Eman Pluhař: „Kulturní boj“ a velký konflikt

american revolution
1.12.2019 11:24
Budoucnost americké politiky leží v mlhách „kulturního boje“ a velkého konfliktu. Robert Kagan z americké neokonservativní školy (neocon) a zastánce USA v roli strážce svobodného světa, si pojem kulturního boje neosvojil, ale interpretuje hlavní linii světového konfliktu jako střetnutí mezi svobodou a autoritarismem (liberalismus versus despotismus). V USA má tato linie konfliktu zvlášť vyhraněný průběh v podobě prezidenta Trumpa. Z hlediska Kagana lze „kulturní boj“ prezidenta Trumpa definovat jako formu autoritarismu. Autoritarismus prožívá momentálně fázi úspěchů i mimo oblast svobodného světa.

V perspektivě bývalého guvernéra Kalifornie Jerry Browna (Demokratická strana) je „kulturní válka“ bojem „proti identitám, které popírají změnu klimatu, nenávidí levici, elity a jiné etnické skupiny“. Tuto perspektivu zřejmě sdílí i Michael Bloomberga, nejnovější uchazeč o kandidaturu v primárních volbách Demokratické strany: „Trump je existenční hrozbou pro naši zemi a naše hodnoty“. Naopak z hlediska prezidenta Trumpa je „kulturní boj“ bojem proti establishmentu, elitám, proti ilegálním přistěhovalcům, proti muslimům z podezřelých zemí a proti fake-news a většině médií. Nemá to z vlastní hlavy, ale od svého bývalého stratéga Steva Bannona. V oblasti zahraniční politiky je „kulturní boj“ zaměřen proti EU, NATO, volnému obchodu atd. V tomto duchu Bannon také šíří nacionalistickou horečku v Evropě mezi žáky populistických a nacionalistických stran. Tady si počítá k úspěchům „brexit“, východní Evropu na cestě k iliberalismu, Francii s možným vítězstvím nacionalistů v přespříštích volbách, samozřejmě Itálii. Na druhé straně konfliktu vládne přesvědčení, že tento druh „kulturního boje“ podlamuje ve svém důsledku ochranu základních práv a svobod a obecně budoucnost americké demokracie.

V diskusi o budoucnosti americké demokracie se za dané situace ujal slova i znalec nad jiné povolaný, vnuk Thomase Manna Frido Mann, občan USA, který se narodil v USA v době exilu za 2. světové války. V žádný konec americké liberální demokracie nebo mezinárodního řádu nevěří. Mann věří naprosto pevně v dostatečnou sílu demokracie v zemi s nejstarší ústavou (1787) a pořád ještě s mnoha zdroji, aby překonala prezidentství D. Trumpa stejně tak jako překonala éru McCarthyho (za kterého rodina emigrovala do Švýcarska). V oblasti zneklidňující zahraniční politiky Trumpa je ale zneklidněn i evropskou reakcí na Trumpovu kritiku NATO a pokračuje: „Lehkost se kterou se sýčkuje o konci transatlantického spojenectví, mi ukazuje, jak snadno se u nás odepisuje americká demokracie a nad ní staví evropská demokracie...Je chybou se domnívat, že relativně nová demokracie jako ta ve většině evropských zemí a zvláště ta německá (a se slabou Výmarskou republikou nesrovnatelná) při veškerém uznání její dnešní pevnosti není všechno jiné než bezpečná a nenapadnutelná. To ani nemůže být bez staletého růstu na základech jaké má americká demokracie.“

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Komentáře

eman-pluhar

Ta formulace "částečné pošilhávání po...izolacionismu" je, myslím, výstižný popis i právě se opět měnící situace. Když jediná zbývající supervelmoc má opět kunkurenci bude to mít dříve či později nějaké důsledky a bude opět potřebovat spojence. A mezitím se také rozplynula iluze, že Čína se bude vyvíjet ve směru liberální demokracie.

Jiří Volný st.

Spojené státy americké, pokud zanedbám problémy sociální, rasové, korupční a jiné, se dostaly do nové situace, na kterou pravděpodobně nejsou dobře připraveny. Vyrostlo jim hned několik vážných soupeřů. Bez udání pořadí to jsou Čína, EU a potenciálně všechny ostatní země BRICSu. Částečné pošilhávání po dříve velmi populární politice izolacionismu je přirozeným východiskem z dané situace.