Eman Pluhař: Timothy Snyder o falešných vzpomínkách historiků

brandt breznev
15.6.2022 10:26
Přední americký historik pro dějiny střední a východní Evropy konstatuje v německém týdeníku Der Spiegel, že už před sjednocením Německa v tzv. „Sporu historiků“ se ukázal zásadní problém německé „Východní politiky“ či „Ruské politiky“. Němečtí historikové používali německé prameny, takže se přeli Němci s Němci o Němcích. Přitom „nejdůležitější pravidlo postkoloniální vzpomínkové politiky praví, že je třeba naslouchat hlasům kolonizovaných“. Oběti holokaustu jsou názorným příkladem: pouze kolem 3% Židů mluvilo německy a z toho vyplývá, že pro historika jsou tady nutné znalosti jidiš, polštiny, ruštiny, ukrajinštiny, češtiny, maďarštiny a dalších jazyků, kterými mluvili všechny ostatní oběti, ale téměř nikdy západoněmečtí historikové ve svém sporu. V tomto smyslu byla „Východní politika“ spjata s němčinou a tedy jednostrannou vzpomínkovou politickou akcí.

T. Snyder, který působí ve Vídni (Institut společenskovědních oborů) vystupuje ve svém článku jako advokát opomíjených hlasů a názorů na německo-sovětské a německo-ruské vztahy. Praví, že Německo je dnes důležitá a snad i nejdůležitější demokracie na světě, ale i zde při všech kladech se otevřela cesta ke kritickému pohledu na otázky minulostí a to i v rozsahu celých kapitol a velkých témat poválečných, válečných a předválečných dějin (Ukrajina, Sovětský svaz, dnešní Rusko). Přitom nejde o dobře známé ležáky jako je tajná vojenská spolupráce sovětských komunistů a wehrmachtu (Rapallo) po první světové válce (i když podle F. Merze, nového předsedy CDU se někde již podobné obavy ozvaly). Tématem je i spolupráce Hitlerova Německa a Stalinova Sovětského svazu v době II. světové války (1939-1941) a aspekty německé „Východní politiky“ – hlavně její druhá fáze po době Willyho Brandta.

Prezentována jsou také méně známá a i neznámá statistická čísla: v případě Ukrajiny autor zjišťuje, že v důsledku sovětské a německé koloniální politiky (1933-45) se Ukrajina stala nejnebezpečnějším místem na světě. Na sovětské Ukrajině zemřelo více civilistů než v sovětském Rusku, a počet padlých Ukrajinců za II. světové války převyšuje počet padlých Američanů, Britů a Francouzů. A není těžké odvodit, že to souvisí s počtem Ukrajinců v řadách Rudé armády a s významným podílem Ukrajinců na boji proti Třetí říši. A autorově kritickému pohledu neuniknou i dílčí aspekty Východní politiky Willyho Brandta. Autor uznává, že to byli především němečtí historikové, kteří po pádu komunismu zdůraznili koloniální charakter války z roku 1941, ovšem aniž by jak na veřejnosti, tak v německé politice měli žádoucí echo. Brandt musel vyrovnávat všechny možné zájmy a hodnotové kompasy, navazoval diplomatické styky ve střední Evropě a tak např. osud Ukrajiny nebyl či patrně nemohl být zohledněn. Brežněv Ukrajinu rusifikoval, kdo nemluvil rusky, byl „nacionalista“, respektive dnes dokonce „povýšil“ na „nacistu“ a pachatele genozidy ruského obyvatelstva. To je ze strany Putina zřejmě odplata za ukrajinské obvinění Stalina z genocidy ukrajinského obyvatelstva v třicátých letech 20. století (ca 4 milióny ukrajinských obětí hladomoru).

Příspěvek T. Snydera v německém týdeníku Der Spiegel vychází v napjaté situaci za války v Ukrajině a byl zřejmě i podnětem pro renomovaného německého historika a člena SPD Heinricha Augusta Winklera, aby rekapituloval ve stejném časopisu „Východní politiku“ SPD a doporučil SPD tuto minulost nově zpracovat i v širších souvislostech (včetně plánu George W. Bushe přijmou Gruzii a Ukrajinu do NATO již v roce 2008, kdy se Německo a Francie postavili proti). Vina a odpovědnost nejsou u T. Snydera abstraktní filozofické kategorie, protože vedou ve vzpomínkové politice k rozdílným politickým směrům („vina je spojena s mocí“). Pokud ovšem SPD si od cestování do Moskvy - navíc za Brežněva - slibovala ještě něco víc, tedy symbolické „rozhřešení“ za německou vinu za válku, pak jednala ve svém mocenském zájmu a ne v zájmu všech ostatních národů, které také bojovali na sovětské straně proti Třetí říši, ale vítězství si přisvojila Moskva a spolubojující národy se ocitli jako kolonie v područí Sovětského svazu.

 

Foto: W. Brandt a L. Brežněv v roce 1971.

 

 

 

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.