Identitární Alternativa pro Německo (AfD) má potíže s úřady i s identitou ( populismus, nacionalismus, neonacismus). Spolkový úřad pro ochranu ústavy už zneklidněl a neváhal postavit pod dohled „Mladou alternativu“, jak zní název mládežnické organizace AfD, nejdříve ve spolkových zemích Brémy a v Dolním Sasku pro důvodné podezření z pravicového extremismu. A zvažuje stejná opatření na celoněmecké úrovni. AfD asi bude vylučovat a mezitím preventivně zrušila svoji mládežnickou organizaci v Dolním Sasku a přemýšlí o stejném zákroku v Bádensku-Wittembersku a v dalších zemí německé federace.

Ústavní ochranka tak vysílá silný signál do členské základny a ve směru elektorátu. A pak jsou tu jednotlivci. Při sledování televizní novinářské diskuse se neudržel člen strany M.Brünjes a zatwítoval, že velmi lituje, že v Chemnitz právě vybrali tu neonacistickou skupinu dřív „než stačila odpravit pár takových žurnalistů jako jste vy.“ Jiná stranická veličina AfD označila Clause von Stauffenberga za zrádce kvůli atentátu na Hitlera.

Nacionalismus bílého muže z 19. století sice uspěl v prezidentských volbách v USA. Autorství patří Stevu Bannonovi, šéfu volebního štábu. Vítězství v Americe je podle Bannona jen jednou z etap ve světové kulturní revoluci („dějiny jsou na naší straně“). Další etapou bude Evropa. Zatímco v Evropě se nacionalismus osvědčil jen v boji proti monarchii (+komunismu) a prosadil národní státy, ale vždy potom už vedl jenom ke katastrofě stejných národních států. Po katastrofě 1. světové války se nevydařil pokus vytvořit jako protiváhu Společnost národů a nacionalismus vedl k další světové válce. A nyní se stává volebním nástrojem. V referendu se nedávno znovu prosadil v Spojeném království. Ale v Německu špičkový kandidát CDU (Manfred Weber) ve volbách do Evropského parlamentu v květnu příštího roku označuje AfD za „brexitovou stranu.“

„Nepořádný Steve“, jak nazývá Bannona prezident Trump, hlásá restauraci hranic a návrat do idyly a hledá spojence. Konečnou etapou v této „metafyzice“ dějin je střetnutí s Čínou ( kvůli konkurenci čínských a amerických dělníků na světovém pracovním trhu!). V současné době střetnutí probíhá ve ve fázi boje proti vlastizrádnému establišmentu, migraci a přecizení. Na německé straně ale schází pro účast na revoluci žádoucí identita, kterou vyřadila druhá světová válka. Německý historik Andreas Rödder se proto do komplikovaného světa německých identit pokouší vnést jasno alespoň pro německého čtenáře („Kdo má strach z Německa? Dějiny evropského problému“). V průběhu šedesátých let po roce 1945 Německo převzalo identitu tzv. osvobozujícího odklonu „.a tak se imunizovalo proti militarismu a autoritářství“. Minulost sama proto i dnes vyvolává nevoli. A právě tato „převzatá“ identita vyvolává nevoli na pravém okraji politického spektra a to i v její pozdější formě tzv. ústavního vlastenectví (J. Habermas). Rödder zjišťuje, že dnes se nabízejí pouze tři možné varianty: extrémně pravicová (neonacismus) či extrémně levicová („Už nikdy Německo!“). Anebo nechat vše tak, jak to je (zachování dosavadního středu). Etrémní levice ovšem už dávno není aktivní, zatímco extrémní pravice vykazuje aktivitu a při netečnosti občanského středu představuje jedinou hrozbu. AfD v tomto schématu zatím zaujímá postavení spojnice mezi středem a extremisty.

Ale i při známé ambivalenci nacionalismus a vlastenectví je zřejmě žádoucí znovu namíchat dvě různé lásky k národu „nikoliv z nízkých pohnutek a laciných důvodů“. Redundantní pokus probíhá i napravo od AfD pod značkou Nová pravice (starou pravicí je nacismus). V Rödderově schematu by to byla asi směs z AfD a extremistů. Hlásí se k Výmarské republice a vychází z myšlenek národovce Ernsta Jüngerse (Konzervativní revoluce). A provozuje školící středisko a Institut pro státní politiku (Götz Kubitschek), nakladatelství (Antaios), vydává časopis (Sezession) a má symbolicky sídlo na vesnici (Schnellroda) v Sasku-Anhaltsku, kde asi ještě žijí Němci se správnou identitou a zpívají německý „Kde domov můj“ - jenomže tentokrát namířený proti Evropské unii.

Na počátku této inspirace nebyl tedy známý esej Botho Strausse před pětadvaceti lety (Blížící se tragédie/ kozlí zpěv). Rödder: “My jsme přebrali vnější vnímání naší identity do našeho autoportrétu. To je německou zvláštností, jiné země to neznají. Většina jiných společností má kulturu afirmativní paměti dějin.“ Rödder sám by nic neměnil, ale práve proto je zdrojem nevole nových německých vlastenců.

Zdrojem útěchy mohou být snad slova Christophera Clarka, známého australského historika z Cambridge: „Žádný kulturní konflikt netrvá věčně. V 19. století skončil, když napětí mezi znepřátelenými tábory bylo příliš velké. Ukázalo se, že kulturní linie neprobíhá v komplexních společnostech mezi dvěma frontami, ale je rozvětvená jako krakeláž na starém porcelánu.“

 

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.