Takový předěl SPD dlouho nezažila. Snad od roku 1959 (sjezd v Godesbergu, po kterém přišel Willy Brandt), který zahájil tehdejší modernizační pohyb SPD ke středu stranického systému. Připojila se tak k trendu poválečných catch-all-parties (Kirchheimer), v němčině lidových stran, v češtině všelidových, tradičních, klasických, v politogii stran levého a pravého středu. Je to ten cyklus poválečného vývoje, který se nejnověji dle Wolfganga Merkela (podobnost se jménem německé kancléřky je náhodná) dostal do své závěrečné fáze a strany opět vstupují do nového modernizačního cyklu. K vrcholům starého cyklu zřejmě patřila New Labour, New Democrats či německý Nový střed, které samy již úspěšně reagovaly na dlouhodobou krizi levice. P.Bourdier jim ovšem vytkl hluboký omyl v příklonu k neoliberalismu. To samé teď na sjezdu v Berlíně prohlásila G.Swanová na adresu dnešní Evropské unie.

Ralf Dahrendorf otázku modernizace SPD nakousl již v osmdesátých letech, když prohlásil, že zásluhou sociální demokracie jsme se již všichni stali sociálními demokraty a SPD se tak přestala odlišovat od ostatních stran a měla by si nechat napadnout něco nového. Někdy v devadesátých letech pak Niklas Luhmann ironicky mluvil o vývoji, který směřuje k jediné středové Straně průmyslu a práce.

SPD se vydala k novým břehům a pro stranu, která je zvyklá myslet v kategoriích práce a peníze to nebude lehká cesta. Intensivní a značně kontroversní debatu o hledání ztracené důvěry zastínilo dilema nového vydání Velké koalice,otázka tolerance menšinové vlády a opět dilema nových voleb, ve kterých by SPD zřejmě nedopadla dobře. Mandát ze sjezdu nakonec opravňuje k předběžným jednáním s CDU/CSU, ale bez konkrétního závěru ve prospěch „té či oné varianty“ (O.Scholz). Konkrétní a radikální byl naproti tomu M.Schulz, který navrhl vybudovat Spojené státy evropské podle návrhu SPD z roku 1925 a poznamenal, že nemá v úmyslu překonat národní suverenitu.V tomto směru navrhla G.Swanová vybudovat sociálnědemokratickou Evropu.

Potěšitelně málo bylo sociálnědemokratického pathosu a frází a imitací starých řečníků. Předsedkyně klubu SPD A.Nahles si SPD dokáže představit jako stranu, která je zajímavá svoji kulturou, nesmí být nudná a je schopná inspirovat veřejné diskuse. Na radikální návrhy stranického dorostu dokázala již v předpolí odpovědět klidně a nečekaně upřímně: „Měla jsem také jasnou představu, se kterou jsem šla 2013 do Velké koalice:najít populární témata, dodržet volební sliby, výrazně se podílet na práci ve vládě a nakonec sklidit zaslouženou odměnu voličů. Tak, přesně to nefunguje. My jsme byli příliš nudní, málo vyhranění, nebyli předmětem veřejných sporů.“ Proč to proboha neřekla už před dvanácti lety.