Místo paměti Jáchymov (ke Dni památky obětí komunistického režimu)

jáchymov štola
27.6.2019 12:40
Jáchymov patří k symbolice atomového věku, k počátkům jaderné chemie a jaderné fyziky. Přitom byl jen náhodným nalezištěm doposud nepříliš zajímavé rudy pro laboratorní účely. Po objevech radioaktivity v Paříži (Henri Becquerel, 1896) a hlavně štepení uranového jádra v Berlíně (Otto Hahn, 1938) se situace změnila a na místo se přenesla i sláva objevů chemiků Pierra a Joliot-Curie (objev dvou nových prvků) a na seznamu návštěvníků Jáchymova jsou i jména Ernesta Rutherforda, Frederica Soddyho, Leo Szillarda, Alberta Einsteina a Roberta Openheimera. A někde tady jsou i kořeny vzniku mýtu o uranovém Eldorádu. Ten se mu stal osudným, když Sovětský svaz po druhé světové válce hledal uran pro své atomové bomby.

Československý uran v Jáchymově ale nejdříve připadl nacistickému Německu. Po anexi československého pohraničí v říjnu 1938 nová německá správa města vydala zákaz vývozu uranové rudy. Pro Hahna, který se uvědomoval vojenskou stránku  svého objevu, to byl signál, že jde o o krok k   výrobě nacistické atomové bomby. V dopise informoval kolegyni Lise Meitnerovou, která mezitím před německým antisemitismem emigrovala do Švédska. Meitnerová uvědomila  Leo Szillarda, Szillard Alberta Einsteina a Einstein známým dopisem prezidenta Roosevelta. Tento řetěz vedl nakonec k úspěšnému projektu výroby americké atomové bomby (Project Manhatten).

Před sovětskou atomovou bombou už nikdo kvůli Jáchymovu nevaroval, ačkoliv by to právě stálo za to. Sovětský vládní zmocněnec Alexandrov na jednání v Praze v září 1945 prostě žasnoucí československé vládě oznámil, že známý uran ve světě se  koncentruje  na třech místech: v Kongu je to 2700 tun uranu, v Kanadě 6-7 000 tun  a v Jáchymově asi 1000 tun. Chybná představa o vzácném výskytu uranu odpovídala počátku výzkumu. Ale  uran v Jáchymově měl Sovětský svaz také při ruce. Pár kilometrů od hranic vlastní okupační zóny v Německu.

Hned po srpnové „Hirošimě“ na místo dorazila sovětská „Jižní výprava“ s cílem odhadnout velikost „zásob“.  Členové byli geologové z  Ministerstva vnitra L.Beriji, pod které spadaly nejen koncentrační tábory ale i  těžba nerostných surovin a hutnictví. Hned   poté už propustky do Jáchymova začala vydávat  známá sovětská tajná služba v Karlových Varech. Následovala „Severní výprava“ za stejným účelem do Německa k  pokračování jáchymovské uranové zóny.  Tam odhad zásob na sebe musel ještě chvíli čekat, ale v Jáchymově, jak uvedl Alexandrov v Praze, dopadl odhad kladně a další jednání mohou pokračovat a nemají obchodní, ale vojenské pozadí.

Navenek byla celková situace po válce zřejmě pořád ještě klidná, ale kolo budoucí tragédie se již začalo roztáčet. V Praze mezitím „pověřenci a zmocněnci“ Sovětského svazu lhali, že mají svého uranu dost, ale „chtějí si vytvořit jen malou mobilizační rezervu“. Koloniální „Dohodu“ vyjednal v Praze geolog Alexandrov a pověřenci Bakulin a Povališin, nějaká  paní Nazarenková a podepsal pověřenec Bakulin. Na československé straně „Dohodu“ podepsala celá československá vláda v Praze dne 23.11.1945. Podivná „Dohoda“ zněla na „rozšíření těžby rud... obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky“ a propůjčovala sovětské těžbě zdání  československé těžby. V  sovětské části revíru v Německu se legitimita opírala o reparační nároky Sovětského svazu po 2. světové válce. Za fasádou československého podniku Jáchymovské doly ale uran těžila sovětská společnost (Sovětská státní společnost pro těžbu barevných kovů) se sídlem v Moskvě.

První jáchymovský koncentrák  sovětského typu vybudovala sovětská ženijní jednotka z kasáren hned vedle československé hranice. Stál pár kilometrů od Jáchymova na náhorní rovině nad levým svahem jáchymovského údolí. K vybavení patřil i sovětský  personál, velitel (Morozov) a brutální styl provozu. Ostrahu koncentráku převzala československá armáda. Sovětské jednotky střežily přísně tajnou kolonii koridorem zakázaného pásma, hlídaly důležité objekty a budovu  generálního ředitelství a  dovezly první pracovní otroky z lágrů v Sovětském svazu (4000 německých válečných zajatců).  Pro  sovětské geology a  „poradce“ byla těžba surovin s kulisou  koncentráků  naprosto normální pracovní prostředí. K vězňům  necítili nejmenší empatii,   normální byla pro ně  i brutalita represivního aparátu lágrů. Na německé straně kolonie se těžba   obešla bez lágrů, protože by  lidem nápadně připomínaly  právě poražené nacisty. Vedoucí funkce v  kolonii zaujali čelní představitelé sovětských oblastí s koncentračními tábory. Generálním ředitelem mateřského  podniku se stal Savenjagin, původně velitel koncentračních táborů v oblasti Norilska. Velitelem uranové kolonie v Krušných horách se stal Malcev,  původně velitel koncentračních táborů v oblasti Vorkuty.

K datu otevření Domu kultury pracujícího lidu v roce 1956 v Ostrově nad Ohří měla kolonie v provozu již 16 koncentračních lágrů. Německé válečné zajatce ze Sovětského svazu v nich již dávno vystřídalo na 16 000 (odhad) československých politických vězňů, kteří se stali obětí komunistického převratu v roce 1948. Svědectví o brutálních poměrech v lágrech obsahují  vzpomínkové knihy J.Loewyho, K.Pecky či J.Stránského a filmy K.Vlachové anebo výsledky výzkumu ze stejných lágrů v Sovětském  svazu: „Odsud se už nikdy nedostanete, z vaší ženy uděláme kurvu a děti se vás zřeknou“ (A.Applebaumová). Stavba  Domu kultury a nového sídliště v městě před branami kolonie měla sloužit maskování kolonie a  náboru civilních zaměstnanců. Političtí vězňi, váleční zajatci a civilní zaměstnanci  vytěžili v konečné bilanci  8 000 tun uranu pro sovětské reaktory a   atomové bomby.

Po čtrnácti letech již těžba uranu pravidelně narážela na prázdnou skálu. „Zásoby“  revíru byly vyčerpány. Také podzemí kolem Jáchymova bylo mezitím na spadnutí. Sovětská honba za uranem  na stěnách hlubokých zlomů překročila hloubku jednoho kilometru a vytvořila desetipatrovou síť důlních děl o délce přes 1000 kilometrů. Logika věci říká, že se sovětští experti na hornictví  nyní měli vrátit domu, když navíc jejich kolegové  mezitím napravili své vědecké omyly a  proměnili svoji vlast ve stejnou zásobárnu uranu jako byla Austrálie, Kanada nebo USA (viz seznamy uranových ložisek Mezinárodní agentury atomové energie ve Vídni). Československý uran ztratil pro Sovětský svaz jakoukoliv hospodářskou či vojenskou hodnotu. Nedávno zveřejněná mapa sovětského veterána Laškova (Hledání uranu za Labem, Bildverlag Böttger, 2013) dokládá, že  sovětská těžba se z Jáchymova  rozšířila  na celé území Čech, Moravy a Slezska. Snad i proto, že ředitel sovětské těžby z Krušných hor považoval svůj podnik za  vzor socialistické ekonomiky. Vysvětlit to nelze. Snad jen  tím, že sovětský personál dával přednost těžbě surovin v kolonii před  těžbou surovin ve své  vlasti. Tragédie rozvoje primitivního těžkého průmyslu, hledání a těžby uranu ve středu Evropy, československé geologie a  životního prostředí, pokračovala a v době největšího rozmachu nástupnických podniků Jáchymovských dolů n.p. se  Československo pyšně řadilo ke špičkám světových výrobců uranového koncentrátu.

Ani třicet let od pádu komunismu proces kolektivní paměti  nevyústil v Jáchymově ve stavbě řádného  památníku, který by připomínal jáchymovské lágry a místní kalvárii československé  demokratické opozice po převratu v roce 1948. Ale  neuspěly ani opačné snahy, ač sovětští veteráni vzpomínají  rádi na  hrdinské skutky z Krušných hor – jak lámali atomový monopol USA a pod. Ministerstvo vnitra, které zde další a další koncentráky podle sovětského vzoru stavělo  -a posléze  zbouralo- asi památník stavět  nebude. Kupodivu a překvapivě nic nepostavila ani organizace politických vězňů („Konfederace“). Z dalších možných zřizovatelů památníku tak už přichází v úvahu  jen samotná  obec Jáchymov. Na webových stránkách radnice lze skutečně najít  mapu a na ní místo označené jako Památník Obětem komunismu. Ale je to čirá nadsázka, památníkem jsou tu  jen jakési bludné  kameny rozestavěné v horní části města před kostelem svaté Anny a svatého Jáchyma a opatřené nápisy se jmény lágrů. Je to - při vší úctě k místu před kostelem- něco jako karikatura památníku v  místě paměti a současně degradace místa paměti na jakési zapomenuté místo.  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.